DUBLIN

A můžeme se vrhnout rovnýma nohama do slibovaného cestopisu: První den v Dublinu mi nabídl tolik zážitků, že by jeden nevěřil. Začalo to už na letišti, jakmile jsem se dostal ven z letištní haly a jal se hledat autobus. Jedna úžasná kamarádka mi řekla, že přímo do centra jede bus, nějaká 16ka, tak jsem se v trafice zeptal kudy k ní (ano, do té trafiky jsem šel jen proto, abych měl záminku a příležitost se někoho zeptat) a zamířil tím směrem. A po cestě jsem narazil na Eileen, asi šedesátiletou paní, se kterou jsem se shodou okolností dal do řeči, a povídal si s ní asi půl hodiny.

—————

Říkala, že má v Limericku rodinu, nějaké Ryanovy (Matthew pracuje jako učitel na jedné z místních středních škol, takže Look out for the Ryans!); informovala mě, že zemřel básník Seamus Heaney (což jsem věděl, ale nechtěl jsem jí brát tu potěchu z vědomí, že právě ona to někomu prozradila); vysvětlila mi, proč Irové při svých tradičních tancích tolik dupou (protože byli frustrovaní z toho, jak se po nich vozili Angláni, tak se nějak potřebovali vybít); poučila mě o rozdílu mezi severními a jižními Iry (ti na severu jsou hrozně přímí, ve svých způsobech až hrubiánští, jižané se zdají milejší, protože rádi povídají kolem a kolem, ale stejně vás po očku sledují, co se z vás vyklube… jinak jsou podle ní ale všichni Irové děsně milí); doporučila mi, ať hodně cestuji a neopomenu tradiční hudební scénu, a konečně mě i varovala, ať si dám pozor na „drug pushers“.

On se totiž zrovna Limerick údajně před pár lety dostal do centra dění v nějaké drogové aféře, kdy se do města začaly dovážet drogy z drogami zaplaveného zahraničí. A místní drogové kartely okamžitě drogově využily tamní nezaměstnanosti a drogově si na svou drogovou práci najaly místní zdrogovanou mládež. A ta tam mezi drogisty v drogériích šířila drogydrogydrogy. Nebo tak něco.

A teď prý celým Irskem cloumá jiná drogová aféra. Dvě holčiny – jedna z Irska, druhá ze Skotska – jely někam do Evropy a tam je zajali dealeři a pod pohrůžkou zastřelení je donutili přibalit si na propašování do Británie a Irska kokain, a když už byly holky na letišti, dali dealeři tip ochrance a ta je zatkla, a zatímco pak všichni věnovali pozornost jim dvěma, spousta jiných mul s ještě větším množstvím drog v báglech nepozorovaně proklouzla přes kontrolu a chudáci holky jsou teď za katrem. A celé je to prý děsně podivné…

No, s pohádkovou babičkou jsem se po čase rozloučil a vydal se hledat autobus č. 16. Bylo by fajn, kdybych si po pěti minutách chůze neuvědomil, že nejdu na zastávku busu č. 16, anóbrž do jakési zóny 16, což bylo shodou okolností parkoviště pro osobáky, ale to nevadí… Zastávka byla nakonec přeci jen po cestě a ani jsem nemusel platit jízdné. Těsně přede dveřmi, když jsem hrabal peněženku, ke mně přiskočila nějaká turistka a vrazila mi do ruky jízdenku s tím, jestli ji nechci. Prý sama dostala dvě od nějakého na poslední chvíli z autobusu prchajícího páru a tu jednu měla navíc. Prostě bezva!

Autobusem do centra, pak asi 20 minut pěšky k ubytovně, vydechnout a razíme do města. Dublin je úžasnej! Tolik různých lidí tu proskakuje mezi auty, tolik jazyků je slyšet, z tolika barů zní živá hudba, tolik bezdomovců žebrá v centru u stěn domů, tolik rodilců neumí pít alkohol… Pravda, byla zrovna neděle a hrál se fotbal, takže se pilo a pilo a já mám nejspíš zkreslený pohled, ale ta atmosféra byla stejně nezapomenutelná. Po ulicích tu a tam vrávorali fanoušci, na rozích postávali kamarádi a předávali si životní moudra („…zkus to a třeba uvidíš, že ti za to nestojí. Když to ale nezkusíš, tak budeš kulový vědět…“), v jednom podchodu probíhalo bezdomovecké drama alá růžová knihovna („Řekni mi, že mě nemiluješ. Tak mi prostě řekni, že mě už nemiluješ!“). A do toho nočními ulicemi svištěla auta, autobusy se klikatily uličkami, až měl jeden strach, že to jednou prostě nevyberou a buď se zlomí, nebo se obmotají o sloup.

Já si obešel to nejcentrovanější centrum a pak zamířil kousek dál – do míst, kam asi turisté moc často nechodí. Pouliční provoz ustával a lidu se trousilo čím dál méně. Pořád tu byly puby, jenže dál od centra už nebyly tak narvané a nestály před nimi davy mládežníků opilých jak dogy. Před jedním posedával na lavičce pár postarších kamarádů, kteří se sklenicí černého piva v ruce o čemsi velmi vášnivě diskutovali, u jiné se neméně vášnivě na rozloučenou líbali dva mladíci, u dalšího se protahoval společensky vyčerpaný mužík v obleku. Dál už byly jen liduprázdné ulice, oranžovými lampami osvětlené sklady a zavřené krámy a restaurace. Pro všechen hluk centra bylo kousek od něj ticho jako v pustině. Jít zpátky mi zabralo dost dlouho – ani jsem si neuvědomil, jak daleko jsem se dostal.

Druhý den jsem začal anglistickou povinností – Trinity College. Jen co jsem vešel na hlavní nádvoří, už vyvolávali poslední zájemce o prohlídku, takže jsem si rychle koupil lístek a šlo se. Průvodce-student z rukávu sypal jednu zábavnou osobní historku za druhou a o to víc pak zklamalo, když jsem úplně tu samou zábavnou osobní historku slyšel na cestě zpátky i od jiného průvodce. Ale tím jsem si rozhodně dojem zkazit nenechal. Se študákem jsme si prošli areál školy a pak nás nasměroval k hlavní atrakci – právě vystavované The Book of Kells, nádherně vyzdobenému manuskriptu, jedné z nejdůležitějších památek irského středověkého písemnictví.

Knížečka dobrá, výstava taky přinesla spoustu informací, ale ještě víc mě zaujalo kombo mamky s dcerou, které se daly se mnou do řeči ve frontě do budovy, kde výstava probíhala. Helen a Ashley se jmenovaly, byly z Berkeley v Kalifornii a Ashley měla vystudovanou Computer Science (a dělala dokonce v oboru, nějakou manažerku, mamka na ni byla očividně pyšná). Zjišťuju, že s lidma se takhle v zahraničí, pokud je dobrý den, docela dobře baví.

