Proslov Emmy Watson v OSN

Photo by 黃色的浮板。, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Herečku Emmu Watson asi netřeba příliš představovat, protože ji díky roli Hermiony Grangerové v Harrym Potterovi zná doslova celý svět. Zatímco jiným by tato sláva bohatě stačila k tomu, aby si díky ní užívali nekonečných večírků, pochlebování druhých a bezproblémového života celebrity, Emma měla vždy poněkud vyšší cíle. Ihned po dotočení posledního dílu potterovské ságy nastoupila na Brownovu univerzitu, na níž letos v květnu promovala z oboru anglické literatury, a kromě toho ještě stačila natočit filmy Charlieho malá tajemství (kdo neviděl, koukněte), Bling Ring: Jako VIPky, Apokalypsa v Hollywoodu a Noe.

Ale ani to jí nestačilo. Emma věděla, že ji díky Harrymu Potterovi sleduje a naslouchá jí spousta lidí, a chtěla této pozornosti využít k dobrým účelům. A v červenci 2014 její přání vyslyšela Organizace spojených národů a udělala z ní pod záštitou OSN pro ženy velvyslankyni dobré vůle. Emma od té doby navštívila Zambii a Bangladéš, kde promluvila na podporu vzdělávání dívek, a zavítala také do Uruguaye, kde zase vyzdvihovala potřebu vyšší účasti žen v politice.

Především však 20. září 2014 pronesla v newyorském ústředí  OSN řeč, jejíž text na vás čeká dole. V tomto proslovu představila svou kampaň za rovnost mezi pohlavími nazvanou HeForShe, tedy OnProNi. Jde sice o řeč relativně krátkou, avšak i na takto omezeném poli Emma dokázala, že ji vedení OSN nezvolilo velvyslankyní dobré vůle jen tak nadarmo. Ostatně posuďte sami:

„Právě dnes zahajujeme kampaň OnProNi (HeForShe), první kampaň svého druhu v rámci OSN, a já bych se na vás proto ráda obrátila s prosbou o pomoc. Naším cílem je učinit přítrž nerovnosti pohlaví a k tomu je zapotřebí, aby se zapojil, kdokoliv jen může. V první řadě bychom ale chtěli povzbudit co nejvíce chlapců a mužů, aby se stali zastánci rovnosti pohlaví. Zároveň o tomto problému nechceme pouze planě hovořit, nýbrž bychom rádi dosáhli reálných výsledků.

Photo from Twitter

„Před půl rokem jsem byla jmenována velvyslankyní dobré vůle Organizace spojených národů pro ženy. Čím déle jsem ale mluvila o feminismu, tím více jsem si všímala, jak často boj za ženská práva v myslích lidí významově splývá s nenávistí vůči mužům. Jestli jsem se za tuto krátkou dobu v něčem utvrdila, tak v přesvědčení, že tento názor je třeba vyvrátit. Abychom si vše uvedli na pravou míru, ze samotné definice feminismu vyplývá, že se jedná o ‚víru v rovná práva a příležitosti mužů i žen; teorii politické, ekonomické a společenské rovnosti obou pohlaví.‘

„Genderové stereotypy a předpoklady jsem začala poprvé zpochybňovat v osmi letech. Nešlo mi tehdy na rozum, proč mi lidé říkají, abych se ‚zklidnila‘, když jsem ve škole chtěla režírovat dětská divadelní představení pro rodiče. Chlapcům totiž nic takového nikdy neříkali.

„Zpochybňovala jsem je i ve čtrnácti, když jsem se poprvé stala objektem nevyžádané sexualizace ze strany určitého druhu médií. V patnácti, když moje kamarádky přestávaly chodit do svých oblíbených sportovních kroužků, protože nechtěly mít příliš svalnatou postavu. V osmnácti, když moji kamarádi nedokázali – ba ani nechtěli – vyjádřit své pocity.

