Únik dat ze studia Sony: Druhá vlna 2/5

A máme tu první klasickou várku zpráv z nově vypuštěných informací ze sonyovského leaku. Společně si v ní posvítíme na jednoho zatrápeného režiséra (Davida O. Russella) a dvě létající hvězdy (Jennifer Lawrence a Leonarda DiCapria).

—————

Photo © Fox Searchlight

Druhá větší zpráva, o níž média v druhé polovině dubna díky WikiLeaks informovala, se týkala problémového režiséra Davida O. Russella. Jak je možné, že ho nazývám problémovým, když jeho poslední tři filmy – Fighter, Terapie láskou a Špinavý trik – posbíraly tucty prestižních cen, včetně Oscara pro Jennifer Lawrence; když zároveň vydělaly hordy peněz; a když o něm v oficiálních rozhovorech všichni herci mluví jako o nesmírně talentovaném, milém, spořádaném a ve všech ohledech bombastickém člověku? Ha! Protože prestižní ceny může díky chytrým studiovým kampaním získat i talentovaný šmejd; protože vydělané peníze lidský charakter příliš věrohodně neodráží; a protože už touto dobou přece víme, že junketovým prohlášením herců se nedá věřit. Pojďme se tedy podívat, jak to s tím Davidem O. Russellem vlastně bylo.

Screenshot from www.csfd.cz

Ačkoliv se v dubnu šířené zprávy o Russelově problematických móresech týkaly z velké části natáčení Špinavého triku z roku 2013, my si začneme jeho charakter a chování vykreslovat již od roku 1999, kdy do kin vypustil snímek Tři králové s Georgem Clooneym. Tato produkce byla během úvodní reklamní kampaně samozřejmě prezentována jako to nejlepší pod sluncem. Po čase ale začaly na povrch vyplouvat dosti příšerné zvěsti o tom, jak to na place ve skutečnosti probíhalo. Mluvilo se o fyzické šarvátce mezi režisérem a hercem v hlavní roli; Russell se nechal slyšet, že by „další film s Georgem Clooneym nenatočil, ani kdyby mi za něj nabízeli 20 miliónů dolarů;“ a George Clooney to pak korunoval prohlášením, že kdyby na Russella ještě někdy narazil, „nejradši bych mu dal pěstí po tlamě.“

Co se tam tehdy stalo? Velmi dobrý obrázek o této nepříjemné zkušenosti poskytl sám Clooney, když se o spolupráci s tímto nechvalně známým věhlasným rejžou rozpovídal v jednom svém oficiálním rozhovoru:

Photo by David Shankbone, Flickr, CC BY 2.0

Clooney: Jednou třeba mrštil sluchátky o zem a zařval na celé kolo: „Dneska se mnou zvukaři zase pěkně vyjebali!“ Několikrát mi s ním málem přetekl pohár trpělivosti. Třeba když se pustil do řidiče auta, které na sobě mělo připevněnou kameru. Já toho člověka znal od střední. Práci jsem mu sice nedohodil, ale když na něj David začal přede všemi ječet a ztrapňovat ho, řekl jsem mu: „Hele, pro mě za mě si na něj hulákej a třeba si ho i vyhoď, ale ponižovat ho před kolegy teda nebudeš. Ne na mém place. Na to prostě zapomeň.“

Jindy zase tak hrubě křičel na paní, co dohlíží na scénář, až se kvůli němu rozbrečela. To jsem mu pak napsal dopis, ve kterém jsem mu řekl: „Podívej, já fakt netuším, proč tohle děláš, ale scénář jsi napsal skvělý a podle mého jsi i zručný režisér, tak co si nedělat z placu peklo? Takové prostředí se mi nelíbí a ani se mi v něm dobře nepracuje.“ Prostě se mi nelíbí, když někde něco takhle drhne. On si ten dopis přečetl a všechno bylo chvíli fajn. Po nějakém čase jsme ale zjistili, že jsme tři týdny ve skluzu. To je poměrně stresující situace a David proto byl často hodně špatně naložený.