Po obědě v jednom útulném libanonském bistru (pro ten kebab byste vraždili) byl čas na zlatý hřeb dne: Exkurzi do továrny na Guinness. Cestou jsem se ale ještě chtěl stavit v Christ Church Cathedral, nejvýznamnějším dublinském svatostánku. A zrovna když jsem vešel dovnitř, tak se uvnitř rozezpívávali sboristé. Irské a anglické mešní písničky zní v chorálových verzích stejně fajn jako cokoliv, když to zpívá chór. Akorát to pak zabily dvě malé holčičky svým duetem na housle. Fidlaly a fidlaly a my se asi měli rozplývat blahem, ale šudlaly mizerně a mně do rozplývání fakt nebylo. Takže jsem se zvedl a katedrálu si obešel. Dole ve sklepení, kryptě nebo něčem takovém měli dvě dost zajímavé věci. Tou první byly tyhle kostýmy z Tudorovců, které tu byly vystavené proto, že se zde natáčelo několik scén. Jestli byste je tady objevili i dnes, netuším, ale jednu věc vám prozradím: Ať na kameře ty kostýmy vypadaly sebelépe, zblízka to taková sláva není. Látka vypadala uměle a barvy šatů na dané historické období až příliš chemicky / zářivě.

Druhou věcičkou je pak tahle dvojice skutečného irského Toma a Jerryho. To bylo tak: Před více než sto lety se v Christ Church Cathedral honila kočka s myší. Myš v poslední vteřině zalezla do jedné z trubek varhan, kde si myslela, že se schová, ale bohužel se tam šprajcla. Kočka skočila za ní, jenže co čert nechtěl! Šprajcla se tam taky. Lovec i kořist ve varhanách pošli a díky dobré ventilaci se jejich těla mumifikovala. Celé roky o nich nikdo nevěděl a teprve když se varhany kvůli, ehm, špatnému zvuku celé rozebíraly a čistily, byla tahle dvojka objevena. Minimálně v Irsku jde o dvojici poměrně známou, protože ji zvěčnil James Joyce ve svém románu Plačky nad Finneganem. V jedné větě zde popisuje jednu z postav následujícími slovy: „… šprajcnul se jako ta kočka s tou myší v té trubce od těch varhan v té christchurchské katedrále.“

No a pak šel konečně na Guinnesse.

A jak oni to tam mají v tom muzeu výroby piva vymakaný! Součástí prohlídky je vodopád, mluvící obrazy, dokument o sudařích ze začátku minulého století, degustace Guinnessu, výuka čepování a nakonec i konzumace oné vlastnoručně načepované pinty.

Vyhlídka v sedmém patře budovy, kde bylo vidět dokola na celé město, taky nebyla tak úplně k zahození. Protože jsem ale chtěl jít dál, nebylo čas ztrácet čas, celého milého Guinnesse jsem do sebe kopnul během pár minut a vyvrávoral dál do města.

Následoval turnaj tří parků: St. Kevin´s Park, St. Steven´s Green a Merrion Square. Parky strašně fajn, ale to se dalo čekat. V jednom jsem se ovšem zdržel moc dlouho, a když se blížila doba zavíračky, vyhnal mě a ostatní z laviček a trávníků postarší pán v reflexivní vestě a zvonem (!) v ruce. Zajímavé, zajímavé. Pak mi zbýval čas jen na nákup nějaké té drobnosti, posledních pár kroků nočním městem a návrat na ubytovnu, kde čekalo plánování zítřejšího odjezdu.

Kdyby to náhodou z těch řádků nahoře (a prostoru mezi nimi) nebylo dostatečně jasné, Dublin je úžasné město. Pokud budete mít možnost jet, jeďte. Pokud se budete rozhodovat, kam jet, do Dublinu!

————————————————–

LIMERICK

————————————————–

Do Limericku jsem dorazil v časně odpoledních hodinách autobusem a kupodivu pořád – i po těch dvou předešlých dnech hezkého počasí – bylo hezky. Nejen to, normálně tu tak svítilo sluníčko, až se mi od zastávky nechtělo tahat kufry. (Právě jsem se od spolubydlícího dozvěděl, že touhle dobou je to normální, ještě tak dva týdny bude relativně fajn a pak se konečně rozprší.) Po asi třicetiminutové procházce městem jsem se konečně dostal na ubytovnu – vcelku hezký komplex budov s příjemným majitelem.

Ten mě po chvíli špekulování přihodil na byt se dvěma Iry (prý většinou drží Iry u sebe a Erasmáky taky spolu pohromadě, ale kde to jde, snaží se obě skupiny mixovat). Oscar i Chris vypadají fajn, jeden studuje na univerzitě zvukařinu, druhý na místní umělecké škole snad něco na způsob grafického designu. Sice jsem z nich nejstarší, ale zatím se pořád ještě oťukávám a seznamuji s okolím. Elektřinu tu třeba máme na systému předplatného – je tu krabička, kde si dobíjíme kredit (přímou platbou na benzínce před ubytovnou), a za každý watt použité energie se nám kousek strhne. Když se hladina kreditu hodně sníží, začne krabice pípat (což jsem zjistil jednou ráno, když mě probudil její nepříjemný jekot a v bytě už nikdo nebyl) a dožadovat se doplnění kreditu. Takže se tu hodně šetří energií – třeba i takový bojler se zapíná jen chvíli před použitím sprchy, protože kdyby neustále ohříval vodu, žralo by to spoustu proudu. Ha, sprcha – čerpadlo se porouchalo, takže ze sprchy tekl jen čůrek vody, a první dva dny se čekalo na opravu. Už je to sice opraveno, ale to první mytí jsem tak přemýšlel, jestli jsem v Irsku nebo Tramtárii.

Jinak je tu ale klid. Kluci jsou pohodáři, každý si přichází a odchází, jak chce (vlastně je vídám poměrně málo – Oscar je věčně u přítelkyně a Chris je pařmen, takže je často mimo, případně se vyspává, a já jsem během Orienťáku věčně ve škole a na byt chodím pozdě v noci), komunikuje, je ochotný poradit. Protože tenhle komplex navíc není přímo v areálu školy a na bytě nás není třeba taky osm, nehrozí, že by se tu každý den, ať už bychom chtěli, nebo ne, konala nějaká pařba. Což se prý přímo na kampusu dost často stává.

