Jak prorazit – Klasická cesta

Photo by Walteran Papetti, Flickr, CC BY-SA 2.0

Naomi Harris: Za celou svou kariéru vděčím Dannymu Boylovi. Jen co jsem vyšla školu, obsadil mě do 28 dní poté, což mi rozjelo kariéru. A pak mi ještě dohodil roli v Národním divadle ve hře Frankenstein, díky které jsem se dostala do Bonda. Režisér Sam Mendez a vedoucí konkurzu Debbie McWilliams se na nás totiž přišli jednoho večera podívat, nějak jsem jim padla do oka a sami si mě pozvali na konkurz.

Graham Norton: Svět je malý. Když jste v něm.

—The Graham Norton Show, S18E05

O kultu celebrit jsme si pár zajímavostí pověděli a nyní nastal čas se zamyslet, jak se takovou hereckou celebritou stát. Co má člověk udělat pro to, aby se dostal do hollywoodských filmů? Co mít, kam jít, co dělat? Pokud nemáte nikoho, kdo by vás do tohoto uzavřeného světa protáhnul nebo vám alespoň pootevřel dveře, je toho docela dost a upřímně snad ani nemá cenu se o proniknutí do záře reflektorů pokoušet. Obzvláště když nejste rodilí Američané (ale to vše si ještě rozebereme). Jestli tedy vy sami ve skrytu duše doufáte, že byste to někdy třeba mohli dotáhnout na hollywoodskou hvězdu, snižte svá očekávání. Zato když chce Američan udělat díru do filmového světa, velmi se mu hodí:

Filmová škola

Filmovou školou se myslí něco na způsob FAMU, DAMU, AMU apod., přičemž když už do ní jdete, bakalářský titul (který je v USA čtyřletý) bohatě stačí. Jesse Israel o těchto věcech hezky píše na stránkách Simply Learning Tuition. Ona totiž není tak úplně pravda, že by všichni herci bezpodmínečně museli mít diplom. Například Jennifer Lawrence žádnou vysokou školu herectví nevystudovala, a přesto se jí daří.

Jenže na každou Jennifer Lawrence připadají tisícovky hereček, které tvoří masu lidí, co se nikdy nikam nevypracují. Zůstanou v komparzu, maximálně dostanou jednou do roka roli v nějaké reklamě nebo miniroličku v jednom díle obyčejného seriálu a po čase svůj sen stát se hereckou hvězdou vzdají, protože si prostě herectvím nevydělají ani na nájem.

Jednou z možností, jak z téhle šedé masy lidí toužících po statusu celebrity a světovém věhlasu vystoupit, je právě papír o tom, že máte vystudovanou nějakou filmovou školu. Je to fajn záznam v životopise a škola vám navíc pomůže vytvořit si konexe, najít si přátele v oboru, zjistit, jak ten filmový průmysl vlastně funguje, a nadto vám otevře dveře ke všelijakým stážím, specializačním kurzům, ochotnickým divadelním a filmovým spolkům apod. S těmi je opravdu dobré neotálet a vrhnout se do nich už během školy, protože po škole na ně nemusí být čas. Na začátku téměř každé hollywoodské kariéry je totiž práce u filmu jakýmsi vedlejšákem. Člověk obyčejně dělá třeba v restauraci nebo v kanceláři, aby si pokryl základní výdaje, a o kariéru v továrně na sny usiluje ve volném čase. V takové situaci už nemá moc příležitostí sbírat další záznamy do životopisu. S regulérní prací v záloze navíc – když / až mu to u filmu nevyjde – alespoň neskončí na ulici.

Mezi nejprestižnější americké filmové školy patří University of Southern California a New York University, které se nachází přímo ve dvou nejvýznamnějších střediscích americké filmové kultury. Tyto školy jsou bohužel tak profláknuté, že je vzhledem ke konkurenci téměř nemožné se na ně dostat, a i když se to člověku podaří, tak protože je americké školství na draka, člověk skončí s nesmírně vysokým dluhem na školném. Dluhem, který až do stáří nesplatí, pokud si nenajde nějakou vysokoprofilovou a extrémně dobře placenou roli (ke které mu ovšem ani samotný diplom ze školy nepomůže). Letos dvaačtyřicetiletý Jim Parsons například v jednom rozhovoru u Craiga Fergusona povídal, jak mu teprve role v Teorii velkého třesku umožnila splatit školné – role, kterou získal z čirého štěstí deset let poté, co ze školy vyšel.

Photo by 92YTribeca, Flickr, CC BY-NC 2.0

„Pokud jste někdo ještě nebyl v L.A., věřte mi, že je celé město plné těch nejnádhernějších lidí ze všech koutů světa. Představte si třeba nejkrásnější dívku, se kterou jste chodili do školy; dívku, kterou jste se sami chtěli stát. A teď samozřejmě mluvím výhradně k přítomným mužům. Všichni jste té dívce říkali, ‚Tady v Buffalu nezůstávej, Brittany. Na to jsi až moc hezká. Jeď do L.A. Tam se o tebe poperou.‘

Jenže v L.A. jsou takhle krásní naprosto všichni. To jako fakt. Tuhle jsem tam potkala chlapíka, co v restauraci Pizza Hut myl záchody, kterému bych klidně zaplatila, aby mě ojel. Beze všeho bych mu za to ještě dala peníze, takový to byl samec.“

— Amy Schumer, 2015, Live from the Apollo

Po škole

I když člověk dostane diplom ze školy, ta pravá sranda teprve začíná. Lidí, co mají na svůj herecký um papíry, jsou tisíce. Všichni jsou krásní, všichni jsou mladí, všichni (si myslí, že) umí hrát. A všichni jsou slezlí v L.A. a uchází se o ty samé role. Aňa Geislerová nedávno v rozhovoru pro DVTV mluvila o tom, že v českém filmovém průmyslu nějaká nevraživost, co ona ví, neexistuje. Průmysl je to malý, a v momentě, kdy by se rozkřiklo, že jdete přes mrtvoly, tak by vás taková chladnokrevnost mohla pořádně kousnout do zadku a připravit o nabídky. V Hollywoodu to funguje přesně naopak. Herci a herečky v rozhovorech tak často mluví o tom, jak strašně „tvrdý byznys“ ten Hollywood vlastně je, že se z té fráze stalo klišé. Tam je potřeba mít hodně ostré lokty.

Vedle toho se musíte i pořádně ohánět. Pokud vás nikdo nezná, žádná agentura si vás pod svou záštitu jen tak nevezme, a bez agentury neuděláte ani ránu. Takže je třeba si nějakým způsobem zvýšit profil a postarat se o to, abyste nabrali herecké zkušenosti a udělali si známosti. Jakkoliv ohromný se ten hollywoodský byznys zdá, ve skutečnosti jde údajně o docela uzavřenou sektu. Na jedné straně tedy musíte mít nějakou práci, abyste se uživili (odtud pochází v rozhovorech všechny ty rádoby vtipné otázky typu, „Co jste dělal předtím, než jste se proslavil?“ „Ále, to ani nechtějte vědět! Chvíli jsem byl číšník, pak jsem dělal v márnici a nějakou dobu jsem dokonce zametal ulice. Dovedete si to vůbec představit? Haha! HAHAHA!“), a na straně druhé musíte vyvíjet značné úsilí a ohromné množství času na všemožné aktivity, které by vám mohly dopomoci proplížit se do onoho vysněného byznysu:

– Jak už tomu v dnešní době bývá, velmi dobrou věcí jsou stáže – (většinou) neplacené stáže v hereckých agenturách, studiích apod. Člověk se tam naučí, co a jak, a potenciálně si ho někdo může všimnout, může někoho zaujmout. Jak jsme si ale říkali, stáže je lepší si odbýt už na škole.

– Dále je třeba být v obraze, co se hollywoodské obchodní mašinérie týče. Toho se velmi snadno docílí tím, že se čtou tzv. „Trades“, tedy časopisy, které si filmový průmysl sám vydává a čte. Jedná se o publikace The Hollywood Reporter, The Wrap, Variety a Deadline. Na internetové stránky těchto publikací mají přístup i obyčejní lidé, což se odráží ve skladbě jejich článků (občas jsou hodně cílené na fanoušky, co rádi klikají myší), ale stále se v nich spíše publikují syrové obchodní informace o výdělcích, podepsaných smlouvách, mezinárodních dohodách apod.

– Krom toho jsem slyšel, že se vyplatí zainvestovat do IMDb. Placená verze obsahuje spoustu rozšíření, která se mohou lidem, kteří chtějí prorazit, poměrně hodit – například informace o konkurzech, všemožné adresy, kontakty atd.

– Aby toho nebylo málo, je třeba číst. Číst scénáře. Hory a hory scénářů, starých i nových. Jedině tímhle způsobem si člověk vytříbí cit pro kvalitní texty, takže pak bude schopný odhadnout, co za co stojí. Kromě toho také přijde do styku se starými i novými produkty Hollywoodu a bude schopný odpovědět na otázku, která se prý pravidelně pokládá uchazečům o role na konkurzech, „Co hezkého jste v poslední době četl?“

– Pokud má člověk možnost, musí hrát, kde to jen jde. Teď ani nemluvím o Hollywoodu – do toho se chcete dostat. Ale na reklamy, obecní divadelní představení, školní projekty, letní filmové kurzy, z vlastní kapsy financované krátkostopážní snímky atd. nic nepotřebujete. A čím více různých hereckých záznamů v životopise budete mít, tím spíše po vás někdo sáhne. To nejhorší, co slávychtivý nadějný herec může udělat, je myslet si, že to jen s dobrou školou (ale zato s prázdným CVčkem) někam dotáhne.

– Velmi se také hodí další schopnosti a dovednosti. Určité role občas po hercích vyžadují, aby uměl zpívat, tančit, jezdit na kole, motorce, koni, řídit auto, bojovat, potápět se a spoustu dalších věcí. Čím víc toho člověk umí, tím spíše ho někdo najme. Což znamená, že polovina uchazečů ve svých životopisech lže a ta druhá si tam píše i bludy typu raftování, štrikování, hlídání dětí nebo zadržování dechu. Zkušenosti člověk může nabrat na škole vhodným výběrem volitelných předmětů nebo docházením do patřičných kurzů.