V jedné scéně nás pak měla odzbrojit skupina vojáků, které hráli skuteční vojáci, co si přivydělávali jako komparz. Ve vzduchu se vznášely tři helikoptéry a na place bylo kromě nás ještě asi 300 dalších komparzistů. Prostě to byla dost vypjatá situace. A navrch trochu nebezpečná. David po jednom z těch vojáků chtěl, aby mě čapl za límec a povalil mě na zem. Ten kluk byl ale ze samotné představy něčeho takového trochu vyjukaný. David k němu tedy sám nakráčel, chňapnul ho za vestu, fláknul s ním o zem, kopnul do něj a rozeřval se na něj: „Jestli chceš v tomhle zasraným filmu hrát, tak ho prostě takhle popadneš a jebneš s ním kurva o zem!“ V tu chvíli k Davidovi přiběhnul pomocný režisér a řekl mu: „Davide, tohle se fakt nedělá. Jestli chceš, aby komparz něco udělal, řekni mně, a já jim to vysvětlím.“ David mu vyrval vysílačku z ruky, praštil s ní o zem a zařval: „Drž hubu, kurva! Táhni do prdele!“ na což mu ten pomocný režisér odpálil: „Polib mi! Tady končím!“ a odešel. Byla to prostě dost nepříjemná, nebezpečná chvilka.

Photo by Ed Van-West Garcia, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jak jsem mu předtím posílal ten dopis, tak jsem měl pocit, že by mě mohl poslouchat, takže jsem za ním šel, jednou rukou jsem ho objal kolem ramen a řekl mu: „Davide, já chápu, že dnešek je šílený, ale přece nemůžeš lidi takhle strkat, nadávat jim a ponižovat je, když víš, že se ti nemůžou bránit.“ Načež se ke mně otočil a povídá: „Co kdyby ses kurva radši staral o svoje hraní? Chováš se jak ultimátní kokot. Chceš mi jednu vrazit? Chceš mě praštit? No tak, dělej, ty připosranče, ubal mi jí!“ Já na něj koukám jako žluva, protože to vypadá, že mu dočista přeskočilo. Pak mi začne dávat hlavičky, jako bychom si snad hráli berany berany duc, a říká mi: „Dělej, vraž mi jí, ty zbabělej sráči! Dělej!“ No a pak mě čapnul pod krkem a já začal vidět rudě. Sám jsem mu skočil po krku a býval bych ho asi zabil, kdyby mě od něj Waldo, jeden můj kamarád, neodtáhnul. David se pak omluvil a odešel.

Lidi od studia Warner Bros., které film produkovalo, z toho samozřejmě málem dostali infarkt. David nakonec ten film sice dotočil, ale celý zbytek natáčení protrucoval. Tohle prostě byla asi moje nejhorší pracovní zkušenost v celé mojí kariéře.

Russellovo pološílené „Come on! Hit me! /// No tak! Vraž mi jí!“ se ve vnitřních hollywoodských kruzích stalo natolik známou hláškou, že bych se ani nedivil, kdyby se jím nechal alespoň okrajově ovlivnit Heath Ledger, když dával dohromady postavu Jokera v Temném rytíři. Vybavujete si tu scénu, kdy se proti němu řítí Batman na motorce a Joker skřehotá: „Come on! Hit me! /// No tak! Sraž mě!“ Teorie je to sice jen má osobní a nepotvrzená, ale ta představa je prostě příliš famózní na to, abych se o ni nepodělil.

Od této sluníčkové produkce každopádně můžeme na okamžik skočit do roku 2004 k Russellově následujícímu filmařskému projektu Mám rád Huckabees a tomuto nechvalně známému videu:

