KONKURZY

V životopise se vespod občas uvádí „zvláštní dovednosti“ nebo tak něco, tak jsem si tam kdysi napsala plavbu na kajaku. A tancovat jsem taky docela uměla, tak jsem to tam hned šoupla. Po čase mi volala moje reklamní agentka a ptala se, „Ty umíš vážně tancovat?“ A já na to, „Jasně. No jasně, že umím.“ „Ne, vážně, tohle by bylo do jedný taneční věci. Zvládla bys to?“ „Sa-Samozřejmě.“ „Fajn, tak se obleč a na ten konkurz jeď.“

Photo by GabboT, Flickr, CC BY-SA 2.0

Tak jsem na sebe hodila tepláky a mikinu a vyrazila. Jenže když jsem tam přijela, bylo mi, jako by mě polili studenou vodou. Ostatní uchazečky byly oblečené v legínách, vlasy měly zamotané do drdolu a protahovaly se na chodbě. Chvilku jsem se vedle nich nervózně kroutila a říkala si, „Ježiši Kriste, jak tohle dopadne?“ Když si mě konečně zavolali a já vešla do zkušební místnosti, už jen z pohledu jsem vedoucím konkurzu vyčetla, že absolutně netušili, co tam dělám. Řekli mi ale, fajn, ať si teda kleknu na zem a pak se zvednu, jako kdybych byla plamen.

Tak jsem si přidřepla, udělala takovou prapodivnou půlotočku s rukama nad hlavou, zastavila se, zazírala na ně a oni jen procedili mezi zuby, „Tak vám děkujeme.“ Byla to naprostá potupa, protože vypadali, že jsem je fakt naštvala. Prostě hrůza.

– Kristen Wiig u Grahama Nortona, S10E12

Jelikož jsem na konkurzu sám nikdy nebyl a ty všelijaké hrůzy si mohu pouze domýšlet z doslechu, využiju článku Marie Doležalové, který publikovala na svém blogu Kafe a cigárko, jako podkladu této části. Marie je česká herečka, kterou možná někdo zná ze seriálů Cesty domů, Vyprávěj nebo třeba z pohádky Princezna a písař. Za autentické reporty o českém filmovém a divadelním průmyslu získala v roce 2015 cenu Magnesia Litera. Přestože ale píše jen o českém hereckém prostředí, zrovna v oblasti konkurzů by její postřehy měly být použitelné i v našem povídání o Hollywoodu. Abych svůj text od toho Mariina (pokráceného blogového příspěvku, jehož plnou verzi najdete zde) nějak vizuálně oddělil, budu ten její psát kurzívou.

I když herců a hereček je mnoho druhů, na jednom se shodnou snad úplně všichni: Nesnášíme konkurzy. Na konkurzu je nejhezčí ta chvíle, kdy vám někdo, zčista jasna zavolá (žádné jiné povolání než „herec“ není tak vášnivě upjaté na cizí volající čísla) a pozve vás na konkurz. To je magická chvilka, protože někdo si na vás vzpomněl, někdo se zajímá a možná má pro vás někdo roli. Takže to je asi minuta štěstí, pak už je to všechno strašný.

A hned si uděláme pauzu, protože tady narážíme na rozdíl mezi Čechami a Hollywoodem. Český filmový rybníček je malý, takže si tvůrci a vedoucí konkurzů klidně mohou volat přímo hercům, ale jak jsme si už říkali, v L.A. jdou tyhle věci přes agenta. Většinou. Když už se vypracujete na áčkovou hvězdu a nějaký áčkový režisér vás chce osobně zlákat ke svému velkofilmu, etiketa si žádá poněkud osobnější přístup, takže vám možná i sám zavolá. Charlize Theron má například báječnou historku o tom, jak jí volal Ridley Scott s nabídkou obsazení v Prometheovi zrovna v době, kdy byla na dovolené někde v Asii. Během silné bouřky. A protože si musela v oblasti s nízkým signálem v rychlosti přečíst pos(r)laný scénář, musela v té bouřce vyběhnout na kopec, lovit signál, číst scénář a volat Ridleymu, že to bere. Zní to úplně jako scéna z filmu, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby si zrovna tuhle historku Charlize trochu přibarvila, každopádně nám tu jde o něco jiného: Tyhle osobní telefonáty se v Hollywoodu konají jen zřídka a člověk musí být opravdu Pan Někdo, aby jimi byl poctěn.

Existují malé soukromé konkurzy, kde se se svými soupeřkami herečka téměř nepotká, protože přijde v přesný čas a jde na řadu, ale ve většině případů se místnost podobá čekárně u zubaře, kde jsou vždycky minimálně tři vaše vzdálené kamarádky a minimálně pět dívek, které vypadají úplně přesně jako vy (ať už vypadáte jakkoli).

Ano, na něco podobného jsme sami narazili v tomto kdysi uváděném videu:

Konkurzy se dělí na několik druhů:

1/ Někdo vám dá u vstupu do ruky dialog, který se musíte za deset minut naučit a pak ho předvést na kameru. V lepším případě vám ho pošle pár dní předem na e-mail. Každopádně to bývá důležitý dialog, ve kterém by se měla postava nějak projevit, čili třeba hádka s matkou, nebo vrcholný vztahový dialog s milencem. Ovšem matku a milence vám za ruční kamerou monotónně nahazuje asistentka agentury, takže si můžete vybrat, a buď se na ni naladit a neprojevit vůbec nic, nebo ji ignorovat a na její nulové „Nenávidím tě,“ hystericky vykřiknout „A já tebe taky ne!!“. V obou případech je to trapný jako hrom, protože stojíte v prázdné místnosti, nemáte nic v ruce, nesmíte se moc hýbat z dosahu kamery, a stejně vás nenapadá, jak by se asi dalo hýbat. …

S těmi deseti minutami Doležalová nepřehání. V Hollywoodu jsou na scénáře dokonce ještě opatrnější, takže není neobvyklé, aby je herci dostávali až přímo v místnosti, nebo dokonce vůbec (viz druhý bod). Ono nejde ani tak o to, že by vedoucí konkurzů chtěli ztrpčovat uchazečům život, ale už mnohokrát dojeli na to, že lidem v čekárně rozdali scénáře ke scéně, do které lidi měli konkurz dělat, a než se k nim ti lidé dostali, stránky s textem si vyfotili na mobil a nahodili je na internet. Což u blockbusterů a oblíbených seriálů, v nichž každá nová informace může obsahovat spoiler, asi není to nejlepší.

Abyste si nemysleli, že jen tak plácám: Vloni se takhle dostaly na internet stránky a video z konkurzu do páté řady Hry o trůny. Lidé si z uniklých dat odvodili, jaké změny oproti předloze tvůrci budou dělat, které postavy budou kde, co se bude dít atd. A letos to bylo to samé v bledě modrém. Z uniklého záznamu konkurzu si „fanoušci“ odvodili pár věcí o nové postavě kněžky Kinvary. Veškeré texty i záznamy jsou tedy z bezpečnostních důvodů schraňovány, uchazeči musí podepisovat smlouvy o tom, že nikde o ničem ani nepípnou, a člověk bohužel ve výsledku nemá moc času na přípravu.

… Specialitou tohoto typu konkurzu je, když vám někdo pošle k naučení dialog, kde vaše postava „uhýbá před koňským povozem, padá do škarpy, sbírá rozsypané knížky a otírá si bahno z šatu“, protože si nikdy nejste jistí, jestli režisér ocení spíš, když imaginárně upadnete, jakoby posbíráte věci kolem sebe a stíráte neviditelné bahno, nebo když to všechno radši ignorujete a stojíte jako prkno.

Tohle je výraz čecháčkovství, kterého by se Doležalová v Hollywoodu ve vlastním zájmu hodně rychle zbavila, protože jinak by na něj šeredně doplatila. Šedé myšky, které neví, co se sebou mají dělat, a doufají, že když budou vypadat mile, tak na ně ostatní budou hodní nebo si jich nebudou moc všímat, žerou velké hollywoodské kočky ke svačině. Když chce člověk na konkurzu uspět, musí zaujmout a nějakým způsobem vybočit z řady. Když se například Jessica Biel ucházela o roli v Iluzionistovi, přišla na konkurz v dobovém oblečení:

Jessica Biel: Když se snažíte získat roli, ve které vás lidé ještě neviděli, musíte se hodně snažit. Všude je taková konkurence! Tak jsem to vyřešila tím způsobem, že jsem se od hlavy k patě navlékla do kostýmu z konce devatenáctého století s širokou sukní, vysokým límcem a načechranými rukávy. Nechala jsem si udělat šílený drdol a takhle na ten konkurz přijela.

Graham Norton: Na tomhle přístupu je něco strašně amerického. Kdyby tohle někdo udělal v Británii, lidi kolem by na něj nejspíš reagovali dost poplašeně.

– The Graham Norton Show, S10E06

Eddie Redmaine se také snažil zaujmout neobvyklým přístupem ke konkurzu, ale u něj to tak moc nevyšlo:

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Eddie Redmayne: Když se připravoval Hobit, dostal jsem nabídku jít na konkurz do role Bilba. Už jen z toho si můžete odvozovat, jak daleko rozhazovali při hledání herců sítě. Tak jsem tam šel. Fakt jsem si dával záležet, protože jsem nechtěl dělat to samé, co na konkurzech dělám vždycky. Chtěl jsem k té postavě přistoupit nějak jinak. Na Youtube jsem si našel klipy Iana Holmese, který Bilba hrál v Pánovi prstenů, snažil se od něj odkoukat mimiku a gestiku, a takhle jsem tam dorazil. Vedoucí konkurzu zapnul kameru a já začal číst. Jak já se u toho pitvořil! Myslel jsem, že tu postavu směle uchopuji tak, jak ji ještě nikdo neuchopil, ale nedalo se na to koukat. Než jsem stačil doříct první větu, vedoucí mi řekl, „Ne, ne. Mluvte vlastním hlasem. Tohle nedělejte.“ A pak se mi už samozřejmě neozvali.