Pokud ale nějakou dovednost uchazeč skutečně má, může se mu to zatraceně hodit. Například Harry Shum Jr. je sice mizerný herec, ale zato skvělý tanečník, takže si pro sebe dokáže najít spoustu zajímavé práce. Několik let trsal v seriálu Glee a po jeho ukončení se díky schopnosti se hýbat dostal do pokračování Tygra a draka. Anna Kendrick využila toho, že umí velmi obstojně zpívat, a na filmech Ladíme a Čarovný les si postavila kariéru. Podobně si na svém bojovém umění – a téměř ničem jiném – vybudovali kariéru Steven Segal, Chuck Norris, Jean-Claude Van Damme, Ronda Roussey apod.

– Také je třeba si vyběhat equity card. Jedná se o velmi šikovnou členskou kartu hereckého cechu, kterou člověk nejčastěji získá buď podepsáním tzv. equity contract, nebo automaticky když se stane členem některého ze spřízněných cechů – SAG, AGVA, AFTRA nebo AGMA. Tato chytrá „kmenová karta“ z člověka udělá člena hereckého cechu a tím pádem mu zaručí minimální mzdu, pevnou pracovní dobu nebo i zdravotní a sociální pojištění. Navíc mu rozšíří pole působnosti, protože na spoustu konkurzů mají obyčejní lidé z ulice, i kdyby se o nich nakrásně dozvěděli, vstup zakázán, jelikož se vypisují pouze pro herce s equity card.

– A nad tohle všechno ještě musíte mít hezkou fotku, s trochou štěstí si časem obstarat agenta, který po vás třeba může chtít, abyste si nechali změnit jméno, a potom musíte pravidelně a často chodit na konkurzy.

Fotka

Fotka se standardně přidává k resumé, které herci a herečky na začátku kariéry rozesílají, kam jen mohou – do hereckých agentur ve snaze najít si agenta, do studií, na konkurzy atd. Velmi proto záleží na tom, aby na ní herecký uchazeč nešetřil a šel si ji udělat k profesionálovi. Tam za ni sice vyhodí cokoliv od $400-1200 (a za každou kopii pak třeba dalších $100), ale tahle investice se vyplatí. Na fotku z Facebooku vyříznutou z nějaké večírkové skupinovky není nikdo zvědavý. Agenti a vedoucí konkurzů vidí každý den těchto fotografií desítky, klidně i stovky, a jednoduše očekávají profesionálně vyvedené snímky. Jak takové fotografie vypadají?

– Především by měly být portrétové, 8×10 palcové (20,3 cm na 25,4 cm), a měla by na nich tedy být vidět hlava a třeba i kousek trupu. Takže nic z odstupu a žádné velké detaily. Barevné fotografie jsou nepsaným pravidlem, ale v žádném zdroji jsem nenarazil na vyslovený zákaz černobílých. Hercům, kteří se hlásili do konkurzu do Umělce, nejspíš mohly přijít černobílé vhod a černobílou portrétovku původně používal i Chris Pratt. Ten se dnes díky seriálu Parks and Recreation a filmům Strážci vesmíru a Jurský svět vypracoval na áčkového herce, ale není tomu zase tak dávno, co sám začínal a musel řešit ty samé problémy, které řeší každý jiný začínající herec:

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Když jsem si v roce 2000 pořizoval profesionální fotku obličeje, bylo mi nějakých dvacet let. Zrovna jsem se přestěhoval do L.A. s myšlenkou, že se stanu hercem. Akorát jsem neměl sebemenší tušení, co bych pro to měl asi tak udělat. Měl jsem auto, a nic víc. Prostě tragéd. Tak jsem se poptal kamarádů, co a jak, a jeden mi řekl, že potřebuju portrétovku, fotku mojí hlavy. Myšlenka byla taková, že tu hlavu rozešlu těm správným lidem a oni si řeknou, „Hele, to je bezva hlava. S tou se sejdu a obsadím ji do svého filmu.“

Jednoho dne jsem byl ve čtvrti zvané West Hollywood. Tu znáte ne? Skvělá čtvrt, taková hodně gay, prostě žůžo místo. Stál jsem ve frontě na poště a všiml jsem si, že si mě docela dlouho prohlíží nějaký chlap. Po chvíli ke mně udělal pár kroků a povídá, „Ty mi seš nějakej povědomej. Nevyblejsknul jsem tě už někdy náhodou?“ A já na to, „Ne, mě určitě ne. Mě ještě nikdy nikdo neblejskal. Vy takhle jako leštíte lidi, jo?“ Chlápek mi vysvětlil, že je fotograf, a já se okamžitě zeptal, „A fotíte taky portrétovky?“ A on na to, „No jasně. Hele, dva bloky odsud mám byt, tak tě můžu vyfotit tam.“ A já radostně, „Bomba! Tak jdeme!“

Photo by Louish Pixel, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Šel jsem k němu a chlapík si bydlel jak král. Měl nádherný apartmán, skvěle zařízený. Když jsme byli u něj, podíval se na mě a povídá, „Hele, možná bude lepší, když se skočíš vysprchovat. Vypadáš docela jetě.“ Měl pravdu. Ne, to jako fakt. V té době jsem ostatně přespával ve svém autě.

No, vysprchoval jsem se, dal se do pucu, upravil si vlasy, on mi pak řekl, „Tahle košile je dost strašná. Na, zkus tuhle moji.“ Takže mi dal tu hezkou bílou košili, co mám na fotce. Takovou bych si v životě nemohl dovolit. Řekl mi, jak si sednout, kam dát ruku, jak naklonit hlavu, a nafotil hromadu snímků. Asi tři cívky na mě vyplácal, což tehdy byla dost drahota – taková sranda přišla na čtyři sta pět set dolarů –, podal mi je a povídá, „Tak hodně štěstí, mladej.“ Odešel jsem od něj a rozhodl se, že tahle fotka se povedla ze všech nejvíc.

– Chris Pratt u Jimmyho Fallona, září 2014

– Další rada ohledně hereckých portrétovek: S makeupem a photoshopem opatrně. Účelem portrétovky je vystihnout přirozený vzhled herce či herečky, jejich typ. Když se někdo zmaluje k nepoznání nebo si v počítači ubere dvacet let, na konkurzu (a ve filmu) se to stejně pozná. A člověk pak akorát vypadá, že trpí bludy nebo že se vedoucí konkurzu záměrně snažil obelstít.

– Fotografie by dále měla nějakým způsobem vystihovat osobnost daného umělce. Kdo se chce ucházet o vážnější role, měl by mít zasmušilou, vážnou fotku. Kdo by raději hrál v komediích, tomu spíše pomůže, pokud se na své fotce bude zubit a dělat kraviny.

– S kravinami ale také pozor. Když byla například Melissa McCarthy u Grahama Nortona, zavzpomínala na dobu, kdy sama poněkud neprozřetelně používala tyto portrétovky, „Dlouhá léta jsem hrála v New Yorku na divadle, ale pak jsem se přestěhovala do L.A. a podařilo se mi splašit si prvního reklamního agenta. Reklamní agenti jsou jen jednu šprucli nad prodavači ze sendvičárny, ale já byla i za toho svého ráda. No a tenhle agent mi poradil, abych se nechala nafotit v rolích různých postav. Tahle tradice mně osobně vždycky přišla tak trochu na hlavu, protože když chcete někoho najmout do role policajta, opravdu ho musíte vidět na fotce v policejní uniformě, jak se tváří drsně? V té době jsem každopádně hrála v divadle Groundlings jednu takovou ztřeštěnou postavu paní, co v obchodech rozdávala vzorky sýrů, a napadlo mě, ‚Tak já se nechám nafotit jako Carol!‘ Nechala jsem si udělat pár snímků v kostýmu téhle osoby, u kterých je mi teď jasné, že by mě kvůli nim nikdo se zdravým rozumem nenajal.“

– Co se rekvizit a oblečení týče, to první se běžně radí nepoužívat vůbec a to druhé držet na uzdě. Tedy nemít na fotografii kdovíjak křiklavý kostým, ale něco hezkého, co nebude poutat pozornost od tváře. Takže žádné výrazné brože, vzory, trička s nápisy a vtipnými obrázky atd.

– Oči jsou oknem do duše, takže by na fotce měly být živé, měly by mít jiskru. S opicí se fotit není radno, na pytle pod očima je dobrá mast na hemeroidy a na unavená očka je nejlepší spánek. Pár zdrojů radí, že pokud chce člověk nějak vystoupit z řady, může zkusit oči trochu přimhouřit. Že prý mu to dodá na vzezření hloubavého, přemýšlivého umělce. Mňo, přeberte si to, jak kdo chcete.

– Nakonec se často řeší, jestli je lepší pořizovat portrétovku venku s využitím přirozeného světla, nebo ve studiu pod světlem umělým. Venkovní focení je sice závislé na počasí, ale sluníčko zato tváři dodává hezký filmový vzhled. Studiové fotky se snadněji pořizují, lépe se s nimi manipuluje a více se hodí pro potřeby herců, kteří by se chtěli ucházet o role v sitcomech nebo jiných pořadech natáčených primárně ve studiu.

Tady dole jsem z Flickru schválně jen tak pro představu vybral pár dobrých hereckých portrétovek. Kdybyste se ale chtěli podívat, s jakými fotkami začínali někteří herci a herečky, kterým se časem podařilo prorazit, na internetu existuje spousta galerií, v nichž se jimi můžete pobaveně proklikávat. Třeba tady je jedna, tady další a další a ještě jedna.