Video bylo natočeno (podle kvality nejspíš bramborou) přímo na place a Russell se tu tak nehorázným způsobem hádá s hereckou legendou Lily Tomlin, s níž se nedokázal shodnout na přístupu k této scéně. Na rozdíl od Clooneyho však Tomlin dodnes zastává názor, že Russellovo chování na place bylo vlastně strašně fajn a ona mu ani ty jeho časté výbuchy nezazlívá: „Já mám Davida strašně ráda. Víte, on byl při natáčení toho filmu pod strašným tlakem. […] Dospělí lidé se prostě občas nepohodnou a pohádají, tomu se nedá zabránit. […] Celá ta věc byla vlastně svým způsobem osvobozující. Teď už je to dávno loňský sníh, tak co to budeme řešit.“ Takový výžblept člověka vlastně ani nepřekvapí – Tomlin by v Hollywoodu ostatně asi ještě nechtěla končit… Nicméně spíše než tomuto sacharínovému prohlášení sám věřím Lilyiným slovům, která podle nahrávky řvala směrem k našemu milému režisérovi při natáčení: „Nech mě kurva na pokoji! Víš ty vůbec, co děláš? Jdi do prdele! Polib mi, sráči zasranej!“

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

A skáčeme dál do roku 2008, kdy Russell pracoval na politické komedii Nailed. Že jste o ní nikdy neslyšeli? To bude možná proto, že ji kvůli mnohým problémům ani nedotočil. Film sice vyšel v roce 2015 pod pozměněným jménem Accidental Love, ale Russell sám pod touto celuloidovou katastrofou nechtěl být uveden, takže nechal jako režiséra snímku uvést jakéhosi pseudonymního Stephena Greena. Celé fiasko má dozajista na svědomí v první řadě tehdejší neschopnost studia platit hercům denní gáži – ti totiž v důsledku všech finančních nepříjemností několikrát odešli z placu a jejich svaz IATSE nakonec celou produkci na podzim 2008 úplně odpískal. 

První hřebíček do rakvičky však filmu zatloukl herec James Caan, který se nedlouho po začátku natáčení kvůli Russellově cholerické nátuře a neprofesionálnímu způsobu vedení po jedné z mnoha pří vypoklonkoval a už nepřišel. A mohla za to jediná sušenka: Podle článku v deníku The Hollywood Reporter se totiž Caan měl v jedné pamětihodné scéně – scéně úmrtí jeho postavy – dávit sušenkou a zároveň se ji pokoušet vykašlat. Herec si nedokázal představit, jak by měl předstírat, že má zablokované dýchací cesty, a ve stejnou chvíli ty dýchací cesty používat ke kašli, takže se o přístupu k této scéně začal s režisérem bavit. Režisér však měl jasnou vizi o tom, jak by měla scéna vypadat, takže pro něj v tu chvíli Caan byl v podstatě jen odmlouvačný ničema.

Do toho by bylo dobré zmínit i fakt, že 1) ze strany Caana nešlo o první problém s režisérovou vizí a že si s ním herec podle všeho nepadl do oka, a 2) že byl Russell kvůli šílenství každého natáčecího dne, tlakům ze strany studia, problémům s financemi, odchodům herců z placu a v neposlední řadě i Jaku Gyllenhaalovi (o něm bude řeč zakrátko) opět dost vystresovaný. Sečteno a podtrženo, Caan se s Russellem chytil tak, že si herec po chvíli sbalil svých pět švestek, odešel z natáčení a už se nevrátil. Když jakýsi producent na druhý den v médiích hasil požáry negativních spekulací, zmínil sice, že „ta hádka byla součástí dlouhotrvajícího kreativního dialogu mezi hercem a režisérem,“ ale zároveň dodal, že se „Russell v průběhu celého natáčení choval jako naprostý profesionál.“ Aha. Tak tedy jo, no…

Photo by Ginny, Flickr, CC BY-SA 2.0

Caanova role sice měla být v tichosti přeobsazena, ale zvěsti o problémech s produkcí se dostaly ven a začaly se propírat v médiích. To nejspíš na place způsobilo ještě větší dusno, a tím pádem i další problémy a hádky. Třebaže tedy v Nailed spolu s Caanem vystupovala ještě například Catherine Keener, Jessica Biel, Jake Gyllenhaal, James Marsden či Tracy Morgan, a film tedy měl dosti hvězdné a lákavé obsazení, z původně plánované premiéry na začátku roku 2009 úplně sešlo. Snímek se pod Russellovým vedením nedotočil a v kinech nebyl v plánované podobě uveden.