Město jako takové vypadá hezky. Stejné staré budovy, jaké nabízel Dublin, stejné klikaté uličky, stejně matoucí jednosměrky. Mají tu katedrálu, hrad, pár kostelů a určitě spoustu zajímavostí. Limerick má údajně lehce nevalnou pověst – od spolubydlícího jsem slyšel, že se v centru trochu čórují kola, slyšel jsem i jakousi přezdívku stab city, na letišti jsem slyšel o těch drogových trampotách a ve škole nás nabádali, ať v noci nechodíme sami a všude si bereme taxíka –, ale tohle zatím vůbec nepozoruji. Kromě jednoho postaršího džogera (což takhle zavést tohle slovo namísto „kondičního běžce“?), co mi hned při příjezdu běžel po chodníku naproti, a protože se mně (a mým dvěma kufrům) nechtěl vyhýbat, mi za běhu oznámil, že mám jít silnicí, je tu příjemně. Ze školy navíc chodím i v noci domů a jediná zajímavá situace nastala tehdy, když jsem se jednou ocitl uprostřed uvrčené psí šarvátky o teritorium – jinak je v mojí části města po nocích klid.

Ostatně i v tom centru je určitě mnohem větší pravděpodobnost, že narazím na Dolores z Cranberries (která tamtudy prý běžně chodívá), než cokoliv nepříjemného. A když už jsme tak u těch známých osobností, Chris, jeden z těch mých spolubydlících, pochází z okresu Cork a za souseda tam má Grahama Nortona. One degree of separation a znám jednu slavnou zahraniční osobnost. Yay me!

Ale zpátky k věci, na začátek jsem si Limerick prošel jen tak zběžně, protože jsem se měl sejít se svojí irskou kámoškou Casey. Strašně příjemná holka, sama studuje na UL a sama byla minulý semestr v zahraničí, takže věděla, co má mně a jedné další erasmačce poradit. Hned po prvním setkání nás vzala na kampus do kavárny a pak nás provedla kolem.

Areál školy je obří! Karlovka je taky veliká, ale jak je rozházená po celé Praze, tak se to tolik nezdá. Tady je všechno na jednom místě a člověku z toho padá čelist. A když říkám všechno, tak to myslím vážně – budovy, kde se učí, několik studentských vesniček, a takový víceúčelový areál, kde je obchod (Spar), banka, restaurace, prostě všechno, na co si vzpomenete. Ten kampus je v podstatě samostatná jednotka a studenti, pokud nechtějí, z něj nemusí vytáhnout paty, protože tu mají všechno při ruce. Casey s námi jednou dokonce přešla řeku (škola tak nabobtnala, že jí už nestačil jeden břeh), aby nám ukázala budovy za ní, a sama zjistila, že v době její nepřítomnosti tam přibyly hned dvě další. Prostě šílenost.

Nakonec jsme to zapíchli v místní nálevně, doslova pojmenované The Stables (stáj, chlév, konírna – tady se s tím nikdo nemazlí) a byl čas na pivo. Guinness i nadále rulezzz. Kdybyste chtěli, až si budete někdy někde připíjet, můžete to udělat po irsku – „na zdraví“ se řekne přibližně /slónša/). Casey nám při té úvodní prohlídce navíc prozradila takový irský picí fígl. Protože je tu pití dost drahé (třeba pinta toho Guinnessu člověka ve Stáji vyjde na 4 éčka) a studentům se nechce tolik utrácet, tak pokud na to mají náturu, takzvaně „předchlastávají“. Doma si těsně před odchodem vyexují pár piv nebo panáků něčeho silnějšího (přijde mi, že tu študáci jinak ani neumí pít) a jdou do hospody, kde si kolikrát už ani nic nedají a jen se tam baví s přáteli.

Pokecali jsme a byl čas se vrátit zpátky. Tady mám trošku problém, protože autobusy jsou relativně drahé (1,80 euro jedna jízda), jezdí dost nepravidelně, kolem mojí ubytovny navíc jen jednou do hodiny, a poslední linka z konečných vyráží v jedenáct. Když si chci chytnout ten, co jezdí co čtvrt hodiny, musím popojít asi půl kilometru a i tak je sázka do loterie, jestli vůbec přijede nějak včas. Kdybych chtěl do školy chodit pěšky, musel bych se připravit na každodenní dvojitou 45minutovou procházku, což je teď sice fajn, protože je hezky, ale až začnou slejváky a bude zima, už to tak růžově nevidím.

Takže dost silně uvažuji o koupi kola. Což zní náramně, ale ten samý nápad dostal každý druhý student, takže na DoneDeal, irské verzi eBay, už žádné nezbylo (a majitel toho jediného, co by přicházelo v úvahu, mi neodpovídá na smsky). Místní obchod s koly na kampusu je navíc zavřený (a má ve dveřích húmornou ceduli, „Máme zavřeno a už nikdy nebudeme mít otevřeno!“ – fakt se tu nikdo s ničím nepáře), takže mi asi nezbývá než vyrazit do města a koupit si za 100-150 € nové, budget be damned.

Úplně nejlepší částí tohodle pobytu se hned od začátku jeví lidi – spolubydlící jsou fajn, irská kámoška taky a pak celá horda erasmáků a studentů z Ameriky, se kterými se člověk snadno dá do řeči. Třeba zrovna včera Mezinárodní společnost (na kampusu je tuna klubů a společností od všemožných sportovních klubů až po Klub pití čaje, které lákají nové studenty ke členství – Mezinárodci jsou každoročně nejvyhledávanější z nich, protože organizují všemožné sleziny a výlety) pořádala takovou mixer party, něco na způsob speed datingu, kde se všichni noví a staří studenti měli možnost seznámit. Všichni měli na hrudi cedulku se jménem a národností a každých pár minut pán u mikrofonu zahlásil, že se všichni musí posunout od jednoho člověka, se kterým ještě nikdy nemluvili, k dalšímu. Dalo se tak potkat spoustu nových lidí a snad tak teď v těch tisícovkách studentů na kampusu tu a tam uvidím nějakou známou tvář.

Tahle speed dating oslava byla vlastně vyvrcholením dvoudenního orientačního kurzu, kdy jsme byli od rána do večera ve škole, obcházeli si kampus, seznamovali se se spoustou administrativních postupů, od nekonečného zástupu lidí zjišťovali, co bychom měli udělat, co bychom dělat neměli, co dělat můžeme, jak a kde… těch informací bylo tolik, že nám z toho málem ruplo v bednách. Kolotoč hesel, postupů, spleti chodeb, ve kterých už teď víme, že se budeme ztrácet – je toho prostě hodně, hodně a všechno je to najednou. Každý zaměstnanec i student univerzity je ale nesmírně vstřícný, ochotný pomoci.

