Zapovězená témata: Hollywoodský rasismus

Obyčejný den v Seattle Grace: Do nemocnice přivezou ženu s bolestmi na hrudi, jíž se ihned ujme Dr. Yangová, Američanka s korejskými kořeny. Jakmile jí otevře hrudník, objeví v pacientce utěrku, kterou tam při poslední operaci nechal její nadřízený a objekt zájmu – Afroameričan Dr. Burke. Udá ho či nikoliv? Po krátké konverzaci s šéf-rezidentkou Dr. Baileyovou, taktéž Afroameričankou, Burkův omyl nahlásí vedoucímu chirurgie Dr. Webberovi – opět Afroameričanovi. Dr. Burke je pokárán a odebere se spát na příslužebnu. Dr. Yangová se mu jde se sklopenýma ušima omluvit. Napětí roste, začínají se líbat.

Photo © ABC

Následující den média šílí, protože tohle je poprvé, co se v televizi (natožpak ve filmu) dal dohromady černoch s Asiatkou. Píše se rok 2005, ale takováhle věc přesto plní stránky novin, časopisů a internetových portálů. Všem je jasné, že v Chirurzíchse co do integrace děje něco velmi výjimečného – stranou bělošských a snědých herců seriál už začínal s poměrem téměř 1:1, a o rasové problematice se v něm přitom až na pár výjimek (Dr. Baileyová a saniťák se svastikou vytetovanou na břiše, flashback do 70. let za Dr. Webberem a Ellis Greyovou) vůbec nemluvilo.

Možná na taková témata v nemocnici nebyl pro všechny ty operace, profesionální souboje, vyčerpání a sex žádný čas, pravděpodobnější ale je, že Shonda a její kolegové tvůrci měli všeho toho zkresleného zobrazování americké populace na obrazovkách už dost; že měli dost seriálů, v nichž je mezi postavami vždy jen jeden lékař Afroameričan, vždy jen jeden policista Hispánec, vždy jen jeden odlišný kdokoliv, jen aby se neřeklo, že onen pořad není inkluzivní; a že si u stanice ABC vydupala možnost něco s tímto stavem udělat. Jak se nechal slyšet tehdejší prezident zábavního oddělení ABC Stephen McPherson: „Amerika je jako nesmírně pestrá paleta barev a myslet si, že úspěch tohoto pořadu nijak nesouvisí s tím, jak dobře téhle palety využívá, by byla pošetilost.“

Photo © ABC

A že se o rasové problematice v Chirurzích nikdy nemluvilo? Za to je zodpovědná sama Shonda, která od samého počátku chtěla, aby byla rasa pro postavy pouze drobnou součástí jejich charakteru, nikoliv středobodem celé jejich osobnosti: „O rasové problematice samotné nikdy nebudeme točit celou epizodu. Tyhle věci já nesnáším. Sama mám třicítku za sebou a s vlastními kamarády rozhodně po večerech nevysedávám v kroužku a neklábosím s nimi o záležitostech rasy. Narodili jsme se po bojích za lidská práva a po druhé vlně feminismu, takže fakt, že žijeme v různorodém světě, bereme za samozřejmost.“

Shondina snaha získat si do seriálu rozmanité herce se samozřejmě projevila při castinzích / konkurzech. Pokud jste si prostudovávali onu obří filmovou pásku nahoře, možná si vybavíte, že podle výsledků oné studie z roku 2011 probíhá v současnosti v Hollywoodu z celkového počtu konkurzů jen 8,5 % tzv. „open castings“, tedy konkurzů, u nichž není nijak specifikována požadovaná rasa (a ani neplatí nevyslovený předpoklad, že má být postava bílá). V roce 2004, kdy začaly konkurzy do Chirurgů, bylo toto číslo ještě nižší – a právě pro otevřený konkurz se Shonda rozhodla. Nikde neuvedla, jaké rasy má která postava být, a aby si nikdo nemohl hrát na detektiva, žádné postavě ani nedávala příjmení. Přijít mohl kdokoliv a ucházet se mohl o jakoukoliv roli.

Photo by Rach, Flickr, CC BY 2.0

Například Isaiah Washington málem získal roli Dereka Shepherda (kterou mu na poslední chvíli vyfouknul Patrick Dempsey). Do jeho vlastní role byl dlouho zvažován blíže nespecifikovaný bělošský herec, který ale musel na poslední chvíli z produkce odstoupit.

