Michelle Garcia, „Proč se tolik herců stále nemůže přiznat k homosexualitě“

V minulém ÚTESovském článku jsme dali prostor herci Jasonu Stuartovi, aby nám popsal své zkušenosti s hollywoodským dvojím metrem a názory na problematiku těchto tří článků z našeho jumpspaceovského Kánonu. Nyní věnujeme trochu času Stuartově známé Michelle Garcia, redaktorce magazínu The Advocate, která se na toto téma dívala ve svém úvodníku trochu z odstupu. Ve snaze vyjádřit se ke Stuartově dortové metafoře a zároveň zodpovědět otázku v nadpisu využila Garcia nově uveřejněné závěry výzkumu Národní komise LGBT herců a Williamsova Institutu z roku 2015.

Pravidelným čtenářům Jumpspaceu bude Garciin článek možná znít velmi povědomě. I přes nedávné velké společenské pokroky v Americe jako takové se totiž v Hollywoodu na poli velkofilmů a herců do nich najímaných příliš nezměnilo. Garcia své vysvětlení staví na generačních rozdílech, a v tomto ohledu v jistých případech rozhodně není na omylu. Stará garda se drží na vrcholu a jen tak si své přežité světonázory vymluvit nenechá. Budiž. Přežili se horší lidé, přežijí se i oni.

Já bych si však dovolil poukázat ještě na pár věcí, které Garcia nezmiňuje; věcí, které všechny souvisí s faktem, že se z Hollywoodu v posledních pár desetiletích stal celosvětový byznys: Herci se k homosexualitě přiznávat často nechtějí ani ne tak z osobních důvodů nebo ze strachu, že by jim to nejvyšší hollywoodští papaláši dali sežrat, jako spíše proto, že může jít o poměrně nerozvážné a nebezpečné obchodní rozhodnutí. Jak to ostatně kdysi vyjádřila Ellen Page, „Lidé se často odvolávají na jednu ohranou výmluvu, a to že člověk nemůže nic přiznávat, protože by mu to poškodilo kariéru. Na tom je velký díl pravdy. Když jsem se rozhodovala, jestli to veřejně přiznat, vůbec jsem si v tomto ohledu nedělala iluze.“

V čem je tedy konkrétně problém? Například v tom, že zatím neexistuje žádná LGBT hvězda, která by byla dostatečně známá a slavná na to, aby si mohla diktovat podmínky, aby její jméno stačilo k odklepnutí filmu. Zatím se nezrodila žádná celosvětová LGBT hvězda velkofilmů. Stejně jako bylo kdysi dávno zapotřebí, aby dostal Will Smith šanci ve Dni nezávislosti, a teprve díky tomuto kasovně úspěšnému precedentu se pootevřela vrátka k najímání afroamerických herců do hlavních rolí v blockbusterech, to samé je potřeba i v případě gay komunity.

Otevřeně homosexuální herci sice v Hollywoodu pracují, ale kvůli své orientaci nemají šanci vypracovat se výše než k vedlejším rolím ve velkých filmech, případně větším rolím ve filmech nízkorozpočtových. Tohle se týká například Zachary Quinta (Spock ve Star Treku), Andrew Scotta (Moriarty v Sherlockovi), Bena Whishawa (Q v Bondovi) nebo Iana McKellena (Gandalf v LOTRovi a Hobitech).

– Jodie Foster již dávno přešla za kameru a věnuje se spíše režii.

– Kristen Stewart si našla místo v nezávislé scéně, a navrch spoustu filmů točí v koprodukci s evropskými zeměmi.

– Neil Patrick Harris, Jim Parsons a většina ostatních LGBT herců a hereček zůstávají v přívětivějších vodách televize (případně na Broadwayi) a na filmových plátnech se objevují jednou za uherský rok. Kdyby byla například Sarah Paulson, která v letošní sezóně sklízí zprava i zleva ovace a nominace za své výkony v seriálech Lid vs. O. J. Simpson a American Horror Story, heterosexuální muž, tak by neuplynul týden, abyste nečetli zprávy o tom, že byla obsazena v nějakém velkofilmu nebo rovnou blockbusterové franšíze (viz raketový start Chrise Pratta, obnovená kariéra Roberta Downeyho Jr., neustálé šance, které dostávají Chris Hemsworth, Colin Farrell, Vince Vaughn a Johnny Depp či nepochopitelné kariéry Joela Kinnamana, Sama Worthingtona nebo Jaie Courtneyho). Jenže takhle ji v televizi mohou všude oslavovat, a role se jí hrnout prostě nebudou.