Všichni ví, že první dva týdny jsou děs jak pro erasmáky (kterých je tu teď spolu se studenty z Ameriky asi 900), tak i pro obyčejné prváky (myslím, že mi spolubydlící říkal něco o necelých 1500 studentů), takže jsou na všechno připravení a s úsměvem se vám vrhnou v ústrety, jakmile vycítí, že nevíte co a jak, kudy a kam. V tomhle ohledu se fakt těším na pondělí, až se těch necelých 2500 nových studentů nažene do kampusu a bude se pokoušet najít svoje třídy. Oni totiž třeba i studenti vyšších ročníků sami uznávají, že se ve škole kolikrát ztrácí, protože se to prostě nedá všechno vstřebat.

Snažím se tu taky všímat si drobných kulturních odlišností; maličkostí, které třeba u nás vůbec nevedeme, ale tady jsou samozřejmostí. Tak třeba: Irové jdou s tou přátelskostí a dobrými úmysly až tak daleko, že mají na autobusech plakáty, nabádající lidi k tomu, aby si nezapomněli zaplatit účet za elektřinu. A teď jsem se při vaření oběda díval na televizi a všimnul si reklamy, která řidiče učila jezdit po silnici spolu s cyklisty („dejte jim prostor, protože se můžou pokoušet vyhnout díře a vjet vám do cesty,“ „před křižovatkou jeďte za nimi, protože můžou chtít odbočit a přejedou vám tak přes jízdní pruh,“ „když vystupujete z auta, koukněte se do zpětného zrcátka, jestli za vámi nějaký cyklista nejede“…).

————————————————–

POSTŘEHY O ZEMI, ZVYCÍCH A KULTUŘE

————————————————–

Všude je radno nosit s sebou deštník.

Říct, že počasí je tu proměnlivé, zdaleka nevystihuje podstatu věci. Ono tu vlastně ani tolik neprší – zatím –, jde jen o to, že… To se ráno probudíte a je lehce pod mrakem; než si stačíte udělat snídani, tak se obloha zatáhne a skoro až zčerná; než snídani dojíte, spustí se liják, který ovšem po pěti deseti minutách ustoupí a místo něj se dostaví titěrný deštík; vysprchujete se, a když vylezete ven, tak je zase jen oblačno, místy dokonce prosvítá slunce; pak zase na chvilku zamrholí, ale než stačíte vyjít ven, tak najednou šajní sluníčko a obloha je až na pár mráčků skoro jasná; na půli cesty do školy zase na minutku lehce zamrholí, ale těmhle věcem tady domorodci nevěnují pozornost a vy po čase vlastně taky nebudete; no a takhle se to tady pořád střídá. Pořádně sprchne (jako že prší déle než deset minut) jen jednou za několik dní, ty nijaké mrholivé přeháňky, jak jsem řekl, nikdo ani neregistruje a na denní teploty kolem dvacítky si člověk ani nemusí moc zvykat – prostě si vezme o vrstvu víc a má vyhráno. Ono je tady vlastně svým způsobem povětšinou hezky…

Předodjezdová panika z toho, že tu nevedou topení, byla planá – elektrická topení jsou u nás na ubytovně skoro v každé místnosti a tuhle jsem se na ulici málem udusil zeleným dýmem, jak si někdo zatápěl v kamíncích; je ale pravda, že klasické radiátory tu nemají a že domorodci jsou nebývale otužilí.

Hned po příjezdu bylo třeba koupit si fůru věcí, které mě buď ani nenapadlo brát s sebou, nebo jsem si říkal, že tu určitě budou: ramínka do šatní skříně, základní kuchyňské propriety (sůl, pepř, olej…).

Bramborové stereotypy stranou, ke každému jídlu tu člověku nabídnou hranolky – hranolky k pizze, hranolky k lazaním, hranolky k jogurtu, zapékaný hranolky, nakládaný hranolky, hranolky alá mode, hranolky po sečuánsku…

Mléko tu má takovou bohatší chuť, což bude asi tím, že je od krav, co se pasou po celém Irsku venku na políčkách a tláskají 150 různých druhů bylin a trav.

Pokud jste ho ještě nevyzkoušeli, až budete mít možnost, dejte si někde sea food chowder, úžasnou hustou smetanovou „polívku“ s kusy mořských ryb, krevetami a dalšími plody moře; já měl kotlík u Galway Bay a dělaly se mi boule za ušima.

Až pojedete do Británie nebo Irska a k hranolkům nebo masu vám nabídnou brown sauce, nebojte se toho a jděte do ní! Jde o skvělou omáčku, trochu podobnou barbecue sosu, s kečupovým základem, worcestrem (což se mimochodem nevyslovuje vorčestr, ale vustr… vážně) a spoustou dalšího koření. A je boží!

Vzhledem k zeleným krásám okolní přírody je to trochu zvláštní (s přihlédnutím k počtu aut v ulicích ale zase ne tak překvapivé), ale i tady je jednou za uherák po ránu smog. Who knew?

Všude tu jsou havrani, všude. Sedí na sloupech, na značkách, dělají nálety, klovou ovčince a vrhají na lidi zlé pohledy.

Tady v Irsku mají pro nás možná trochu zvláštní způsob sběru tříděného odpadu. Recyklují se tu sice stejné věci jako u nás – papír, plast, tetrapakové obaly, plechovky od nápojů, sklo – ale všechno se to hází do jedné jediné popelnice na „Recyklovaný odpad“. Třídí se to pak už asi ručně…

Je tu plno taxíků – když na kampusu skončí nějaká párty a armáda studentů zatouží najednou jet domů, šine se od univerzity do města nepřetržitý řetězec aut (kdo viděl film Vikingové s Banderasem, dovede si představit).

Když už jsme u jízdy, začínám si čím dál tím víc zvykat na jízdu vlevo i fakt, že červenou na přechodu nikdo neřeší – po návratu ze mě asi bude skokan-sebevrah. [Poznámka po návratu: Ano, byl…]

Ačkoliv máme přímo před ubytovnou autobusovou zastávku, ještě jsem po ulici neviděl projet jediný autobus, takže jsem si vypěstoval dvě teorie: 1) pro jeho odchycení je potřeba ručník a 2) autobus vidí jen místní kouzelníci po mávnutí hůlkou, takže já coby cizokrajný mudla mám prostě smůlu.

Všude jsou tu na silnicích „Rampaí“ – zpomalovací vyvýšeniny vozovky – ale fakt všude.

Fascinuje mě, jak dobře tu mají promyšlené stezky pro kola, a že na sebe fakt vesměs všechny navazují; Praha se má co učit.