Anna Kendrick: Já jsem strašně ráda, že jste se s touhle historkou svěřil. Člověk totiž neustále slýchá jen o těch odvážných hercích a herečkách, kteří se – třeba jako Elijah Wood – obléknou do hobitího kostýmu, pošlou vedoucímu konkurzu záznam, jak se zamyšleně prochází po vřesovištích, a tím si tu roli vydobijí. Je slyšet skoro jen o lidech, kteří byli odvážní, udělali něco šíleného, a ono jim to vyšlo. O čem už se nemluví, jsou všechny ty zástupy herců, kteří zkusili nějakou šílenost, a naprosto při ní krachli.

– The Graham Norton Show, S16E13

2/ Dalším typem konkurzu, který už ale pomalu mizí, a je spíš doménou režisérů nad osmdesát let je věta „předveďte nám nějaký monolog“. No comment. Výborně to shrnula moje kamarádka: „Vždycky si vzpomenu jenom na monolog červa v jablku z přijímaček“

Ano, v několika rozhovorech s hollywoodskými hvězdami jsem slyšel, že to takhle funguje v USA v podstatě stejně. Občas jsou ale vedoucí konkurzů na uchazeče přeci jen o trochu milejší a nějaký ten monolog jim sami dají. Mezi favority patří divadelní stálice – Shakespearova díla, Kdo se bojí Virginie Woolfové nebo třeba Višňový sad – případně nějaký pořádný dramatický monolog z pořádného dramatického filmu. Hlavní je, aby to bylo echt dráma a herci měli příležitost se náležitě projevit.

3/ Nejmilejší druh konkurzu je, když si s vámi režisér prostě jen uvolněně povídá, protože z vašeho vystupování a přirozeného chování sám pozná, jestli se mu na jeho roli hodíte. Většinou z takového castingu odcházíte veselá, s klidnou myšlenkou, že jste prostě jen byla sama sebou a že jste určitě udělala dobrý dojem, když byla taková sranda. Většinou si vás do dalšího kola už nikdy nepozvou.

I tohle se v Hollywoodu občas stává, ale člověk na to musí být hodně známý. Vzhledem k množství uchazečů není v možnostech vedoucích konkurzů, aby si s každým jen tak povídali a odhadovali, jestli by se do té které role hodil, nebo ne. Pokud už ale má herec nebo herečka jméno a objevili se v řadě jiných děl, ze kterých se dá usuzovat, jak by se asi tak mohli chovat v té připravované, tak není problém jim zavolat a domluvit si s nimi schůzku. Sarah Silverman takhle dostala roli v Raubíři Ralfovi, protože si režisér Rich Moore přečetl její knihu a byl obeznámený s jejím stand-upem. Prostě ji znal a věděl, že by se do té role hodila. Nějaká neznámá herečka, s níž by na konkurzu dělal jen tak rozhovor, by se do role možná hodila víc, ale tu neobjevil, protože ji ani nehledal. Tyhle nové herečky totiž nikdo nehledá.

Waltz: Strašně špatně snáším konkurzy. Nemám je rád. Co vy?

Fiennes: Bytostně je nesnáším. Když jste sám natáčel Wenn man sich traut, dělal jste do těch filmů také konkurzy?

Photo by Rebekah Stanhope, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Waltz: Ano, ale konkurzy jako takové jsem nedělal, protože by mi bylo stydno. Jen jsem si s herci povídal. Všechny jsem je znal, viděl jsem je v předešlých filmech a na divadle, s některými jsem dokonce sám pracoval. Dnes bych to samé asi neudělal. Jen si s někým povídat asi nestačí. Je potřeba si je trochu ozkoušet. Povězte mi ale, když jste sám připravovat Coriolana a Vášeň mezi řádky, cítil jste zodpovědnost nebo…?

Fiennes: Podle mě existují určité stupně. Když vám lidé vstoupí do zkušební místnosti, jsou nervózní. Vejdou tam s určitou energií. Někdy se naopak zdají klidní a vyrovnaní. Je to nesmírně umělá situace a vy jako vedoucí máte jasnou představu o tom, jak by ta která role měla vypadat, takže se na nic jiného nesoustředíte. Jakého má ale ten člověk, co sedí před vámi, ducha? Co když v něm neobjevíme, co hledáme, ale něco dočista jiného? Na tohle neznám žádnou techniku. Zjistil jsem jen, že si každého člověka potřebuji vyslechnout alespoň třikrát nebo čtyřikrát, že mi nestačí pouhé, „Dobrý den. Spusťte. Děkuji a naschle.“ Takhle bych nic nevymyslel. Potřebuji s těmi lidmi navázat nějaké spojení. Občas se totiž stane, že uchazeč daný part skvěle přečte, ale tak docela se do něj nehodí. Přesto s ním ale navážete lidský kontakt.

– Christoph Waltz a Ralph Fiennes pro Variety, 2014

4/ Velmi rozšířený je „improvizační konkurz“, kde dostanete zadání, které se zhruba blíží tomu, co potřebují vyzkoušet. Ale i tady jsou jistá úskalí. Třeba když vás nechají improvizovat na téma „Dvojsmyslně telefonuješ s přítelem“ nebo „Jdeš po louce a všude kolem se najednou objeví duhové bubliny.“

Díky technologickému pokroku jdou tyhle konkurzy dělat i přes Skype. Ovšem i to má svá úskalí. Předávám slovo Keiře Knightley, která sice nemluví o čisté improvizaci, ale snad to nebude tolik vadit:

Photo by MarcoManna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Keira Knightley: Když jsem dělala konkurz do Nebezpečné metody, musela jsem si s režisérem Davidem Cronenbergem sednout ke Skypu a ukázat mu moje plánované výrazy při orgasmu. Bylo to strašné hned z několika důvodů. Já se s ním v tu chvíli totiž viděla poprvé. Představit se, zeptat se, jak se máte, a pak na něj vybalit svoje orgasmické škleby bylo prostě divné. A bylo to celé o to divnější, že jsem si je předtím asi hodinu zkoušela v koupelně před zrcadlem. No, tak jsem do toho ale šla, začala mu ty příšerné výrazy ukazovat, a on se mi najednou Skype zasekl. Úplně zamrznul. Hrůza.

– The Graham Norton Show, S15E11

Speciálním odvětvím jsou konkurzy na reklamy, protože tam je většinou uchazečů tak stovka, všech různých exotických etnik, protože vždycky jde hlavně o „typ“. Abych objasnila, o co na konkurzech na reklamu jde: Když třeba děláte konkurz na „milou, krásnou, ale inteligentní dívku kolem třiadvaceti“, která si ve výsledku v reklamním spotu přetře rty balzámem a je vidět půl vteřiny, na konkurzu většinou hrajete „přetřeš si rty balzámem ve chvíli, kdy jsi vyhrála ve sportce“ a k tomu ještě „přetřeš si rty balzámem a najednou zjistíš, že z toho máš orgasmus“ a pro jistotu ještě chtějí „vyprávíš docentovi o složení balzámu na jeden nádech“, aby si byli úplně jistí, že na to přetření máte.

Takže na reklamních konkurzech většinou předvádíte něco z výše uvedených konkurzových možností, ale ještě se na vás dívá zhruba sedm lidí, kteří to za chvílí budou muset předvést taky. Krásně trapné, a většinou završené pokynem „A teď se všichni hromadně radujte, jako že jste nejlepší kamarádi a vyhráli jste mistrovství“ Což jde hrozně lehce, když ve skupince jsou třeba dvě modelky, jedna cizinka, jedna paní, co jí vedle brečí dítě, a nikdo nikoho nezná, nikdo nechce být tahoun, takže všichni se křečovitě veselí a pak se snaží rychle zapomenout, co že se to před tou kamerou dělo.

Konkurzy do reklam tedy zní naprosto bájově, že? Někde se ale začínat musí a vzhledem k tomu, kolik reklam se dnes točí, je právě u nich největší šance, že člověk dostane práci, něco málo si vydělá a zároveň získá záznam do životopisu.

Jednu vrstvu nepříjemnosti navrch ovšem představují reklamy na jídlo, u nichž jde i na konkurzech o zdraví. O tom, že když Brooke Shields kdysi dávno točila reklamu na zmrzlinu, tak ve skutečnosti lízala kopeček sádla (protože sádlo se pod světly na place / ve vytopené místnosti konkurzů na rozdíl od zmrzliny nerozpustilo), jsme si už říkali. Bradley Cooper nám teď ještě poví pár delikátních detailů o tom, jak se dělají konkurzy do reklam na hamburgery:

Photo by GabboT, Flickr, CC BY-SA 2.0

Graham Norton: Bradley, než jsi prorazil, určitě jsi musel hrát ve spoustě reklam.

Bradley Cooper: Já byl snad v tisícovce reklam. A konkurzy do nich jsou peklo. Člověk čeká ve frontě, před ním je stovka dalších uchazečů, a vy se jim smějete, „Hehe, čumte na to pako, jaký voloviny tam muselo dělat.“ Jenže pak si dovnitř pozvou vás a děláte tam to samé. Uděláte naprosto cokoliv, o co vás požádají. Obzvlášť když jde o jídlo. Vzpomínám, jak jsem chodil na spoustu konkurzů do reklam na restaurace Burger King nebo Wendy´s nebo tak něco, kde měli krabice plné hamburgerů, a člověk je musel jíst, jako by to bylo to nejlepší pod sluncem. Jenže když jste se na ty Burgery podívali, viděli jste, že už jsou v nich dva kousance, protože vedoucí nechtěli zbytečně utrácet. A tak jste si je otočili kousancem od sebe, zahryzli se do nich a předstírali, jak vám to náramně šmakuje. Děs.

