Jak se natáčí živé vstupy

Když se člověk dívá v televizi na nějaký živý rozhovor, nejspíš ho ani nenapadne, jaký frmol ve studiu musí probíhat. Pokud se zrovna někdo z hostů nerozčiluje, vše se v podstatě nese v klidném duchu, je to hezky nasnímané a sestříhané. Skoro se tedy zdá, že si účastníci debaty v podstatě jen nějakou dobu povídají, aniž by je cokoliv rušilo. Ono se ale na místě ve skutečnosti děje neskutečné množství věcí a ve studiu panuje spousta rozruchů.

Mně se na letošním ročníku hudebního festivalu Colours of Ostrava podařilo dostat se do publika k živé debatě o nelegálním stahování hudby a napadlo mě, že by třeba někoho mohlo zajímat, jak natáčení takového živého vstupu přesně probíhá. V oblasti žurnalistiky jsem ale laik, takže jsem si na pomoc přizval Alenu Chrobákovou, která doplnila, co jsem vynechal, osvětlila, co jsem nepochytil, a jejíž postřehy jsem přimíchal do textu tak, aby hezky zapadly do svého okolí a nenarušovaly proud textu.

Pro začátek si popišme prostor, v němž se debata natáčela. V televizi byla vidět pouze moderátorka, hosté, obří plazmová obrazovka, v pozadí tribuny diváků a za prosklenou stěnou vítkovický areál festivalu. Ono „studio“ bylo ovšem pouze provizorní a nacházelo se ve druhém patře nově otevřené budovy Světa techniky. Celé patro mělo tvar nudle, v jejímž středu byl bar, všude byl prostor k sezení a stání, a na jeho koncích se nacházela tu promítací plátna a tam zase plocha vyhrazená k natáčení ČT.

A právě zde spočíval první drobný kámen úrazu – v otevřenosti celého prostoru. Jakmile se totiž patro zaplnilo lidmi, kteří si začali povídat, studio se zalilo hlukem kolísající intenzity. Ten sice v řev nikdy nepřerostl, avšak bylo zřejmé, že dosti rozrušuje moderátorku, která se potřebovala soustředit na milión věcí a hučení davu nebylo jednou z nich. V jednu chvíli moderátorka požádala kolegu z produkce, aby se návštěvníky pokusil utišit. Ten si neodpustil vtipnou poznámku, jak že to má jako asi udělat, a pak je šel požádat, jestli by se trochu neztlumili. Mám takový dojem, že si lidé na jeho prosbu dali (alespoň na okamžik) říct.

Ačkoliv se ale návštěvníci mimo studio trochu utišili, diváci přímo v něm si brebentili vesele dál. Až mě překvapilo, v jakém šumu debata probíhala. Mikrofony jej sice nezachytily, ale vězte, že tam byl. Například v mé těsné blízkosti seděli členové kapely Nylon Jail, kteří zobák v podstatě nezavřeli. Měli notně upito (což je velmi znát ve chvíli, kdy mají něco říct do mikrofonu), chtělo se jim povídat a spousta věcí jim přišla zábavná – například fakt, že moderátorka se jmenuje Tvarůžková, „a přitom vypadá takhle“ – nebo alespoň hodná zmínky – dozvěděl jsem se kupříkladu, že Gypsy.cz je „cikán“, že spousta lidí je tupá, že jim debata přijde moc dlouhá a že se jim chce na záchod. Naplkali toho ještě mnohem více, ale já se je od určité chvíle aktivně snažil neposlouchat.

Třebaže jsem celou dobu seděl na jednom místě, mohl jsem se klidně přesunout či odejít. Udělala to tak spousta lidí. Přišli, podívali se na kousek debaty, a když je to omrzelo, během promítání nějakého předpřipraveného klipu se jednoduše zvedli, odešli a byli nahrazeni někým ze zástupu lidí, jenž čekal na kraji. Publikum většinou tvoří pouhou kulisu, jež se sama o sobě kamerou zblízka nezabírá (pokud se v něm zrovna někdo na něco neptá), takže si jeho měnícího se složení divák vůbec nevšimne.

Zasedací pořádek se tedy až na výjimečné případy příliš neřeší. Mezi ony ojedinělosti patří například situace, kdy nějaký vysoký divák sedí před člověkem, který se má k něčemu vyjadřovat, a zaclání mu tak (jak jsme si říkali již v tomto článku o Hře o trůny, co není na kameře vidět, jako by neexistovalo), případně situace, kdy v těsné blízkosti u sebe sedí dva lidé se stejnou výraznou barvou svršku (ale toto barevné rozhazování si jistě všichni pamatujete z focení školních skupinovek).

A zmiňovali jsme jakési pauzy, ke kterým docházelo, když se najelo na vysílání nějakých předpřipravených klipů. ČT nemůže využívat přestávek, jež by získávala vysíláním reklamních bloků, avšak pauzy v živém natáčení je nutné dělat. Z této situace si vypomáhá právě točením oněch reportážních bloků, které v televizi zaplní celou obrazovku a lidem ve studiu tak poskytnou pár vteřin či minut mimo éter.