V roce 2010 dal Russell od filmu oficiálně (a nadobro) ruce pryč s tím, že by chybějící scény mohl dotočit nějaký jiný, neznámý režisér. Na post-produkci pak mělo dohlédnout samo studio Millenium Entertainment. Když byl po pěti letech film skutečně připraven k premiéře, Millenium Entertainment jej nechalo bez jakékoliv reklamy nejdříve vypustit na streamovací platformu video-na-vyžádání a o pár měsíců později jej uvedlo na hrstce vybraných pláten v USA. Snímek si však kromě příšerných recenzí vydělal při rozpočtu 26 miliónů dolarů pouhých $4500, čímž se stal kritickým, diváckým i kasovním propadákem.

Photo by Tabercil, Flickr, CC BY-SA 2.0

Nyní jen v rychlosti odbočíme k tomu Gyllenhaalovi, protože se díky němu celá kauza kolem Russella nádherně problematizuje. Do této chvíle jsme totiž pracovali pouze s jedním typem výchozí situace: milý a snaživý herec vs. výbušný režisér. Nyní si ukážeme, že tento vztah může vypadat i takto: herec, který zbytečně dělá vlny vs. režisér, který na takové blbiny nemá čas (protože musí řešit milión jiných věcí… ale s tím hercem se nakonec stejně musí nějak vypořádat, protože kdyby to neudělal, známý herec by nebyl rád… a tím pádem by nebylo rádo produkující studio… a tím pádem by nebyl rád ani sám režisér…). Pevná ruka jednoduše asi má na place své místo, ale je otázkou, jestli Russell ví, jak taková pevná ruka ve vedení vypadá, a do jaké míry – a na koho – je dobré ji používat (o méně autoritářských a stresujících způsobech vedení raději ani nemluvě).

Podle jakéhosi vnitřního zdroje Gyllenhaal během natáčení vznášel jednu zbytečnou námitku za druhou. „Jednou mu přišla jeho osobní šatna moc malá,“ tvrdil onen zdroj v článku na Gawkeru, „podruhé mu v ní bylo moc horko, pak se mu zase nepozdávalo křeslo, co tam měl. Přišlo nám, jako bychom sledovali dvouletého haranta, který každých pět minut kvůli něčemu jančil.“ Kvůli všemu tomu jančení musel být jeden natáčecí den zkrácen o několik hodin a celý štáb byl nucen se sejít v jiný termín, aby se dotočilo, co se tehdy nestihlo. Není tedy divu, že byl Russell pod tlakem. Otázkou ovšem zůstává, jestli si s tím tlakem poradil tak, jak se od hollywoodského profesionála očekává…

Každopádně, abychom si to zatím shrnuli: David O. Russell vždy měl, talent netalent, problémy se svou výbušnou náturou. Všichni to o něm věděli a téměř nikdo s ním kvůli tomu nechtěl pracovat… Celé čtyři roky po pracovním, kritickém i komerčním fiasku jménem Mám rád Huckabees si proto tento režisér ve filmovém průmyslu v podstatě neškrtnul. A snímek Nailed z roku 2008 byl spíše než návratem do formy ještě větší profesní katastrofou.

Photo © The Weinstein Company

V roce 2009 však nastala změna. Od oněch výbuchů uplynula dostatečně dlouhá doba, lidé na spoustu věcí zapomněli a Russellovi se podařilo vybudovat si v médiích pověst napraveného padoucha. V rukách měl čerstvě dokončený scénář k filmu The Fighter, tvářil se, že by mouše neublížil, a Hollywood mu tedy dal druhou třetí čtvrtou šanci. A vyplatilo se! The Fighter byl finančně úspěšný, najatí herci sklidili za své výkony spoustu cen, a Russell se především opět dostal na výsluní.

Následující dva filmy, Terapie láskou a Špinavý trik, jeho postavení jedině utvrdily. Jennifer Lawrence byla za svou roli v obou snímcích nominovaná na Oscara a za tu první dokonce sošku získala. Letos se navíc v čase dalších Oscarů objeví v Russellově novém snímku Joy. Prostě když se daří, tak se daří. Minulost je zapomenuta. Bídák byl napraven, už nebídačí, tak proč bychom mu měli jeho bývalé bídnosti předhazovat…? No, možná proto, že zrovna tenhle bídák bídákem zůstává i nadále, což je přesně skutečnost, kterou odhalily nově uveřejněné maily ze Sony.