Podobná rošáda se odehrála i mezi dámami. Postavu Dr. Baileyové si sice Shonda původně představovala jako drobounkou blondýnku s kudrlinkami ve vlasech (jednou z hereček, jež se probojovaly až ke kamerovým zkouškám, byla například Kristin Chenoweth), aby se tak co nejvíce hodila k její přezdívce Nacistka, nakonec se ale rozhodovala mezi Sandrou Oh a Chandrou Wilson. Roli nakonec samozřejmě dostala Chandra, které onen part přišel, „roztomilý. Tak roztomilý, jak jen slovo Nacistka může být.“ A samotná Sandra si pro sebe urvala roli Cristiny. Vedení stanice si o téhle postavě myslelo, že půjde o bělošku, ale sama Shonda si tím nebyla tak jistá. Jakmile obsadila postavu Baileyové Chandrou, přiřadit Sandru ke Cristině jí přišlo jako samozřejmost.

Zajímavé je, že i přes tento způsob konkurzů se po uvedení seriálu na obrazovky postava Cristiny kritice zpočátku příliš nepozdávala. Její vytrvalost, odhodlání a píle se až příliš podobaly šprťáckému stereotypu Asiatů, který byl a je v Americe tolik rozšířený. Proti těmto nařčením se však Sandra rázně ohradila: „Jistě že je Cristina chytrá a ambiciózní – vystudovala medicínu. A vůbec, tyhle stereotypy přežívají proto, že podobné postavy nikdy neřeknou více jak tři věty, takže je diváci absolutně nemají šanci poznat.“ A to rozhodně nebyl Cristinin případ.

Photo © ABC

Na diverzitě Shonda dodnes pracuje i v případě menších rolí, protože nechce, aby se její seriál stal jedním z těch, v nichž „všechny drobné role s výjimkou toho jednoho samotářského vrátného hrají běloši.“ V podstatě má jen jedno pravidlo: Její jedinou zásadou je, že drogoví dealeři a pasáci nesmí být černoši. Těch je ostatně v televizi už takhle až až, tak proč jejich řady rozšiřovat.

Shondini herci její rozhodnutí dělat otevřené konkurzy vždy vítali se směsicí nevěřícnosti a obdivu (což vám již samo o sobě hodně napoví o tom, jak se věci v Hollywoodu skutečně mají). Například Sara Ramirez byla naprosto udivená a rozjásaná, že její postava nebyla zobrazována jako sexy hispánská dračice, nemluvila věčně o svých kořenech a nenosila na hlavě sombréro. Podobně se vyjádřil i James Pickens Jr.: „Ve světě jednoduše narazíte na mnohem rozmanitější lidi než na toho jednoho občasného černošského soudce či policistu.“

A i v ne-seriálovém životě jdou naši chirurgové stranou rasové problematiky Hollywoodu příkladem. Zmiňovat, že například Justin Chambers či Ellen Pompeo mají snědé partnery, zavání mrzkým bulvárem a navíc je to trochu nepodstatné a hodně problematické, protože je otázkou, nakolik člověk dokáže ovlivnit, do koho se zamiluje. Mnohem podstatnější je, co dělají a říkají na veřejnosti, jak se snaží zvyšovat povědomí o problémech Hollywoodu a měnit celou situaci k lepšímu.

Photo from Tumblr

Například Jessee Williams na začátku roku 2013 vydal na stránkách cnn.com velmi sžíravou kritiku Tarantinova Nespoutaného Djanga, v níž nabídl několik velmi zajímavých postřehů k tomuto jinak opěvovaném snímku:

– „Média do značné míry ovlivňují, ne-li zcela předurčují, jak si vykládáme koncept Jinakosti. Lidé vidí jen to, co jim naservírujete pod nos, dál se po ničem většinou nepídí.“

– „Pokud, jako Tarantino, jednoho dne přijdete s megafonem v ruce a budete tvrdit, že přinášíte reálné řešení nějakého problému, tak bych vás jen prosil, aby to nebylo něco zbytečně vyumělkovaného a vy abyste se netvářili, jako že jste nám tím prokázali kdovíjakou službu.“

– „Tarantino právem tvrdí, že nadmíra ve filmu používaného výrazu ‚negr‘ dopomáhá jeho autentičnosti. To beze všeho. Jenže stejně tak by mu dopomohlo zobrazení otroků coby movitého majetku a úmorná manuální práce, díky níž plantáže vydělávaly. Tarantinovy plantáže jsou skoro prázdné, zalidněné více méně jen líbezně oděnými černoškami, lelkujícími na houpačkách a užívajícími si poklidné vycházky po polnostech. S výjimkou oněch občasných výjevů barbarismu vůči otrokům člověku skoro přijde, jako by byl ve Versailles.“