Tyto přestávkové bloky jsou vyplněny neskutečným rozruchem. Ten se v tomto případě jistě částečně odvíjel od okolností natáčení, ale v podstatě jde o aktivity všeobecné, jež by mělo jít vztáhnout na jakékoliv natáčení.

Na pódium totiž během každého takového bloku okamžitě skočil jeden či dva lidé, aby hostům dolili vodu ve sklenicích;

protože bylo ve studiu i přes klimatizaci horko, tak k moderátorce (a občas i hostům) přiběhla maskérka, aby jí otřela čelo od potu a napudrovala ji, aby se na kameře neleskla;

v jednu chvíli moderátorku zradila technika a jí vypadl zvuk v mikrofonu a naslouchacím zařízení, takže jí během pauzy další asistentka celý přístroj vzadu na šatech buď štelovala či rovnou celý vyměňovala;

moderátorka byla kromě toho téměř neustále v kontaktu s hosty a dávala jim vědět, co se bude v následující části dít, upozorňovala je, na co by se chtěla zeptat, aby si tak mohli dopředu rozmyslet odpověď (tyto otázky hosté znají sice předem, ale opakování je matka moudrosti), ptala se jich, k čemu by se oni chtěli vyjádřit apod.;

a občas byla přes naslouchátko v uchu v kontaktu s režisérem či produkčním, s nímž dávala za pochodu dohromady strukturu celého pořadu;

a do toho řešila ještě kupu dalších věcí: Diváci v povzdálí občas příliš hučeli a šlo by s tím něco opět udělat? Diváci v publiku se možná nudí, musíme je tu ještě držet? Ne, je mi to moc líto, ale na tohle už se reagovat nedá, protože musíme jet dál, jinak to nebudeme stíhat. Atd.

Jak tedy vidíte, i živá vysílání jsou vždy – a z dobrých důvodů – proložená těmi předtočenými. Přičtěte si tomu k vědomí, že mikrofony ve studiu zdaleka nepřenáší všechny zvuky, a že kamery účelně nezabírají vše, co se v sálech děje, a dojde vám, že realita takovýchto „živáků“ není příliš reálná. Ona ale ani být nemůže, protože kdyby se jelo celou dobu v kuse, pořady by nebyly tolik flexibilní, vypadaly by méně učesaně, méně profesionálně, tolik by se jednoduše nelíbily.

Ono je vlastně v určitém ohledu obdivuhodné, s jakou zručností umí lidé z televize manipulovat naším pojetím času a prostoru. Živá vysílání navozují dojem opravdovosti, plynulosti, spontánnosti, uzavřenosti a spousty dalších –ostí, ačkoliv taková ve skutečnosti opravdu nejsou. Mějte tohle na paměti, až se třeba budete dívat na nějaký politický rozhovor. Všechno, o čem jsme se tu zatím bavili, totiž může mít velmi zásadní vliv nejen na vyznění odpovědí politiků, ale i na jejich image.

Spoustě lidem celá debata přišla velmi uspěchaná, a je pravda, že taková skutečně byla. Na hodinový pořad s tolika předtočenými segmenty a tolika hosty – nota bene na takové téma – čas skutečně nestačil. A bylo ho ještě méně, protože v tu dobu došlo k onomu tragickému sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou, takže ČT z tohoto pořadu vykrojila kus vysílacího času a věnovala jej speciálním zprávám o onom leteckém neštěstí. Z rychlého běhu se tak ve vysílání stal nesnesitelný sprint.

O nedostatku času moderátorku mimochodem nejspíš neustále informoval režisér přes její naslouchátko. Divák tohle opět neslyší a moderátoři na sobě slova, která jim proudí do ucha, nesmí nechat znát, ale občas nemají daleko ke křiku a nevybíravým slovům. Na úplném konci vysílání například musela moderátorka poněkud stroze utnout zástupce Pirátské strany Ivana Bartoše, jenž chtěl ještě něco říct, a pořad ukončit, aby se nepřetahovalo. Bartošovi se pak, když už kamery dotočily, omlouvala a trochu otřeseně mu vysvětlovala, že jí v tu chvíli režisér řval do ucha, ať už to celé okamžitě utne.

Hosté pořadu byli vcelku zajímaví, avšak zamrzelo mě, jak málo na sebe reagovali. Nejvíc se snažil Radek Banga alias Gipsy, ale na nějaké skutečné debatování jednoduše nebyl čas. Hosté se navíc očividně neznali a možná se proto ani nechtěli pouštět do jakýchkoliv disputací s lidmi, od nichž nevěděli, co mohou čekat.

Ještě více mě ale zamrzelo, jak málo informací se člověk za celou hodinu vysílání dozvěděl – jak málo skutečných tvrdých fakt. (V tomto ohledu vám moc doporučuji skočit někdy do sekce Mouder komiků, sjet si dolů na George Carlina a přečíst si jeho stand-upovskou esej „O entropii a televizních novinách“.) Téměř celá debata se nesla ve znamení všeobecných vyjádření a především pak názorů. Sama moderátorka asi třikrát řekla, že „mě zajímá váš názor.“ Tohoto trendu si nejvíce všímám u amerických zpravodajských pořadů a jeho přítomnost zde se mi vůbec nelíbila: ve zprávách dnes nejde o fakta, ale o názory různých lidí na všemožné – více či méně pochybné – pravdy. Jakmile ovšem dojde na názory, celá situace se začne zakalovat slovy jako desinformace, misinterpretace a čímkoliv ze škály pravda–lež. Co člověk, to názor, ale ne každý názor stojí za vyslechnutí.