– The Graham Norton Show, S10E06

No, takže konkurzy jsou peklo, ale pokud nejste v Hollywoodu tak strašně velká hvězda, že vám režiséři role sami nabízejí, musíte je protrpět. Občas si můžete pomoci kostýmem, občas lstí (Kate Winslet dostala roli v Titanicu částečně i proto, že režiséru Jamesi Cameronovi po svém konkurzu posílala růže – její postava se jmenuje Rose), ale ve finále jde o dvě věci: jak moc se do role hodíte a jak moc se na vás dá vydělat. I když…

Do téhle jednoduché rovnice často zasahuje fakt, že je v Hollywoodu velmi nerovnoměrně rozložená moc. A ano, opět tu narážíme na již mnohokrát zmiňovaný hlod o tom, že kdo není muž a/nebo běloch, ten má kromě všech ostatních starostí, jimž čelí všichni, na bedrech ještě přiloženou přítěž. Například herečky si docela často vyžírají, že jsou herečky.

– Anna Kendrick mluvila v časopise Glamour o tom, jak ji štve, že do ženských rolí vypisují konkurzy teprve ve chvíli, kdy jsou obsazené ty mužské. Protože studia to stále berou tak, že jen muži lákají do kin diváky, a ženy jsou jen hezoučké přívažky, na jejichž konkrétní podobě a hereckých schopnostech až tolik nesejde.

– O Zápisníku jedné lásky se traduje, že Rachel McAdams tak moc nepadla do oka svému filmovému milenci Ryanu Goslingovi, že šel Gosling za režisérem s prosbou, jestli by se ji nemohl zbavit a nechat roli přeobsadit. Takže Adams mohla nakrásně projít konkurzem, ale kdyby se rejža nechal zviklat, bylo by jí to houby platné.

– Caru Delevigne by konkurzem ani nenechali projít, pokud by záznam jejího čtení a výkonu neprošel přes Willa Smithe. Ten si vydupal – když byl spolu s Jaredem Letem obsazen v Sebevražedném oddíle, hledaly se herečky do vedlejších rolí a Smith se dozvěděl, že by jedna role měla být obsazena nějakou modelkou –, že ji musí vidět. A pokud se mu nebude líbit, jak hraje, tak s ním v tom filmu prostě hrát nebude. Cara naštěstí hrát umí, takže to dobře dopadlo, ale ten přístup je docela děsivý. Vedoucí konkurzů a režisér někoho vyberou, ale kvůli jednomu člověku to celé může padnout.

No, nemá cenu se příliš rmoutit. Na neúspěchu a odmítnutí v Hollywoodu ostatně není nic osobního. Je to všechno jenom byznys.

Člověku nesmí vadit, když ho lidé odmítají. Když jako herec začínáte, chodíte v jednom kuse na hromadu konkurzů, kde vám člověk za člověkem říká, že nejste dost dobrý. „Ne, vy se nám nehodíte.“ „Ne, na to nestačíte.“ „Ne.“ „Ne.“ Zavírají před vámi jedny dveře za druhými. Musíte si na to prostě zvyknout. Já jsem se naučil nebrat odmítnutí jako víc než jen možnost se něco sám naučit.

– Ryan Reynolds v rozhovoru pro Kjersti Flaa

JAK HERCI POSTUPUJÍ

Pouze na Zlatých glóbech se krásní lidé ze světa filmu třou rameny o televizní hnusáky s krysími ksichty.

– Amy Poehler na předávání Zlatých glóbů, 2013

Když herečka Emma Thompson kdysi dávno mluvila u Grahama Nortona o tom, jak se v Los Angeles všichni se všemi porovnávají, a jak žijí v rigidním, hierarchizovaném světě, velmi dobře věděla, o čem hovoří. Vysvětlovala tehdy, že v Hollywoodu, „člověk vždycky narazí na nějaký nový způsob, jak by mohl druhému zkazit náladu. Na večírcích například vždycky máte nějakou VIP zónu, kam nesmíte vejít, protože nejste dost dobří. Anebo máte vstupenku do nějaké VIP zóny, ale už se v ní nedostanete do nějaké VVIP zóny. Hollywood vám prostě dokáže dát tisícerem možných způsobů najevo, jestli jste lepší nebo horší než ostatní, a tuhle vlastnost na něm obzvláště nemám ráda.“

Pokud by se vám tedy chtělo dávat na PR plky herců a hereček o tom, jak jsou všichni lidé v zábavním průmyslu fajn, jací jsou všichni báječní lidé a kamarádi, dovolte, abych vás z tohoto snu probral: V Hollywoodu všichni vědí, kde je jejich místo, a pokud na to náhodou zapomenou, vždy se najde někdo, kdo jim to milerád připomene.

Jakmile jsem s manželem dopsala scénář k našemu filmu The Bronze, ve kterém ztvárňuji hlavní postavu, začali jsme coby producenti obvolávat studia a sponzory a shánět peníze. Lidé o ten projekt měli okamžitě zájem, jen jsme se neustále zasekávali na konverzacích typu, „Nám se ten film strašně líbí a byli bychom nadšení, kdybychom ho s vámi mohli natočit, akorát bychom na jeho výrobu dokázali splašit mnohem více peněz, kdyby se do hlavní role najala nějaká známější herečka, která už má za opaskem nějaký ten kasovní trhák.“ Já jsem jim přišla jako fajn herečka, ale že bych do kina potenciálně lákala davy, to zase ne. Nakonec jsme všechny tyhle nabídky s díky odmítli, chvíli vydrželi a pak ten film natočili sami s extrémně nízkým rozpočtem – stejně jako to kdysi udělal Sylvester Stallone s Rockym.

– Melissa Rauch v The Late Show with Stephen Colbert

Jak je tedy hollywoodská herecká kasta odstupňovaná?

– Úplně nejvýše jsou herci filmoví, tzv. áčkaři. Jelikož jsou právě filmy nejčastějším vývozním artiklem, zná je většinou celosvětově nejvíce lidí. Filmoví herci a herečky pobírají nejvyšší platy, užívají si největší slávy a mají také nejméně soukromí a nejvíce starostí.

Max Landis / Uptomyknees, Screenshot from Youtube

Kdysi dávno existovala celá halda áčkových celebrit, protože různé země dávaly přednost různým hercům, jenže během posledních deseti let áčkaři téměř vymřeli. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale na filmových hvězdách dneska už v podstatě nezáleží. Diváci v dnešní době vídají herce typu Isly Fisher nebo Nicolase Cage v čím dál ubožejších filmech. Když šel Julii Roberts naposledy do kin nějaký film, bylo to jen na omezeném počtu pláten, a to přitom Roberts bývala učiněná superhvězda. To samé Kevin Costner – jeden by si myslel, že je to velká hvězda, ale když mu šel do kin film The Criminal, téměř nikdo ho neviděl a film skoro nic nevydělal.

Dneska existuje jen zhruba deset až patnáct mužů, na jejichž jméno vám studio odklepne výrobu filmu – a jen dva z nich jsou černoši, Denzel a Will Smith –, a pak, ať nežeru, možná pět žen – a všechny jsou to bělošky. Kdysi to takhle nebývalo. V osmdesátých a devadesátých letech studiím bohatě stačilo mít známou předlohu a do hlavních rolí pak klidně najala nové a neokoukané tváře. Podívejte se ale, kdo dnes dostává hlavní role ve velkofilmech. Člověk už musí někým být, aby ho do nich vůbec zvážili. Vůbec nejde o to, jak jste talentovaný nebo kdesi cosi. Studiím záleží pouze na vašem hereckém resumé.

– Max Landis

– Pod nimi jsou béčkaři, herci a herečky televizní (respektive televizní herci, kteří dostávají hlavní role). Mezi nimi a filmáky bývala široká propast, ale ta se v posledních letech díky kabelovým stanicím a dalším zdrojům kvalitních pořadů znatelně zúžila. Zatímco ještě před deseti patnácti lety byl skok z televize na stříbrné plátno extrémně ojedinělý (například Georgi Clooneymu z Pohotovosti se to ale podařilo), dnes už to docela jde. Jen se podívejte na herce ze Hry o trůny – Khaleesi si střihla hlavní roli v pátém Terminátorovi, John Sníh v Pompejích, Brienne se mihla v nových Hvězdných válkách a Jamie Lannister musel vysvětlovat, proč že to vlastně hrál toho Egypťana.

– Pod televizními herci jsou céčkařští divadelníci a televizní přicmrndávači. Na divadle zpravidla všichni začínají (než se dostanou do televize a pak případně dál) a často se na prkna, která znamenají svět, vrací, když už se jim nedostává jiných nabídek jinde. To potom herci v rozhovorech žvaní cosi o tom, jak si chtějí užívat přímého styku s publikem a jejich okamžité reakce, jak je inspiroval zdrojový materiál, a kdesi cosi. Na rozdíl od televizních seriálů, k nimž alespoň občas odkoupí práva mezinárodní televizní stanice, jsou ovšem divadelní hry ukotvené v jedné zemi, jednom městě, a po hercích, kteří v nich účinkují, se tak na celé měsíce či roky slehne zem. Kdybyste se například divili, kam se poděl Dexter, alias Michael C. Hall, vězte, že od skončení seriálu hraje právě na Broadwayi. A to samé platí pro většinu hereček nad pětačtyřicet padesát let, které si možná i vybavujete z osmdesátkových a devadesátkových filmů, ale už jste o nich dlouho neslyšeli – Brooke Shields, Kim Catrall, Helen Hunt, Jessica Lange, Kathleen Turner, Ellen Barkin, Sally Field nebo Melanie Griffith.

