Premiéry v hledáčku
Seriálové tipy
Kontakt & FB
David Koranda
Jumpstar @ seznam.cz
——-
Internetoví kamarádi
Herci a herečky 33/47: Výhody herectví II/III
Photo by Moyan Brenn, Flickr, CC BY 2.0
– Vzhledem k tomu, že každé studio vlastní nějaká nadnárodní megakorporace, je pro herce velmi snadné zajistit si nějakou slevičku na výrobky z jakékoliv její vedlejší větve. Vzpomínáte, jak si Joel McHale domluvil u prezidenta Sony Pictures Television slevičku na novou televizi?
– Stejně tak je velmi snadné využít známého jména ke snadné rezervaci v restauracích, barech, hotelích apod. Akorát je třeba si uvědomit, že tahle výhoda je dvousečný meč, protože pokud jste známí až moc, je velmi pravděpodobné, že než vůbec stačíte dorazit na místo, zpráva o vašem příchodu se rozkřikne mezi personálem, dostane „ven“ a před vchodem na vás bude čekat banda paparazzi. Spousta umělců tyhle nepříjemnosti obchází všelijakými – z pohledu rezervaček samozřejmě kontraproduktivními – pseudonymy, ale i ty se už dostaly ven.
Herci a herečky 32/47: Výhody herectví I/III
Co od herecké slávy čekat – výhody
Photo by Davide D’Amico, Flickr, CC BY-SA 2.0
Zatím jsme si v tomto článku povídali o historii herectví, říkali si, jak se může člověk v současném Hollywoodu hercem stát, co pro to má udělat, odkud herci pochází, a zmínili si pár přidružených témat. Vůbec jsme si ale nerozebírali, co herecká sláva lidem přináší, jaké výhody, nevýhody a povinnosti jsou s ní spojené. Lidé o tom, že by se stali slavnými celebritami, získávali všelijaké ceny a bavili se s dalšími známými osobnostmi, často sní. Aby také ne, když současná společnost přikládá takový důraz na slávu a věhlas, když z herců a dalších celebrit vytváří v podstatě bohy. Tedy vlastně světce a šlechtice, že?
Oscaři 2017: Už je někdo zrušte
Photo by Alexander Justice, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
No, tak je tu máme zase. Opět. Znova. Zabte mě. Předem upozorňuju, že rozvolněná syntax a uvolněnej přístup k pravidlům pravopisu maj záměrně odrážet to, jak moc jsou mi letošní Oscaři volný. Na příští rok si chystám velký expozé o tom, jak fungujou oscarový kampaně, aby už nikdy nikoho nemohlo napadnout, že by v týhle frašce šlo o kvalitu filmovýho díla nebo že by se nezávisle hodnotily jakýkoliv objektivní skutečnosti. Letošní Oscaři, stejně jako všechny ostatní ročníky všech ostatních cen, jsou uplacenou šarádou, ve který se milionáři plácaj po zádech za výkony i nevýkony ve filmech, který nikdo neviděl a nebejt uplacený nominovaný na nějakou tu zlatou cetku, tak by se na ně nikdo ani nekouknul. On je ale vlastně nikdo vidět nemusel a nemusí, protože o to tady nejde. Jde o srdceryvný příběhy tvůrců, který se za velký prachy nakecaj oscarovejm komisím. O možnost sešlejch oscarovejch akademiků nechat si lézt do zadku od známejch hvězd a zavzpomínat na časy, kdy na nich samotnejch ještě záleželo. Oscaři jsou nablyštěný hollywoodský pozlátko. Interní večírek milionářský smetánky.
Co nás naučil rok 2016 VI/VI
Režiséři ztrácejí kontrolu
Už v článku o filmové katastrofě jménem Fantastická čtyřka jsme si říkali, že hollywoodská studia v posledních letech sází stranou režisérů na jednu novou metodu najímání: Do režisérských seslí chystaných velkofilmů posazují blockbusterově nezkušené filmaře, kteří na ně udělali dojem svou prací na nějakém nízkorozpočtovém nebo ještě lépe nezávislém filmu.
Movies 2016 from Nikita Malko on Vimeo.
Co nás naučil rok 2016 V/VI
Čína vystrkuje drápky II/II
„Čína“, Photo by Steve Webel, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Čínských společností, které spolupracují s Hollywoodem, je v současnosti již poměrně dost. Bona Film Group pomáhala dávat dohromady Marťana; DMG se podílelo na přípravě Loopera (a mimochodem právě tahle společnost si vydupala změnu Paříže na Šanghaj); Alibaba Pictures Group se zavázala v průběhu následujících tří let investovat v Hollywoodu 7,2 miliardy dolarů s cílem „přenést Hollywood do Číny“ a za tímto účelem již například odkoupila majoritní podíl akcií v distribuční společnosti Amblin, za níž stojí Steven Spielberg; Perfect World Pictures podepsalo půlmiliardovou koprodukční smlouvu se studiem Universal Pictures, v jejímž rámci bude v následujících pár letech spolufinancovat a distribuovat na čínském trhu padesát hollywoodských filmů; a příkladů by se našel ještě nespočet. Zdaleka největším čínským investorem v domově amerického filmového průmyslu je ale Wanda Group – sto třiceti tisícihlavá čínská megakorporace vedená Jianlinem Wangem.