– A pak tu jsou herci a herečky, o kterých se minimálně tuší, že by mohli být to či ono, ale oni se k tomu buď nevyjadřují, nebo to rovnou popírají – viz například Luke Evans, Richard Armitage, Kevin Spacey, Queen Latifah nebo John Travolta.

Neexistence LGBT superhvězd, které by byly schopné protlačit Hollywoodem změnu obchodního myšlení, je ale pouze symptomem výchozího problému. Jak jsme si již psali, z Hollywoodu se stal celosvětový byznys, a právě v tom je kámen úrazu. Díky stále narůstajícím rozpočtům blockbusterů a významu mezinárodních filmových trhů si americký filmový průmysl nemůže dovolit obsazovat hlavní role LGBT herci, když ví, že velká část světa má s otevřeně homosexuálními lidmi, řekněme, problém.

Ona je jedna věc projít si coming-outem v USA, potažmo v Hollywoodu jako takovém, kde je dnes vcelku otevřená atmosféra, ale zkuste si pak jet propagovat svůj film do Ruska, devátého nejvýdělečnějšího filmového regionu na světě, kde by vás třeba také mohli vyhostit nebo zatknout za „propagaci homosexuality“. V Číně, druhém největším filmovém trhu, by vám ten film s největší pravděpodobností ani neuvedli. To samé i ve spoustě dalších zemí – nejen asijských, afrických a jihoamerických. Jak situaci popisuje filmový analytik Jeff Bock, „Ve většině filmových teritorií filmy stále prodávají především tváře herců a leckteré země by snímky s homosexuálními herci ani neodkoupily.“

Opatrnost filmových studií vlastně dává – z určitého zvráceně nelidského, obchodního hlediska – smysl. Prezidentka organizace GLAAD Sarah Kate Ellis vysvětluje, „Když se člověk podívá na filmový trh v celosvětovém měřítku, uvědomí si, že se velká hollywoodská studia čím dál více opírají o výdělky ze zahraničních teritorií. Jenže svět má stranou přijetí LGBT lidí ještě hodně velké mezery a studia si jen kvůli tomu nechtějí kazit šance si vydělat. Když dva roky chystáte nějaký film, nalejete do něj spoustu peněz a pak máte jen omezené časové okno, abyste ty peníze vydělali, příliš riskovat se vám chtít nebude.“

V tomto ohledu oběma přitakává zakladatelka společnosti ID Public Relations Kelly Bush. „Ve světě je stále spousta homofobie. Člověka mohou na mnoha místech na zemi kvůli jeho orientaci stíhat nebo i uvěznit, můžou ho beztrestně zavraždit nebo rovnou nechat státem popravit. Každý homosexuální herec musí hodně cestovat a musí si tedy být vědom toho, že je svět plný nenávisti. Jinak na to může doplatit.“

Nemá ale cenu si nic nalhávat: Oni hollywoodským účetním často způsobují vrásky i leckteří západní diváci. Podle nedávného průzkumu časopisu Variety by se 6 z 10 dospělých Američanů zdráhalo jít na akční film s LGBT hercem v hlavní roli a 4 z 10 by nešli na film s LGBT hlavní postavou. Ostatně vezměte si už jen ten poprask, který se strhnul ve chvíli, kdy se internet dozvěděl, že bude Sulu ve třetím Star Treku gay…

…nebo když si toho času představitel Spider-Mana Andrew Garfield zaspekuloval, že by mu přišlo fajn, kdyby si jeho postava v novém filmu našla přítele…

…nebo když se internet začal ptát, jestli by mohla být Elsa z Ledového království lesba nebo Poe Dameron z nových Hvězdných válek gay…