Když dělali herci ze Špinavého triku promo kolečko po světě a novináři se jich ptali, jak se jim s Russellem spolupracovalo, všichni do jednoho plkali ony věrně známé a smluvně vymahatelné fráze: Bla bla, talentovaný, bla bla, milý, bla, dávná minulost, bla, má vysoké nároky, ale nakonec je to, bla, bla, jen ku prospěchu věci, bla bla bla, mám ho strašně ráda / moc si ho vážím… Nic nového pod sluncem. Nyní se ovšem ukazuje, že v zákulisí byli lidé z Russellova chování zase na větvi, protože se při natáčení nejen opět choval jako hulvát, ale dokonce málem znovu došlo na fyzickou šarvátku s jedním z herců. Hlavním zdrojem informací o těchto skutečnostech je e-mail, který šéfovi Sony Michaelu Lyntonovi poslal jeho švagr, televizní producent Jonathan Alter:

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Alter: Děláte s tím Russellem něco? Já vím, že je to úžasný režisér, ale my u nás máme jednoho člověka, který s ním kdysi pracoval na Špinavém triku, a z jeho vyprávění víme, že ty srdceryvné historky o tom, jak se změnil a jak je teď v pohodě, jsou akorát tak snůška hemzů. Ty nové zvěsti o jeho výbušnosti a šíleném chování jsou ale i na Hollywood dost extrémní. Při natáčení Fightera se údajně krotil, ale u Špinavého triku mu zase tak strašně jebalo, že málem nastala stejná situace jako kdysi s Clooneym. Spousta lidí s ním už odmítá dál pracovat. Jednoho chlapíka čapnul za límec, jiným spolupracovníkům před celým štábem opakovaně a sprostě nadával, a na Amy Adams byl tak hnusný, až na něj Christian Bale naběhnul a řekl mu, ať se vzpamatuje a nechová se jako zmrd. Prostě se ke štábu choval příšerně a šířil kolem sebe akorát tak strach – takže v podstatě to samé, co tak věhlasně dělal na place Tří králů.

Lynton: Nejsem si jistý, co po mně touhle zprávou žádáš.

Alter: Nežádám nic. Jen mě napadlo, že byste o těchhle věcech možná rádi věděli – pro případ, že se k vám doteď nedostaly, a vy byste třeba zvažovali, že byste s ním začali natáčet další film.

Lynton: Žádný strach. O tom incidentu s Amy dobře vím, to mi věř.

Takže asi tak. Russell možná talent na natáčení filmů má, ale schopnosti efektivního vedení filmařských týmů mu zoufale chybí. Prostě a jednoduše se zdá, že neumí zátěžové situace řešit jinak než křikem a agresivitou, a zůstává tedy otázkou, jak velký hajzlík si může dovolit být před tím, než na své chování ve filmovém průmyslu dojede. Já osobně tuto zprávu ze zákulisí každopádně beru jako další nádhernou ukázku hollywoodské neupřímnosti. Je to trochu škoda, protože se mi chce věřit, že většina produkcí je pohodových a příjemných. Jen je hloupé, že kvůli zprávám, jako je tato, pak člověk nemůže hercům věřit, když v rozhovorech tvrdí, jak strašně pohodová práce to byla a jak strašně mají své kolegy rádi. Protože občas tomu tak není, ale oni to prostě neřeknou. „Všichni se tu máme rádi. Všichni jsme tu kamarádi.“ Jo, jasně! To vykládejte někomu jinému…

Photo by Marco Manna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

A když už jsme tak zmínili Jennifer Lawrence, o ní se také krátce psalo, a to v souvislosti s vedlejšími cestovními náklady, které musí studia hercům hradit, když je potřebují přemísťovat z jednoho koutu planety na druhý. Když byla Jennifer na přelomu let 2013/2014 nominovaná na Oscara a zhruba tři sta padesát tisíc dalších cen za svůj výkon ve Špinavém triku, zjistilo studio Sony, že stojí před poměrně zapeklitým problémem. Ve stejné době, kdy si Jennifer měla v Los Angeles a New Yorku přebírat všechno to zlato, ukazovat se na premiérách a vtírat se do přízně oscarových akademiků, musela být herečka přítomna v Atlantě na natáčení posledního dvoudílu Hunger Games. Ani jedna povinnost nešla ožulit – Jennifer musela být všude, protože šlo o milióny.