 

 

Agent

Když mi bylo osm let, díval jsem se dopoledne na nějaký pořad, kde mluvili o tom, že když chce herec najít práci, musí si sehnat agenta. Tak jsem si našel seznam hereckých agentur a začal je jednu po druhé obvolávat. Vždycky se mi vysmáli a ptali se mě, kde mám rodiče.

– Matt Bomer u Jay Lena, červenec 2010

O agentech jsme si již povídali v kánonovitém článku o hereckých týmech, takže z něj pro oživení paměti vytáhnu jen to nejdůležitější: „Agent hercům úplně jednoduše shání práci. Dobrý agent se permanentně poohlíží po rolích, které by se pro jeho klienta hodily, a když mu nějaká taková role padne do oka, zařídí herci schůzku s režisérem, zástupcem studia či producentem, pošle ho na konkurz a v případě, že onu roli skutečně získá, tak mu vypomůže s dohodnutím podmínek pracovní smlouvy – od kdy do kdy bude herec pracovat, jak dlouhé budou natáčecí dny, kolik za práci dostane zaplaceno apod. […] Během samotného natáčení pak není nezvyklé, aby byl agent přímo na place a osobně dohlížel, že studio (a herec) podmínky smlouvy skutečně plní.“

Mít agenta je na práci herce dost možná to nejpodstatnější. Kdo nemá agenta, s tím se studia nebaví. Právě agenti totiž fungují jako prostředníci mezi herci a hollywoodskou mašinérií. Od nich se herci dovídají, jestli je pozvali na nějaký konkurz, jestli dostali ten který part, jestli si s nimi někdo chce dát schůzku, jestli někde mají problém atd. Se samotnými herci se až na výjimky nikdo nebaví. Najímání herců a hereček do filmových a televizních rolí v sobě možná odráží snahu najít někoho, kdo by se do role typově hodil nejvíce, ale v první řadě jde o obchodní rozhodnutí. A jako obchodníci se k najmutí či odmítnutí obě strany staví – jednají přes profesionály a prostředníky.

Maggie: Co ty vůbec?

Milo: Já?

Maggie: Naposledy se mi o tobě doneslo, že ses stěhoval do L.A. a chtěl se dát na herectví. Ale to už je dobrých deset let dozadu.

Moje ségra má prima bráchu, Photo © Roadside Attractions

Milo: No jo, vlastně. Copaks neslyšela? Vyhrál jsem Oscara.

Maggie: I ty vtipe.

Milo: Fakt. Hrál jsem retardovanýho ukrajinskýho imigranta, co inspiroval tlupu školáků z Brooklynu tím, že s nima hrál šachy.

Maggie: Ne, vážně.

Milo: Vážně. Když člověk nemá agenta, herectví je peklo.

Maggie: Co teda děláš, aby sis na sebe vydělal? Počkej, nech mě hádat. Že ty už si chystáš nějaký hlod o tom, že pracuješ jako gigolo?

Milo: Co ti mám vykládat, Maggie? Dělám číšníka v jedný zablešený hollywoodský restauraci pro turisty. Je to nuda a tím to hasne.

– Moje ségra má prima bráchu

Otázkou ovšem zůstává, jak si má toho agenta člověk sehnat, pokud ho nikdo nezná. Jestliže k tomu agenti nemají důvod, žádné nové lidi si nemají potřebu přibírat. A když už se taková příležitost naskytne, většinou chodí na lov na kampusy filmových vysokých škol. Ty sice své studenty ze zásady do Hollywoodu nedohazují, ale inscenují ve svých prostorách divadelní hry, pořádají filmové soutěže, a jestliže jsou vyhlášené, lákají k sobě agenty v naději, že ti hollywoodští žraloci připlavou a nějakou oběť si u nich vyberou. Tohle všechno je sice moc hezké, ale člověku, který na hereckou vysokou školu nechodí, je to zároveň houby platné. Jestliže jste z malého města nebo zahraničí a chtěli byste prorazit, je jen velmi malá šance, že na nějakého agenta jen tak narazíte – snaživých herců jsou v L.A. ostatně plné ulice. Jak z téhle kaše ven?

Jednou z možností je na férovku se cpát, kam to jen jde – rozesílat svoji fotku do agentur zprava zleva, jako to dělal Matt Bomer. Nebo lze využít metody Davida Boreanaze, o které si povíme zanedlouho – ten také obvolával, koho mohl, a už jako dospělý se prošmelil do agentury pro děti. Nebo se můžete k agentovi zkusit prospat – ono tohle klišé asi nevzniklo jen tak samo od sebe. Anebo můžete chodit dál a dál na konkurzy a doufat, že se někde někomu zalíbíte, on se vás zeptá, „A agenta máte?“ a když se dozví, že nemáte, řekne, „Tak zavolejte na tohle číslo a řekněte, že vás dohodil Mike.“

Když už jsme ale narazili na to téma svádění a spaní, nemůžu si odpustit pár rýpavých poznámek. V televizi a filmu sice platí, že s výjimkou charakterních herců a hereček typu Steva Buscemiho, Kathy Bates nebo Phillipa Seymora Hoffmana musejí být bez ohledu na pohlaví krásní úplně všichni, nicméně dámy mají laťku nastavenou přeci jen o poznání výše.

A jestliže chce herečka prorazit, musí být nejenom štíhlá a krásná, ale kromě toho také musí být ochotná se svléknout. Protože od toho krásné štíhlé herečky přece jsou, ne? Aby se svlékaly. I dnes zavedené stálice typu Glenn Close, Julianne Moore, Helen Mirren, Keiry Knightley, Kate Winslet, Carrie Mulligan, Emily Blunt či Patricie Arquette začínaly nahoře bez, protože jinak by si moc neškrtly. Vybavíte si ostatně písničku Setha MacFarlana, kterou zpíval na Oscarech, a proti níž se svého času zvedla vlna kritiky?

Ta písnička byla tak nepříjemná a v ní obsažený kritický humor tolik štípal proto, že v ní MacFarlane poukazoval na reálný problém, který si nikdo nechce moc přiznávat. Ono ani tak nejde o to, že by si herečky schválně vybíraly polosvlečené, sexy role, aby se díky nim kariérně prodraly dál a výš. Většinou jim nezbývá nic jiného, protože takhle je prostě většina ženských rolí v Hollywoodu psaná. Když chodila Amy Schumer v New Yorku do herecké školy, jedna z vyučujících jí dala dobře míněnou, praktickou a poměrně smutnou radu: „Smiř se s tím, že jednoho dne budeš hrát u filmu holku, kterou prostě jenom ojedou.“

A na tento fakt neustále poukazuje i producent Ross Putman na twitterovém účtu FemScriptIntros, kam nahazuje anonymizované popisy ženských postav vytažené z desítek scénářů, které mu každodenně projdou rukama. Zatímco mužské postavy jsou zpravidla popisované pomocí charakterových vlastností („je to vtipálek, který má ale v určitých věcech postavenou hlavu“) a bezpříznakových vnějších popisů („je vysoký, má tmavé vlasy a jiskru v oku“), popisy žen se pohybují na poněkud odlišné rovině. Zjednodušené, nicneříkající, monotónní a ve výsledku docela ponižující. Posuďte ostatně sami:

– JANE, 28 let, atletická postava, ale přesto pohledná. Přirozená kráska. Většinou nosí džíny, které na ní vypadají velmi dobře.

– Jako byste Venuši Mélskou oblékli do pytloviny, JANEina úchvatná krása je pod oblečením z obchodu Ann Taylorové sotva vidět.

– Nádherná žena, JANE, 23 let, je trochu opilá. Nahá tancuje na své velké posteli. Je rovnou měrou roztomilá a sexy.

– JANE, 20 let, holka od vedle, ho svádí pohledem.

– Sluneční paprsky dopadnou na JANE, čerstvých 30 let, která spí na posteli. Je sice pohledná, ale takovým zvláštním způsobem.

– JANE, 25 let, neurčitého etnika a chladné krásy.

– Vejde dovnitř a uvidí JANE, průměrně hezkou sekretářku, jak stojí u kartotéky.

– JANE, 22 let, vstoupí dovnitř. Její přirozená krása všem vyrazí dech.

– JANE, 17 let, vyzrálá mladou ženskostí s lesklou tmavou pletí a jiskrným pohledem, si hledá cestu davem.

– JANE upřeně hledí do kamery. Je krásná, ale vypadá tvrdě. Jako by se z ní sedřela lidskost.

– Naproti němu stojí jeho manželka, JANE, také čtyřicátnice, stále pěkná. Ve světle svíček jí to obzvláště sluší.

– JANE, přirozeně krásná a zralá čtyřicátnice, upíjí ze sklenice vína ve své skvěle zařízené kuchyni.

– JANE, kdysi krásná, dnes je vychrtlá a slabá.

– Pilot vyleze z kokpitu a sundá si z masku, zpod které vypadnou kadeře dlouhých vlasů. Pilot je nádherná žena, JANE.

– JANE je zbitá do fialova. Po celém těle má modřiny, ale je krásná a nezdolná.

– JANE, kolem 37 let, atraktivní silná Latinoameričanka, mu nandá želízka.

– JANE ve vězení vede hodinu jógy. Udělá most a odhalí své bezchybné bříško.

– Baví se s manželkou, JANE, čerstvých 40 let, přirozená kráska, typ dívky od vedle.

– JANE, tmavě obarvené vlasy, nepopiratelně krásná.

– JANE, 23-30 let, krásná, ale ta nejlepší léta už má za sebou.

– Jeho žena, JANE, 30 let, krásná, oblečená v sexy spodním prádle, si před zrcadlem eroticky aplikuje rtěnku.

– Přibližujeme se a vidíme, že je JANE vcelku atraktivní, ale v tento okamžik nevypadá zrovna nejlépe.

– Vejde JANE, dlouhé blond vlasy, nenuceně pohledná. Má svůdné, neostýchavé kouzlo a smělý úsměv.

– JANE, 19letá kráska z Playboye, medově blond vlasy, venkovská miss.

– JANE vlije svou úžasnou postavu do těsných šatů, nazuje si šukézní boty na jehlách a přejede očima svůj odraz v zrcadle v šatníku.

