Kult celebrit

Kultura celebrit představuje symbiotický obchodní vztah mezi umělci, kteří výměnou za vhled do svých osobních životů získávají bohatství, slávy a společenské moci, a jejich publikem, které nabývá přesvědčení o tom, že dané umělce důvěrně zná. Tento vztah vytváří rovnováhu mezi odlišťováním a ultra-osobními vztahy.

– Slovník amerických dějin, citováno ve videu Rowan Ellis

Photo by Roberto Rizzato, Flickr, CC BY-NC 2.0

Od dob Shakespeara se náš přístup k hercům podstatně změnil. Právě kolem této kasty lidí se vyvinul kult celebrity, o němž by se ani samotnému anglickému bardovi nesnilo. V minulých stoletích se čas od času sice stávalo, že se nějaký spisovatel či umělec vypracoval ke slávě a prorval do plus mínus všeobecného povědomí – Christopher Marlowe byl v Shakespearově době tak známý, že ho lidé poznávali na ulicích, a později si věhlasu užíval například i básník George Gordon Byron –, avšak nebývalo běžné, aby byli kulturní konzumenti z někoho tolik paf, jako jsou dnes z George Clooneyho, Angeliny Jolie, Brada Pitta nebo Julie Roberts.

Tahle „sláva“ sice v určité míře existovala, avšak byla omezená na dvě skupiny lidí, které do dnešní doby ztratily na významu, a jejichž roli na sebe díky jejich úpadku a vlivu masmédií převzaly právě herecké (a jiné) celebrity. Řeč je na jedné straně o šlechtě a na straně druhé o světcích. Vím, zní to zvláštně, ale i když si jen tak zběžně vyhledáte na internetu dějiny celebrit, právě příměry k těmto dvěma skupinám bývají nejběžnější.

Celý příspěvek →

Prohozená pohlaví

Photo by Jonas Smith, Flickr, CC BY-NC 2.0

Na genderovou problematiku jsme v tomto článku již několikrát narazili a možná by stálo za to, udělat si k ní opět drobnou odbočku, protože jde o téma poměrně zajímavé. Jestli si vzpomínáte, říkali jsme si, že před pátým stoletím př. n. l. v Řecku zaujímali roli vypravěčů mytických příběhů muži i ženy. Pak na dva tisíce let ženy od divadla odpadly, protože se společnost usnesla, že se taková profese pro představitelky něžného pohlaví nehodí, a vrátily se k němu až v období renesance (v Itálii a jinde v kontinentální Evropě) a restorace (v Anglii).

Celý příspěvek →

Počátky Stanislavského techniky

„Konstantin Stanislavskij“, Wikipedia, photo is in the public domain

Abychom moc nepřeskakovali, vraťme se ještě kousek nazpět do přelomu 19. a 20. století. Evropské i americké divadlo tehdy zaujímalo velmi dobré postavení. Čerpalo z dávné tradice řeckých představení a italské renesance, mohlo se opřít o starého dobrého Třasoštěpa, a kvůli herecké kariéře se již nikdo na nikoho skrz prsty nedíval. Snad jen ten styl hraní byl divadlům stále vadou na kráse, protože na jevištích přežíval onen bombastický, deklamační styl vystupování, který se s touto formou zábavy táhl v podstatě již od dob antiky. V menších, uzavřených prostorách vnitřních divadel by se jen špatně argumentovalo, že jej bylo třeba uchovat čistě z praktického hlediska – do zadních řad venkovních amfiteátrů už nikdo křičet nemusel –, a o pragmatičnost tu tedy nešlo. Mezi herci však kralovala teorie, podle níž mělo divadlo představovat zveličenou a nadsazenou formu reality.

Celý příspěvek →

Amerika a rvačka v Astor Place

Když ještě Spojené státy nebyly Spojenými státy, nýbrž skupinkou rozpojených koloniálních osad, divadlo mělo podobu amatérských inscenací pořádaných znuděnými vojáky z vojenských pevností. Když zrovna neválčili se Španěli, domorodými indiánskými kmeny nebo kýmkoliv, kdo se na ně křivě podíval, vojáci hráli buď nějakého toho Shakespeara (protože se kolonistům stýskalo po domovině a Shakespeare vždy patřil k rodinnému stříbru anglofonních kultur), nebo třeba komedie od Sheridana (protože komedie frčely a frčet budou vždy). Sami se tak něčím zabavili a osadníci se měli na co dívat.

Photo by David Reeves, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Celý příspěvek →

Středověk

Photo by Mattias Carlsson, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Řím v roce 476 n. l. padl, a když budu parafrázovat Pulp Fiction, tehdy divadla poznala středověk. Právě středověk se totiž pro divadelnictví stal oním nechvalným obdobím temna. Existovaly sice malé „divadelní“ spolky, které žily kočovným životem, přejížděly od jedné vesnice ke druhé, od trhu k trhu, a hrály za almužnu buď pod širákem, na kárách, nebo v hospodách, ale lidé se na ně dívali s nedůvěrou. Na mnoha místech v Evropě všechny tyto herce, šašky, žongléře a akrobaty dokonce natolik nenáviděli, že jim po smrti odmítali dopřávat tradiční křesťanský pohřeb. Jakmile se tedy člověk dal na hereckou dráhu, stal se do značné míry vyvrhelem, kterému mělo být – a zpravidla bylo – jeho pobožnými bližními znemožněno dostat se do Nebe. (Velmi zajímavý pohled na středověké herecké umění nabízí mimochodem i Hra o trůny – především třetí, pátá a šestá kniha Písně ledu a ohně a šestá série televizního pořadu.)

Celý příspěvek →

Photo by Ivan, Flickr, CC BY-SA 2.0

Herci a herečky. Vedle zpěváků, politiků a vrcholových sportovců patří právě oni k nejznámějším a nejobletovanějším lidem na zemi. Právě z herců a hereček se nejčastěji stávají celebrity, jejichž životními příhodami se v časopisech, novinách, na internetu i jinde baví milióny lidí. Jakmile se dá člověk na hereckou dráhu – nota bene v Americe, která díky Hollywoodu dominuje (filmové) kultuře (západního) světa –, zdánlivě odnikud se vezme potenciál, že se z něj stane Někdo. Nebylo tomu tak vždy, není tomu tak ani zdaleka u všech, a i když se někomu podaří stát se Někým, takový člověk velmi rychle zjistí, že možná nebylo až tolik o co stát. A o tom všem si budeme povídat v tomto rozsáhlém článku o hollywoodských hercích a herečkách:

Celý příspěvek →