Photo from 9buz

– „V celém tomto skoro tříhodinovém filmu nenajdete jedinou scénu, v níž by spolu dva lidé tmavé pleti promluvili uctivého nebo produktivního slova či se tak na sebe třeba i jen podívali.“

– „I přes opakované návrhy, že se jedná o narativně podobná díla, Nespoutaný Django má s Hanebnými Pancharty jen pramálo společného. […] Pancharti nás nevláčeli provokativními scénami mučení v koncentračních táborech, záběry plynových komor a etnicky stereotypních obětí. Jejich židovské postavy rovněž nebyly nedůstojně rozsápávány zuřivými psy. A když už jsme tu narazili na téma autentičnosti, nemuseli snad Židé ve skutečnosti každý den trpět pod vlnou urážek typu ‚žiďák‘, ‚jidáš‘, ‚krysa‘ nebo podobných groteskností? A kolikrát byly takové výrazy v Hanebných panchartech použity? Stokrát? Co takhle sedmdesátkrát? Ne, tak třicetkrát? Desetkrát? Tarantino v tomto případě naštěstí věděl, že příběh dokáže odvyprávět i bez použití takovýchto urážlivých triků. (A stejně tak si byl vědom, že by si takové chování ona komunita, kterou se svým filmem jal mstít, rozhodně nenechala líbit.)“

V září 2013 se pak Ellen Pompeo účastnila slavnostního udílení cen Emmy a před reportéry si povzdechla nad úděsným nedostatkem diverzity mezi vystupujícími tanečníky: „Během předávání Emmy jsem neviděla pražádnou diverzitu. Celá ta šaráda mi přišla jako vytržená ze starých časů. Z toho tanečního čísla mi bylo až stydno. Všimli jste si mezi těmi tanečníky jediného snědého člověka?“ Nevšimli, protože mezi nimi skoro žádný nebyl (jak v prvním tak i v – mimochodem skvělém – druhém čísle byl všeho všudy jeden, který se v tom davu člověku snadno ztratil). Ellen se proto všem rozhodla opět ukázat, jak se to má dělat: „Jsem nesmírně pyšná na náš velice různorodý herecký ansámbl, který tak přesně odráží svět, v němž každý den chodím.“

Photo from Twitter

A zapomenout nesmíme ani na samotnou Shondu. Ta totiž minulou sobotu získala spolu se svou dlouholetou produkční partnerkou Betsy Beers od Amerického režisérského svazu cenu za diverzitu, již díky Chirurgům, Skandálu a vloni zrušenému seriálu Private Practice vnáší na obrazovky. Shonda během slavnostního večera nad cenou sice projevila radost, zároveň ale přiznala, že se jí bouchat šampaňské zrovna nechce: „Když jsem se doslechla, že mi bude udělena Cena za diverzitu, byla jsem skutečně velmi poctěna. Jenže mi pak začali volat z Variety, The Hollywood Reporter a dalších časopisů s prosbou, abych se k té ceně nějak vyjádřila. Ptali se mě, jak moc jsem z ní nadšená, a jestli mám pocit, že dělám správnou věc. Chtěli vědět, jestli je pro mě každodenním bojem vnášet mezi herce a štáb trochu diverzity. A já musím říct, že ačkoliv je mi pořád neskutečnou ctí, že jsem tuhle cenu získala, jsem kvůli ní zároveň pěkně naštvaná. A Betsy jakbysmet. Sešly jsme se proto nad spoustou lahví červeného, daly hlavy dohromady a uvědomily si, že nás tak strašlivě štve fakt, že stále existuje potřeba takovéhle ocenění udílet. Štve nás, že se v Hollywoodu najímá tak málo žen a herců z rasových minorit, že když to někdo naopak dělá pravidelně, musí se mu za to hned vrazit cena.“

Photo © ABC

Kámen úrazu podle Shondy ale není ani tak v předsudcích či rasismu jako spíše v neochotě měnit zažité zvyklosti: „Jestliže byl Hollywood celých sedmdesát let Klubem bílých mužů, tak se není čemu divit, že je v něm spousta bělochů, co si vám budou navzájem dohazovat melouchy. Neřekla bych ale, že se to děje proto, že jsou do jednoho rasisti a sexisti prolezlí předsudky. Lidé prostě jen rádi pracují se svými přáteli. Najímají známé tváře, protože je to pohodlné a člověk nemusí nic řešit. Jestliže chcete mít v téhle branži úspěch, tak přece nebudete riskovat tím, že začnete najímat snědé herce a herečky, protože… No, jen se podívejte na nás. Jenže já s Betsy ráda vytvářím naše seriálové světy tak, aby odrážely ten skutečný svět, v němž žijeme. Různé hlasy s sebou přináší různé úhly pohledu. Různé úhly pohledu vdechnou vašemu dílu originalitu. A právě po originalitě veřejnost tolik prahne.“