Kdo pojedete na Erasmus, nebojte se spontánnosti – o tolika událostech nebudete mít ani ponětí, že je asi nejlepší nechat se unášet proudem… Nejlepší tedy asi je pokoušet se mít přehled o co nejvíce univerzitních a studentských aktivitách, ale jinak prostě kývat na všechno možné.

————————————————–

POSTŘEHY O LIDECH

————————————————–

Na začátku tohoto cestopisného povídání jsem psal, že v Irsku člověk narazí na spoustu nápisů a upozornění, které lidi mimo jiné nabádají, aby si nezapomněli platit složenky, aby si dávali pozor, když předjíždějí cyklisty, apod. A tuhle fascinující věc jsem přiřknul oné irské přátelskosti a dobrosrdečnosti a tak vůbec. No, tak jsem se dozvěděl, že Irsko – stejně jako USA – má tak trochu problém s tím, že se tu lidi mají tendenci žalovat za každou prkotinu a chtít třeba odškodné. Takže ne až tak dobrosrdečnost, jako spíše prevence proti soudu.

Pokud škola uspořádá koncert a před jeho zahájením pak ve stánku ve vestibulu prodává chipsy, asi se nemůžu moc divit tomu, když si za mě v sále sedne nějaké nevychované tele, co si bude během tichých houslových partů křupat, křupat, křupat. Co je to, u všech rohatých, za nápad prodávat na koncertu vážné hudby křupky?! Pravda, kromě Schuberta hráli i Piráty z Karibiku, ke kterým se to praštění snad i místy hodilo, ale stejně…

Stranou mých spolubydlících a několika lidí, které jsem tu poznal, si nemůžu odpustit jednu štiplavou poznámku, která možná vyzní dost odsuzovačně, ale což: Někteří studenti se tu ze všech sil snaží navenek vypadat jako nejprotřelejší dospěláci, respektive dělají to, co si s dospělostí spojují – chodí věčně pařit, pijí jako duhy, mluví jako dlaždiči, k učitelům se chovají trochu arogantně, protože si přijdou, že jsou jim úplně na rovni apod. Jenže pak se podíváte blíž a zjistíte, že tihle drsní, světem protřelí dospěláci žijí jen o pizze, fazolích a fast foodu, protože absolutně neumí vařit; že radši celý měsíc chodí do školy v jedné sežvatlané mikině, kterou pak stejně dovezou na vyprání domů, než aby si ji vyprali sami; že jsou věčně ve stresu, protože si nedokáží rozplánovat čas; že na seminářích mlčí, protože se nenaučili myslet; že jsou celé dny schopní propařit u X-Boxu a pak si stěžují, že ve škole absolutně nestíhají a že toho po nich chtějí prostě moc; že pro všechno to paření tak nějak zapomínají přemýšlet o tom, co jiného by chtěli dělat… Ten rozpor mi občas přijde zábavný.

Neuvěřitelně moc lidí tu rychlochodí a běhá. Fakt mraky. Připadám si tady trochu jako každý rok v Praze těsně po Novém roce. A téměř každý chodec či běžec má špunty v uších. To sice nezní jako moc velká novinka, ale teď nemluvím jen o studentech – mám na mysli i lidi starší, důchodce. Tolik lidí středního a vyššího věku s empétroskama se u nás vážně nevidí.

Ani po skoro čtyřech měsících netuším, jestli se mám na chodnících držet vpravo nebo vlevo. Jasně, jezdí se tu vlevo, ale co chůze? Jasná pravidla, zdá se, moc neexistují. Starší generace, mi tak přijde, se povětšinou drží vlevo, zahraniční studenti vpravo, mladí Irové strany míchají. A já kličkuju sem tam jako blázen, protože jsem asi jedinej cvok, to takovýhle ptákoviny řeší…

V obchodech je tu až abnormálně vysoký počet žen od rodin, co samotné přes den dělají obří nákupy. Asi je tu takový zvyk. Přijde mi jich ale trochu líto, když všechno to zboží vykládají na pás a pak se to snaží co nejrychleji narvat do tašek, ale nestíhají to a obávají se, že všechny za sebou zdržují. Alespoň že ty prodavačky jsou tu viditelně lépe naložené. A navíc ochotné se zvednout ze židle a s uložením nákupu jim pomoct. A ještě se s nimi přitom baví, vtipkují, jen tak mile klábosí…

Skoro pokaždé, když jsem v krámě jen s pár věcmi v rukách, mě navíc místní dobré duše horlivě pouštějí před sebe. Nejen to, tuhle trochu pršelo a jedna stařenka se ke mně ve frontě u pásu obrátila a povídá, „Já dneska ještě nevykonala dobrý skutek. Máte to domů daleko? Nechcete kousek svézt, když takhle lije?“ Možná jsem cynik, možná tu mám na očích růžové brýle, ale přijde mi, že tohle by se u nás v Tescu asi nestalo.

Limerick je snad nejvíc gay-friendly město, které jsem kdy navštívil – minulou sobotu tu měli Gay Pride a duhové vlajky visí na mostech a ve výlohách ještě teď, město je ve finále v soutěži o hostování Gay Olympics 2018 (nakonec jim hostování vyfoukla Paříž) atd. Možná se tímhle vším město snažilo kompenzovat špatnou pověst Irska jako takového, na níž ve stejné době upozorňovala Panti ve svém proslovu…

Dostalo se mi trochu víc detailů historii města – ještě před deseti lety tu proti sobě v ulicích údajně válčily dva gangy, ročně tu zastřelili přes stovku lidí a vůbec tu nebylo hezky; pak všechny grázly pozatýkali a teď se tu lidé mají zase jako v bavlnce.

Irish Travellers: Kde začít? To si takhle vykračujete centrem Limericku po hlavní tepně města a najednou se vedle vás po silnici – přímo mezi auty – prožene polovina povozu, tažená koněm. V podstatě jde jen o dvě kola, mezi nimi pár prken a na nich sedátko, na kterém je uvelebený chlapík s bičem – a celé to táhne takový pomenší valach. Štípnete se, protože si nejste jistí, jestli jste třeba nezačali halucinovat, ale než se vzpamatujete, je tenhle přízrak pryč. Zakroutíte hlavou a jdete dál. A za rohem na křižovatce stojí další, tentokrát si ale na sedátku nelebedí chlap, ale dva kluci, a koník vypadá spíš jako poník. No, tak těmhle lidem se tu říká Travellers. Jde o údajně trochu problémovou skupinu kočovných Irů, kteří se obzvlášť zabydleli právě v Limericku a ve městě Galway. Zatímco tady sídlí největší skupina Cestovatelů, žijících v přívěsech, v Galway se tamní příslušníci zabydleli víc a mají tam už vlastní domky. Kvůli tomu, že původně cestovali z místa na místo, se jim tu také občas říká Gypsies, případně je tu místní pro jejich mobilitu k tradičním cikánům alespoň přirovnávají. Jako skupina jsou hodně nábožensky založení, mluví primárně irsky nebo svým vlastním kantem/dialektem, a nejsou právě nejspolečenštější. Proto vám ani nemůžu ukázat žádnou svoji fotku – žádnou nemám. Prostě jsem si nechtěl koledovat o to, že si nějakého jezdce vyblejsknu, on sesedne ze svého oře a půjde mi pošolichat kukuč. Což vlastně naprosto chápu: Mě kdyby si někdo fotil jako zvířátko v cirkusu tak bych si radostí asi taky nevýskal.

