Lena Dunham, „Nevyspala jsem se s nimi, ale zato na mě křičeli“
Jméno Lena Dunham bude jistě známé všem, kdo se dívají na oceňovaný americký seriál z produkce HBO Girls. Lena v něm totiž nejen hraje hlavní roli, ale zároveň do něj píše scénáře, podílí se na jeho produkci, občas si nějaký díl zrežíruje a vůbec působí jako tzv. showrunnerka, tedy hlavní šéfová, která celý projekt vede. Seriál získal jen během svých prvních třech sezón osm nominací na cenu Emmy a vyhrál dva Zlaté glóby. Sama Lena si odnesla jeden Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Na to, že je jí teprve 28 let, je tedy už takhle úspěšná dost.
Kromě práce na seriálu Girls, díky níž jako první žena vyhrála cenu za nejlepší režii v žánru komedie od Amerického spolku režisérů, Lena hrála ve filmu Čtyřicítka na krku či v seriálu Mildred Piercová, vystupovala v dokumentu Side by Side, napsala dva scénáře k celovečerním filmům – k Nábytečku z roku 2010 a k o tři roky mladšímu Choose You – a kromě toho pravidelně přispívá krátkými články do novin The New Yorker. V následujících letech bude dál pracovat na Girls, které si stále drží poměrně vysokou sledovanost, a zároveň si bude připravovat film Catherine, Called Birdy adaptovaný ze stejnojmenného románu Karen Cushmanové.
Dnes si ale nebudeme povídat o Lenině kariéře v Hollywoodu, nýbrž o jejích knižních úspěších. Na podzim 2014 totiž Lena publikovala svou první knihu Not That Kind of Girl (česky ji v roce 2015 vydalo pod názvem Holka a ne ledajaká nakladatelství NOXI), která se v Americe setkala s nebývalým ohlasem. Možná je to tím, že je náramně vtipná (někteří kritici Lenin tón psaní přirovnávají k Woodymu Allenovi), možná je to díky její otevřenosti (Lena mluví na hollywoodské poměry velmi přirozeně a neštítí se žádného tématu… na což ve veřejně prudérní Americe, která se v určitých věcech nota bene ráda teatrálně uráží a dělá vlny, samozřejmě velmi doplácí) a možná za to mohou média, která využívají Leniny bez-servítkovosti a dělají z ní prubířský kámen všelijakých společenských otázek.
Je libo bavit se o problematice rasy v televizních seriálech? Co takhle to udělat na příkladu Girls? A kde jinde rozebrat třídní rozdíly ve společnosti než právě na tomto seriálu? Chtěli byste zjistit, jak se žije herečkám při těle ve filmovém průmyslu? Lena není úplně vychrtlá, tak co se zeptat jí? Potraty? Lenina parketa. Nepotismus v Hollywoodu? Hurá za Lenou. Nahota na kameře? Koho jiného se zeptat? Kdykoliv je potřeba řešit nějaké závažné téma, Lenin hlas je vždy slyšet, i kdyby třeba ona sama chtěla šeptat.
Liberálové Lenu milují, konzervativci ji nemohou vystát. Ženy ji vyzdvihují, mačistům nesedí její feminismus. Jedni jí tleskají, že se v seriálu často svléká, druzí na ni syčí, že to dělá příliš často, nebo že na to nemá postavu. V internetových diskuzích jde o jednu z nejnenáviděnějších celebrit současnosti, do níž je velmi módní se strefovat. Ano, všechno jsou to zjednodušení, ale jedno Leně prostě nelze upřít: Neustále se o ní někde mluví.
Tak se schválně podívejme na jednu pasáž z její knihy, v níž ona mluví o ostatních – konkrétně o spoustě pánů, se kterými se setkala v Hollywoodu, a kteří jí tak úplně nesedli. Tuto krátkou kapitolu pojmenovanou „Nevyspala jsem se s nimi, ale zato na mě křičeli“ jsem k překladu vybral zcela záměrně, protože v ní Lena dává nahlédnout pod kapotu filmového průmyslu (podobně jako například tento úžasný blog nazvaný ShitPeopleSayToWomenDirectors). A tento pohled by pro nás mohl být poměrně zajímavý. Lena zde totiž jako jedna z mála lidí (relativně) otevřeně a upřímně hovoří o tom, jak to funguje za oponou, a na jaké lidi může člověk v oné továrně na sny narazit.
Mimochodem, kdybyste se chtěli o zákulisí Hollywoodu dozvědět více, vřele doporučuji po-přátelovské projekty několika Přátel: náramně vtipné a sebereflexivní seriály Lisy Kudrow The Comeback, Matta LeBlanca Episodes a Matthew Perryho Studio 60. V jejich případě nejde o vyčítavé útoky proti hollywoodským ústrkům, nýbrž o „komedie se srdíčkem“, které pobaví a dojmou, ale zároveň i bez přílišných vytáček poodhalí, jak to v továrně na sny zhruba může fungovat.
Vraťme se ale k Lenině knize: Všimněte si, že v ní autorka nikde neuvádí téměř žádná jména. Proč ne? Protože si pod sebou nechce podříznout onu idiomatickou větev úplně celou. Protože by v tomhle byznysu ráda pracovala i nadále. Protože ačkoliv jí vadí, že ji spousta kolegů nebere vážně, nemůže si dovolit na ně přímo ukázat prstem, protože by jí pak mohl hrozit stejný osud, který potkal například Katherine Heigl. Takže se vzpouzí a křičí jen tak polohlasně – dostatečně na to, aby byla trochu slyšet, ale ne tolik, aby na sebe upoutala příliš pozornosti. Alespoň ale, že to dělá s humorem!