——————————

Jak je vidět, u Chirurgů něco funguje. A funguje to hodně. Otázkou je, proč si ze Shondy nebere více tvůrců příklad – ať už v televizi nebo na plátnech kin. Proč neobsazují více herců do hlavních rolí, do rolí obyčejných postav, na které by se lidé bez ohledu na barvu pleti rádi dívali? Chirurgové jsou stále hit, American Idol, The Voice a jim podobné inkluzivní soutěže mají masivní sledovanost, a přesto…

Photo by buttons.butterflies, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Že by byl zakopaný pes v tom, co říká Shonda? Jenže to by znamenalo, že se mezi sebou herci různých ras a pohlaví nepřátelí, a to zní poněkud nepravděpodobně. Nebo je snad problém v číslech? Že by bylo bílých herců v Hollywoodu tolik, že by při obsazování jednoduše skoro nebylo z koho jiného vybírat? Jenže proč by se v tom případě už dávno nediverzifikovali – proč by mezi sebe nepřibrali další tváře a další hlasy? Nebo je snad vina na divácích? Že by lidé svými diváckými volbami dávali Hollywoodu vědět, že jim seriály z největší části zalidněné bílými muži přijdou naprosto normální a přijatelné, tak proč by se mělo cokoliv měnit?

Podívejme se ostatně na ty nejsledovanější americké seriály současnosti: Jak jsem poznal vaši matku? Z běloby tohoto seriálu bolí oči. Teorie velkého třesku? Jistě, ti mají toho jednoho jediného Kunala Nayara, a i tak je jeho postava nejméně rozvinutou z celého pořadu, karikaturou sebe sama (nehledě na to, že sám Kunal má z celé původní pětky – z nějakého prazvláštního důvodu – úplně nejnižší plat). Přátelé byli kdysi jako seriál tak bílí, že herečka Aisha Tyler dodnes vtipkuje, že když ji lidé poznají na ulici a nemohou si vzpomenout na jméno, říkají jí: „Vy jste přece ta černoška z Přátel.“ Ano, je; s žádnou jinou si ji splést nemohli, protože žádná jiná se v seriálu neohřála na déle než pár vteřin. To samé by se dalo říci i o Seinfeldovi. The Walking Dead? Seriál slavný tím, že je v něm jen jedna vedlejší černošská postava, kterou obměňují pokaždé, když tu stávající oddělají. A co takové kriminálky? Kriminálka Las Vegas? Castle na zabití? Námořní vyšetřovací služba?

Photo © Netflix

A tak dál a tak dál – maximálně zde najdete opět tu jednu tmavší vedlejší postavu, třikrát sláva! Breaking Bad? I o tomto věhlasném seriálu se stranou rasové problematiky psalo, a to v souvislosti s faktem, že tam sice účinkovala spousta hispánských a latinoamerických herců, ale že ti skoro do jednoho samozřejmě hráli drogové dealery. Hra o trůny či Mad Men? Tady jde o dobové zasazení, ale stejně – v kontextu se člověku chce už jen odevzdaně vydechnout… A takhle bychom mohli pokračovat.

Snad tedy nezbývá než doufat, že s každým hercem v jakékoliv hlavní roli se vývoj posune kousek kupředu; že si časem studia dají říct a začnou obsazovat role tak, aby složení herců alespoň trochu odráželo složení obyvatel, které ony příběhy mají zobrazovat. Ač nerad, tak se mi chce ale cynicky povzdechnout, že to asi bude nějaký ten pátek trvat. O to víc bychom asi měli být vděční za těch pár skutečně inkluzivních pořadů a filmů, kterých se nám dostává již dnes – v čele s Chirurgy.

——————————

Související články:

Oscaři 2014: Proč jsou už teď výherci jasní

O obsazení nových Hvězdných válek aneb Přichází do Hollywoodu změna?

Dialog o diverzitě v Godzille

EXODUS: Běloši a Kingsley

Chris Rock: Filipika proti Hollywoodu

Oscaři 2015: Urážlivá a předvídatelná fraška

Únik dat ze studia Sony

Kdo může za neúspěch Fantastické čtyřky?

——————————

Tento článek původně vyšel na stránkách www.greys-anatomy.cz.