…nebo když se ukázalo, že bude nějaký gay součástí týmu ve druhém Dni nezávislosti (Mnoho povyku pro nic: Jak moc se Emmerich těmi postavami kasal, o tolik více je ve výsledku zprasil. Postavy hrají hetero herci, jsou to stereotypy – štrikování a kytičky, vážně? –, které si v průběhu celého filmu nedají ani pusu na čelo a, to nejlepší na závěr, opět jeden z nich umře, takže opět absence dobrých konců.)…

…anebo si vzpomeňte, jak je hlod o tom, že by z „Bonda měli udělat černou gay transku na vozíčku“, dodnes oblíbeným argumentem ad absurdum na mnoha diskuzích rozebírajících osud filmové franšízy s agentem 007…

…a nakonec bychom si mohli zmínit i ty zástupy LGBT postav ze známých i neznámých předloh, které Hollywood buď preventivně „zheteráčťuje“ (a nikdo proti tomu nic nenamítá), nebo se jim i přes jejich ne zrovna malou oblibu u fanoušků vyhýbá jako čert kříži (a téměř nikdo se jich nedožaduje): Deadpool dělá gay džouky, ale jinak je to navzdory komiksové předloze heterák jako poleno; Mystique z X-Menů na sebe ve filmech zásadně bere podobu heterosexuální Rebeccy Romijn nebo Jennifer Lawrence; Iceman také věčně kouká po Rogue, ačkoliv by podle komiksové předlohy nemusel; Nolanova Catwoman možná vztah se ženou naznačovala, ale nic nebylo řečeno jasně, a ve finále stejně skončila s Brucem Waynem; inkarnace Green Lanterna byla v sólovce z roku 2011 hetero a to samé se dá očekávat, až ho DC znovu představí v současné šňůře batmanovsko-supermanovských komiksovek; a po téměř dekádě superhrdinských filmů jsme se stále nesetkali s Hulklingem, Wiccanem, Northstarem, Batwoman a hromadou dalších. A všimněte si, že jsme se nehnuli od komiksových filmů – v ostatních žánrech je to v podstatě stejné.

Hollywood je byznys, který musí kromě domácího trhu myslet i na zbytek světa. A je sice fajn, že spoustě Američanů konečně došlo, že na homosexualitě vlastně nic není, jenže co je to platné, když to samé zjištění většinu světa teprve čeká. S narůstajícím významem světových výdělků z kin tedy u hodně homosexuálních herců a hereček přetrvává i potřeba skrývat se a tutlat. Bohužel, než změní názor celý svět, tak se to toho ještě natutláme…

——————

Jestliže jste homosexuální herec a jdete na konkurz, modlete se, aby byl jeho vedoucí narozen po dvoustém výročí založení USA.

Pracující herec a losangeleský komik Jason Stuart mi jednou povídal, že filmařům a televizním producentům pod 35 let je sexuální orientace herců, kteří jim přijdou na konkurz, úplně ukradená. Jelikož se do rozhodovacích pozic v Hollywoodu dostává stále více mladších ročníků, Stuart postupně zjistil, že jim u herců konkrétně homosexualita prostě nevadí. Možná proto se mu v poslední době začalo tolik dařit v televizi (hrál třeba v The Secret Life of American Teenager nebo ve Vincentově světě), u nezávislých filmových produkcí (BearCity, K-11) a ve webových sériích – vlastně jsme se spolu bavili zrovna ve chvíli, kdy měl pauzu při natáčení internetového pořadu Mentor.

Stuart také působí jako spolu-předseda Národní komise LGBT herců, která spadá pod Americký svaz herců (SAG). Zrovna minulý týden ve spolupráci s losangeleským Williamsovým Institutem na University of California publikovali výsledky první komplexní studie LGBT členů svazu SAG. Tento svaz zastupuje všechny hollywoodské herce od komparzistů až po ty největší áčkové celebrity. Studie zkoumala, jakým obtížím a nerovnostem LGBT herci čelí v nejrůznějších oblastech svého zaměstnání: během konkurzů, na pracovišti či při shánění agenta a manažera.