– JANE, 30 let, atraktivní, stojí v kuchyni a otáčí se na uklízečku.

– Všichni stočí pohled k JANE, 28 let, která stojí ve dveřích. Je nádherná, byť se to ze všech sil snaží zakrýt.

– Mladá Mexičanka sedí na autobusové zastávce. Jmenuje se JANE. Snaží se probudit. Zívne a protáhne přitom svůj krásný obličej.

– JANE, skoro 30 let, se hrbí nad mikroskopem. Je atraktivní, ale zároveň natolik profesionální, že o svůj vzhled příliš nedbá.

– Jeho manželka, JANE, vaří večeři a dívá se v malé televizi na CNN. Kdysi dávno mohla dělat modelku, ale obyčejný život se na jejím vzhledu výrazně podepsal.

– JANE, kolem 27 let, andělská, krásná, až z ní přechází zrak, vyzařuje moudrou sílu.

– JANE čeká s kelímkem horké kávy. Je to krásná městská dívka s mnoha piercingy. [„městská“ znamená, že je černoška – viz George Carlin –, a pokud v popisku podobné slovo není, nepředpokládá se, že by se postava měla obsazovat nějakou „etnickou“ herečkou]

Otitulkovanou verzi tohoto videa naleznete ZDE na titulkometu.cz.

Sečteno podtrženo, pokud začínající (a mnohdy i zavedené) herečce agent řekne, že pro ni má roli, ale že se do ní bude muset svléknout / zhubnout / připravit se, že ve filmu bude jen na okrasu, a tento typ nabídek se opakuje stále dokola a dokola, agent to nedělá proto, že by byl perverz nebo své klientce nepřál, ale proto, že taková jsou pravidla hry. Vítejte v Hollywoodu!

„Chlapi to mají v Hollywoodu snazší, protože jsou na ně – co se vzhledu týče – kladeny mnohem nižší nároky. Je to dost na hlavu. Nedávno jsem například viděla ten film Ošetřovatel. Viděli jste ho někdo? Jestli ne, ani to nedělejte. Ošetřovatel je romantický biják s mluvícími zvířaty, ve kterém hlavní mužskou roli hraje Kevin James. Šmankote! Taky vám přijde, že je tu najednou nějak vlhko? Teda, ten Kevin James mě ale rozpaluje! Uf…

Ošetřovatel, Photo © Sony Pictures, Falcon

Tenhle vařbuch chodí ve filmu s nějakou zapomenutelnou blonďatou kostrou a strašně si zoufá, protože ta kostra je na něj čas od času ošklivá.

A vedle té kostry je ve filmu ještě jedna postava. Žena, která je do Kevina Jamese zamilovaná, ale on si jí nevšímá. Žena, která po něm už léta zpovzdálí touží – Rosario Dawson. Pravděpodobně jedna z nejšukéznějších bab na planetě, Rosario Dawson, musí v zoo celý den hrabat koalí hovna a chudinka si u toho zoufá, ‚Kéž bys mě tak ojel, Kevine Jamesi. Prosím tě, ošukej mě! Proč jen si se mnou Kevin James nechce zavrzat?‘ A on na to, ‚Fuj, zapomeň. Nikomu, kdo nosí khaki kalhoty, ho tam šroubovat nebudu.‘

V tom filmu vystupují mluvící zvířata! Přátelí se tam bobr s tučňákem a dělají si plány, že si spolu otevřou penzion, ale i tahle dějová linka je uvěřitelnější než to, co se děje Kevinu Jamesovi. Rosario za ten film měla dostat Oscara! Ani nechci vidět, jak by s takovou rolí zápasila třeba taková Meryl. Pche! Ani Meryl by takovou hovadinu neuhrála. Už ji vidím, jak předstírá, že netouží po ničem jiném než po čůrákovi Kevina Jamese!“

— Amy Schumer, 2015, Live from the Apollo

Každopádně… Jakmile člověk nějakého toho agenta užene, má z poloviny vyhráno. Agent ví, jaké máte přednosti a na jaké role se hodíte. Má přehled o tom, které konkurzy do jakých rolí se kdy budou otevírat. Zná se s vedoucími daných konkurzů, takže vás případně může doporučit. Jestliže nejste příliš vybíraví (nebo herecké poleno), je ve vlastním zájmu agenta, abyste se mu vyplatili, takže vám bude sám shánět práci a dohazovat vám, co jen půjde.

Ou, a možná po vás bude chtít ještě jednu důležitou věc (pokud jste to už sami prozřetelně neudělali): Možná vám důrazně doporučí, abyste si změnili jméno.

Jména

Dobrý den, mé ctěné jméno je David Koranda. Kdybych ale chtěl prorazit v Hollywoodu a nějakým zázrakem se mi to i mělo podařit, s největší pravděpodobností byste mě znali pod pseudonymem. Na plakátech mých filmů byste četli něco jako Dave Core. Coby středoevropský herec bez lokálního přízvuku bych se totiž ze všech sil snažil jménem odvést pozornost od svých kořenů, protože střední Evropa je v Americe zaměnitelná s tou východní, východní Evropa je de facto Rusko, a coby filmový Rus bych se pro potřeby účinkování v hollywoodských bijácích musel naučit ruský přízvuk a spokojit se s občasnými štěky chuligánů, zločinců a všelijakých násilníků. A jak nám tu jednou psal uživatel Jan, kdybych byl žena, jinak neznámá Češka, čekal by mě velmi podobný osud – jen místo rolí ruských rambičů by mi nabízeli téměř výhradně štěky východoevropských štětek.

Co se příjmení týče, „Core“ by byla vcelku blízká náhrada za příliš slovansky znějící „Koranda“. Jakéhosi „Korandy“ by se všichni tak akorát ptali, odkud pochází, a jak se to jeho divné příjmení vyslovuje. Kdežto „Core“ by bylo slovo pro Američana domácí, slovo silné, úderné, mužné, spolehlivé. Stranou jména křestního, „David“ je jméno poněkud usedlé, vážné a pro mladého herce, který si chce vybudovat kariéru na oblibě u teen publika, příliš seriózní. „David“ pracuje v knihovně, třídí plasty a každý měsíc si odkládá kousek výplaty na důchodové pojištění. S „Davidem“ není žádná sranda. Zato „Dave“… Ten má zvuk! S „Davem“ je prča. „Dave“ je hip. „Dave“ je cool. „Dave“ chodí každý den pařit na večírky, utíká před fotografy, pubertálními fanynkami a nepříliš staršími milenkami, které střídá jako ponožky. „Dave“ je hvězda, „David“ šunt.

Jen se podívejte, kolik Daveů v Hollywoodu pracuje: Dave Franco, Dave Foley, Dave Bautista, Dave Salmoni, Dave Legeno, Dave Thomas, Dave Fennoy, Dave Hill, Dave Allen, Dave Chappelle, Dave Annable atd. Zato Davidové? Tennant a Duchovny se berou vážně, takže k nim ta vážnější verze jména sedí, zatímco Arquette je takový smutný klaun – komik se seriózním jménem. Není divu, že se mu nedaří.

Ale žerty stranou. Každý herec je minimálně na počátku kariéry definován svým jménem, takže je třeba, aby to jméno dobře znělo. Aby bylo krátké a šlo snadno přes pusu. Případně aby bylo delší a neobvyklé (viz Benedict Cumberbatch, Michael Fassbender či Bobcat Goldthwait). Ale zase ne tak dlouhé a neobvyklé, aby se nedalo vyslovit (tenhle problém měla Vera Mindy Chokalingam, kvůli čemuž si osekala jméno na Mindy Kaling). Každopádně aby bylo nějakým způsobem zapamatovatelné.

A jestliže jméno nemá samo o sobě ten správný zvuk, není nic snazšího, než ho prostě změnit. Na seznamech dole bude velmi očividné, že se jména hollywoodských herců upravují nejen tak, aby se lépe vyslovovala, pamatovala, a aby všeobecně lépe zněla, ale že se z nich také odstraňují určité „nebezpečné“ elementy, které by mohly hercům a herečkám poškodit kariéru.

V tomto případě jde především o elementy regionální a etnické. Dnes už se tyhle věci naštěstí tolik neřeší, takže v Hollywoodu mohou pracovat snadno zařaditelní a nezřídka těžko vyslovitelní umělci typu Chiwetela Ejiofora, Željka Ivanka, Miy Wasikowsky, Lupity Nyong’o, Akiry Goldsmana, Milly Jovovich, Giacoma Gionniottiho či Maria Lopeze, avšak není tomu zase tak dávno, co byla hercům a herečkám jiná než „výchozí“ etnická příslušnost spíše na obtíž. Jinými slovy bývalo běžnou praxí měnit si v zájmu snadnějšího kariérního posunu jméno tak, aby znělo co nejvíce „americky“, „rodile“, ne-jinak. V různých dobách a z nejrůznějších důvodů se toto etnické jmenné mizítko používalo na příslušníky židovské, ruské a mnoha dalších komunit.

Kromě záležitostí etnika jde ale také o to, že hercovo jméno je v podstatě značka, takže herci sami musí chtít, aby si jejich značku lidé / diváci snadno, rychle a rádi vryli do paměti; aby ona značka měla zvuk; a aby dobře vypadala na papíře. Až zase budete poslouchat nějakého herce nebo herečku, jak vykládají cosi o tom, že jejich jméno žádná značka není, že oni sami se nepovažují za komoditu, že jim jde jen o jejich umění, a kdesi cosi… berte to pouze jako jejich osobní názor. Jména herců značky prostě jsou. Jsou to značky, kterých lze jednoduše využít na plakátech filmů, v reklamních kampaních, kde herci účinkují, na obalech kosmetiky, alkoholu a dalších věcí, které vyrábí, na vývěsních štítech barů a restaurací, které provozují, a tak dále ad nauseam (o těchto věcech se budeme bavit v závěru tohoto článku). Aby ta potenciální značka dobře zněla, začínající herci se tedy poměrně často uchylují ke změně svého jména. Přijímají novou, profesní identitu.