– Úplné dno potom tvoří „déčkové hvězdy“ z nejrůznějších reality show, bulváru, internetových zvláštností apod. Tyto pochybné existence jsou zpravidla vulgární lidé bez vkusu, kteří si vybudovali živobytí na šokování diváků svou pokleslostí. Úzká komunita fanoušků je možná zná, ale mainstreamu jsou ukradení. Občas se najde zářná výjimka – NeNe Leaks vypadá vcelku fajn a Kathy Griffin s Joan Rivers se z déčkařského dna také dokázaly odrazit –, ale většinou není o co stát.

Mezi těmito skupinami, které mají spoustu výboček a odnoží, se dá proskakovat. Jednodušší je samozřejmě klesat, než stoupat výše – viz například Val Kilmer, Lindsay Lohan, Meg Ryan, Charlie Sheen, Mel Gibson, Richard Gere, Freddie Prinze Jr., Demi Moore, Steven Seagal, nebo Nicolas Cage, tedy herci, kteří byli kdysi dávno považovaní za áčkařskou elitu, a dnes buď 1) hrají druhé housle, 2) propadli se do béčkových filmů nevalné kvality, které jdou často rovnou na DVD, nebo 3) nehrají vůbec. V Hollywoodu platí, že ať už člověk dosáhl jakýchkoliv úspěchů, úspěšný je de facto pouze tak, jako jeho poslední projekt. Když vám nějaký film u diváků propadne, stále sice máte naději, že ten, co jste už dotočili, a který je ve fázi post-produkce, vám vylepší jméno, ale už v ten okamžik prvního neúspěchu jste na hraně a hrozí vám, že v hollywoodské hierarchii klesnete o příčku níže.

– Vezměte si například Juliannu Margulies. Ta se díky Pohotovosti vypracovala z béčkové, televizní herečky na áčkovou; natočila pár filmů, z nichž můžeme vyjmenovat například Loď duchů, Evelyn, Slingshot, Darwinovy ceny či Hadi v letadle; ale protože ty filmy vůbec nevydělávaly, její áčková sláva vyhasla a Julianna se vrátila do svých televizních vod k Dobré manželce.

– S Johnem Travoltou to bylo to samé. Po megaúspěchu Pomády z něj byla áčková hvězda, jejíž záře ovšem v průběhu let pohasínala a pohasínala, až se z Travolty stal béčkový herec série Kdopak to mluví. Když ho tedy chtěl po třetím díle tototo filmařského klenotu Quentin Tarantino obsadit do Pulp Fiction, studio se bránilo zuby nehty. Béčkového herce, jakousi vyhaslou hvězdičku sedmdesátých let bez pořádné fanouškovské základny, nikdo nechtěl. Nikdo kromě Tarantina, který si ho protlačil a znovu mu nastartoval kariéru. Travolta se opět dostal do áček… a v průběhu let z nich zase spadnul.

– Anebo co taková Julianne Moore? Na Oscara několikrát nominovaná herečka sama uznala, že, „jsem sice pracovala už od dvaceti, ale prvních deset let jsem byla zaseklá v televizi, takže jsem nikoho nezajímala. Televizi ani divadlu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Teprve v devětadvaceti letech jsem natočila svůj první film a tím se to celé rozjelo.“

Zhruba před třemi lety mi jeden producent řekl, že si u filmu už nikdy neškrtnu, že jsem v tomhle průmyslu skončil. Já mu ale řekl, „Víte co? Lidé i v Hollywoodu dostávají druhé šance, tak si dávejte pozor.“ Zvednul jsem se ze židle, odešel, a jak jsem se mu předtím vzepřel, venku jsem si sednul na obrubník a s nohama ve strouze zaklel, „Kurrrva fix!“ A najednou mi zazvonil telefon. Volal mi Joss Whedon. Zvednul jsem to a Joss povídá, „Nechtěl bys hrát Visiona?“ Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Napadlo mě, „Ty vole, karma se dneska fakt s ničím nepáře,“ a vyslal jsem směrem k producentovi dva fakáče.

– Paul Bettany

Nebo si vezměte tenhle úryvek ze skvělého sitcomu Epizody, ve kterém přátelovský Matt LeBlanc hraje přepálenou verzi sebe samého. Premisa Epizod stojí na tom, že Matt po megaúspěchu Přátel natočil kopu nevýdělečných bijáků, které mu zničily kariéru, a musel proto vzít zavděk vedlejší rolí v mizerném, nekvalitním sitcomu. V této scéně z něj přijde jeho mladý herecký kolega tahat rozumy:

Mlaďoch: Je mi blbý se vás na to ptát, ale znáte to… Zrovna začínám a nerad bych někde něco posral a namlátil si hubu.

Matt: Fajn, hele, podívej, nejdůležitější je nenechat se rozhodit. Žádnej stres.

Episodes, Photo © Home Box Office, Showtime Networks / Colin Hutton

Mlaďoch: Myslíte?

Matt: Vždyť na tom vůbec nejsi špatně. Máš práci. Hraješ v seriálu. Tak si to užívej.

Mlaďoch: Ne, já vím, ale… Nemám ponětí, jak se vypořádat se všema těma ostatníma nabídkama.

Matt: Jakýma nabídkama? […]

Mlaďoch: Pořád mi choděj nabídky třeba do filmů Michaela Baye a tak.

Matt: Michaela Baye?

Mlaďoch: Bude se to jmenovat „Tsunami“.

Matt: Máš se v tom utopit?

Episodes, Photo © Home Box Office, Showtime Networks / Colin Hutton

Mlaďoch: Ne.

Matt: Tak co po mně vlastně chceš?

Mlaďoch: Jak víte, který projekty si vybrat? Když na vás ještě záleželo, natočil jste pár bijáků, že jo? A určitě jste si k nim nepřečet scénáře a neřekl si, „Tohle bude kravina. Do toho půjdu.“ Myslel jste, že z toho budou dobrý filmy, ne?

Matt: Hmm.

Mlaďoch: Docela z toho mám bobky u zadku, protože stačí natočit pár sraček a najednou po vás neštěkne ani pes. Víte přece, o čem mluvím, ne?

Matt: Hmm.

Mlaďoch: Fakt nechci, abych se ještě v padesáti musel srát s nějakýma sitcomama.

– Epizody, S03E03, David Krane & Jeffrey Klarik

Na druhou stranu již zmiňovaná NeNe Leaks z reality show The Real Housewives of Atlanta se díky Ryanu Murphymu dostala do seriálů Glee a Úplně normální a dnes je minimálně v Americe tak známá, že kdyby chtěla, klidně se do dalších televizních projektů procpe – klidně může skočit z déčka do béček.

Podobně přes Ženy sobě poskočila Melissa McCarthy z béčka televizního seriálu Gilmorova děvčata do áčkových vod hollywoodských filmů (kde se jí dařilo tak moc, že když Gilmorky začaly po letech točit pár nových dílů, tvůrkyně seriálu Amy Sherman-Palladino raději s účastí McCarthy ani nepočítala, protože si nemohla být jistá, že na televizi bude mít čas / že se jí bude chtít k takové práci znovu snižovat).

Clooney z Pohotovosti to samé. Nebo Adam Sandler se Stevem Carrellem, kteří začínali v pořadu Saturday Night Live. Nebo Will Smith, který před úspěchem Dne nezávislosti hrál ve Fresh Princovi. Hollywood je sice bezcitné město, ale pokud vás mají diváci rádi, můžete i tam zažít solidní vzestup.

KOLIK SE HERCŮM A HEREČKÁM PLATÍ

Platy herců a hereček jsou velmi zajímavé téma, avšak kdykoliv na něj přijde řeč, konverzace se zpravidla smrskne na závistivé a odsuzovačné kibicování o tom, že „si ty desítky miliónů fakt nezasloužej, a ať si je klidně narvou víte-kam.“ Do žebříčků nejvýdělečnějších herců se ovšem dostane jen miniaturní promile lidí, kteří v Hollywoodu pracují. Většina ostatních si o nějakých miliónech může nechat zdát. A jak jsme si říkali v tomto článku, nezapomínejme, že samotným hercům jde z „vydělaných“ částek na konto jen zlomek, protože největší část si mezi sebou rozdělí stát a jejich agenti, manažeři, PR manažeři, právníci, asistenti, trenéři a desítky dalších lidí, které musí platit. V této části článku se sice podíváme i na ty extrémně výdělečné jedince, ale odrazíme se pěkně od země.

– Na základě údajů z roku 2014 z časopisu Hollywood Reporter si obyčejný člen komparzu přijde na necelých $150 za den. Jestliže se jedná o sci-fi nebo dobový snímek a komparz musí nosit paruky a složité kostýmy, platí se příplatek $50. Stejný příplatek lidé dostávají i za náročnou práci v dešti, kouři atd. Nakonec se platí i přesčasy. Tady se ale tolik neradujte. Klasický natáčecí den trvá 16 hodin. Přesčasy jsou sice běžné, ale je otázkou, kdo by o ně po 16 hodinách práce ještě stál.

– Dubléři herců jsou potřeba například ve scénách, kdy se hlavní herci a herečky nechtějí svlékat, nemají čas točit scény zabírané z dálky apod. Mrkněte se například na Pochod hanby Cersei Lannister v páté řadě Hry o trůny – ten točila dublérka, na jejíž tělo se hlava herečky Leny Headey naroubovala dodatečně v počítači. Tito lidé si přijdou na $33 tisíc za rok.

– Zvířecí herci se hodně liší rasu od rasy. Obyčejní psi a kočky si vydělají $400 za den a jejich roční gáže nepřekročí $10,000. Zato taková opice Crystal si jen za účinkování v devíti epizodách seriálu Animal Practice vydělala $109 tisíc.

– Když se vám podaří být dostatečně šílení, že o vás projeví zájem producenti reality show, můžete si přijít na cokoliv od pár babek až po $200 tisíc za epizodu. Na milióny dolarů, které si vydělávají Kardashianky nebo dementi z Duck Dynasty, si asi jen tak někdo nesáhne, ale déčkové celebrity, které se účastní americké Výměny manželek, dostávají $10-20 tisíc za epizodu.