Podle této studie více než polovina z 5700 dotazovaných LGBT osob věří, že jsou režiséři a producenti proti lesbickým, gay, bisexuálním a transsexuálním hercům zaujatí. Zhruba třetina heterosexuálních dotazovaných vypověděla, že si nějakého homofobního, diskriminačního chování na place někdy v minulosti již také všimla. A aby toho nebylo málo, více než polovina gay a bisexuálních herců si už od režisérů a producentů přímo vyslechla nějakou homofobní poznámku.

Zatímco však spousta hetero- i homosexuálních herců tvrdí, že se podmínky na pracovišti pomalu zlepšují, takže je čím dál méně třeba homosexualitu skrývat, LGBT umělci se stále setkávají s diskriminací a jejich orientace je pro ně stále překážkou. A to překážkou tak velikou, že jim zcela zabraňuje vypracovat se ke slávě stejným způsobem, jakým to udělala například Jennifer Lawrence či Channing Tatum. Na poli komedií sice pár herců, kteří to někam dotáhli, působí – například Neil Patrick Harris nebo Jane Lynch –, ale proč by třeba následující královna romantických komedií nemohla mít ve skutečném životě místo přítele partnerku? Proč jen nemůže příštího hrdinu akčních velkofilmů ztvárňovat homosexuální herec?

Zdá se, že většina LGBT herců je typicky obsazována do LGBT rolí, a to buď jen ze zvyku, nebo kvůli jejich předchozím zkušenostem, které povětšinou nabyli ztvárňováním LGBT postav a hraním rolí bez jakékoliv hloubky a vývoje. Jestliže je ale nabídka LGBT postav už takhle dosti omezená, pracovních příležitostí mají tito herci jednoduše jako šafránu. „Když je člověk gay, může se ucházet jen o velmi malé množství rolí. I o ně ale musí soupeřit s heterosexuálními herci,“ tvrdí Stuart. „Jestliže se člověk nehodí do určitých homosexuálních rolí, a ani ty heterosexuální ho nikdo nenechá hrát, mnoho příležitostí se někde objevit mu opravdu nezbývá.“

Většina herců podle průzkumu nemá problém ztvárňovat nějakou LGBT postavu, ať už do této skupiny sami patří, nebo ne. Problém tkví jednak v lidech, kteří o jejich najímání rozhodují a kterým naskakuje husí kůže už jen při představě LGBT herců a rolí, a také v neochotě samotného průmyslu nabízet těmto hercům rozmanitější výběr postav než jsou stále jen ty stereotypické.

Jeden heterosexuální herec ve studii napsal, že na něj mělo na začátku kariéry negativní dopad ztvárnění jedné homosexuální postavy, ale že se od té doby, „ze všech sil snažím změnit takové vnímání mojí osoby a nějak to překonat.“ Jiný respondent vysvětloval, že, „Když se o vás ví, že jste gay, a k tomu ještě hrajete samé gay role, vedoucí konkurzů si vás pak ani nedovedou představit v roli heterosexuála.“ A další homosexuální herec dodal, že přijetí byť jedné jediné homosexuální role zapůsobilo na jeho kariéru „jako kryptonit.“

Většina LGBT herců, kteří se studie zúčastnili, řekla, že v profesním životě svou homosexualitu neskrývají. U drtivé většiny jsou s tímto aspektem osobnosti obeznámení jejich agenti, kolegové, režiséři i producenti. Přesto však v Hollywoodu působí zhruba tucet světoznámých herců s velkými jmény, kteří sice jsou homosexuálové, ale přiznat to nemohou. Jak píší autoři studie Williamsova Institutu: „Být coby herec také neskrývaný homosexuál je vcelku složitý koncept, který občas ani není v rukách samotných herců. Spousta z nich – především pak ti, kteří nejsou příliš konformní svým genderovým zařazením – například vypověděla, že to přiznat nemohou, ačkoliv to na nich spousta lidí stejně vidí.“

Stuart s nimi v zásadě souhlasí: „Myslím, že někteří lidé – včetně třeba mě – jsou v první linii nadcházející změny, zatímco jiní ne. Jde o osobní volbu. Já nehodlám nikoho soudit za to, že vytrvale nechce přiznat barvu, ale přesto si myslím, že je důležité vytvořit svým chováním takové prostředí, ve kterém člověk může prostě existovat, a nemusí řešit nějakou svoji identitu.“

