HLOD 62 – 5. 8. 2017 – Tohle bude znít strašně divně, ale co už: Docela mě mrzí, jak omezeným způsobem Hollywood zobrazuje kanibalismus. Když se řekne „kanibal“, člověku díky filmové a televizní tvorbě vyvstane na mysli obrázek krve a násilí, obrázek zvrácenosti. Není se čemu divit, když většina kanibalů, s nimiž jsme se coby diváci měli možnost setkat, pochází z hororů, slasherů a podobných nechutností, které se spoléhají na záběry krve a lidských výkřiků, aby si splatily rozpočet (Hory mají oči, Hra o trůny, Dahmer, Zelené inferno, Texaský masakr motorovou pilou), z dobrodružných snímků/seriálů, které kanibalismus podávají jako primitivní formu nakládání s nepřáteli (Atlas mraků, Firefly, Živí mrtví, Hra o trůny, Moby Dick) nebo z thrillerů, které uvádí kanibalistické postavy pro ozvláštnění svých vrahů a nalákání publika na předpokládané zvrácenosti (všechny kriminální seriály posledních let minimálně jednou, Americké psycho, Sin City, Hrdinové, ale i Mlčení jehňátek, Hannibal). Děl, která by nabízela jakoukoliv alternativu, je jako šafránu. Za zmínku stojí například snímek Přezít, v němž se ke kanibalismu musí uchýlit skupinka sportovců, s nimiž v Andách spadlo letadlo, aby… přežili; artový film Neon Demon, kde se kanibalismus bere jako vizuální metafora; Sweeney Todd; nebo prapodivná móda posledních let, kdy jsou postavy hloupých a/nebo obhroublých komedií zobrazovány, kterak šňupají či omylem vdechují a polykají popel svých bližních (Californication, Na doraz, Velký Lebowski, Fotr je lotr). Tohle všechno jsou ale příklady kanibalismu buď velmi výjimečné, nebo značně přehnané. Historicky zdaleka nejrozšířenější formou kanibalismu je totiž ten pohřební.

Photo by Chloe Demosthenous, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Že jste o něm nikdy neslyšeli? To se ani nedivím – na rozdíl od vraždících hororových monster, řvoucích křováků nebo trpících sportovců je totiž pohřební kanibalismus filmařsky mnohem méně vděčný. Rozšířený byl převážně v Polynésii a v době, kdy v Americe ještě v klidu žili původní obyvatelé, tak i u některých kmenů tam. V některých společenstvích a kmenech fungoval tak, že rodina zemřelého z úcty k němu (aby se stal jejich součástí, aby se nezapomnělo, aby byl jeho duch stále přítomen) pojídala během pohřebního obřadu kousky jeho těla. V jiných jedla strana jednoho partnera tělo zemřelého člena z rodiny toho druhého. Ne, nedělali to pro gurmánský požitek. Většinou u toho zvraceli. Ale byla to součást tradice, způsob, jakým vzdát zemřelému hold, tak to prostě překousli.

Problém spočíval v tom, že ruku v ruce s pojídáním lidského masa jde nemoc zvaná kuru. Což je další detail, o němž nejen hollywoodská tvorba mlčí, protože se jí tak úplně nehodí do krámu. Tetička Wiki ke kuru píše že se jedná o nervové onemocnění způsobené pojídáním mozku zemřelých osob. Projevuje se třasem (odtud i název nemoci, které v jazyce kmene Fore z Papui Nové Guinei znamená „třást se“), ztrátou koordinace a odumíráním nervové tkáně.

OK, v tuhle chvíli se asi každý z vás zarazil a zeptal sám sebe, kam tím mířím, co tím chci říct. Ono je to sice zajímavé, ale jak to s čím vlastně souvisí? Mňo, ono vlastně ani tak nejde o ten kanibalismus samotný jako spíše o to, jak si Hollywood usnadňuje práci, jak stereotypizuje a pak ty stereotypy omílá stále dokola a dokola tak dlouho, až se sama realita stáhne do ústraní něčích nejapných výmyslů. Je mi to líto, protože kdyby se hollywoodští scenáristé, režiséři a kravaťáci nebáli riskovat a objevovat nové druhy příběhů, nemuseli by stále vařit z té samé vody a my ostatní bychom se třeba i dozvěděli něco nového. Ale ne, originalita nevynáší, tak šup sem s dalšími zvrácenými psychopaty kanibaly s mačetou v ruce a upilovanými zuby!