Tak proč nám televize neposkytují raději v první řadě fakta a nenechávají nás, abychom si názor udělali sami? Protože názory jsou často výbušnější a divácky tak všeobecně lákavější a vděčnější; protože nás samotné suchá fakta příliš nezajímají. Za to, o čem se mluví a jak, co se vysílá, a o čem se píše, si můžeme sami každým svým rozhodnutím – každým kliknutím televizního ovladače či počítačové myši, každým zakoupeným výtiskem novin… Podle mého názoru narážel ve svém kousku o entropii George Carlin částečně i na tento divácký nešvar.

Zde ovšem také narážíme na zásadní rozdíl mezi zpravodajstvím a publicistikou. Zatímco ve zprávách (tedy televizních novinách) jde především o fakta, a názory v nich nemají příliš co dělat, v publicistických pořadech (tedy i této debatě) názory být naopak mají. Proto se na ně lidé také dívají – poslouchají si názory druhých (názory, jež se teoreticky vztahují ke konkrétním faktům) a na jejich základě si utváří názor vlastní.

Jenže co když ony názory jsou naprosto irelevantní či nepodložené (jako to mně osobně přišlo zde)? Chyba pak spočívá buď ve výběru hostů, kteří jednoduše nemají co říct, nebo v moderátorovi, který z nich neumí dostat to podstatné (otázky se celkově poměrně málo zakládaly na konkrétních faktech, k nimž by bylo možné odkazovat, a infografika na obrazovce v pozadí byla opravdu slabá, takže ani ta ničemu nepomáhala) a zároveň je nechat na sebe reagovat tak, aby se ve studiu rozproudila živá debata.

Ačkoliv se ale říká, že v dnešní době je dobrých moderátorů jako šafránu, tak bych z poněkud nevyrovnaných kvalit této debaty moderátorku zas tolik nevinil. Jistě, Zuzana Tvarůžková zblízka vypadala trochu nervózně a úvodní popletení Gypsyho jména ji nakrátko poněkud vykolejilo (kdo ví, kolik času měla na přípravu – špetka více by ale jistě neuškodila), jinak se ale se svým úkolem prala úctyhodně. Když vezmete v potaz horko a šum v sále, neustálý nedostatek času, který jí nejspíš permanentně připomínal režisér do ucha, a kvůli kterému nemohla dávat pořádný prostor hostům samotným, natožpak interakcím mezi nimi, náhlé změny ve struktuře debaty, opilé diskutující a nejspíš i tucet dalších věcí, o kterých jsem já sám v obecenstvu neměl ani ponětí, tak to ještě dopadlo velmi dobře.

Tato debata o stahování hudby tedy byla – co se natáčení týče – tak trochu peklo. A člověk si z ní nakonec ani neodnesl příliš mnoho informací. Pár zajímavých údajů by se však přeci jen dalo vypíchnout:

– Ewa Farna i Gypsy.cz tvrdí, že hlavním zdrojem jejich příjmů jsou koncerty. Vydávání hudebních nosičů je podle nich v podstatě hezká tradice, na které ale člověk dnes již nevydělá. Hudební pirátství jim proto příliš nevadí – jestliže díky němu lidé onoho zpěváka či kapelu objeví, oblíbí si je a přijdou jim pak na koncert, tak jde vlastně o formu reklamy.

– Zástupce Supraphonu Michal Máka oponoval, že na prodeji desek vydělávají produkční a nahrávací studia, kterým pirátství škodí. Přesné částky vyčíslit nelze, ale škody jsou citelné.

– Richard Krajčo k tomu dodal, že v tomto ohledu pirátství ani tak neškodí velkým a známým interpretům, ale začínajícím umělcům, s nimiž studia nechtějí podepisovat smlouvy, protože vědí, že by na nich nic nevydělala.

Zbytek informací je pochybné kvality – lidé toho hodně cítí, dávají do muziky srdíčko, tahají se za slova, plkají o nesmyslnostech atd. Pokud chcete, na celou debatu se můžete podívat ZDE.

————————

Otázka stahování je ovšem mnohem komplexnější, než jak byla odprezentována v tomto speciálu ČT. My se jí společně budeme věnovat i v nadcházejícím článku, jenž ponese název „Verze videí a otázka stahování“. V něm se pokusíme odkrýt dalších pár vrstev této mnohovrstevnaté problematiky.

Do té doby se nebojte začít diskusi dole pod článkem. Pustili jste si celou debatu nebo ji viděli, už když se vysílala? Co jste si mysleli o jejím obsahu? A zaujalo vás něco na tom, jak celé takové natáčení probíhá?

————————

————————

Spoluautorka: Alena Chrobáková

————————

Korekce: Lucifrid

————————