Photo by Tiger Pixel, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Robin Williams: Moje dcera, Zelda, pracuje jako herečka a je báječná. Pojmenovali jsme ji po té videohře. Když byla manželka těhotná, syn Zachary si tu videohru velmi často hrál. A jednoho dne se mě zeptal, „Co takhle sestru pojmenovat Zelda?“ Přišlo nám to jako skvělé jméno. Ona sama je úžasná a podle mě s tím jménem dobře naložila.

Graham Norton: Co dobře, výborně s ním naložila. Jestli někomu schází nápady, jak pojmenovat potomka, tak schválně poslouchejte. Zelda dnes dělá reklamu té hře. Takže ji v podstatě platí za to, že se jmenuje Zelda. To je přece naprosto geniální! Můj další pes se bude jmenovat Smirnoff. Třeba to vyjde.

— Robin Williams, The Graham Norton Show, S10E05

A právě proto, že je jméno každého herce zároveň značkou, herečky po svatbě zpravidla nepřejímají příjmení manželů (například Robin Wright už se v životě rozvedla dvakrát, ale vždy byla tou samou, známou, rozeznatelnou Robin Wright). Proč? Protože by je pak běžní diváci podle jména nepoznali a jejich značky by tím zákonitě utrpěly.

Když už na to dojde, maximálně se manželovo příjmení přilepí k manželčině pomlčkou. Například po vzoru režisérky Sam Taylor-Johnson nebo herečky Jady Pinkett-Smith. Tyhle dvě hollywoodské profesionálky se svými druhy ještě jsou. Spousta dalších se provdala, pomlčkou si ke jménu manželovo jméno připojila, ale už se stihla i rozvést, takže si ho velmi snadno zase odtrhla. Což je v partnersky nestálém prostředí Hollywoodu další výhodou této techniky. Za zmínku stojí například herečky Kaley Cuoco-Sweeting, Courtney Cox-Arquette, Rebecca Romijn-Stamos, Pamela Anderson-Lee či Eva Longoria-Parker.

Něco jiného ovšem je, pokud je jeden člen páru výrazně slavnější než ten druhý, a dvojka se chce na slávě jedničky svézt. To se pak jména mění bez problému. Například manžel herečky Zoe Saldana, umělec Marco Perego, se nyní jmenuje Marco Saldana. A pracovní nabídky se najednou hrnou.

Změna jména

Ne vždy je ale užití vlastního či partnerova jména tak jednoduché, a v Hollywoodu je tedy více než běžné využívat všelijakých pseudonymů a různých změn identity. Pojďme se nyní na některé ty přejmenované osobnosti podívat. Budeme se bavit především o amerických a britských hercích a zpěvácích, ale okrajově zabrousíme i do vod českého showbusinessu, protože se mezi ním a Hollywoodem dají načrtnout zajímavé paralely. Vezměme si to pěkně popořadě a začněme u těch nejobyčejnějších důvodů, proč si někteří herci mění jméno. Spousta z nich to navzdory předchozím odstavcům dělá čistě proto, že jejich…

PŮVODNÍ JMÉNO JE ZABRANÉ

Výhodou (i když někdy možná spíš nevýhodou) vlastního jména jako obchodní značky je, že většina veřejnosti si nabízený produkt automaticky spojí s určitou osobou. Samozřejmě image produktu tak vytváří právě nositel obchodního jména. Jeho vystupování, chování, vzhled – vše se odráží v nabízených produktech.

Základem výběru obchodního jména a prodejní značky je zvolit srozumitelný, dobře zapamatovatelný a bezesporu unikátní název. Bohužel každý nemá to štěstí, že je jeho jméno jedinečné. Smůlu má například paní Marie Novotná, jejíž křestní jméno i příjmení se skloňuje na každém kroku. Výhodou originálních značek je především jejich snadnější vyhledávání, což hraje v dnešním virtuálním světě obrovskou roli.

– Kateřina Doul, Daily Style

Každý herec, který si chce v Hollywoodu najít práci, se musí zapsat u hereckého cechu SAG (Screen Actors Guild). Kdo nemá kartičku od SAG a neplatí si poplatky, ten si neobstará agenta a v podstatě jakoby neexistuje. SAG má bohužel jedno takové – vcelku logické – pravidlo: Žádní dva herci nesmí mít ve stejnou dobu stejné jméno. Každé jméno je značka, a jestliže je nějaká značka již zabraná a používaná někým jiným, žádní další živočiši se po ní nesmí sápat.

Na tuto překážku narazil například začínající herec Michael Douglas. Toho přece znáte, ne? Hrál Batmana, Beetlejuice a Birdmana… Že jste zmatení? Právě od toho tu SAG má ono pravidlo. Jelikož v době, kdy chtěl budoucí beetlejuiceovský bourák Michael Douglas prorazit, v Hollywoodu už jeden Michael Douglas pracoval, ten první se musel přejmenovat na Michaela Keatona. Proč si vybral zrovna příjmení Keaton? Bulvární plátky sice několikrát otiskly výmysl, že to udělal kvůli tomu, jak moc ho přitahovala herečka Diane Keaton, ve skutečnosti si však toto příjmení vybral jako poctu oblíbenému komikovi Busteru Keatonovi.

Stejný problém musela řešit i herečka, kterou dnes známe pod jménem Emma Stone. Když se původním jménem Emily Stone šla zapsat k hereckému cechu, ke své hrůze zjistila, že už nějaká Emily Stone v Hollywoodu existuje, že je to také herečka, a že na své jméno může zapomenout. Emily tedy přijala jméno Emma, které si vypůjčila od zpěvačky Emmy Bunton z její nejoblíbenější skupiny The Spice Girls.

Když jsem se dávala na herectví, musela jsem si vymyslet pseudonym. Původně se jmenuji Elizabeth Irene Mitchell, jenže v té době už jedna Elizabeth Mitchell hrála ve Ztracených. Když jsem si ten pseudonym vymýšlela, chtěla jsem nějaké jednoslabičné příjmení, abych tím vyvážila svoje křestní jméno. Jednoho dne jsem si prostě vytvořila abecední seznam několika slov a zavolala do Svazu herců. Banks jsem měla napsané jako první a zrovna ho měli volné, tak jsem po něm skočila. Řekla jsem jim, „Jo, Elizabeth Banks, to beru!“ Hlavně jsem to chtěla mít za sebou.

– Elizabeth Banks

Příkladů bychom ale našli více:

– Susan Weaver se musela přejmenovat na Sigourney Weaver. Neobvyklé jméno našla ve Velkém Gatsbym, kde se tak jmenuje jedna z vedlejších postav. Vybrala si ho čistě jen proto, že bylo jiné a že se jí líbilo.

– David Tennant se původně jmenoval David McDonald. Jméno Tennant si vzal od hudebníka Neila Tennanta, protože zrovna viděl článek o něm v otevřeném časopise a zalíbilo se mu.

– Nathan Lane se původně jmenoval Joseph Lane. Jméno si vzal z postavy Nathana Detroita z muzikálu Guys and Dolls, v němž hrál.

– Finn Jones, kterého si většina diváků vybaví ze Hry o trůny, kde hraje Lorase Tyrella, nebo z marvelovského superhrdinského seriálu Iron Fist, se původně jmenuje Terrence Jones. Jméno si změnil, aby se nepletl s Terry Jonesem z Monty Pythonů

– Diane Hall si pro pracovní účely musela vzít matčino jméno za svobodna, a dnes ji proto známe jako Diane Keaton.

– To samé udělala i Jessica Howard, kterou dnes známe jako Jessicu Chastain.

– A k matčinu jménu za svobodna sáhl i český herec a dabér Jiří Štěpnička, původně Jiří Samec.

Všichni doposud zmínění herci svá nová jména přebírali z všemožných vnějších zdrojů. Když někdo zjistí, že se jeho vlastní jméno již používá, velmi běžnou praktikou je ale také sáhnout do jména vlastního a použít některé ze svých dalších křestních jmen, vynechat své příjmení a jako umělecké jméno použít ta křestní, případně své jméno nějakým drobným zásahem poupravit. James Hugh Calum Laurie se musel kvůli existenci herce Jamese Laurieho „přejmenovat“ na Hugh Laurieho, zatímco Timothy Carlton Cumberbatch musel odstřihnout příjmení a stát se Timothy Carltonem. A opět můžeme jet dál:

– Laura Jeanne Reese Witherspoon se zkrátila na Reese Witherspoon.

– Lea Michele Safarti si odstřihla příjmení a stala se Leou Michele.

– Christopher Ashton Kutcher si odstřihnul Christophera a David Jude Law zase Davida.

– Jose Antoniu Domingu Banderasovi došlo, že bude úplně stačit, když mu budou lidé říkat Antonio Banderas.

– William Bradley Pitt se ošmikal na Brada Pitta.

– Asa Maxwell Thornton Farr Butterfield si vystačil s prvním a posledním kouskem svého jména a stal se z něj Asa Butterfield.

– Elisabeth Stamatina Fey využila svého druhého křestního jména a stala se Tinou Fey. Své první jméno alespoň použila pro postavu Liz Lemon, kterou několik let hrála v seriálu Studio 30 Rock.

– Enrique Miguel Iglesias Preysler zalovil ve svém jménu a vytáhl z něj dvě položky, které mu zněly nejpřitažlivěji – Enrique Iglesiase.

– Julie Smith si k prvnímu jméno přilepila druhé křestní, příjmení nahradila otcovým křestním a voilá, zrodila se Julianne Moore.

– Terry O’Quinn, představitel Johna Lockea ze Ztracených, si musel ke svému jménu Terry Quinn přidat irskou předponu O’, protože v Hollywoodu již nějaký Terry Quinn pracoval.