– Reklamní hlásiči, tedy lidé, kteří propůjčují hlasy reklamám, si mohou přijít na $3,000 až $1 milión za kousek. Proč takový rozdíl? Ačkoliv by si jeden myslel, že základním předpokladem je v této branži hezký, libozvučný hlas, nejdůležitější očividně je, aby ten hlas byl známý. Člověk si nový mixér jen tak nekoupí, když ho k tomu bude popichovat nějaký moula z ulice. Jakmile ho ale k novému robotovi bude navádět hlas Morgana Freemana, koupí si pro jistotu dva. Nebo takhle nějak by to mělo fungovat.

Robert Downey Jr. takhle propůjčil hlas automobilce Nissan, Morgan Freeman dělá reklamu kartám Visa, madmanovský John Hamm Mercedesu, Matthew McConaughey auťákům Lincoln, Kevin Spacey Hondě, Lisa Kudrow (protože má vaginu a autem proto jezdit neumí) namlouvá reklamy na jogurty Yoplait a na Queen Latifah (protože není tyčka a vypadá, že by se jí tam líbilo) zbyly restaurace Pizza Hut. Lidé z reklamek mají boží smysl pro humor, což? Třebaže Jeff Danis z jedné reklamní agentury tvrdí, že „Trend reklam namlouvaných celebritami jde v posledních letech nahoru,“ stále jich je pouze nějakých 20 % z celkového objemu. Zbytek namlouvají obyčejní lidé. Což dává smysl – ono je potřeba najít rovnováhu mezi reklamou se známým hlasem, za kterou vysolíte milión, a reklamou s neznámým hlasem, která docílí více méně toho samého efektu, ale herci za ni dáte $3,000-5,000.

– Herectví není jen o filmech a seriálech a v Hollywoodu do něj spadají i pořady pro dospělé. Obyčejné, no-name pornohvězdy si přijdou zhruba na $120 tisíc ročně. I zde však platí, že poptávka odráží nabídku. V hetero pornu na hercích / mužích jeho cílové skupině až tolik nezáleží, takže zde dámy vydělávají více než páni. Známé performerky si mohou přijít i na $200 ročně. Pokud chce pornoherec dostávat více nabídek a/nebo si více vydělat, má šanci jedině v pornu homosexuálním.

– Kaskadéři si vydělají cokoliv mezi $50,000 až $1 miliónem za rok, a to v závislosti na jejich známosti a na obtížnosti kaskadérského kousku, který mají provést. Tom McCosmas, který pracoval například na Temném rytíři nebo filmech ze série Mission Impossible, vydělává zhruba půl miliónu za rok. Yuen Woo-Ping, zodpovědný za bojové kousky v Matrixech nebo Tygru a drakovi, si v době své největší slávy vydělával i milión ročně. Taxa obyčejných kaskadérů je ovšem mnohem nižší – $889 za jeden natáčecí den, což dá za jeden film dohromady necelých $50 tisíc (za předpokladu, že je kaskadér v průběhu tříměsíčního natáčení potřeba každý den).

Hollywoodská studia se ale v posledních letech snaží snižovat náklady, kde to jen jde (to aby měla na extrémně vysoké platy áčkových hvězd), takže šly platy kaskadérů poměrně drasticky dolů. Jedna hollywoodská kaskadérka, která dublovala Lindu Hamilton nebo Jamie Lee-Curtis, časopisu Hollywood Reporter sdělila, „Bývaly doby, kdy jsem byla v horním 1 % a vydělávala $250 tisíc ročně, ale za poslední dva roky jsem ráda, když si vydělám $150 tisíc. Průměrní kaskadéři jsou na tom ještě hůř. Ti si přijdou tak na $50-100 tisíc. Tím se sotva pokryje zdravotní pojištění, a to ani nemluvím o životních nákladech, když se něco semele a člověk skončí na neschopence.“

Již zmiňovaný Tom McCosmas na ni navazuje slovy, „V Yes Manovi jsem dubloval Jima Carreyho. V jedné scéně jsem jel na motorce a za mnou seděla kaskadérka, co dublovala Zooey Deschanel. Mělo kolem nás natěsno projet jedno auto, ale štrejchlo se o nás a v osmdesáti kilometrech za hodinu nás z té motorky shodilo. Kaskadérka za mnou si rozdrtila pánev. Já stačil vyskočit ze sedátka, udělal jsem ve vzduchu salto a po dopadu na silnici jsem si vyhodil několik plotýnek. Osm měsíců jsem byl na neschopence. I kdybych druhý den přišel zraněný do práce, okamžitě by mě vyrazili, aby nic neriskovali. Z deseti tisíc týdně jsem na neschopence dostával devět stovek. Sečteno podtrženo: Jestli chcete dělat kaskadéra, dávejte si majzla, abyste se nezranili.“

– Kdo na Jumpspace chodíte déle, asi budete mít díky článku o penězích představu o tom, jak vysokých platů mohou dosahovat televizní herci. Charlie Sheen si v posledních sezónách Dvou a půl chlapa vydělával dva milióny dolarů za díl, Přátelé a banda z Teorie velkého třesku milión a i v jiných pořadech se najdou další herci a herečky, kteří pobírají statisícové částky. Mark Harmon má plat $500 tisíc za každý díl Námořní vyšetřovací služby. To samé od šesté série i základní pětice herců a hereček ze Hry o trůny – představitelé Tyriona, Jamieho, Cersei, Jona a Daenerys. Katherine Heigl brala $150 tisíc za State of Affairs, Halle Berry to samé za Extant a Tea Leoni za Madame Secretary. Pokud ale nejste hvězdou dané šou a hrajete jen druhé, třetí, čtvrté housle, můžete být v televizi rádi, když si vyděláte pár tisíc za epizodu.

– Čímž se dostáváme k hercům filmovým, u nichž by jeden možná čekal, že to bude jednoduché, ale bohužel není. I filmoví herci jsou odstupňovaní a na miliónové částky jen tak někdo nedosáhne. Za účinkování v nezávislých produkcích si nikdo milióny říct nemůže (například Matthew McConaughey sice za Interstellar dostal pár miliónů, ale v Klubu poslední naděje si musel vystačit s dvěma sty tisíci dolarů). Ať už jste sebevětší hvězda, u nezávisláků můžete být rádi, když dostanete pár desítek tisíc dolarů. U nízko- a středněrozpočtových studiových snímků už si hlavní hráči mohou říci o víc. Třeba i o pár set tisíc dolarů. Ty největší prachy se skrývají v blockbusterech, ale i u nich to studia dokáží náramně ožulit.

Když jste herec, můžete pracovat na různých nízkorozpočtových projektech, dělat to z lásky k řemeslu, z osobního nadšení a tak podobně – to je třeba případ Hrozných osmi a filmu Chronic –, ale občas je stejně potřeba přijmout nabídku na nějakou tu srágoru, protože prostě musíte zaplatit nájem. Takhle jsem třeba kývnul na roli v tom filmu o Světovém poháru, no, té kravině o Sethu Blatterovi. To je jedno. Byla to naprostá hovadina, ale i v těch občas musíte hrát, aby vám a vaší rodině nevzali střechu nad hlavou, a abyste dětem zaplatili školu.

– Tim Roth v The One Show, prosinec 2015

Nejvíce si vyděláte, jestliže jste zavedený, známý a oblíbený herec, který se dostane do hlavní role ve velkofilmu, a který si navrch u studia vyjedná procenta ze zisků z kin. Dostanete tak základní plat a v případě, že se bude film divákům líbit, navíc ještě procenta z prodeje lístků. Jedině tímto způsobem jste si mohli v roce 2015 vydělat částky jako $25 miliónů (Matt Damon), $27 miliónů (Daniel Craig, Chris Hemsworth), $29 miliónů (Leonardo DiCaprio), $30 miliónů (Johnny Depp), $32 miliónů (The Rock), $32 miliónů (Mark Wahlberg), $40 miliónů (Tom Cruise), $41 miliónů (Adam Sandler, Bradley Cooper), $47 miliónů (Vin Diesel) nebo $80 miliónů (Robert Downey Jr.).

Že mezi nimi není ani jedna žena? No, ženy sice měly hezký rok, ale Charlize Theron si o moc velký plat říct nemohla, Jennifer Lawrence dostala za Hunger Games zaplaceno rok předtím (a v roce 2015 hrála jen v menších snímcích) a i ostatní herečky, jakkoliv se jim dařilo, hrály buď vedlejší role, nebo hlavní v malých filmech. Na tohle téma ale ještě narazíme.

Zajímavé je, že stejně jako jsme si říkali, že studia okrouhávají platy kaskadérům, tak se rozevírají nůžky i mezi samotnými herci. Samotnému mi přijde, jako by se studia snažila dolovat peníze, která musí platit velkým hvězdám (na které, pravda, lákají diváky), ze všech ostatních členů filmových týmů (kteří ovšem nejsou při práci na snímku o nic méně důležití).

– Ve Vlkovi z Wall Street dostal například Leonardo DiCaprio zaplaceno $25 miliónů plus bonusy, zatímco jeho herecký kolega Jonah Hill se musel spokojit s $60,000.

– Robert Downey Jr. dostal za účinkování ve druhém Iron-Manovi $20 miliónů plus procenta ze zisků, ale Mickey Rourke, který hrál jeho úhlavního nepřítele, jen $250,000.

– Tomu Hanksovi zaplatili za účinkování v Kapitánu Phillipsovi $15 miliónů. Nováčkovi Barkhadu Abdimu, který na rozdíl od Hankse dostal za svůj výkon nominaci na Oscara, $65,000.

– V Star Wars: Epizodě VII zaplatilo studio Disney Harrisonu Fordovi kolem $15 miliónů, aby se vrátil do své role Han Sola. Peníze, které Myšák Mickey vrazil do něj, naštěstí ušetřil na hlavních postavách – Daisy Ridley a John Boyega, doposud neznámé tváře, obdrželi každý přibližně $200,000.