Aby tedy nemuselo Sony platit studiu Lionsgate, které stojí za sérií Hunger Games, pokutu půl miliónu dolarů za každý den, kdy by Jennifer nedorazila zavčasu (tj. v šest ráno) do práce, nechalo pro ni třikrát poslat tryskáče, který ji na pár hodin dopravil do L.A. či New Yorku, kde si převzala nějakou tu cenu, vyfotila se na rudých kobercích a potřásla si s všemožnými pravicemi, a pak ji hned hodil zpět do Atlanty na plac. Každý tento výlet Sony vyšel na $51 000. Finančně to pro studio tedy vyšlo docela hezky. Jen mi je trochu líto té Jennifer – potažmo i ostatních herců –, protože trávit hodiny a hodiny v letadle při přelétání sem a tam asi není žádná sláva.

Photo by Adam Rifkin, Flickr, CC BY 2.0

Jennifer Lawrence nebyla jediná celebrita, o níž se psalo v souvislosti s jejími létacími návyky – ušetřen nebyl například ani Leonardo DiCaprio. Ke zprávám o něm však média nezaujímala neutrální postoj, nýbrž celou situaci popisovala jako prvotřídní ukázku pokrytectví. Ukázalo se totiž, že si herec v roce 2014 během jednoho šestitýdenního období objednal celkem šest letů tryskáčem v celkové hodnotě přes 200 tisíc dolarů. DiCaprio cestoval mezi Los Angeles a New Yorkem – jednou v doprovodu matky, jindy zase přítelkyně nebo přátel; jednou kvůli pracovní schůzce, která údajně nešla vyřídit přes Skype, jindy prostě jen tak, protože se chtěl vidět se známými.

Photo by Charis Tseris, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tohle všechno by bylo samozřejmě v pořádku a žádný novinář či komentátor by proti tomu nemohl říct ani půl slova… jen kdyby DiCaprio zároveň nepůsobil jako výřečný zastánce ochrany životního prostředí a nedomlouval na přednáškách lidem, aby bojovali proti globálnímu oteplování. Člověk prostě nemůže jeden týden orodovat za to, aby ostatní šetřili planetu, a několik následujících týdnů pak strávit více či méně zbytečnými lety tryskáčem mezi pobřežími USA. Alespoň v tom letadle ale seděl on sám a případně i pár dalších lidí, a nenechal jím jako někdo pouze převážet své dva psy…

Herci první ligy obyčejnými dopravními letadly jednoduše většinou necestují, takže fakt, že DiCaprio není výjimka, není až tolik překvapující. Důvod této nelibosti cestovat v kabině spolu s cizími lidmi se dozajista (alespoň částečně) skrývá ve větším komfortu osobních tryskáčů a časové úspoře, která je spojená s odpadající povinností vystávat si na letišti fronty na odbavení. Stejně tak je ale možné, že jde o jakousi formu obrany – obrany osobního prostoru, obrany soukromí, obrany své image. Ono by se asi každému z nás velmi rychle zajedlo, kdyby musel při každém letu dávat podpisy a fotit se s desítkami spolupasažérů; kdyby si s ním chtěl kdekdo neustále povídat; kdyby si ho spolucestující fanoušci fotili, jak například v nějakém prostředku hromadné dopravy spí; prostě kdyby si nemohl ani upšouknout, aniž by o tom hned někdo neinformoval své přátele a známé na sociálních sítích… Když člověk uváží tato úskalí „slávy“, i ten osobní tryskáč najednou vypadá spíše jako holá nutnost než donebevolající zhýralost.

————————-

————————-

Korekce: Lucifrid

————————-