– Michael A. Fox také narazil na jednopísmenný problém: konkrétně to áčko mu bylo na překážku, protože už jeden takový herec žil a byl. Michael se tedy rozhodl vzdát poctu svému oblíbenému herci z Bonnie a Clydea Michaelu J. Pollardovi a přejmenoval se na Michaela J. Foxe.

– Julie Roberts stačilo změnit si v křestním jménu jediné písmenko. Z JuliE se tak stala JuliA a všichni byli spokojení.

– Podobně na tom byl britský komik David Williams. Když zjistil, že už nějaký David Williams existuje, změnil si v příjmení jediné písmenko a změnil se na Davida Walliamse.

– Enrique Martín Morales v zájmu zvýšení svého mezinárodního appealu přetransformoval Enriqueho na Rickyho a zbavil se Moralese. Představuji vám Rickyho Martina.

– V kontextu české tvorby bychom mohli zmínit například zpěvačku Petru Janů, která se narodila jako Jana Petrů, ale profesně se tak jmenovat nemohla, protože již jedna Jana Petrů ve světě showbusinessu fungovala.

—————

V Hollywoodu to zhruba funguje tak, že obyčejný, neznámý nováček bez konexí má relativně omezené možnosti, jak prorazit. Celé město je totiž prolezlé druhými a třetími generacemi insiderů, jejichž předci ve filmovém průmyslu pracovali (za kamerou, nebo i před ní), a mohou tak dětem pootevřít vrátka ke slávě. Mohou je seznámit s těmi správnými lidmi, dohodit jim pár konkurzů a rolí, mohou je postrčit vpřed a poskytnout jim náskok. Určitá část těchto protekčních dítek se však aktivně…

SNAŽÍ VYHNOUT NEPOTISMU

„Na začátku kariéry jsem si tátovo jméno brát nechtěl. Scotta Eastwooda by chtěl zastupovat kdekdo, že jo? Bylo by pro mě strašně snadné toho využít a hodit si nohy nahoru. Já si ale chtěl svoje herecké postavení vysloužit sám. Chtěl jsem zjistit, jestli na to mám. […]“

— Scott Reeves, později Scott Eastwood, z rozhovoru pro The US Magazine

Jednoduše nechtějí, aby jim kdokoliv dělal jakékoliv ústupky jen proto, že mají slavného strýčka, mámu, bratrance atd. Jako příklady nepotismu v praxi si uveďme veškerou konverzaci kolem filmu Po zániku Země a v něm účinkujícího dua Will Smith / Jaden Smith, Lilly-Rose Melody Depp, která s taťkou vystoupila v letošním hororu Yoga Hosers, Sofii Coppolu, kterou otec obsadil do třetího Kmotra, nebo synovce Daniela Radcliffa, který se díky příbuzenskému vztahu s Harrym Potterem dostal do Ženy v černém.

No, všechny ostatní herce, kteří hrdinně prchají před protekcí, sice vedoucí konkurzů stejně znají podle obličeje, ale historka o osobní vzpouře proti nepotismu vypadá minimálně v médiích a před lidmi náramně světsky a líbivě. Ha! Chcete vědět, jak pokračuje ten citát Scotta Eastwooda zpod nadpisu? „ […] Jasně, jméno jsem si nakonec změnil, což mi otevřelo spoustu vrátek, ale i tak… Jestliže nakráčíte na konkurz a ono se ukáže, že ve vás nic není, bla bla bla kokodák, tyhle plky nemá cenu překládat ani číst.“

Každopádně… Protože by na nich ty slavné příbuzné a předky podle jména všichni poznali, někteří herci a herečky si jméno prostě změní – například přejmou ne-slavné příjmení některého ze svých dalších příbuzných, rodné jméno matky apod.

– Dcera Meryl Streep, Mamie Gummer (vlastním jménem Mary Willa Gummer – Mamie je rodinná přezdívka, kterou herečka nyní používá jako profesní jméno), si například nechtěla vzít matčino slavné příjmení, ačkoliv by díky němu prorazila raz dva, a místo něj si nechala to otcovo. I tak ale byla v šoubyznysu známá, nota bene podle obličeje snadno rozpoznatelná, takže se k její nebetyčné „radosti“ otázkám na matku a srovnávání s ní stejně nevyhnula: „Obzvlášť když jsem byla mladší, hrozně mě štvalo, když se lidé, kdykoliv na mě narazili, nechtěli bavit o ničem jiném než o mojí mámě. I v rozhovorech, které s ní nijak nesouvisely, se novináři pořád ptali jen a jen na ni. Strašně mě to frustrovalo.“

– Podobně na tom byl syn Toma Hankse, který se vydal na dráhu rappera a o otcových filmech se neustále bavit nechtěl. Změnil si proto jméno na Chata Haze.

– Stejně tak svým jménem od otcovy slávy utekl scenárista a režisér Duncan Jones. Kdo že byl jeho otec? David Bowie.

– Nicolas Coppola zase nechtěl být srovnáván se svým výrazně úspěšnějším režisérským strýcem, a tak se přejmenoval na Nicolase Cage. Příjmení si údajně vypůjčil od komiksového superhrdiny Luka Cage.

– Ani adoptivní dcera Stevena Spielberga Jessica Capshaw nechtěla využívat slavnějšího příjmení a nechala si své původní.

—————

Na začátku našeho povídání o jménech jsme se hodně bavili o tom, že tyto herecké značky musí v první řadě dobře vypadat a znít. Někteří herci si proto svá jména…

MĚNÍ KVŮLI VHODNOSTI, ÚDERNOSTI A SROZUMITELNOSTI

„Když jsem byla hodně mladá a teprve snila o tom, že bych se dala na hereckou dráhu, ani mě nenapadlo, že bych si nechala vlastní jméno. Carey Mulligan mi znělo hrozně zavalitě, faldovitě. Chtěla jsem místo něj používat nějaké kouzelnější, atraktivnější jméno. Třeba Catharine Denagec nebo Catherine Hethalier. Pracovala jsem tehdy jako servírka v hospodě, kam každý den mezi druhou a pátou chodili takoví čtyři chlapíci. Jakmile si sedli k pivu, hned jsem je zaúkolovala, aby mi vymysleli nějaký nový fajnový pseudonym. Tamty dva se mi líbily nejvíc.“

— Carey Mulligan, The Graham Norton Show, S18E03

Když herci Petu Postlethwaitovi na začátku kariéry kamarádi domlouvali, že by si měl změnit jméno, „protože kdyby ho měly biografy během filmových premiér podsvěcovat, tak by se nedoplatily elektřiny,“ Pete nad jejich obavami mávl rukou. A ačkoliv se objevil v Počátku, druhém Jurském parku, třetím Vetřelci či Amistadu, dnes ho kromě filmových fajnšmekrů podle jména téměř nikdo nezná. Je to smutné, ale je to tak. Jestliže má herec jméno dlouhé, těžké nebo nějakým způsobem nepříjemně neobvyklé, tak pokud diváci nedostanou velmi dobrý důvod si ho zapamatovat, ani je nenapadne, aby se ho učili.

Jiný příklad: Když dali zpěvačce a herečce Doris Kappelhoff její přátelé stejnou radu jako Postlethwaitovi, Doris je poslechla, hrábla pro inspiraci do své populární písně „Day By Day“ a přejmenovala se na Doris Day. A její jméno už jste asi někdy slyšeli, ne? Kevin George Knipfing věděl, že by si na jeho jménu lidé vylámali zuby, tak si raději zvolil umělecký pseudonym Kevin James. Eric Banadinovi si byl zase jistý, že než by lidé při vyslovování jeho příjmení dojeli na konec, nejspíše by vyčerpáním vypustili duši, tak si ho zkrátil na Eric Bana. A opět můžeme zmínit dalších pár jmen:

– Maurice Micklewhite si uvědomil, že jeho jméno zní dost klaunovsky, a protože chtěl, aby ho vedoucí konkurzů a vůbec celý průmysl bral vážně, přejmenoval se nejdříve na Michaela Scotta a později na Michaela Cainea.

– Olivia Wilde možná zní jako jméno vhodné spíše pro pornoherečku, rozhodně jde ale o lepší variantu, než co má daná herečka v občance: Olivia Jane Cockburn (volně přeloženo „pálící / spálený čůrák“).

– Joaquin Phoenix má v rodném listě napsáno jméno Joaquin Rafael Bottom. S herectvím začínal už jako malý kluk, a aby se mu děti i dospělí kvůli zadnicovitému příjmení neposmívali, nechali ho rodiče přejmenovat na Joaquina Phoenixe. A protože Joaquinovi v prvních pár letech dělalo problémy své jméno pořádně vyslovit, jako malý si říkal Leaf. Leaf Phoenix.

– Marku Sinclairu Vincentovi přišlo, že jeho jméno nezní dostatečně mužně, tak si s ním trochu pohrál. První dvě slova usekl, ze třetího si vzal Vina a k němu přidal „chlapsky“ „strojového“ Diesela.

– Podobný problém s mužností měl i Marrion Morrison. Ani libozvučná konsonance eMek mu nepomohla a musel se přejmenovat na Johna Wayna.

– A rovnou si můžeme zmínit další z mnoha hvězd starého Hollywoodu Rocka Hudsona, který se narodil jako nepříliš „mužně“ znějící Roy Harold Scherer Jr.

– V angličtině se dají některá typicky ženská jména dát klukům (např. Meredith, Ashley, Jane atd.) a naopak. Hloupému posměchu se ovšem tito lidé nezřídka nevyhnou, což zrovna u profesního jména není ideální situace. Právě proto se nechal Leslie Townes Hope přejmenovat na Boba Hopea.

– Jméno Normy Jean Mortenson nejspíše neznělo jí ani studiu dostatečně smyslně, o což zrovna u téhle sexbomby šlo. Zato Marilyn Monroe… Už když člověk tohle jméno vyslovuje, tak u toho vysílá do světa polibky.