Z podobného důvodu si asi nebudu fotit skupinky školou povinných pubertálních holek, ačkoliv na sobě mají pro našince dost ojedinělé uniformy. Ještě by mi někdo rozbil ciferník. Ty úbory ale fakt stojí za to, protože vypadají náramně starosvětsky. Košile a svetry, většinou tmavě modré, a k tomu sukně až na zem. Chudáci holky vypadají, jako by se psal rok 1900 a ony se chystaly spíš do kostela než do školy. Slečny tu navíc v poměrně dost velké míře nejspíš propadají pocitu, že vypadají moc mladě a zároveň příliš vrásčitě, takže se tu pohybuje velká spousta chodících omalovánek, obzvlášť právě mezi teenagerkami. Do toho si u některých můžete připočítat drdolovitý účes alá vrabčí hnízdo, který tu teď mezi nimi asi hodně letí. Schválně jsem se během jednoho výletu do pubu při pohledu na hejno takových dámiček na tuhle módu zeptal jedné rodilé Irky z univerzity a ta mi dala poměrně jednoduchou, ale přitom trefnou odpověď: „Jsou buď příliš mladé, nebo zoufalé.”

Limerick je možná malé město, ale kvůli vysokému počtu studentů sem jezdí poměrně dost umělců ze zábavního průmyslu, kteří doufají, že si na študácích pořádně namastí kapsy. Ve velké aule samotné univerzity proto nedávno vystupoval britský komik Jimmy Carr, který si ovšem za lístek na své představení řekl o tak nehoráznou sumu, že jsem se na něj nakonec vůbec nešel podívat. A to mám jeho gigy vcelku rád a byl jsem na něj zvědavý! Necelých 30 eur mu ale za 90 minut vtipkování prostě nedám… O potřebnou dávku humoru se mi každopádně postaral jiný komik – Phil Jupitus, kterého znám z několika dílů pořadu QI moderovaného Stephenem Fryem. Lístky na Phila jsem dostal náhodou ve škole, byly zadarmo, ale když se tak zpětně ohlížím za tím jeho vystoupením, vůbec by mi nevadilo, kdybych za ně něco málo zaplatil. Prostě Phil Jupitus > Jimmy Carr.

Co se chození do kina týče, Limerick neposkytuje příliš mnoho příležitostí, kde tuto zálibu uskutečňovat. V celém městě je všeho všudy jedno dobré multikino, které se výhodně nachází v těsné blízkosti školního kampusu, ale jinak to tu vypadá jako na klasickém českém maloměstě. Lidé – včetně studentů – prostě do kina příliš často nechodí. Konkrétně študáci mají dostatek starostí se školou, a když už se chtějí na něco podívat, stáhnou si to z internetu. Když jsme se tedy s naší partou vydali na Philomenu a Špínu, kteréžto filmy zrovna měly premiéru, seděli jsme v sále v podstatě sami, ačkoliv šlo o páteční večerní představení. Je to docela škoda, a to nejen proto, že šlo o velmi dobré filmy. Celé kino vypadalo velmi hezky, k jídlu nabízelo více než pop-corn a pár druhů sladkostí, a vůbec tam bylo velmi příjemně. Ale co naplat – vyhodit v přepočtu více než 200 korun za jeden zlevněný studentský lístek je prostě moc. Ani se nedivím těm lidem, co si na filmy raději počkali a pak si je zadarmo pro vlastní potřebu stáhli…

V Irsku je krásný podzim, ale přináší s sebou jednu nepříjemnost. Kromě krásného podzimu je tu také spousta neukázněných pejskařů, kteří pro nás ostatní nechávají na chodníku psí dárečky. Na každém rohu jeden. Jsou všude. Stejně jako v tomhle ročním období hromádky spadaného hnědavého listí. Člověk nemůže pořád jen zírat do země, tady se totiž hrozně snadno chce kochat krajinkou. To si pak myslíte, že došlapujete na kupku listí a ona to kupka sice je, ale…

Hrozně se mi líbí místní zvyk nosit o vánočním čase takové ty kýčovité svetry s našitými plyšáky, sobími a santovskými čumáky, umělým jmelím apod. – čím originálnější/šílenější nápad, tím lepší. Studenti se v tomhle dost vyžívají, což je bezva. Co takhle to zavést i u nás?

————————————————–

POSTŘEHY O UNIVERZITĚ V LIMERICKU

————————————————–

Vyznat se na univerzitě je heroický výkon – tak už jen třeba číslování podlaží je o ústa, protože se tu nevede patro první, druhé, třetí atd., ale postupuje se takhle (B)-G-0-M-1-2-3 (Basement, Ground Floor, nula, pak podle mě Mezanin, a konečně klasické 123), takže když jdete do prvního patra, lezete vlastně do čtvrtého (!) A hlavní budova je co do spletitosti a záludnosti chodeb horší než Bradavice! Co, Bradavice – horší než Celetná!!!

Trošku mě tuhle zamrzelo, že na to, jak moc škola investuje do high-tech vybavení, staveb nových objektů, údržby alejí, parků a trávníků a tak vůbec, tak trošku zapomíná na ty každodenní detaily, které pak člověka o to víc rozhodí. Jde o to, že jsem si chtěl vytisknout a odevzdat závěrečnou esej – jen to, nic víc – a celá tahle akce mi zabrala více jak hodinu. Nejdřív jsem si asi 20 minut čekal, než se v knihovně uvolní počítač, přes který jsem si do tiskárny chtěl soubor s esejí poslat (což bylo v pohodě, čekání mi nevadí). Jenže on ten komp nebyl k tiskárně připojený. Takže jsem se odhlásil a šel zpátky do fronty. Druhý pokus taky skoro nevyšel. Černobílá tiskárna byla mrtvá, barevná ale fungovala. Sice mě to vyšlo asi 4x dráž, ale co, hlavně že to bylo. Teď jsem papíry jen potřeboval sešít a odevzdat. V celé budově nebyla jediná sešívačka. Jedna úřednice mi znuděným tónem oznámila, že tam jednu měli, ale studenti ji tak často používali (šok!), že jim ji museli sebrat (teď už neironický šok!). Doporučila mi ale, že si můžu sešívačku koupit v nedalekém kampusovém knihkupectví. Hm, díky za nic. V knihkupectví měli malou sešívačku s univerzitní přirážkou za 3,60, ale nedalo se nic dělat. Trochu naštvaný a dost frustrovaný jsem se vydal přes celý kampus do budovy, kde se měla esej vhodit do příslušné krabice s lejstrem na podpis. Krabice tam byla, lejstro ne – lidi, co mají tyhle věci na starost, zaspali. To už jsem nevydržel a s jednou kolegyní, co svou esej taky chtěla odevzdat, jsme si prošli celou chodbu, našli jednu paní, co zrovna seděla v kanceláři, a přinutili ji si naše výtvory vzít a slíbit, že je dotyčnému kantorovi osobně předá.

