Matt Singer, „Filmy nejsou jen o číslech“

Photo by Jeff, Flickr, CC BY-SA 2.0

Čísly v nadpisu se myslí kritická a hlavně fanouškovská hodnocení filmů na stránkách typu IMDb, CSFD, RottenTomatoes, Metacritic, kfilmu apod. Asi jste si už někdy všimli, že krátce po premiéře má většina snímků hodnocení vyšší, než na jakém se ustálí po několika týdnech či měsících. Důvod je nasnadě: Film jako první vidí (a hodnotí) lidé, kteří se ho nemohli dočkat, fanouškové daných žánrů nebo vystupujících herců. Tito diváci bývají všeobecně shovívavější než ten zbytek, který se na film podívá s odstupem a s odstupem jej i ohodnotí. Jako příklad si můžeme uvést druhé Avengery, které prvotní publikum hodnotilo samými superlativy, ale jakmile se snímek dostal k širšímu obecenstvu, ona počáteční euforie rychle opadla.

Nebo jste si možná také všimli, že u některých titulů nedává hodnocení skoro žádný smysl, protože je oproti všem očekáváním příliš nízké nebo vysoké. Ve více méně kladné rovině jsme na tento jev narazili například ve článku o filmu The Interview, který si velmi dlouho držel na IMDb čistou desítku, a to jen proto, že se v tu chvíli považovalo za patriotické se na film podívat a kladně ho ohodnotit. To aby ti severokorejští teroristé viděli, že se Amerika nedá! V rovině záporné souvisí mizerná hodnocení často ani ne tak s kvalitami filmů, jako spíše neoblíbeností lidí, kteří na nich nějakým způsobem pracovali. Film Kráska a ošklivka není žádné veledílo, ale titul jednoho z nejhorších snímků si také nezasluhuje. Má ho pouze proto, že v době jeho premiéry bylo módní nenávidět Paris Hilton, takže snímku lidé klikali nuly, kde jen mohli. Tak, jako se v současné době klikají nuly čemukoliv, o co se třeba jen otřela Lena Dunham. Toho samého si jistě všimnete, až bude Zdeněk Troška vypouštět nějaký další film. Je jedno jaký a je jedno, jaké bude kvality. Na CSFD se rychle ocitne na dně šedivé stoky.

Photo by A.Currell, Flickr, CC BY-NC 2.0

A pak jsou tu ještě případy, o kterých mluví Matt Singer ve svém článku z portálu The Dissolve, tedy případy, kdy jsou hodnocení ovlivněná a do určité míry zmanipulovaná sociálními sítěmi. V porovnání s příklady z prvních dvou odstavců se takové věci asi nebudou dít příliš často, ale přeci jen je možná dobré mít je na paměti, až se zase jednou budeme na internetu dívat, jestli nějaký snímek stojí za zkouknutí. Čísla jsou fajn, čísla vám toho můžou ledacos říct, ale všechno se z nich vyčíst nedá. I čísla se musí interpretovat. Ta na internetu obzvlášť.

P.S. Kdyby to někoho zajímalo, nejhorším filmem podle IMDb je v současnosti jakýsi Saving Christmas z roku 2014. Hned za ním je snímek z roku 2015 o tureckých politických dějinách Kod Adi K.O.Z. a laciný katastrofický horor z roku 2010 Birdemic: Shock and Horor. Na CSFD s přehledem vede Hercules 3D z roku 2009. Následovaný je dvojkou Playgirls z roku 1995 a filmem z LP 2002 Waterloo po česku.

Co je nejhorší film, jaký byl kdy natočen? Podle IMDb, nejoblíbenější a nejdůvěřovanšjší internetové filmové databáze, je tím nejhorším filmem Gunday, nedávný a relativně obskurní bollywoodský film s Ranveerem Singhem, Arjunem Kapoorem a Irrfanem Khanem. Na serveru RottenTomatoes má ale Gunday od pěti kritiků plné hodnocení 100 %. Rachel Saltz z The New York Times o něm například píše, že je, „sice absurdní, ale jen zřídkakdy nudný.“ Ze všech 235,000 titulů na IMDb ale Gunday zůstává stále na posledním místě, a to s hodnocením 1,4 bodů z 10 možných. Na druhém místě je filmovákatastrofa s Paris Hilton Kráska a ošklivka, která nastřádala úctyhodných 1,8 bodů. Příšernému Edovi, v němž hraje Matt LeBlanc třetiřadého hráče baseballu, kterému z nějakého důvodu revitalizuje celou kariéru příchod baseballově nadané opice, se dokonce podařilo nastřádat celých 2,5 bodů.