– Podobně i Reginald Kenneth Dwight věděl, že by jeho jméno příliš netáhlo, a raději si vymyslel pseudonym Elton John. Ve světě hudby ovšem nejde ani zdaleka o nic nového. Právě naopak – v hudebním průmyslu jsou změny jména a tvorba uměleckých pseudonymů, zdá se, spíše pravidlem. 50 Cent se jmenuje Curtis Jackson, Eminem je Marshall Mathers, Marilyn Manson je Brian Hugh Warner, Rob Zombie je Robert Bartleh Cummings, David Bowie je David Robert Jones, Lady Gaga je Stefani Joanne Angelina Germanotta, Ringo Starr je Richard Starkley, Snoop Dog je Cordozar Calvin Broadus, Pink je Alecia Beth Moore, LL Cool J je James Todd Smith, Alicia Keys je Alicia Augello Cook atd.

– Jamie Foxx také začínal jako muzikant, konkrétně jako R&B zpěvák, takže nás asi nepřekvapí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak – Eric Marlon Bishop.

– To samé se dá říct o Carmen Electře. Každému určitě hned došlo, že její jméno není skutečné, jen málokdo ale ví, konkrétně proč si ho změnila. Než se Carmen dostala k… no… řekněme… k hraní… chtěla prorazit jako zpěvačka, a když se upisovala produkční společnosti zpěváka Prince, musela si změnit jméno. Desky Tary Leigh Patrick by si totiž nikdo nekupoval. No, ne že by to v hudebním průmyslu Carmen dotáhla kdovíjak daleko. Nebo v tom filmovém.

– V českém prostředí kvazi-showbusinessu se pro lechtivou komedii Ester Kočičkové hodí její nynější jméno rozhodně více než to původní, Renata Pařízková-Divišová.

– Na československé hudební scéně se pak nedá nezmínit František Moravec – Lou Fanánek Hagen, Radoslav Barga – Gipsy CZ, Patrik Vrbovský – Rytmus, Ondřej Ládek – Xindl X, Ivan Varga – Martin Maxa, Lucianna Krecarová – Anna K, Olga Pytlounová – Olga Lounová, Heidi Hantlová – Heidi Janků či Michal Novotný – Michal Malátný.

—————

Kromě toho je ještě třeba říci, že si občas jméno nemění ani tak sami herci a herečky, jako je jim spíše…

ZMĚNĚNO PROTI VŮLI AGENTEM ČI STUDIEM

Například herečce Barbaře Eden ze starých dob Hollywoodu, kdy si studia a agenti mohli s herci dělat, co se jim jen zachtělo, změnil jméno její agent, ačkoliv ona sama o něco takového vůbec neměla zájem. Jenže chtěla prorazit v televizi a jméno Barbara Jean Huffman se panu agentovi příliš nepozdávalo. Joan Rivers její agent, Tony Rivers, také řekl, že původní jméno Joan Alexandra Molinsky stojí za starou blaškovou, a pouze by ji kvůli židovským konotacím připravovalo o práci. Joan se tedy na protest přejmenovala na Joan Rivers – ano, vzala si jméno člověka, který ji ke změně dotlačil. A jedeme dále:

– Bývalá dětská hvězda Patty Duke, původním jménem Anna Marie Duke, se v jednom rozhovoru vyjádřila v tom smyslu, že jí jméno ještě jako malé, začínající herečce změnili manažeři. Patty ji pojmenovali po vzoru již zavedené dětské hvězdičky Patty McCormack, nejspíše v naději, že k Anně stejné křestní jméno naláká Pattyiny fanoušky. Když Anna Marie Duke ve stáří vydávala knihu vzpomínek, nazvala ji Call Me Anna / Říkejte mi Anna.

– Když studio MGM odkoupilo práva k herečce Lucille Fay LeSeuer, uspořádalo v jednom časopisu hlasování. Čtenáři mohli sami rozhodnout, jak se „ta francouzská elitářská nána“ Lucille bude jmenovat. Nejvíce hlasů nakonec dostal cejch „americké holky do nepohody“ Joan Crawford. Hip hip hurá!

– Jméno Cary Grant pro herce Archibalda Leache vybralo studio Paramount, které nechtělo riskovat, že by jeho vlastní jméno děsilo diváky a odhánělo je od kinosálů. Archibald původně používal pseudonym Cary Lockwood, ale ani ten studiu nepřišel dostatečně bezpečný, protože se až příliš podobal jménu jiného herce. Nakonec se tedy po dlouhých jednáních dohodli na Cary Grantovi. Archibaldovi se totiž líbila konsonance souhlásek K a G na začátku slov. Mňo, v tuto chvíli nelze nepodotknout, že kromě svého pravého jména toho Archibald musel kvůli studiu skrývat ještě mnohem více!

—————

Dále, jak jsme si již naznačovali, jsou tu i tací herci a herečky, kteří se ke změně jména rozhodli ve snaze…

ZAKRÝT SVOU ETNICKOU PŘÍSLUŠNOST / ZMÍRNIT JEJÍ DOPAD

„Gratulujeme všem úžasným hercům a herečkám, kteří jsou dnes večer nominovaní, od skvělého Chiwetela Ejiofora přes nádhernou Lupitu Nyong’o až po americký poklad Tama Honkse. Kurňa fix! Já věděla, že minimálně jedno jméno pokazím!“

— Amy Poehler, slavnostní předávání Zlatých glóbů, 2014

O tom, jak se v Hollywoodu mají věci s herci a herečkami z nejrůznějších rasových a etnických minorit, jsme si říkali už v tomto článku. A také v tomto. A v tomto. A v tomto. Nebo třeba v tomto. A v tomto. A v tomto. A také v tomto. A v tomto. A v neposlední řadě i v tomto. No, prostě jsme tu tohle téma řešili již mnohokrát. Nikoho tedy nepřekvapí, že se natolik důležité a závažné téma promítne i do něčeho tak zásadního jako je výběr jména. Jenže… Ačkoliv člověk bezesporu narazí na případy herců typu Kalpena Sureshe Modiho, tedy Kala Pena (který se vsadil s kamarády, že když si změní jméno na onu indicky méně znějící verzi, jeho kariérní postup se nijak nezmění, a pak jen sledoval, jak mu jeho agent volá dvakrát častěji s nabídkami práce), většina lidí, o nichž se tu budeme bavit, jsou běloši.

Ono je to vcelku logické – zatímco každého Afroameričana, Latinoameričana, Inda či Asiata, který by si třeba i změnil jméno, na konkurzu okamžitě „prozradí“ barva kůže, u bělochů se jejich kořeny odhadují hůře. Jak má člověk vědět, co si má o druhých myslet, když mu ani jejich jméno nic nenapovídá, že? Konkrétně tu mluvíme například o hercích židovského původu nebo hercích s ruskými kořeny. V podstatě jde ale o kohokoliv, jehož jméno nezní či neznělo dostatečně „americky“. Amerika je sice země postavená na myšlence přistěhovalectví, ale jakmile se někdo nejmenuje Brown nebo Smith, hned je zle.

V tomto ohledu ovšem nemůžeme vinit pouze samotný Hollywood. Ten není původcem všeho jmenného zla, nýbrž jeho pouhým symptomem. Hollywood v dnešní době vyrábí filmovou a seriálovou zábavu, kterou distribuuje do celého světa. Ještě jednou: Do celého světa. A na světě existuje spousta národnostních / náboženských / etnických skupin, které se příliš nemusí se spoustou jiných národnostních / náboženských / etnických skupin. Americká továrna na sny potřebuje vydělávat, a nemůže proto riskovat, že by nějaký herec měl jméno natolik spjaté s jedním konkrétním seskupením lidí, že by jím potenciálně odrazoval příslušníky jiných seskupení a jeho film by na tom finančně tratil. Pokud je to tedy možné, přednost mají jména co nejvíce bezpříznaková.

Abychom v tom měli pořádek, rozdělíme si herce, kteří si museli změnit jména, aby tak zakryli svou náboženskou, etnickou či regionální příslušnost, do několika skupin a vezmeme si je pěkně popořadě:

Židé

O židovské menšině v Hollywoodu mám v plánu někdy daleko v budoucnu napsat samostatný článek. Kdo si ale vzpomene minimálně na aféru kolem Mela Gibsona, asi bude vědět, že si židé v Hollywoodu užívají svoje. Spousta židovských herců si proto upravovala a upravuje jména tak, aby se co nejvíce „od-židovštěli“ a měli tak vyšší šance uspět.

– Natalie Herschlag se přejmenovala na Natalii Portman.

– Katherine Litwack přijala umělecké jméno Kat Dennings.

– Jonah Hill se ve skutečnosti jmenuje Jonah Hill Feldstein.

– Pravé jméno Brada Garretta zní Brad H. Gerstenfeld.

– Allana Stewarta Konigsberga znáte? Že ne? A co takhle Woodyho Allena?

– Winona Ryder se ve skutečnosti jmenuje Winona Laura Horowitz.

– Otec Freda Astaira sice konvertoval z judaismu k římskokatolické církvi, se jménem Frederick Austerlitz by však jeho syn v životě neprorazil. Změna byla nutná.

– Moderátor Larry King je pouze profesní jméno Lawrence Zeigera.

– Ve světě hudby je také pár dobrých příkladů. Bob Dylan je umělecké jméno Roberta Zimmermana a Gene Simmons zase pseudonym Chaima Witze.

– Zato herečka Whoopi Goldberg se vydala naprosto opačným směrem. Coby černoška s poněkud unylým jménem Caryn Elaine Johnson věděla, že nemá moc co ztratit, a tak zariskovala. Protože chtěla prorazit ve světě komedie, jako křestní jméno si vybrala slovo Whoopi, které jí poradili přátelé. Proč Whoopi? Protože to slovo zní, jako když si člověk zrovna upšouknul, a Caryn byla podle vlastních slov od mládí poměrně plynatá. Vážně. A proč Goldberg? Tady jde o kombinaci vtipu a stereotypů. Jednak jí přišla zábavná samotná představa černošky s židovským (chápejte jako bělošským) jménem, a kromě toho také doufala, že jí kvůli jménu budou nadržovat zástupy židovských producentů, manažerů, režisérů a studiových hlavounů.