————————————————————–

HLOD 61 – 21. 4. 2017 – Člověk na ně neustále naráží – na články o tom, že dnešní doba nepřeje filmovým superhvězdám. Někdo mluví o konci éry filmových hvězd, někdo o pádu hollywoodských celebrit nebo o nezájmu publika o přední tahouny. Jen si vezměme, jak strašně u publika propadly některé z nejnovějších filmů áčkových hvězd: Soudce s Robertem Downey Jr. stál $50 milionů a vydělal jich jen $84; Tajemství jejich očí s Julií Roberts mělo tento poměr 19,5/32; Svět zítřka s Georgem Clooneym 190/209; U moře s Bradem Pittem a Angelinou Jolie (!!!) 10/3,3; Hologram pro krále s Tomem Hanksem 30/7,8; nebo Serena s Jennifer Lawrence 30/3,9. Co se děje? Opravdu už hollywoodské hvězdy vůbec netáhnou?

„Paul Newman v Benátkách, 1963,“ Photo by Jared Enos, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Ne tak docela. Ať už se různí pisálkové pokouší výše zmiňovaná data interpretovat jakkoliv, minimálně u mě vždy naráží na jedno moudro Paula Newmana, jehož přibližná verze zní: „Jen tak ledajakému filmu ohromné výdělky nepřinesu, ale když mě obsadíte do té správné role, budu vám k nezaplacení.“  A tohle platí pro herce (dále např. Ryan Reynolds v Buried, Jamie Foxx ve Sleepless, Vin Diesel v Posledním lovci čarodějnic), herečky (Sandra Bullock ve Vítězství je naše, Scarlett Johansson v Ghost in the Shell), režiséry (Gore Verbinski s Lékem na život, Steven Spielberg s Obrem Dobrem) nebo i celková, obecná pojetí filmů (Deadpool vs. X-Men: Apocalypse). Ten správný člověk v té správné roli v tom správném filmu s tou správnou reklamní kampaní dokáže studiu vydělat stovky milionů. Obsaďte ho ale do nějaké druhořadé slátaniny, do filmu s velmi úzkým diváckým zaměřením nebo do filmu s mizerným marketingem, a diváci se vám na něj vybodnou. A bude úplně jedno, jestli v něm hraje áčková superhvězda, které jste za účinkování zaplatili dvacet milionů.

Takhle například v roce 2016 na Halloween porazila nízko- až středněrozpočtová černošská travesty komedie Boo! A Madea Halloween od Tylera Perryho v jednom týdnu dvojku Jacka Reachera s Tomem Cruisem a hned v týdnu následujícím roznesla v USA na kopytech velkofilm Inferno s Tomem Hanksem. Ačkoliv v téhle situaci opět spousta pozorovatelů syčela cosi o pádu hollywoodských hvězd, skutečnost je někde jinde. Koneckonců Cruisova série Mission Impossible stále vydělává stovky milionů a Hanks zažil jen pár měsíců před tímhle propadákem velký kasovní úspěch se snímkem Sully. Jenže o tom to právě je. Mission Impossible je stále živá a zábavná série se skvělou akcí a výpravou a velkým rozpočtem na reklamu. Sully byl zase film od Clinta Eastwooda, který dramatizoval něco, co měli lidé živě v paměti a dokázali se s tím ztotožnit. Zato Jack Reacher a Inferno? To první je zapomenutelné akční béčko a to druhé nedomrlá adaptace již před lety vyčpělé knižní série. Navrch byly oba tyhle snímky 1) rozcupovány kritikou a 2) nasazeny do naprosto nevhodného halloweenského termínu. Není tedy divu, že jim Madea vypráskala kožich, a to navzdory absenci vysokého rozpočtu a zářivých hvězd. A letos jsme se podobně dívali, jak nízkonákladový, ale o to zručněji natočený horor Uteč rozsápal v domácích výdělcích nejenom dvojku Padesáti odstínů šedi, ale dokonce áčkovou megastar Matta Damona a jeho 150milionovou propagandistickou hovadinu Velká čínská zeď.

Nechápejte mě špatně. Vysoké rozpočty jsou stále výhodou. Lidé dnes nechtějí platit hordy peněz za lístky do kina, aby se dívali na něco, čemu se v dnešní době televizní tvorba nejen vyrovná, ale dokonce to leckdy předčí (Hra o trůny, Westworld, Sense8, marvelovské seriály na Netflixu… s výjimkou Iron Fista). Jen bych rád podotknul, že ani vysoké rozpočty dnes filmy nezachrání, jestliže si studia a tvůrci 1) neohlídají jejich kvalitu, 2) neohlídají rozpočet, 3) nepostarají se o správný marketing. To si pak totiž mohou do hlavní role obsadit třeba svatého Petra, a v kasách kin je stejně roznese na kopytech chlap navlečený do obleku černošské matriarchy a puntíkatých šatů.

Pages: 1 2 3 4 5 6 7