Před třiceti lety však jiný filmový průzkum ověnčil titulem Nejstrašnější film úplně jiný snímek. Když dávali v osmdesátých letech Harry a Michael Medvedovi dohromady The Golden Turkey Awards [Zlatí krocani], požádali čtenáře své první knihy Padesát nejhorších filmů všech dob, aby jim napsali jejich vlastní nominace toho nejhoršího filmového spektáklu. Obdrželi tehdy poštou téměř tři tisíce návrhů, což bylo dosti úctyhodné číslo – obzvláště když uvážíme, že to bylo v době před rozšířením internetu a že šlo o seznam hrozných filmů, který ani neměl být nikdy nikde zveřejněn. Nejvíce hlasů tehdy od lidí dostal snímek Plán 9, věhlasná konina od režiséra Edwarda D. Wooda Jr. o lupičích těl a vesmírných dvojnících Bela Lugosiho.

Photo by sharyn morrow, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Spousta dnešních cinefilů považuje Plán 9 za tak špatný, až je dobrý, a právě z tohoto důvodu by jej ze soutěží podobného typu okamžitě diskvalifikovala. Přesto se tomuto snímku nedá upřít, že přečkal věky coby legendární ukázka šuntské filmařiny, a že se i po všech těch letech stále zmiňuje jako jediný skutečný výherce Zlatých krocanů. Mnohem méně se hovoří o snímku, který tehdy obsadil druhou příčku Vymítači ďábla 2: Kacíři, kterému prvenství uniklo s poměrem 393:384 o pouhých devět hlasů. Dnes by se samozřejmě nikdo neodvažoval tvrdit, že se z druhého Exorcisty stala milovaná klasika, ale nejhorší film všech dob? To zní jako pořádná nadsázka.

Jak je tedy možné, že získal tolik hlasů? Jednoduše: Lidé ho stále měli v živé paměti. Medvedovi svůj průzkum dělali na konci sedmdesátých let – pouhé dva roky poté, co měl druhý Exorcista premiéru, sklidil spoustu strašných recenzí a byl každý den propírán v novinách kvůli tomu, že se jeho režisér John Boorman údajně opakovaně snažil snímek přestříhat do podoby něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo hit. Nešlo tedy o žádný nejhorší snímek v dějinách kinematografie, ale úplně jednoduše o první nejhorší snímek, který lidem přišel na mysl, když vyplňovali dotazník ke Zlatému krocanovi. S výjimkou dvou snímků vlastně většina filmů nominovaných na Zlatého krocana pocházela ze sedmdesátých let – patřily mezi ně například takové bomby jako Letiště 1975, Roj či Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band. Kromě Plánu 9 se do první patnáctky nedostal žádný film natočený před rokem 1966.

Gunday měl premiéru v roce 2014. Je tedy možné, že se v jeho případě stalo něco podobného? Ne tak docela. Server FiveThirtyEight zkoumal, proč má tento film tak mizerné hodnocení, a zjistil, že se snímek stal terčem internetového protestu ze strany skupiny zvané Gonojagoron Moncho. Jejím členům se nelíbilo, jak snímek zobrazuje válku s Pákistánem, která měla v roce 1971 za následek osamostatnění Bangladéše. Online aktivisté mezi sebou začali na Twitteru šířit hashtag #GundayHumiliatedHistoryOfBangladesh [#SnímekGundayZneuctilDějinyBangladéše] a vyzývali všechny okolo, aby film na IMDb pohřbili pod hromadou negativních recenzí a hodnocení. Stačilo 44 tisíc hlasů a Gunday se dostal na samotné dno žebříčku největších filmových katastrof.

Gunday, Photo © Yash Raj Films

Protestující aktivisté jistě měli k tomuto jednání legitimní důvod, ale není těžké si představit, že se podobné metody běžně používají i za mnohem méně závažnými účely. Jakákoliv celebrita, která je dobře známá na sociálních sítích a má dostatek času, může s těmito seznamy vcelku snadno zahýbat. Řekněme například, že by se Justin Bieber z dlouhé chvíle podíval na film Loni v Marienbadu a usmyslel si, že se mu snová nejednoznačnost snímku příliš nepozdává. V záchvatu hněvu a zmatení by Justin teoreticky mohl poslat na Twitteru zprávu svým 51 miliónům fanoušků, v níž by psal, „Fujtajksl, taková srágora! Marienbad nestojý za nic! Polib mi, Alaine Resnaisi! Lidi, dejte tomu na IMDb nuly!“ a navrch by k tomu přidal odkaz na příslušnou stránku.