„Usoudila jsem tedy, že budu feministka, což mi přišlo jako velmi snadné rozhodnutí. V poslední době však čím dál více zjišťuji, že se z feminismu stalo neoblíbené slovo. Jak se totiž ukázalo, zařadila jsem se oním rozhodnutím mezi řady žen, jejichž názory jsou bezvýhradně považovány za příliš radikální, agresivní, nepřitažlivé, namířené proti mužům a stavějící barikády mezi pohlavími. Proč jen se to slovo tolika lidem tak moc nelíbí?

Photo by 916vince, Flickr, CC BY 2.0

„Pocházím z Británie a je podle mě správné, abych coby žena dostala za stejnou práci stejný plat jako kterýkoliv muž. Je podle mě správné, abych si mohla sama rozhodovat o svém vlastním těle. Je podle mě správné, aby ženy hájily mé zájmy v politice a podílely se tam na vládnutí a tvorbě zákonů mé země. Je podle mě správné, aby mi společnost prokazovala stejnou úctu jako mužům. Bohužel však musím říct, že na světě zatím není jediné země, v níž by ženy měly všechna tato práva. Ani jedna jediná země zatím nedosáhla rovnosti pohlaví.

„Tato práva sama považuji za práva lidská, ale i tak si uvědomuji, jak nesmírné štěstí jsem doposud měla. Můj život je plný výsad už jen proto, že mě rodiče neměli o nic méně rádi kvůli tomu, že se jim místo mě nenarodil syn; že mě ve škole kvůli mému pohlaví nikdy nijak neomezovali; že mě moji učitelé a mentoři nikdy nepodceňovali jen proto, že se jednoho dne možná stanu matkou.

„Právě tito lidé pro mě celý život byli velvyslanci rovnosti mezi pohlavími a jen díky nim jsem dnes taková, jaká jsem. Možná o tom ani nevědí, ale právě tito bezděční feministé mění dnešní svět k lepšímu. A právě takovýchto lidí potřebujeme více. Pokud se vám tedy ono slovo stále nezamlouvá, vězte, že vlastně ani tak nejde o ten výraz jako takový jako spíše o onu myšlenku a ambice, které se za ním skrývají. Zdaleka ne všechny ženy totiž mají stejná práva, jakých bylo dopřáno mně. Podle nejnovějších statistik jich je stále jen menšina.

Photo by ursulakm, Flickr, CC BY 2.0

„Hilary Clinton pronesla v roce 1995 v Pekingu  slavnou řeč na téma ženských práv. Spousta věcí, které tehdy chtěla změnit, jsou bohužel i dnes stále realita. Mě osobně však na jejím proslovu ještě více zarazila jiná věc, a to, že tehdy zastupovali muži pouhých 30 % jejího obecenstva. Jak na světě můžeme dosáhnout nějaké změny, když se celá polovina jeho obyvatel cítí odstrčena, jako by snad měla zakázáno se k čemukoliv vyjádřit?

„Muži, ráda bych využila této příležitosti a oficiálně vás přizvala k dialogu. Otázka rovnosti pohlaví se ostatně týká i vás. Dodnes totiž vidím, jak si společnost cení role mého otce méně než mé matky, a to přesto, že jsem je vždy oba potřebovala stejnou měrou. Viděla jsem už spoustu mladých mužů, které sužovaly duševní choroby, ale kteří si nebyli schopní říct o pomoc ze strachu, že by tím přišli o svou mužnost. Ve Velké Británii je sebevražda dokonce největším zabijákem mladých mužů ve věku od 20 do 49 let. Každoročně si připíše více obětí než silniční nehody, rakovina či srdeční onemocnění. Na vlastní oči jsem viděla, jak dnešní pokřivený vzor úspěchu muže znejišťuje, oslabuje a drtí. Ani oni se totiž nemohou opřít o rovnost mezi pohlavími.