– Podobně zkrouhlo studio Marvel relativního nováčka Chrise Evanse v prvním Captain Americovi. Za hlavní roli ve velkofilmu, který Marvelu celosvětově vydělal $370 miliónů, mu zaplatilo jen $300,000.

– Podobně se ušetřilo na Shiovi LeBeoufovi v prvních Transformerech. Za roli coby nováček dostal zaplaceno půl miliónu a byl rád, že byl rád.

– Scarlett Johansson dostává za účinkování v marvelovských komiksových filmech milióny dolarů, ale u nízkorozpočtového Dona Jona jí muselo stačit pár desítek tisíc s tzv. back-end deal. To znamená, že podepsala smlouvu, podle níž dostala nízkou fixní výplatu, ale k tomu navrch i procenta z výdělků. Kdyby se z filmu stal megahit, což se nestal, tak by si i na těch svých pár miliónů přišla.

A tohle je jen pár případů, o nichž víme, protože se týkají vysokoprofilových herců a hereček. Podle statistických údajů hereckého cechu SAG si herci průměrně vydělají $52,000 ročně. Ale tohle číslo v sobě započítává i ony miliónové částky áčkových celebrit. Drtivá většina hollywoodských herců nemá jméno, práci dostane jen párkrát do roka a hraním si tak přijde jen na pár tisíc za rok.

Když se ještě jednou podíváte na seznam protikladných výdělků nahoře, asi vás napadne, že ty rozdíly přece dají rozum. Na Kapitána Phillipse nikdo nešel kvůli nějakému Barkhadovi Kdovíkomu, ale kvůli Tomu Hanksovi. Tomík si tedy ty peníze zasloužil, ne? A stejně tak je pochopitelné, že studia nebudou platit horentní sumy neozkoušeným talentům typu Shii LaBeoufa nebo Daisy Ridley. Tohle je sice pravda, ale stanovování hereckých platů je od určitého stupně (konkrétně od té chvíle, kdy nedostáváte pevnou sazbu na den, ale máte možnost o výši svého příjmu jednat) hotová alchemie.

Ta částka je výsledkem dlouhých vyjednávání, v nichž se bere ohled na dřívější úspěchy a neúspěchy hereckých počinů daného člověka (takže je například otázkou, jak dlouho si ještě bude moci Johnny Depp říkat o $20 miliónů za roli, když mu většina jeho filmů, které nejsou inspirované pirátskou tématikou, u diváků beznadějně propadá), jeho věhlas doma a v zahraničí, potenciál předlohy, případně i oscarový potenciál atd. A bohužel se ukazuje, že člověku v těchto vyjednáváních může přímo či nepřímo uškodit pár věcí, o kterých jsme se na těchto stránkách už několikrát zmiňovali.

Herečky k nezaplacení

Na Hollywood se nedají tak docela aplikovat argumenty a závěry z celospolečenské debaty o nerovném platovém ohodnocení mužů a žen, argumenty o sedmasedmdesáti centech na dolar (ani to, jestli jsou takové debaty oprávněné či nikoliv). V Hollywoodu do platů totiž velkou měrou zasahují dvě věci: nabídky, které herci a herečky dostávají, a jejich následná obliba u diváků. Právě v nich je často zakopaný pes, a teprve od nich se platy odvíjí.

Jak to hezky vyjádřila výkonná ředitelka společnosti A+E Networks Nancy Dubuc, „Lidé s více zkušenostmi dostávají více zaplaceno. Problém nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že tento průmysl stále dává mužům nepoměrně více možností a příležitostí tyto zkušenosti nabýt než ženám. Fakt, že muži vydělávají více než ženy, se tak doslova stává sebenaplňujícím proroctvím.“

Tuto myšlenku rozvíjí John Logigian, který pracoval přes 25 let jako manažer a poradce v nejrůznějších hollywoodských studiích a produkčních firmách. „Hodně si hledíme toho, jak vysoký plat měli herci nebo herečky u posledních snímků, které jim šly do kin. Jestliže herečky nedostávají stejně vysoké honoráře jako jejich mužské protějšky, velmi je to u následujících projektů omezuje u vyjednávacího stolu. Vezměte si například velkofilmy, u nichž bývají všichni herci velmi dobře placení. Blockbustery typu Temného rytíře, Spider-Manů, Supermanů a podobně jsou doménou mužů, protože právě muži v nich zpravidla zastávají ty nejzásadnější role hrdinů a padouchů. Herci si tak díky nim a vysokým honorářům s nimi spojeným mohou neustále nastavovat vyšší a vyšší gáži. Herečky se do těchto rolí najímají pouze sporadicky (v marvelovském filmovém vesmíru byla dlouhou dobu jedinou herečkou se zásadnější rolí Scarlett Johansson), čímž pádem se jim platy nikam neposouvají. A studia jim sama od sebe samozřejmě nic nepřidají, protože pro ty je prioritní udržet rozpočty co nejvíce při zemi.“

Jistě, výjimky se najdou, ale ty pořád jen potvrzují pravidlo. Ryan Reynolds například v jednu dobu nabídek dostával až až, ale lidé o něj neměli zájem, takže si na vysoký plat musel až do úspěchu Deadpoola nechat zajít chuť. Zato se Sandrou Bullock to ještě před pár lety vypadalo zle, ale pak přišly Drsňačky a Gravitace a dnes si Sandra může říkat o milióny. Je to ale všechno jen a pouze o nabídkách, o možnostech, o šancích se prokázat. A těch ženy (a nejrůznější minority) stále nedostávají tolik jako „výchozí“ herci. Čímž pádem si oproti „výchozím“ umělcům ti ostatní nemohou říkat o tak veliké sumy.

Kdo za tento nedostatek nabídek může? V Hollywoodu, kde se všichni mají rádi a všechno je fajn, samozřejmě nikdo. Pokud ale zatlačíte na ty správné lidi, přeci jen ukáží prstem alespoň na někoho. Ředitelka newyorské produkční společnosti Maven Pictures Celine Rattray například tvrdí, že za spoustu těchto problémů může, „mezinárodní trh. Zahraniční obchodní zástupci nám často volají a dožadují se toho, jestli bychom tři z pěti hlavních postav neobsadili muži. Podle nich by pak stouply potenciální zisky. Herci totiž mají vyšší cenu než herečky.“ Přeberte si to, jak kdo chcete. Mně by se takovým věcem u některých trhů možná i chtělo věřit (například o Číně člověk v tomto ohledu neslýchá příliš pozitivní věci), ale moc mi hlava nebere, proč by se podle hollywoodských kravaťáků měla filmová tvorba s celosvětovou distribucí řídit přáními pár mocných zaostalců. [Edit: Ejhle, on Warcraft vydělal jen v Číně za otevírací víkend $144,7 miliónů? Aha, tak už mi to bere.]

No, ale abychom popojeli… Když se na výše výdělků podíváme trochu blíže, objevíme pár míst, kde to stranou platů nedře jen kvůli nedostatku pořádné vysokoprofilové práce. Vezměme si například moje milé, rozmilé, milované Oscary. Podle průzkumu časopisu Forbes každého herce, který získá Oscara, čeká 81% platový nárůst. Držitelům Oscara se začnou hrnout hory nabídek od nezávislých snímků, kterým by se účastí oceněného vašnosty zvýšil profil, i od velkofilmů, které by jej rády obsadily do vedlejší role a daly tím divákům najevo, že nejsou jen tak nějakou lacinou zábavou (člověka napadá například Anthony Hopkins v Thorovi, Robert Redford ve druhém Captain America, Robert De Niro v Hvězdném prachu, Russell Crowe v Muži z oceli nebo Ben Kingsley v Princi z Persie).

Na rozdíl od herců ovšem herečky, které toho Oscara dostanou, žádný platový nárůst nečeká. Občas dokonce musí jít s vlastní cenou dolů. Proč? Protože je nikdo nechce platit. Nejen Aaronu Sorkinovi přijde ženská herecká kategorie oproti té mužské jako druhá liga, tak proč by si někdo připlácel za Oscarem oceněnou herečku, když může vedlejší roli ve velkofilmu / hlavní roli v nezávislém či malém snímku obsadit někým levnějším? A to ještě předpokládáme, že takových rolí je habaděj, což není. Držet si cenu při zemi tedy znamená pracovat.

Nebo bychom si mohli vypíchnout případ Gillian Anderson, které tvůrci obnovené řady Akt X původně nabízeli pouhou polovinu částky, na níž se snažili utáhnout jejího hereckého parťáka Davida Duchovnyho. A to přesto, že jsou oba stejně slavní (Gillian díky seriálům The Fall a Hannibal a David díky Californication) a v seriálu hrají stejně velké role.

Anebo oscarovou herečku Diane Keaton, která ve své autobiografii Then Again napsala, že jí před natáčením snímku Lepší pozdě nežli později produkující studia Columbia Pictures a Warner Bros. nejenom nabídla mnohem nižší plat než jejímu kolegovi Jacku Nicholsonovi (což by se ještě dalo pochopit, protože hlavním tahákem byl právě on), ale zároveň od nich po kasovním úspěchu filmu na rozdíl od Nicholsona neobdržela ani vindru z kino-výdělků. Karmické váhy tehdy musel vyrovnat sám Nicholson, který část peněz, které mu studio dodatečně poslalo, prostě vzal a přeposlal jí je.