Na to, aby se z Gunday stal nejhorší film v dějinách, stačilo 44 tisíc hlasů. I kdyby přání tohoto sladkého kanadského slavíčka vyslyšelo pouhé 1 % jeho twitterových fanoušků, snímek by najednou nabral více než půl miliónu negativních hodnocení, a stal by se tak z něj na IMDb ten největší filmový šunt dříve, než byste si stačili zabroukat, „Úúúú bejby.“

Photo by Thoth God of Knowledge, Flickr, CC BY 2.0

Pomocí tohoto zdlouhavého a nepravděpodobného příkladu vám chci jen připomenout, že ačkoliv mají lidé rádi všemožné dotazníky, hlasování, definitivní seznamy a tituly, není na těchto věcech trvalého a určujícího zhola nic. Dnešní mistrovské dílo může být zítra klidně zapomenuto. Dnešní propadák mohou nadcházející generace oslavovat jako ztracený filmový poklad. A že stádo lidí o něčem hlasuje, ještě neznamená, že se jim ta věc skutečně líbí, že ji nenávidí, nebo že se na ni před kliknutím myši třeba i jen podívali.

Zlatí krocani jsou skoro stejně staří jako já a vedle nich je tu společnost Sight & Sound, která si už více než padesát let nechává zpracovávat filmová hodnocení všech významných kritiků. Na internetu však v poslední době narůstá posedlost vyjadřovat filmy pomocí všelijakých seznamů, grafů a tvrdých dat. Ono asi jde o přirozený vývoj: informační grafy bývají zábavné a zajímavé, a navíc se dají velmi snadno sdílet na sociálních sítích, kde mohou ke svým domovským stránkám přilákat spoustu nových návštěvníků. V prostředí vysoce soutěživého trhu je i tohle velký úspěch. Například minulý týden se hodnotili na webové stránce Vocativ američtí filmoví kritici, a to včetně Keitha Phillipse, Scotta Tobiase a Nathana Rabina ze serveru The Dissolve. A dělalo se to pomocí velmi šikovného .jpgu, který se dal přiložit do e-mailu či osdílet vpravo, vlevo, vepředu i vzadu.

Photo by Surian Soosay, Flickr, CC BY 2.0

Toto grafické znázornění, jakkoliv hezky je zpracované a jakkoliv přesvědčivě vypadá, však má několik zásadních nedostatků. Tím největším je, že se v něm porovnávají hodnocení kritiků s hodnocením na stránkách Metacritic. Ty v podstatě dávají dohromady recenze náhodně vybraných kritiků z celého internetu a pak jim často na základě vlastní nesprávné interpretace udílejí číselné hodnocení. Všechna hodnocení se pak sčítají a dělá se z nich aritmetický průměr, který je na stránkách uveden jako konečný. Pokud ale člověk porovná závěry Vocativu se serverem RottenTomatoes, zjistí, že si výsledky většinou protiřečí. Kupříkladu kritik J. R. Jones, kterého Vocativ označil za „tutovku“, se s RottenTomatoes shodne méně často než „škarohlíd“ Joe Morgenstern.

Ani v dokonalém světě by nebylo možné filmy zaměňovat s matematikou. A internet dokonalým světem není ani zdaleka. Šéf PR oddělení stránek IMDb řekl v rozhovoru s FiveThirtyEight, že ačkoliv stránky monitorují potenciální případy, „skupinového hlasování, jednou z našich zásad je nemazat ani nijak neupravovat jednotlivá hodnocení registrovaných uživatelů.“ Gunday tedy zatím stále zůstává nejhorším snímkem v dějinách kinematografie. Tedy alespoň do chvíle, než Justin Bieber zmobilizuje své fanoušky a poštve je proti francouzské nové vlně. Až tedy budete na internetu zase jednou něco číst, vzpomeňte si na metodologii, s jakou ty informace vznikly. Hodnocení a všelijaké žebříčky jsou jistě super, ale možná je lepší přikládat více váhy vlastnímu názoru než názorům ostatních. Jen proto, že se na IMDb píše, že je nějaký film ta největší pitomost pod sluncem, tak to ještě nemusí být pravda.

—————

Korekce: Lucifrid

—————