Hollywoodská neochota započítávat inflaci 4/6

Photo by Simone Lovati, Flickr, CC BY-SA 2.0

Změnil se zábavní průmysl i diváci

Bylo nebylo, v dávných dobách čtyřicátých let minulého století chodili Američané (ale jistě nejen oni) do kina zhruba třikrát do měsíce. Konkrétně například v roce 1946 šel každý člověk do kina v průměru 34x. Lístky ostatně nestály mnoho, kinematografie jako umělecká platforma mohla ještě leckomu připadnout relativně neokoukaná a co se kratochvílí všeobecně týče, člověk si tehdy beztak nemohl příliš vybírat. A kolikrát si za filmovou zábavou vyrazíme dnes? Tak třikrát do roka? Jednou za dva měsíce, když je hodně dobrá sezóna? A co je na vině? Vlastně spousta věcí. Začněme ale u toho, co na vině není.

Photo © Warner Bros. Pictures

Za menší návštěvnost (amerických) kin rozhodně nemůže jejich (ne)dostupnost. Porovnejme si například Avatara s Jihem proti Severu: V roce 1936, kdy šel do kin Jih proti Severu, bylo v USA pouhých 156 pláten, a jinde než ve Státech se nepromítal. Zato Avatar si užil premiéru na 3452 plátnech v USA a dalších zhruba 11 tisících (!) ve zbytku světa. Dnes počet pláten jen v Americe dokonce často převyšuje čtyři tisíce. A přesto Jih proti Severu technicky vzato vidělo v Americe třikrát více lidí než Avatara. A to navrch v době, kdy v USA žila méně než polovina současného obyvatelstva – každý člověk na něj tedy musel jít několikrát. Tento markantní rozdíl bude mít samosebou částečně na vině řada obnovených premiér Severu proti Jihu, ale ani na ně se nedá svalit vina celá. Dříve se prostě do kina chodilo více…

Snímek byl kromě toho uveden v době, kdy se filmy vypouštěly do kin nikoliv naráz, jako je tomu dnes, ale postupně v průběhu několika týdnů a měsíců. Dnes se tento postup udržuje pouze u nezávislých či hodně malých produkcí – film si odbude premiéru třeba na čtyřech plátnech, a jestliže má dostatečně vysoké průměrné výdělky z každého sálu, studio jej postupně nasazuje ve stále větším počtu kin. V čem tedy stranou současné výrazně nižší návštěvnosti kin vězí zakopaný pes?

1) V první řadě jsou na vině neúnosně vysoké ceny dnešních lístků, které navíc v budoucnu ještě porostou. Jen se podívejte do tabulky tady dole. Průměrná cena lístků sice z $8,90 v roce 2013 klesla ve třetím kvartálu 2014 na $8,08 (snad proto, že z lidí opadla „3D horečka“), ale pro rok 2018 se očekává nárůst na celých $9,80. A jak jsme si již říkali, na největších amerických filmových trzích – tj. v New Yorku, L. A. a v Atlantě – se dokonce průměrná cena obyčejného lístku pohybuje kolem $15.

Photo from http://www.pwc.com/

Na internetu narazíte na spoustu názorů na to, proč jsou ceny lístků takto vysoké – co stojí za tím, že i při započítání inflace ceny poskočily výše, než by měly. Pravda, někteří lidé jen pohoršeně brblají, že je to jen kvůli tomu, že „to jsou šupáci,“ ale jiní aspoň argumentují, že jsou ceny tak nastavené prostě proto, že jim ty peníze lidé dají. Podobně jako je někdo ochotný vypláznout tisíce za značkové tričko čistě jen proto, že jde o značku. Ona ale důvodem takto vysokých cen lístků není ani tak nenažranost kino-řetězců, jako spíše…

Photo by abhiroop14, Flickr, CC BY-NC 2.0

2) doba, kterou se filmy promítají v kinech. O tom, jak se v kinech rozpočítávají peníze za lístky a jaké části výdělků provozovatelé kin odvádí studiím, jsme si říkali již v tomto článku. Ale jen pro připomenutí: V průběhu prvních dvou týdnů si v Americe zhruba 25 % zisků z domácích kas nechávají provozovatelé kin; teprve od třetího týdne promítání jim jde do kapsy 50 % peněz za lístky a v týdnech následujících (pokud má film štěstí a promítá se tak dlouho) toto číslo dále stoupá.

Problém spočívá v tom, že se dnes filmy v kinech příliš dlouho neohřejí, protože bývají maximálně po pár týdnech vytlačeny nějakým dalším titulem. Provozovatelé kin tedy odvádí většinu příjmů studiím, a aby vůbec něco vydělali, přizpůsobují tomu ceny lístků a občerstvení (samozřejmě včetně popcornu a pití) a relativně nově uvádí před trailery minimálně deset minut klasických reklam.