No a pak je tu ještě jedna věc, na kterou poukázala ve své skvělé eseji pro stránky Lenny Jennifer Lawrence. Věc, o které mluvila i Dana Bérová v rozhovoru v DVTV. Jedná se o takovou tu vlastnost, kdy se člověk nechce příliš handrkovat o svém platu, aby náhodou někomu nepřipadal nenažraný, nevděčný. O takovou tu vlastnost, kdy člověk rychle opustí bojiště, jen aby se druhému zalíbil, kdy nechce lidi kolem sebe popudit, rozrušit, poštvat proti sobě, a sám na tom pak jenom tratí. Z nějakého důvodu se zdá, že touto vlastností v Hollywoodu trpí podstatně častěji herečky. Nechtějí si dupat a prát se za vyšší plat ze strachu, aby jim náhodou někdo neřekl, že jsou to nenažrané krávy, a tak se raději spokojí s málem. Hlavně že pracují a šéfové je mají rádi.

Asertivita a tvrdost ve vyjednávání se všeobecně u mužů hodnotí jako pozitivní vlastnosti, zatímco ženám toto chování většinou vysluhuje dosti nepěkné nálepky. Na to mám jednu dobrou radu: ignorování. Ať si lidé brblají, ať si mají nejapné poznámky. Co je komu do nich? A na podobné vlně se v podstatě nese i ona esej Jennifer Lawrence, kterou v lehce zkrácené podobě přikládám tady dole:

—————

Jako pracující ženě mi přijde těžké otevřeně hovořit o vlastních zkušenostech, protože jsem si až příliš vědoma toho, že zrovna do mých problémů není pro normálního člověka úplně nejsnadnější se vžít. Když došlo k úniku dat ze studia Sony a já zjistila, o kolik méně jsem dostala oproti šťastlivcům s šulíny zaplaceno, nezlobila jsem se na Sony. Byla jsem naštvaná v první řadě na sebe. Selhala jsem ve vyjednávání svých smluvních podmínek, jelikož jsem se až příliš brzy vzdala a zástupcům studia kývla na nízkou nabídku. Nechtěla jsem se přetahovat o milióny dolarů, které jsem, ruku na srdce, díky dvěma filmovým franšízám opravdu nepotřebovala. (Já říkala, že vám moje problémy nebudou nic říkat, tak na mě, prosím, nenadávejte.)

Lhala bych ale, kdybych neřekla, že na mé rozhodnutí uzavřít tu smluvní dohodu bez přílišného boje měla vliv i jakási potřeba zalíbit se. Nechtěla jsem studiu připadat tvrdohlavá, panovačná, namyšlená a rozmazlená. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý přístup. Jenže pak jsem na internetu uviděla výplatní pásky všech herců, se kterými jsem na Špinavém triku pracovala, a uvědomila si, že ani jeden z nich se očividně netrápil tím, aby náhodou někomu nepřipadal tvrdohlavý, namyšlený nebo rozmazlený. Možná je to tím, že jsem mladá. Možná tím, jakou mám osobnost. Nejspíš v tom hraje roli obojí. Proti téhle charakterové vlastnosti bojuji už několik let a soudě podle statistik nejsem jediná žena, která podobné problémy řeší. Není možné, že by tohle chování bylo podmíněné společností? […] Není možné, že v nás stále převládá touha vyjádřit naše názory tak, abychom muže kolem sebe neurazily nebo nevyplašily?

Před pár týdny jsem v práci vyjádřila svůj názor. Řekla jsem kolegům, co si myslím. Vyjádřila jsem se jasně, stručně a bez vytáček; klidně a k věci. Muž, který se mnou pracoval (vlastně pracoval pro mě), se ale zarazil a řekl, „Hele, klídek! Kopeme přece za stejnej tým, ne?“ Jako bych na něj snad řvala. Docela mě to vyvedlo z míry, protože jsem na něj nijak osobně nezaútočila, nijak se ho nedotkla, neřekla jsem mu nic zlého. Každý den vídám od rána do večera muže, kteří se dělí o své názory, ale jakmile to jednou stejným způsobem udělám já, jeden by si myslel, že mě popadl amok.

Už mě nebaví vymýšlet si roztomiloučké způsoby, jak ostatním sdělovat, co si myslím. Už mě nebaví stále se někomu zavděčovat a být sympatická. Nasrat. V životě jsem nepracovala pro jediného chlapa, který by ztrácel čas rozjímáním nad tím, jakým tónem by se měl vyjadřovat, aby si ho ostatní alespoň vyslechli. Všichni prostě řeknou, co si myslí, a víc se s tím nemažou. Jeremy Renner, Christian Bale a Bradley Cooper bojovali za výhodné podmínky svých smluv, dohadovali se se studiem a zvítězili. Jestli jim za to někdo něco řekl, tak je leda pochválili, jak razantně a takticky vyjednávali. A já se mezitím strachovala, jestli náhodou někomu nepřipadám jako spratek a nenažranec, a nedostala jsem kvůli tomu svůj rovný díl. Opakuji, že tohle dost možná vůbec nesouvisí s tím, že mám vaginu. Příliš daleko od pravdy to ale asi nebude, když se v jiném e-mailu, který ze Sony unikl, ukázalo, že se jeden producent nebál jen tak označit vyjednávající herečku jako „rozmazleného spratka“. Z nějakého důvodu si nedovedu představit, že by tohle někdo řekl o chlapovi.

Krátce po uveřejnění Lawrencina textu se samozřejmě objevily hloupé komentáře typu, „Miliónů má, že neví, co s nima, a ještě by chtěla víc? Ta se fakt zbláznila,“ „Fňuk. Její problémy bych fakt chtěla mít,“ nebo, „Je to mizerná herečka, tak si víc ani nezaslouží,“ nebo můj oblíbený, „Další feminacistická kráva, co nesnáší chlapy. Ať se jde vy—.“ Lawrence samozřejmě nešlo ani tak o peníze, jako spíše o princip. A spíše než proti mužům je ten text namířený proti bojácnosti jí samé i některých dalších žen říct si o víc. Ale to musí být jasné asi každému, kdo tu esej přečetl. Protože ale lidé tak často buď odmítají číst, chtějí se svézt na vlně, nebo mají největší zájem o to našroubovat si na cizí slova vlastní názory (ať už se hodí, nebo ne), objevilo se i mezi Lawrencinými hereckými kolegyněmi a kolegy několik telátek, která cítila potřebu zabučet si pár nesmyslů do éteru. Za okamžik se na ty všechny názory podíváme. Nejprve si ale povíme jednu tematickou pohádku:

—————

Wilhelm a Jacob Grimm

Pohádky bratří Grimmů

„O vši a bleše“

BYLO NEBYLO, v domečku na kraji vesnice spolu žily veš s blechou. Vařily zrovna ve skořápce pivo, když tu najednou veš spadla dovnitř a opařila se. Blecha začala v tu ránu z plna hrdla křičet. Uslyšela ji dvířka do světnice a zeptala se jí, „Blecho, proč tak křičíš?“ „Protože se veš opařila.“ Dvířka tedy začala vrzat.

Uslyšelo je koště a zeptalo se jich, „Dvířka, proč tak vržete?“ „Co bychom nevrzala? Veš se opařila a blecha pláče.“ Koště tedy začalo zhurta zametat.

Uviděl ho trakárek, který zrovna projížděl kolem, a zeptal se ho, „Koště, co tak zametáš?“ „Co bych nezametalo? Veš se opařila, blecha pláče a dvířka vržou.“ Trakárek tedy řekl, „Tak já budu jezdit,“ a začal hlava nehlava jezdit po celém dvoře.

Když projížděl kolem smetiště, smetiště se ho zeptalo, „Trakárku, co tak jezdíš?“ „Co bych nejezdil? Veš se opařila, blecha pláče, dvířka vržou a koště zametá.“ „Tak já začnu hořet,“ řeklo smetiště a zažehlo v sobě oslnivé plameny.

Nedaleko stál strom, který se smetiště zeptal, „Smetiště, proč hoříš?“ „Co bych nehořelo? Veš se opařila, blecha pláče, dvířka vržou, koště zametá a trakárek jezdí.“ Strom tedy řekl, „Tak já se budu otřásat,“ a začal se třást tak silně, až z něj opadalo všechno listí.

Uviděla ho dívka se džbánkem na vodu, která zrovna procházela kolem, a zeptala se ho, „Strome, co se tak otřásáš?“ „Co bych se neotřásal? Veš se opařila, blecha pláče, dvířka vržou, koště zametá, trakárek jezdí a smetiště hoří.“ Dívka tedy řekla, „Tak já rozbiju svůj džbánek,“ a praštila s ním o zem.

Dívky si všiml potok, ze kterého nabírala vodu, a zeptal se jí, „Děvče, proč si rozbíjíš džbánek?“ „Co bych si ho nerozbíjela? Veš se opařila, blecha pláče, dvířka vržou, koště zametá, trakárek jezdí, smetiště hoří i strom se otřásá.“ „Aha!“ zvolal potok, „Tak to já vyteču,“ a kvapem začal vytékat z koryta.

A ve vylité vodě se všichni utopili. Dívka, strom, smetiště, trakárek, koště, dvířka, blecha i veš, prostě všichni.

KONEC

—————

A teď zpátky k humbuku, který se spustil po uveřejnění eseje Jennifer Lawrence. Ze všeho nejdříve přišla Gwyneth Paltrow s tímto hlodem, kterým navazovala na Lawrencin text a zároveň celou věc vztahovala na sebe:

Podívejte, takové částky, jaké dostává Robert Downey Jr. si nikdo nezaslouží. Rozdíl mezi platovým ohodnocením mužů a žen je v tomhle průmyslu velmi bolestivý. Od výše výdělků se tu odvíjí vaše hodnota, a jestliže muži dostávají za tu samou práci zaplaceno více než ženy, je to prostě dost na draka.