Já vnímám LGBT herce podobným způsobem jako například sportovce: Většina obyčejných lidí nemá ani ponětí, co to obnáší být profesionální herec či sportovec, ačkoliv do míče si občas kopne každý rád. Já sama kromě své práci v magazínu The Advocate píšu tady v Hollywoodu do jednoho týdenního skečového pořadu. Studovala jsem na UCLA producentství a stejně jako tolik jiných škrábalů chodím do kaváren Starbucks psát divadelní hry. Mám mezi herci spoustu přátel. Ale přes tohle všechno mám i já sama jen velmi povrchní povědomí o tom, s čím se musí herci potýkat: o drobnohledu vedoucích konkurzů, o všech těch odmítnutích, o roztodivných dietách.

Přesto bychom ale všichni velice rádi viděli, jak se z nějakého otevřeně homosexuálního herce stává hvězda první velikosti, skutečná celosvětová celebrita. Snad proto, že bychom se v něm rádi viděli my samotní. Chtěli bychom, aby nás hřálo vědomí toho, že by nás na základě našeho talentu, nikoliv sexuální orientace, dokázali přijmout milióny lidí nejenom po celé Americe, ale dokonce po celém světě. Je tedy více než snadné nad nějakým hercem mávnout rukou a uštěpačně pronést: „Šmarjá, proč už to konečně nepřizná? Beztak by to každýmu bylo putna!“ Člověk ale musí pomyslet na to, jestli by takové přiznání bylo putna i staré gardě hollywoodských režisérů, producentů, vedoucích konkurzů a studiových kravaťáků. Právě tihle lidé totiž třímají v rukách otěže hereckých kariér. A jestli jim to putna bude, nebo ne, se v zásadě odvíjí od faktu, že Hollywood je byznys.

Stejně jako je hlavním cílem profesionálních sportovních týmů vyhrávat zápasy, aby tím částečně nalákaly diváky na stadion a donutily je tak utratit tu peníze za lístky a občerstvení, cílem filmového a televizního průmyslu je donutit diváky, aby se dívali na jejich produkty. Lidé musí chtít nějaký film opravdu moc vidět, aby vyplázli $25 za dva lístky do kina, $20 za pití a popcorn a $50 za hlídání dětí. Ve světě, v němž je obecenstvo roztříštěné po nepřeberném množství televizních kanálů, u DVRek a mobilů, si musí diváci – pokud se chtějí podívat na nějaký pořad – vědomě udělat čas, namotivovat se a vzpomenout si, kdy se vlastně vysílá. Za to, že ten který seriál získá nějakou Emmy, stanice nedostane ani vindru (ačkoliv jakákoliv cena popularitě jistě pomáhá). Stanice vydělávají na tom, kolik lidí se jim podaří vystavit reklamám (které ale díky nahrávacím zařízením většina lidí přeskakuje). Coby autorka mám za to, že je takový finanční model poměrně svazující. Coby lesba považuji za nehoráznost, že se stanicím toleruje diskriminační jednání jen kvůli jakýmsi obavám ze ztráty zisků.

Stejně jako Stuart tedy sama vyzývám své kolegy z generace Y, aby se ve větší míře podíleli na vedení konkurzů a více rozhodovali o tom, které pořady a filmy dostanou zelenou, a které ne. Třeba si už nyní chystají nějakou komedii o dospívání odehrávající se na newyorském Long Islandu. Pokud ano, mám skvělý nápad, kdo by mohl hrát otce hlavní hrdinky…

—————

Další zdroje:

Why Gay Movie Stars Are Staying Locked in the Closet

http://www.hollywoodreporter.com/news/finding-dory-frozen-lgbt-characters-898354

www. therichest.com/expensive-lifestyle/entertainment/10-actors-who-are-cursed-as-being-box-office-poison/

http://www.comicbookresources.com/article/celebrate-pride-month-with-this-list-of-63-lgbt-marveldc-characters

www. therichest.com/expensive-lifestyle/entertainment/10-fictional-characters-you-didnt-know-were-gay/

—————

Korekce: Lucifrid

—————