A zlatá knihovna Filozofické fakulty! Všechny knížky, drahé knížky, si tu studenti (i my, Erasmáci a Američani) musí kupovat, protože místní Library je špatně zásobená a knihy jsou potřeba na přednášky i semináře… Takže tu za W. B. Yeatse, Seamuse Heaneyho, Patricka Kavanagha, Vonu Gnoarke apod. vypláznu dobře přes stovku euro.

Místní univerzita funguje oproti Karlovce trochu jinak a nejsem si jistý, že je to úplně ku prospěchu věci. Semestr je stejně jako u nás rozdělený na výukovou část a zkouškové období. Ve zkouškovém se toho ale moc neděje – maximálně si coby student literatury napíšete test dva, protože většina esejí se odevzdává v posledních dvou týdnech výukové části. Takže studenti, co by si rádi načítali knížky do seminářů, na to kvůli psaní nemají moc čas. A nepřipravenost je tu, zdá se, statem quo, protože na to učitelé už ani nijak nereagují. Prostě se jen zeptají, kdo si knihu přečetl, zjistí, že dva tři lidi z pětadvaceti, mávnou nad tím rukou a hodinu skončí po dvaceti minutách. A další týden zase. Studenti by ale, mám takový dojem, knížky nečetli a na nic se nepřipravovali, ani kdyby tu zkouškové fungovalo tak, jako u nás. Třeba na přednášky chodí tak kolem 10 % přihlášených lidí. Zbytek se neobtěžuje a doráží jen, pokud se třeba píše test. (Jedné Irky jsem se tuhle ptal, jestli jsme měli číst opravdu jen to, co jsem si myslel, na což mi odpověděla celkem výstižně, že netuší: „I just show up.“) Co tedy studenti ve všem tom volném čase dělají? Paří a sportují, zdá se. Univerzita má dost luxusní sportovní zázemí, takže třeba kluci tu vesměs vypadají, jako by si zrovna odskočili z focení pro Men’s Health, jenže pro všechnu aktivitu na hřišti je škola málo motivuje k aktivitě akademické. Je to škoda – kampus je tu fakt parádní a učí tu spousta skvělých lidí. Jen o ty vědomosti, co se snaží předat, nějak nemá moc lidí zájem.

Snad polovina lidí do školy chodí v teplákovkách, případně šusťácích a tričku, takže si tu v košili, svetru a džínách přijdu vyšňořenej jako kdovíjakej floutek. Mimochodem, pohled na davy studentů, jak na ubytovně ráno vychází ze svých bloků a šinou se k bráně mi den za dnem připomíná jednu ze závěrečných scén filmu V jako Vendeta.

Pokud někdy přijedete do Limericku a budete se pohybovat v okolí školy, mějte se na pozoru před vaječnými nálety! V Americe se nedospělá verbež občas baví házením nevysezených kuřat na zdi a do oken domů, v Limericku se takhle bílkovinně střílí na živé terče. To si takhle vyjde parta kamarádů v pátek večer ven, nakoupí si zásobu snídaňového střeliva a začne šířit paniku. Tu a tam proto na ulici narazíte na odhozený obal od vajec, který se neobtěžovali donést do koše. Vyspělí studenti univerzity občas bujaře odstřelují civilisty dokonce i z auta. Kamarádka se takhle zkraje semestru stala obětí proteinového nájezdu, kvůli čemuž jsme se jí sice my náramně zasmáli, ale ona se od té doby, chudák, neodvážila udělat si omeletu.

Tuhle jsem o přestávce s náramným zaujetím poslouchal jednu Émeričanku, která svým kámoškám vysvětlovala, jak jsou její předměty strašně náročné. „Irská historie jako? Nějaký boje o nezávislost? Kdo se v tom má vyznat? Katolíci a protestanti, Britové a Irové, unionisti a republikáni. Je v tom moc stran, moc lidí, všichni proti všem, celý je to moc složitý. To naše americká historie je mnohem jednodušší. Taková Válka za nezávislost, Sever proti Jihu, v těch byla vždycky jedna strana dobrá a ta druhá zlá, to je mnohem jednodušší. A já mám jako na něco takovýho teď psát esej? Jsem ze dvou tisíc slov napsala sedm set padesát a tím končím. Snad to bude stačit. Kdyžtak udělám smutný voči. Cha, příště se tomu vocasovi na nějakou irskou historii vykašlu a napíšu mu něco o tý naší. ‚Jé, pane profesore, o irských problémech nemám tucha, ale dovolte mi, abych vám napsala pár stránek o Dni díkůvzdání. James Joyce? Nezájem. Ale tady máte senza práci na Lincolna. A co takhle ta o Indiánech a spalničkách, tu už jste slyšel?‘“ Jen jsem doufal, že si mých otevřených úst a vykulených očí nevšimne. Nevšimla. Měla až moc práce s tím, aby se dostatečně nasmála vlastním vtipům.