– Gwyneth Paltrow

O tom, že výplata Roberta Downeyho Jr. není tak úplně košer, jsme si už sami říkali, ale to bylo v kontextu všech ostatních členů štábu a herců, kteří kvůli jeho enormním výplatám třou bídu s nouzí. Paltrow má sice pravdu v tom, že za stejnou práci si všichni zasluhují stejný plat, ale to, jak nepřímo naznačuje, že si za roli v Iron-Manovi zasloužila stejné množství peněz jako on, je trochu na hlavu. Kvůli vedlejší postavě Pepper Potts na Iron-Mana nikdo nechodí a statisíce dolarů, které za tu vedlejší roli dostala, jí musí stačit. A o tom, že se pro herečky nepíše tolik vysokoprofilových hlavních rolí, ve kterých by se mohly vypracovat a které by jim umožňovaly říkat si o víc – což je jádro celého tohoto problému –, se milá Gwyneth samozřejmě ani slovem nezmiňuje. Místo toho jen brblá, že coby glorifikovaná komparzistka nedostala ve velkofilmu stejné peníze jako hlavní hvězda.

S ještě horším myšlenkovým pšoukem přišla Jessica Chastain. Když se v tisku objevila informace, že za svou roličku v Marťanovi měla dostat zaplaceno „jen“ $7 miliónů, zatímco ten „nenažranec“ Matt Damon celých $18 miliónů, Chastain si v rozhovoru pro Huffington Post povzdechla:

Tuhle někdo napsal, že jsem si na Marťanovi vydělala určitý obnos peněz, ale já ve skutečnosti nedostala ani čtvrtinu zmiňované částky. Lidé se podivují, že jsem si vydělala mnohem méně než můj herecký kolega, ale já si v pravdě nepřišla ani na zlomek obnosu, který si myslí, že jsem dostala. Tak strašně velká je v Hollywoodu propast mezi pohlavími a jejich platovým ohodnocením.

– Jessica Chastain

Drahá Jessico, zatřep si hlavou. Zatímco ty jsi v Marťanovi zhruba pět minut letěla na autopilota, Damon ten film skoro celý sám odehrál. I kdybys dostala milión a půl, stejně by to bylo moc, tak laskavě drž pec, dřepni si na zadek a šoupej nohama!

Právě na Jessice a Gwyneth je nicméně hezky vidět, jak pár blbců dokáže zkazit dobrou věc. Když Jennifer Lawrence napsala svůj článek, upoutala tím pozornost k reálnému problému – k faktu, že herečky dostávají v Hollywoodu z nejrůznějších důvodů mnohem nižší platy než herci. Zapředla tam rozumnou debatu o důležitém tématu. Díky Jessice a Gwyneth se ovšem tahle rozumná debata zvrtla. Najednou se lidé přestali bavit o tom, co je podstatné, a začali rozebírat, proč tyhle dvě dámy nemají pravdu. Do toho zničehonic přicválal rytíř na bílém koni Bradley Cooper, který řekl…

V budoucnosti, než se upíšu nějakému projektu, dám si schůzku se svými hereckými kolegyněmi a výši platu budeme vyjednávat společně. Nenapadá mě, jak jinak docílit nějaké změny. Tohle mi ale přijde proveditelné. O finančních věcech se sice herci běžně nebaví, protože na to mají lidi, ale víte co? Je na čase, aby s tím někdo začal.

– Bradley Cooper

… načež v odpověď na tenhle žblept vymámil při jednom rozhovoru s Jeremym Rennerem jakýsi reportér tento citát, který obletěl angloamerické interentové portály…

Pomáhat herečkám vyjednávat jejich smlouvy, přece není moje práce. Sám se ve smlouvách a penězích a takových věcech vůbec neorientuji. Jsem herec a vyznám se leda v lidském chování, takže jakmile dojde na tyhle finanční záležitosti, pověřuji tím ostatní. Dělám, co mi jde. Na nic jiného se soustředit nebudu.

– Jeremy Renner

… pak si přihodila polínko do ohně Kate Winslet s tímto zaprděným, zpátečnickým, ustrašeným komentářem…

Photo by Maggie, Flickr, CC BY 2.0

Osobně se mi tyhle debaty o penězích vůbec nelíbí. Chápu sice, proč lidé cítí potřebu se o těchto věcech bavit, a možná se mi to nelíbí jen proto, že jsem Britka, ale já o penězích mluvím nerada. Jako téma hovoru mi to přijde trochu vulgární, nemyslíte? Podle mě by se tyhle věci takhle na veřejnosti řešit neměly, a vcelku mě udivuje, že se do nich tolik lidí pouští.

– Kate Winslet

… aby toho nebylo málo, herečka a bavička Kathy Griffin poskytla čtenářům časopisu Variety dávku reality, když v jednom článku podotkla, že ačkoliv teď možná sama Jennifer Lawrence bude dostávat zaplaceno, o kolik si jen řekne, u většiny ostatních hereček bude i nadále vše fungovat při starém. Její text jsem pro potřeby tohoto článku značně pokrátil, ale jeho plnou verzi naleznete zde.

Hollywood je pro ženy brutální byznys. Uvědomila jsem si to, když jsem dostala první placenou práci v devadesátkovém sitcomu Správná Susan. Zjistila jsem tehdy, že ačkoliv jsem hrála jednu z hlavních postav, dostávala jsem druhý nejnižší plat ze všech stálých herců. Na výplatní pásce jsem se přes $20,000 přehoupla, až když mi bylo 36. Chodila jsem sice na kurzy herectví, brala všechny nabídky, které mi spadly do cesty, a dřela jako kůň, ale stejně mi to bylo k ničemu.

Platově jsem neposkočila ani po první sérii Správné Susan, ani po druhé. Teprve po třetí řadě jsem si řekla, že si zasloužím stejné peníze jako moji kolegové, a šla jsem za šéfem Warner Bros. TV Peterem Rothem. Nakráčela jsem mu do kanceláře a řekla mu, „Podívejte, v tom seriálu hraju tři roky. Už mi přece musíte přidat, ne?“ A přidáno jsem dostala. Stejně jsem se ale platově nevyrovnala chlapům, co v tom seriálu hráli se mnou.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

Jestliže si coby žena myslíte, že vás vaše agentura podrží, zatřepte si hlavou. Já sama se nikdy neocitla v situaci, kdy by se producent Lorne Michaels nebo režisér Judd Apatow rvali za moje zájmy. Nebo kdy by se za mě postavilo studio. Nebo televizní stanice. Od samého začátku jsem na všechno sama. Je mi pětapadesát, nikdy jsem nedostávala zaplaceno tolik jako muži a lepší už to nebude. To jako vážně.

V posledních letech například s Andersonem Cooperem moderuji novoroční pořad na CNN New Years Eve with Anderson and Kathy. Myslíte si, že za to moderování dostávám tolik co Anderson? Samozřejmě že ne. Letos si znova zkusím říct o trochu více peněz a možná mi to vyjde. A možná také ne. Pro mě už to prostě lepší nikdy nebude. Pro Jennifer Lawrence třeba ano, jenže mně není pětadvacet a nejsem filmová hvězda.

– Kathy Griffin

A do tohodle všeho guláše je ještě nutné vzít v potaz širší rámec, protože tu skutečně nejde jen o pár herců a hereček, jen o jednu esej jedné hvězdičky. O tom, že v otázce platů můžu a žen něco nehraje, se mluví už dlouho, a to nejen v Hollywoodu. Na začátku tohoto roku proto v Kalifornii vešel v platnost zákon o rovných platech, podle něhož zaměstnavatelé nemohou různým lidem platit za stejnou práci různé peníze. Zákon je v podstatě rozšířením a aktualizací sbírky z roku 1940 a sám o sobě má spoustu výjimek – zohledňuje například protiklad kvality a kvantity práce. Navíc nadále umožňuje zaměstnavatelům dělat rozdíly v platovém ohodnocení mužů a žen, ale to jen a pouze ve výjimečných případech – například pokud se zaměstnanci liší vzděláním a výcvikem nebo pokud se jedná o jakousi „obchodní nutnost“ (ať už to znamená cokoliv).

Teoreticky tedy zákon zní hezky, ale uvidíme, jak se osvědčí v praxi, nakolik bude vymahatelný atd. Ono z toho nejspíš stejně nic moc nebude. Herečka Patricia Arquette to ale vidí mnohem nadějněji:

Photo by Ibsan73, Flickr, CC BY 2.0

„Zaměstnavatelé se všeobecně budou muset přizpůsobit, což sami dobře vědí. Vědí to, protože desítky let platili ženám méně, než si zasloužily, a teď na ně konečně spadla klec. […]

Koneckonců vezměte si i tu Jennifer Lawrence. Vždyť ona platí stejným lidem za to, aby za ni vyjednávali podmínky smluv, kterým platí i spousta jejích hereckých kolegů. Jejich agenti si ale podvědomě stále myslí, že na tom, že ona dostává méně, není nic špatného. Takhle už to chodí, taková jsou prostě pravidla tohoto průmyslu. Právě tohle myšlení zapříčinilo současný stav. Tihle lidé to způsobili. Lidé, kterým ona platila, kterým každá další žena v Hollywoodu platila. Lidé, kteří dopustili, aby jejich klientky přicházely zkrátka. Jejich manažeři, agenti, studia.

– Patricia Arquette

Ve finále byl tedy Jennifeřin článek, ona prvotní myšlenka, pro celou tuhle mediální bouři utopen v halasu hlouposti, hrdinských prohlášení, vyhrocené rétoriky a ubíhání od původního tématu. A jaká že ta původní myšlenka byla? >>Dámy a pánové, nebojte se říct si o víc. Nesnažte se s každým vyjít zadobře, každému se zalíbit, a pokud budete mít pocit, že máte navíc, tak si o to prostě řekněte. Ono to buď vyjde, anebo ne. Líná huba je ale holé neštěstí.<<

—————

1 . Historie a úvod

2. Jak se stát hercem – základy 1 – škola, fotka, agent, jméno

3. Jak se stát hercem – základy 2 – konkurzy, postup, platy

4. Alternativní cesty, jak se stát hercem

5. Zdroje

—————

Pages: 1 2 3 4 5