Zato před pár desítkami let to fungovalo naprosto obráceně. Filmů se netočilo tolik, nebyl takový výběr, takže když se do kin dostal nějaký velký trhák, mohl si tam klidně zůstat i několik měsíců v kuse. Čelisti, které podle mnohých odstartovaly éru letních blockbusterů, si v kině hověly zhruba půl roku. První Hvězdné války (chronologicky vlastně čtvrté) se v nich hřály dokonce celý rok. Lidé na tyto snímky tak dlouho chodili proto, že nic podobného v kinech za celou tu dobu neběželo. A také proto, že bylo v té době poměrně těžké najít si nějakou jinou zábavu podobného druhu. Tím vším v podstatě jen narážím na fakt, že…

Photo by Theen Moy, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

3) kina dnes již nehrají prim. V době Čelistí a Hvězdných válek, tedy na konci sedmdesátých let, s těmito blockbustery soupeřily o diváky možná tak seriály Mladí a neklidní, General Hospital nebo Perry Mason, a v místech, kde se hrálo, třeba nějaké to divadlo. Asi si tedy dovedete představit, jaký to byl „boj“. Televize se do amerických domácností ve velké míře dostávala až od padesátých let, avšak celé dvacáté století americkou filmovou tvorbu v podstatě nijak neohrožovala. Mezi televizí a kinem zela hluboká propast: Dělila je kvalita herců, scénářů i výše rozpočtů. To vše je dnes ale jiné.

Televizní tvorba je v dnešní době natolik kvalitní a točí se v ní takové peníze, že se do ní stahují mnozí filmoví režiséři (Steven Soderbergh), filmoví herci a herečky (Glenn Close, Clive Owen, Kevin Spacey, Viola Davis, Lucy Liu, Matthew McConaughey, Woody Harrelson, Colin Farrell, Sean Bean, Jessica Lange, Laurence Fishburne…), o kvalitních scenáristech nemluvě. Proč by tedy dnes lidé chodili za velké peníze do kina na nekvalitně napsaný, nudný a fádní velkofilm, když se mohou v pohodlí domova podívat na brilantní neotřelý seriál s téměř stejnými produkčními hodnotami?

Photo by Giovanni Orlando, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

A s pohodlím domova souvisí i další překážka, kterou Čelisti, Hvězdné války ani žádné filmy před nimi nemusely přeskakovat: VHSka, DVDčka a Netflix. Půjčovny videokazet se v Americe poprvé objevily v osmdesátých letech (první rána, kterou Hollywood utržil na výdělcích z kin), půjčovny DVDček v devadesátých letech (druhá rána) a Netflix, streamovací poskytovatel seriálů a filmů přímo do televize, rozjel obchod v roce 1999 (třetí rána, ačkoliv tahle přicházela poněkud pomaleji). A do toho Hollywood od určité doby čím dál více mlátí internet, videohry a částečně snad i pirátství. Opět tedy vyvstává ona otázka: „Proč by dnes někdo chodil za takové peníze do kina?“ Proč by někdo chodil do kina, když existuje tolik jiných možností jak se zabavit?

A jak tohle všechno souvisí s inflací? Jednoduše tím způsobem, že tyto možnosti lidé dříve neměli. Kino bývalo jednou z mála kratochvil, a jako takové tedy bylo náležitě využíváno. Filmy se v kinech promítaly déle, lidé na ně chodili častěji i vícekrát. Dnes do kina průměrný divák vyrazí jednou do roka, a někteří v něm nebyli třeba už několik let. Prostě to kdysi byla jiná doba. „Kvůli všem těmto změnám,“ jak vysvětluje Steven Ginsberg, „se dnešní zisky s těmi z dob minulých dají porovnávat asi jako jablka s hruškami.“

Photo by William Hook, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jinými slovy, jakmile se člověk začne pokoušet započítávat inflaci, neznamená to jen, že se musí propočítat spoustou nepřesných a nezřídka chybějících čísel. Kromě toho je také zapotřebí, aby srovnal různé doby, odlišné lidi, kultury a návyky – tedy aby nějakým způsobem číselně vyjádřil něco, co se číselně vyjádřit nedá. Až se vás tedy někdo bude snažit přesvědčit o tom, že je Hollywood děsný padouch, protože nevěnuje pozornost inflaci a tím pádem lidem vědomě a bezostyšně lže, pokývejte hlavou a řekněte tomu chytrolínovi: „Ano, ale…“

Na závěr tohoto článku si uděláme takové cvičení v kognitivní disonanci. Doteď jsme si na spoustě-hromadě-hoře řádků povídali o tom, jak vůbec nemá smysl počítat, kolik by dávné filmy vydělaly, kdyby se jejich zisky z kin přepočítaly na hodnotu dnešní inflace. Nyní tedy nastala ta pravá chvíle uvést si seznam dvacítky filmů, jež by bylo možné považovat za nejúspěšnější v historii americké kinematografie, jen kdyby se jejich zisky z kin přepočítaly na hodnotu dnešní inflace.

Photo by David Wulff, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

——————-

Na první část tohoto seznamu se koukneme zase příště. Veškerou teorii máme každopádně za sebou. Kdybyste někdo měl třeba i s ohlédnutím zpět nějaké nápady, návrhy, připomínky, dejte vědět.

——————-

——————-

Korekce: Lucifrid

——————-