Jak málo se tu řeší mentální účast na hodinách, o to víc si tu pak kantoři dávají záležet při závěrečných testech. Psaní obyčejného testu se tu jinými slovy zvrhává v až směsně komplikovanou a oficiální proceduru. Když jsem si šel napsat ten svůj test, musel jsem se při vstupu do učebny prokázat hlídačce svou studentskou kartou. Bez ní by mě ke zkoušce nepřipustila. Zapsal jsem se do listiny a šel si sednout. Paní mě ovšem brzy zvedla s prosbou, abych si dal tašku i bundu k zadní stěně učebny. To samé měli udělat i ostatní. Na lavici směla být jen tužka a studentská karta k případnému ověření identity. Protože nás bylo hodně a test se psal ve třech sousedících učebnách, bylo pak zapotřebí sjednotit čas. To z jedné učebny do druhé chodil mladík a šteloval nástěnné hodiny. O minutu dopředu, o půl zpátky. Při odchodu ho paní hlídačka zastavila, že hodiny nástěnné o minutu předbíhají těm jejím, a jestli by to nemohl upravit. Mladík to šel upravit. Pak nám dozorčí rozdala papíry a zadání, všechno tiskem dolů, neobracet. Úderem deváté jsme to obrátili a na všechno, co jsme mohli, jsme vyplnili své jméno, obor, číslo studenta apod. Papír na odpovědi měl podobu oficiálního formuláře, jehož pravý okraj se měl podepsat, přehnout, odstranit z něj ochranná páska a pro administrativní potřeby zalepit. Neřešil jsem, lepil a šel psát. Asi po deseti minutách mě hlídačka vyrušila s obrovským papírem, který po mně chtěla podepsat. Na tom papíru by nákres třídy se všemi lavicemi a já svým podpisem vyplnil, kde přesně sedím. Kdo si chtěl odskočit, mohl, ale musel vyplnit další lejstro. Kdo chtěl odejít deset minut před ukončením zkoušky či méně, měl smůlu. Všechna tahle pravidla asi nebyla zavedena bezmyšlenkovitě a vzhledem k některým studentům, na které jsem tu narazil, se jim ani moc nedivím.

————————————————–

POSTŘEHY O PITÍ

————————————————–

Stereotyp praví, že Irové pijí hodně, místní omladina ale pít – se mi tak jeví – moc neumí. Tedy, ne že by nepili – pijí opravdu dost –, ale jde jim většinou jen o to se co nejrychleji nacamrat. „Binge drinking“ se tomu říká. Bylo mi řečeno, že místní kabrňáci tu pivo nepijí po locích, aby si kromě jeho chuti mohli vychutnat i nějakou tu konverzaci, ale chlemtají ho rovnou po pintách, třebaže na to nejsou moc zvyklí. Člověk tu dokonce občas narazí na partičky, co jedou lahve tvrdého přímo z flašky. A pak jsou tu samozřejmě následky: Na plotech domků občas narazíte na postavenou láhev od piva, kterou si tam někdo odložil a zapomněl; po trávnících kolem školy se válí flašky od nejrůznějších dobrot; nezřídka vám na chodníku pod nohama zachřoupe střep.

Při oslavách dne Arthura Guinnesse hloučky opojených maníků údajně bušily ve studentských vesničkách spícím lidem do oken, aby se přidali k jejich venkovnímu veselí, a když neuspěly, šly kousek opodál bujaře převrhnout nějakou tu popelnici. A já se den nato musel smát. Bydlím poměrně daleko od kampusu, takže k nám žádný z těch hloučků nezavítal, druhý den se mi ale naskytl náramný pohled na uboze vypadající študáky v umolousaných teplákách a s tmavými brýlemi na očích, jak se brouzdají ke škole a cpou se tím nejsmaženějším, co to ráno byli schopní někde splašit.

A když už jsme tak u jídla na kocovinu, hodně tady prý frčí obložená bageta s plátkem smaženého kuřecího, salátem a spoustou majonézy. Člověk ji tu sežene ve městě na každém kroku. Menu s balíčkem chipsů a pitím vás vyjde jen na 5 euro, což je v porovnání s ostatní nabídkou dost příjemná cena.

Pokud se vám v téhle zemi chladných nocí někdy zachce vyrazit si na pěnovou párty, stoupněte si před zrcadlo, podívejte se na to trdlo v odraze a vlepte mu facku. Tohle nemám tak docela z vlastní zkušenosti, protože jsem měl dostatek rozumu a předvídal, že to bude stát za starou belu, ale doplatil jsem na to ve výsledku stejně. Ona se totiž ta pařba konala venku (organizátoři si nechtěli zničit dřevěné obložení Stáje), bylo lezavo, tancechtivá študácká trdla zůstala od pěnového děla promočená… a nastydla. V průběhu následujících dní a týdnů pak tihle dutohlavové kašlali do všech světových stran s takovou vervou, až postupně nakazili celou armádu neviňátek, včetně mé maličkosti. Na nějakou tu Tyfovou Mary tu člověk narazí skoro na každé hodině a jen překvapivě málo lidí se tu, zdá se mi, obtěžuje používat kapesníky. Vybavíte si tu scénu z Titaniku, ve které Jack učí Rose plivat a tahá to až z paty? Tak takových Jacků a Rose tu chodí mraky a tahají a tahají…

Minimálně v blízkém okolí univerzity se po desáté hodině večerní neprodává alkohol. Nikomu. Původně jsem si myslel, že s tím bylo moc problémů a majitelé obchodních řetězců si nechtěli brát nic na triko, ale pak jsem se dozvěděl, že si tento zákaz vydobyl stát s lihovinovými megakorporacemi. Jak tu již bylo řečeno, v obchodě je alkohol mnohem levnější než v barech, takže z toho výrobci a stát nemá tolik peněz. Tou večerkou jsou lidé nuceni, pokud chtějí bumbat, jít nasávat do podniků, kde za pití utratí mnohem více peněz – tedy do podniků, na nichž se Irsko a Jameson mnohem více napakuje.

Jelikož je tu alkohol v barech a hospůdkách nesmírně drahý (když vyhodíte za jedno pivo v přepočtu sto dvacet korun, tak máte ještě vyhráno), studenti se při každotýdenních alkoholových / diskotékových orgiích musí uchylovat k alternativním způsobům zábavy / opíjení se. Než aby chodili za velké peníze sosat do putik, kupují si piva a vodku (zásadně vodku, protože za tu nejméně utratí) v supermarketech nebo speciálních prodejnách s alkoholem. Před každou pařbou potom pořádají tzv. pre-parties, čili před-pařby. Na nich se za relativně malé peníze před-kalí či před-opijí, a teprve pak si jdou užít společnost a hlasitou hudbu do klubů a barů, kde si už žádné další drinky nekupují. Tento systém jim, zdá se, vyhovuje. Od kocoviny jim ovšem na druhý den neodpomůže. Sledovat ty potácející se zombie s mastnými pytlíky fast-foodových hranolek v rukách je pak docela sranda…

Fakt, že se tu od opilých študáků na chodnících povalují střepy z rozbitých lahví od alkoholu má (ne)čekanou dohru: Spousta studentů, co do školy jezdí na kole, má imrvére píchnuté duše. Škola proto dokonce výjimečně na kampus povolala opraváře, který je těm nebožákům za sníženou cenu vyměňuje. Teď mi na mail neustále chodí zprávy o tom, že „Opravář je tu, jásejte!“ nebo, „Opravář má dneska volno, choďte s pláčem pěšky!“

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————

Pages: 1 2