Co nás naučil rok 2016 IV/VI
Čína vystrkuje drápky I/II
„Čína“, Photo by Steve Webel, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
V článku o tom, co nám přinesl rok 2015, jsme si v souvislosti s Čínou především psali, že tam, „žije přes miliardu lidí, a protože se tamnímu režimu nejspíš zalíbilo, jak se dá filmovou tvorbou lehce a nenápadně manipulovat masami, každý den se tam otevřou desítky nových kin [24, abychom byli přesní]. Ještě před pár lety byla Čína pro USA prostě jen jedním ze zahraničních trhů, zato dnes jde o druhý největší filmový trh na světě. A podle nejnovějších projekcí by se již v roce 2017 mohla vydrápat na první příčku [některé odhady jsou umírněnější a počítají s rokem 2018]. Americká studia mají z tamějších výdělků sice jen nějakých 20 % – když je dobrý den –, ale každý dolar dobrý. […] Není tedy divu, že se studia začala velmi snažit o to, aby se jejich filmy Číně líbily, a země je vpustila do svých kin (což se dělá třeba tak, že studia financují natáčené filmy v koprodukci s čínskými společnostmi). V roce 2016 nás tedy v návaznosti na celosvětový vývoj diváctva čeká ještě více asijských lokací, pozitivních čínských a jiných asijských postav atd.“
Co nás naučil rok 2016 III/VI
Diváci unavení pokračováními
Photo by Guiseppe Zeta, Flickr, CC BY 2.0
V návaznosti na minulou část, kde jsme si povídali o velkofilmech a o tom, kdo na ně chodí nebo nechodí, je třeba dodat, že už ani ti mladí nejeví pořádně zájem o ty staré známé značky, o nekonečná pokračování dělaná bez rozmyslu, o neustálé přetáčení těch samých příběhů s těmi samými postavami. Je to sice ohromně podezřelé, ale oni i ti teenageři a mladiství kolikrát chtějí od filmů kvalitu a originalitu (alespoň v rámci možností) a nespokojí se jen tak s něčím. Nenechte se totiž mást bombastickými titulky o sedmimiliardových výdělcích studia Disney nebo 11,4miliardovými výdělky Hollywoodu celkově – americká kinematografie neměla moc dobrý rok.
Co nás naučil rok 2016 II/VI
Zábavu a politiku není radno míchat
Krotitelé duchů, Photo © Columbia Pictures, Falcon
Dvě slova: Krotitelky duchů. Jestli jejich epický neúspěch něco dokázal, tak v první řadě to, že když se hollywoodští tvůrci až příliš horlivě hlásí k nějakému politickému směru, nedělá to dobrotu. V případě Krotitelek to byl feminismus – respektive jeho zvrácená mizandrická forma, která se v poslední době vydává za mainstream. A Krotitelky na něj doplatily. Odehnaly od sebe muže a ta jejich ublíženecká a zároveň štvavá kampaň k sobě ani nedokázala nalákat dostatečné množství žen. Internetový halas, na nějž se studio, herečky i režisér po katastrofálních výdělcích snímku odvolávali, byl jen zástěrka. Krotitelky vsadily vše, co měly, na rozvratnickou formu jednoho politického směru, vystavěly mezi sebou a fanoušky bariéru, a pak se ještě divily, že se přes ni většině diváků nechce lézt.
Co nás naučil rok 2016 I/VI
Rok se s rokem sešel, 2017ka nám zdárně ubíhá a mě napadlo, že by možná nebylo od věci se ještě trochu poohlédnout za vším, co nám Hollywood nabídl v roce minulém. A jelikož mám pocit, že se retrospektivní článek z loňska nazvaný „Co nás rok 2015 naučil“ minimálně formou docela povedl, říkal jsem si, že bychom si mohli něco podobného zopakovat i letos. Akorát nyní by to mohlo být podstatně delší, obsáhlejší, výživnější; mohlo by to osvětlit spoustu detailů, které jsme doposud jen tak přecházeli, a vysvětlit, co dlouho zůstávalo nevysvětleno. Tak tedy pojďme bez dalších průtahů na věc: Jaké obecné závěry bychom mohli vyvodit o americké kinematografii na základě všeho, co se vloni událo?
Herci a herečky 31/47: Alternativní cesty – Češi et al II/II
Photo by Mariano Mantel, Flickr, CC BY-NC 2.0
Rusku, devátému největšímu filmovému trhu na světě, se Hollywood snaží předcházet stejným způsobem, jakým předchází všem ostatním státům první desítky. Jednak to dělá tím, koho a co ukazuje: Točí se filmy jako Anna Karenina nebo životopisný snímek o Kateřině Veliké a najímají se herci a režiséři typu Antona Yelchina (Star Trek), Ilji Najšullera (Hardcore Henry), Yuliya Snigira (Smrtonosná past 5), Timura Bekmambetova (Denní + Noční hlídka, Wanted), Danily Kozlovskeho (Vampire Academy) či Igora Jijikineho (Indiana Jones 4). A také tím, co neukazuje: Oproti dobám Studené války výrazně ubylo ruských / sovětských záporáků, které, jak víme, nahradily postavy muslimských teroristů. A stejně tak se Hollywood vyhýbá druhům postav a herců, které by Rusko mohly dráždit. (I když, kdo ví, jak zareaguje na současné politické dění v zemi. Třeba nás čeká protiruská kyber-renesance.)