– S německy znějícími jmény (ať už židovskými, nebo nežidovskými) byl problém i v poválečném Československu. Po druhé světové válce byli přeživší obyvatelé s německými příjmeními nuceni nechat se počeštit – aby měli ostatní lidé klidné spaní. Z Rudolfa Böhma se tak stal Rudolf Hrušínský st., z Jiřího Vachsmanna Jiří Voskovec, z Wenzela Rasche von Hessena Saša Rašilov st. a třeba z Erharda Martina Martin Růžek. Na poli literatury stojí za zmínku například Otto Popper, který přijal jméno Ota Pavel, nebo Josef Bondy, z něhož se stal Josef Bor.

Východoevropané

Stejně jako bych se já, David Koranda, snažil zamaskovat své slovanské → východoevropské → ruské příjmení, abych kvůli němu v krutém prostředí továrny na sny nepřišel zkrátka, přejmenoval se Isur Danielovič Děmskij na Kirka Douglase. Isur to měl tehdy o to těžší, že USA se zrovna v době jeho kariérního vzestupu (50. léta) potýkaly s obdobím mccarthismu, kdy všechno ruské bylo spojováno s komunismem, a za jakýkoliv kontakt s čímkoliv komunistickým mohl člověk skončit buď na černé listině nebo rovnou ve vězení.

– V zájmu ochrany sebe i své kariéry se přejmenoval Charles Buchinsky na Charlese Bronsona.

– To samé udělala na druhé straně Atlantiku Ilyena Lydia Vasilievna Mironov, která si změnila jméno na Helen Mirren.

– Výrazně později si národnostní kořeny odsekla i Demetria Gene Guynes, tedy Demi Moore.

– A na snahu usnadnit Američanům výslovnost jejího ukrajinského jména se sice může Mila Kunis vymlouvat donekonečna, nicméně její rozhodnutí změnit si jméno z původní Mileny Markovny Kunis částečně souviselo i s tím, že zatímco Milu Kunis neměl Hollywood problém obsadit do hlavní role v sitcomu Zlatá sedmdesátá a nastartovat jí tím kariéru, Milena Markovna by si leda odehrála pár prostitutek a zavražděných nevěst z východu a pak by to v továrně na sny pro nedostatek (jiných) příležitostí vzdala.

Ostatní

– Freddie Mercury by se dost možná nestal takovou legendou, jakou je dnes, kdyby si nechal své původní indické jméno Farrokh Bulsara.

– To samé naše Hana Zaňáková. Jelikož její producent velmi dobře věděl, že by na toto romsky znějící jméno našinec nezabral, překřtil talentovanou zpěvačku na Lucii Bílou.

– Deana Tanaku by s tak asijským příjmením Hollywood v životě nezaměstnal. Asiaté dostávají pouze 5,3 % veškerých rolí a, ruku na srdce, drtivá většina z nich jsou buď role němých nindžů nebo manikérek. Nějaký Tanaka by tedy ani ve snu nemohl hrát třeba Supermana. Což se přesně stalo! Herec využil toho, že jednak jako Asiat příliš nevypadá, a také toho, že se jeho matka, když byl ještě malý, podruhé provdala za herce Christophera Caina, který chlapce adoptoval a dal mu své jméno. Herec tedy do Hollywoodu vstoupil jako Dean Cain a o vysokoprofilové nabídky neměl nouzi.

– Alan Alda je původním jménem Alphonso D’Abruzzo, jenže tohle jméno je tak strašně italské, až to bolí. Kdyby si Alphonso jméno nezměnil, diváci by jednak nevěděli, jak ho vyslovit, a navíc by dostával pouze stereotypické role otílkovaných násilnických otců od nefunkčních rodin. Na Hawkeyeho by tedy mohl zapomenout.

– Na doporučení, že by bylo třeba změnit si jméno, protože to pravé zní „až příliš etnicky“ se v dobách raného Hollywoodu také přejmenovali Antonio Rodolfo Quinn Oaxaca na Anthonyho Quinna, Anna Maria Louisa Italiano na Anne Bancroft, Edith Garmezano na Eydie Gormé, Sofia Villani Scicolone na Sophii Loren nebo David T. Boreanaz na Davea Thomase (případně občas i Davea Robertse).

– Když už jsme tak zmínili jméno Boreanaz… Thomasova Robertsova Boreanazova syna Davida Boreanaze z Buffy, přemožitelky upírů a Sběratelů kostí jeho agent také přesvědčoval, aby si změnil jméno, ale David si trval na tom, že nic měnit nebude: „První agent, u kterého jsem byl zapsaný, byl z takové malé agentury. Boutique Agency se jmenovala. […] Když jsem o to místo usiloval, musel jsem za tím agentem osobně dorazit do jeho kanceláře a přehrát před ním jednu scénu, což byl docela děs. Ale nakonec to vyšlo a oni si mě vzali. Jediná věc, kterou po mě chtěli, byla právě změna jména. Ale já jim povídám, ‚Ne, hele, do toho nejdu.‘ A oni si to nechali projít hlavou a nakonec řekli, ‚Fajn, tak ne, nech si Boreanaze. Ono to tak možná bude lepší.‘“

Původně jsem se jmenovala Chloe Wang, ale kvůli asijskému příjmení jsem měla nesmírné potíže najít si práci. Vedoucím konkurzů připadalo obtížné mě najímat do různých filmových a seriálových projektů, protože moje jméno znělo příliš etnicky, příliš asijsko-americky. Musela jsem si ho tedy změnit. Tátova příjmení jsem se ale zbavovat nechtěla, tak jsem si od něj z úcty vzala alespoň jeho křestní jméno, Bennet. Během pár dní od téhle změny mi volal agent, že pro mě má první pořádnou nabídku. Šlo o rozsáhlejší roli v seriálu Nashville, která mi otevřela dveře dál.

– Chloe Bennet z Agents of S.H.I.E.L.D. pro časopis The Star

– Louis Szekely se prý rozhodl ke změně jména na Louise CK čistě ze soucitu vůči ostatním lidem, kteří by si s tolika souhláskami nevěděli rady – a možná je to i částečně pravda –, ale beze sporu mu také šlo o to, aby své jméno co nejvíce odpolštil. Negativní stereotypy jsou prostě tisíciprstá obluda, která se dotýká i těch lidí, do nichž by to člověk možná ani neřekl.

– Herečka Audrey Hepburn se původně jmenovala Edda Van Heemstra Hepburn, neboť pocházela z Belgie. Na americké publikum by však jméno Edda Van Heemstra byla až příliš silná káva, takže se Hepburn musela krapet „poameričtit“.

– S tou silnou kávou je to i případ herce Coye Luthera Perryho III, který se musel přejmenovat na Luka Perryho, protože věděl, že jeho pravé jméno zní až příliš nóbl a elitářsky.

—————

Nakonec také existuje celá řada herců a hereček, kteří si jméno změnili pro…

JINÉ DŮVODY

O užívání druhých křestních jmen místo těch prvních jsme si již říkali, ale v jednom případě se této finty využívá v zájmu docílení velmi specifického účinku. Dětským hercům rodiče často volí pro umělecké účely druhá jména, aby se tak vytvořila jakási bariéra mezi domácím prostředím a jejich veřejnou personou. Jde o jakousi snahu vytvořit dětem odstup od šílenství Hollywoodu. Sestry Fanningovy se doma jmenují Mary a Hannah, ale jakmile vlezou do továrny na sny, přijmou na sebe novou identitu hereček Elle a Dakoty Fanning. Jakmile dohrají a dojedou reklamní kolečko, vrátí se zase domů a stanou se opět Marií a Hanou.

– Jodie Foster klidně mohla používat své původní jméno Alicia Christian Foster, protože nebylo zabrané a znělo by dobře. Jelikož ale byla na jméno Jodie zvyklá a bylo jí příjemnější, protože jí tak od malička přezdívali její sourozenci, nechala si ho.

– Amanda Lee Rogers chtěla jako dívka začít ve filmovém průmyslu se zbrusu novou identitou. Chtěla být někým jiným, někým lepším, a přejmenovala se proto na Portiu de Rossi. Jméno Portia si vzala z Shakespearovy hry Kupec benátský a italské příjmení si vymyslela. Nejspíše proto, že se jí italština jako jazyk líbila.

– Multimediální gigantka Oprah Winfrey si musela změnit své křestní jméno z původní formy Orpah na Oprah čistě kvůli tomu, že ona stará forma nešla lidem přes jazyk, a tak její rodné jméno neustále mrvili.

– Herec a scenárista Albert Brooks čelil celý život velmi specifickému problému: Jeho pravé jméno zní Albert Einstein. Beze srandy. Ačkoliv toto jméno bylo v registru SAG volné, když se Albert vydal do Hollywoodu, chtěl se vyhnout zmatkům a záměnám se slavným fyzikem, a tak si raději vybral jiné příjmení.

—————

Jména, jména, samá jména, a ani jedno není skutečné. Skoro se zdá, jako by se v Hollywoodu nikdo nejmenoval tak, jak se v reálu jmenuje. No jo, továrna na sny je sama o sobě iluzí a jména jsou pouze jednou její malou částí. A to si ještě vezměme, že když herci a herečky někam jezdí a chtějí se ubytovat v hotelu, tak kvůli bezpečnosti a klidu zaměňují svá nepravá-profesní jména za nepravé-anonymní aliasy – o tom jsme si ostatně povídali v článku o úniku dat ze studia Sony. Se jmény je prostě kříž. Poučení z toho všeho plyne jediné: Nic neberte příliš vážně, a v Hollywoodu už tuplem ne.

—————

1 . Historie a úvod

2. Jak se stát hercem – základy 1 – škola, fotka, agent, jméno

3. Jak se stát hercem – základy 2 – konkurzy, postup, platy

4. Alternativní cesty, jak se stát hercem

5. Zdroje

—————

Pages: 1 2 3 4 5