„O tom, že i muži jsou spoutáváni genderovými stereotypy a očekáváními, se příliš často nemluví, ale je zřejmé, že tomu tak je. A stejně tak je zřejmé, že jakmile se od nich oprostí, začne se v přímé návaznosti měnit i situace žen. Jakmile si muži přestanou muset vydobíjet uznání druhých svou agresivitou, ženy přestanou cítit potřebu se jim podřizovat. Jakmile se od mužů přestane očekávat vláda nad sebou i svým okolím, ženy již nebudou muset být ovládané. Jak muži, tak ženy by se neměli stydět za své city. Jak muži, tak ženy by se neměli bát ukázat svou sílu a chopit se moci. Již je na čase, abychom pohlaví (gender) přestali vidět jako dva protipóly naprosto odlišných a vylučujících se ideálů, nýbrž jako škálu možností či paletu různě namíchaných vlastností.

Photo by Vicki Forshee, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

„Jestliže se přestaneme definovat na základě toho, čím nejsme, a zkusíme o sobě smýšlet podle toho, kdo jsme, můžeme být všichni  svobodnější. A právě o tom OnProNi je. Jde o kampaň za svobodu. Chtěla bych, aby i muži vyšli do tohoto boje, a tím nejen osvobodili své dcery, sestry a matky od předsudků tohoto světa, ale také  umožnili svým synům být občas citliví, zranitelní a lidští – jednoduše aby znovu získali přístup k těm částem svého nitra, které dávno zatlačili kdesi hluboko a vytěsnili, a aby se tak stali dokonalejšími a šťastnějšími verzemi sebe samotných.

„Možná vás teď napadá: ‚Kdo si ta holka z Harryho Pottera myslí, že je? A co si myslí, že na tom pódiu OSN dělá?‘ To jsou velmi dobré otázky a věřte mi, že si je doteď sama pokládám. Nevím, jestli mě něco dostatečně opravňuje k tomu, abych tu před vámi stála, ale jednou věcí jsem si jistá: Tento společenský problém mi není lhostejný a ráda bych věci změnila k lepšímu. A vzhledem ke všemu, čeho jsem dodnes byla svědkem – a také proto, že jsem dostala tuto příležitost –, cítím, že je mou povinností, abych se ozvala, abych nezůstala mlčet. Jak totiž řekl anglický státník Edmund Burke: ‚K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.‘

Photo by David Shankbone, Flickr, CC BY 2.0

„Ve vší své nervozitě před tímto proslovem, v okamžicích největších pochyb, jsem si tedy pevným hlasem řekla: ‚Kdo jiný, když ne já? Kdy jindy, když ne teď?‘ Pokud se vám někdy naskytne podobná příležitost jednat a vy o sobě začnete podobným způsobem pochybovat, doufám, že vám tato slova pomohou.

„Zůstává totiž smutnou realitou, že pokud budeme dál sedět se založenýma rukama, tak podle posledních propočtů potrvá celých 75 let – mně tou dobou potáhne na rovnou stovku –, než se ženy za stejnou práci, kterou odvádí muži, dočkají stejných platů. V následujících šestnácti letech bude ve světě vyvdáno 15,5 miliónů dětských nevěst. A na základě stávajícího vývoje se teprve v roce 2086 dočkají všechny dívky z afrického venkova středního vzdělání.

„Jestli věříte v rovnost, tak jste možná jedním z těch bezděčných feministů, o nichž jsem mluvila před chvílí. A pokud tomu tak je, máte můj obdiv a vděk. Za sjednocený svět se ještě povedou mnohé boje, avšak jedno sjednocené hnutí máme naštěstí již tady a teď. Jmenuje se OnProNi (HeForShe) a já vás tímto vyzývám, abyste učinili krok vpřed, abyste se nezdráhali ukázat a ozvat, abyste se nebáli být ‚jím‘ pro ‚ni‘, abyste se zeptali sami sebe: ‚Kdo jiný, když ne já? Kdy jindy, když ne teď?‘

„Děkuji.“

Photo by Marco Bond, Flickr, CC BY 2.0

———————

———————

Korekce: Lucifrid

———————