Kerry Washington, Proslov o reprezentaci a společném boji

Photo by www.glynlowe.com, Flickr, CC BY 2.0

O tom, že Kerry Washington umí dávat dohromady výborné proslovy, víme již díky článku o efektu Shondy Rhimes. Tehdy v podstatě mluvila o tom, že by si lidé měli pomáhat, a vyzdvihovala autorku Chirurgů, Skandálu (ve kterém hraje hlavní roli) a How To Get Away With Murder za to, že přesně to ve své tvorbě dělá, že vždy pomáhala do svých seriálů obsazovat ty skupiny lidí, kterým ostatní až tolik nepomáhali.

Tento proslov se nese na podobně humanistické notě. Kerry jej přednášela při příležitosti přebírání Vanguard Award a mluví v něm trochu jiným způsobem o tom, že by si různí lidé neměli podkopávat nohy, aby se dostali do čela, ale měli by táhnout za jeden provaz. Takže, abychom si navodili patřičnou atmosféru: Uvaděč právě oznámil Kerryino jméno, Kerry vychází po schodech na podium, přebírá od Ellen DeGeneres cenu, přechází k mikrofonu, nadechuje se…

Díky, Ellen! Díky, díky, díky! Být něčím spojencem pro mě hodně znamená, takže vám tu teď povím pár věcí, které jste sice vy osobně nejspíš slyšeli už tisíckrát, ale které si přesto zaslouží zopakovat, protože v pondělí ráno budou i jiní lidé ze zvědavosti klikat na všelijaké odkazy, aby se dozvěděli, o čem že to ta paní ze Skandálu vlastně mlela. Takže něco říct nebude od věci.

Po celém světě, v nejrůznějších zemích, v našich komunitách, žijí na jedné straně lidé, kteří mají všechna svá občanská práva, a na té druhé lidé, kteří je všechny tak úplně nemají. Nemají stejný přístup ke vzdělání, zdravotní péči a jiným základním svobodám jako třeba k manželství, spravedlivým volbám nebo rovným praktikám při najímání. Jeden by si myslel, že ti, kterým jsou nějaká z těchto práv upírána, se semknou dohromady a budou za ně bojovat bok po boku. Letmým pohledem do dějin však zjistíme, že tomu tak jen zřídkakdy bylo.

Photo by www.glynlowe.com, Flickr, CC BY 2.0

Ženy, lidé chudí, snědí, handicapovaní, přistěhovalci, gayové, lesby, transsexuálové, intersexuálové – ti všichni byli a jsou neustále štváni proti sobě. Cílem tohoto štvaní je zakořenit v nich pocit, že pro lidi, kteří spadají do kategorie „Jiní“, je u společného stolu omezený počet míst. Naučili jsme se proto bát jeden druhého. Soupeříme spolu, vynášíme nad sebou soudy, občas se i zrazujeme. Někdy se dokonce v rámci svých vlastních komunit handrkujeme o to, kdo by nás měl nejlépe zastupovat, a komu bychom vlastně ani neměli dávat slovo. Coby „jiné“ nás učí, že pokud někdy chceme být úspěšní, musíme odvrhnout ty „jiné jiné“. Když to neuděláme, tak prý nikdy nezapadneme.

Vím, že tuto cenu získávám zčásti i proto, že často ztvárňuji postavy, které patří do skupin obyvatel příliš často vytlačovaných na samý okraj společnosti. Vzhledem k tomu, že jsem žena, a že mám tmavou barvu kůže, si v těchto věcech povětšinou nemohu vybírat. V jedné věci jsem si ale vybrat mohla, a to ve vyprávění příběhů LGBT komunity. Sama jsem se rozhodla, že budu hrát spoustu různých postav ve spoustě různých životních situací. Ve své kariéře jsem se nikdy nebála hrát postavy, které jsou předmětem soudů svého okolí, kterým nikdo nerozumí, a kterým byla odepřena základní lidská práva.

Je tedy vcelku ironické, že ačkoliv si role nevybírám tak, aby měly nějaký politický dopad, ony postavy na svých bedrech velmi často nesou určité politické poselství. Nechat si odvyprávět svůj příběh je totiž v případě žen, lidí tmavé pleti, lesbiček, transsexuálů a jiných utlačovaných komunit bohužel stále ještě považováno za radikální nápad. Ve vyprávění příběhů se skrývá neskutečná moc, a to samé platí i pro vyprávění příběhů inkluzivních, příběhů, které věrně odráží realitu kolem.

Photo by Roberto Rizzato, Flickr, CC BY-NC 2.0

Z tohoto důvodu mi přijde práce organizace GLAAD tolik důležitá. V médiích totiž potřebujeme větší zastoupení LGBT komunity. Potřebujeme více postav a více příběhů. A potřebujeme také mnohem různorodější zobrazení LGBT komunity, čímž mám na mysli spoustu různých druhů LGBT lidí, kteří žijí spoustu různých životů. A ještě jedna veledůležitá věc: Potřebujeme také v mnohem větší míře zaměstnávat členy LGBT komunity, a to jak před kamerou, tak i za ní!

Když v roce 1997 Ellen DeGeneres tak pamětihodně oznámila, že je lesbička, udělala to v prostředí, kde sotva před měsícem prošel v Kongresu Zákon o ochraně manželství a kde registrovaná partnerství ještě nebyla legální ani v jednom americkém státě. Vzpomeňme ale také, že pouhých 30 let před tím rozhodoval americký Nejvyšší soud o neústavnosti zákazu mezi-rasových manželství. Do té doby si ani heterosexuální lidé z různých ras nemohli vzít, koho chtěli. Když mi tedy v dnešní době mladí černoši vykládají o tom, jak nevěří v homosexuální sňatky, nejradši bych je kopla do zadku. Jako první jim ale většinou říkám: „Prosím, nedávejte se od nikoho krmit nenávistí a nenechávejte si namlouvat, že byste měli volit proti svým zájmům.“ A hned nato přidávám: „Víte, že to samé se kdysi říkalo i o vás a vaší lásce? Pokud dovolíte, aby naše vláda rozhodovala o tom, koho smíme a nesmíme milovat, o čem myslíte, že bude chtít rozhodovat příště?“

Nemůžeme tvrdit, že věříme ve společné lidství, a pak zůstávat slepí k odlišné realitě a pravdě každého z nás. Musíme být jeden druhému spojencem. Spojenci musíme být především v tomto průmyslu, protože ruku v ruce s reprezentací jde i humanizace, zlidšťování. Dokud tedy budou na světě lidé, kteří se budou cítit méně lidsky, zůstane v ohrožení naše definice lidství a koneckonců i my samotní.

Musíme prostě jeden druhého vidět. Musíme vidět sebe i ostatní. A všichni se musíme snažit být nebojácní a objevovat dosud neprobádaná teritoria, alespoň tedy do té doby, než se v reprezentaci nás samých zbavíme všech prvenství, výjimek, rarit a ojedinělostí. Ve skutečném světě je jinakost normou. Ve skutečném světě je jedinou normou jedinečnost a naše média musí tuto skutečnost náležitě odrážet.

Photo by Sam Javanrouh, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

—————

Korekce: Lucifrid

—————