„Nevyspala jsem se s nimi, ale zato na mě křičeli“
Takhle pojmenuji knihu memoárů, kterou napíšu, až mi bude osmdesát let a všichni mí hollywoodští známí budou po smrti.
Půjde o jakési ohlédnutí za dobami, kdy se s ženami v Hollywoodu zacházelo jako s takovými těmi papírovými obaly na skleničkách v lepších hotelích – jakmile dosloužily svému účelu, dalo se jich velmi snadno zbavit.
Úryvky z té knihy mi otisknou v časopisu Vanity Fair spolu s fotkami, na nichž se jednou hurónsky směji na jakési dávno zapomenuté premiéře, podruhé mám na hlavě přivázanou bambuli z třásní roztleskávaček, jindy usrkávám brusinkovou vodku s minerálkou anebo mi roste bříško s mými prvními dvojčaty.
Reklamu na tu knihu mi udělá sama americká prezidentka a o velký nárůst popularity se mi postarají vysokoškolačky, které budou psát závěrečné práce na téma ‚Dějiny nerovnosti mezi pohlavími‘.
Nemohu se dočkat, až mi bude osmdesát.
Tou dobou již budu mít svou ‚oeuvre‘ – nebo alespoň nějakou ‚filmografii‘.
Budu moci udivovat vnoučata svou sbírkou drahocenných broží.
Budu moci beze špetky studu vracet v restauracích jídla do kuchyně a na letištích se nechávat vozit v kolečkovém křesle.
Budu moci šokovat lidi tím, že tu a tam zčistajasna začnu mluvit o lízání análů.
Budu si moci obarvit svůj účes ala hrnec na oranžovo.
A konečně se také budu moci ohánět pravými jmény. S rozkoší budu moci na kohokoliv ukázat mstivým prstem a nějaké soudní šarvátky se správci pozůstalostí těch bídáků mi budou u prdele, protože mi bude osmdesát a s největší pravděpodobností budu hrdou majitelkou sedmnácti labutí.
Všem lidem prozradím, co mi hollywoodští muži během toho šíleného prvního roku, který jsem ve filmovém průmyslu strávila, říkávali:
‚Dělám to jen pro tvoje dobro.‘
‚Vím, že se skoro neznáme, ale i tak tě považuji za dobrou kamarádku.‘
‚S vámi se teda člověk nasměje.‘
‚Přece nejsi hloupoučká.‘
‚Vy byste určitě nikoho jen tak neodmítla.‘
‚Měla byste projevovat trochu více vděku.‘
‚Kdyby ses trochu snažila, slušelo by ti to mnohem víc.‘
‚Doufám, že se o tebe přítel dobře stará. Máš přece nějakého přítele, ne?‘
‚Víte, spousta chlapů si se silnými ženami nedokáže poradit…‘
‚Od posledně jste dost zkrásněla.‘
Popíšu každou svou interakci s mužem, která sice začala velmi záživnou konverzací o filmovém a televizním řemesle, ale brzy se zvrtla v jednostranné naříkání nad sexuální nespokojeností s jeho manželkou, která kdysi bývala vášnivá jako málokdo, ale dnes musí brát léky na neplodnost. A i to naříkání se najednou změnilo v rozhovor o tom, jak si na vysoké jeho přítelkyně nechávala při sexu na nohách boty, a jak je podle něj manželství ‚pořádná fuška‘.
Abych vám to přeložila: Manželka už mě nepřitahuje a ty sice nevypadáš jako kdovíjaká modelka, ale jsi mladá a od roku 1992, kdy jsem byl naposledy nezadaný, se určitě musely objevit nějaké nové a odvážné sexuální pozice, tak co takhle, že bychom na to zkusili spolu skočit, a ty by ses pak mohla dál v klidu plně oddávat svojí práci, já bych byl zase dál v klidu oddaný se svou manželkou, tou ekologicky šetrnou bytovou aranžérkou, a už v životě bych se nepodíval na tebe ani na žádný z tvých filmů?
Popíšu, jak jsem se s žádným z těchto mužů nikdy nevyspala. Spala jsem s muži, kteří bydleli v dodávkách; ve squatu u bývalých přítelkyň, které byly zrovna pryč na hudebním festivalu Coachella; s muži, kteří ujížděli na domácí floře; a s muži, kteří se dívali na televizní stanici PBS.
S tamtěmi muži jsem se ale nikdy nevyspala.
Popíšu, jak se mi všechny tyto vztahy rozpadly přesně ve chvíli, kdy si ti muži uvědomili, že nehodlám být ničí chráněnkou, mazlíčkem, fanynkou nebo dychtivým přívěskem do společnosti.
Promluvím o všech těch nenápadných obviněních: ‚Člověk aby vás naháněl po celém městě.‘
O citlivých dotazech: ‚Copak se vám přihodilo, berunko?‘
O vzteklých žalobách: ‚To jste teda pěkně zkurvená lhářka! To se jako celá ta vaše zasraná generace neumí chovat, nebo co?‘
Kamarádka Jenni těmto lidem říká Zloději záře. Těm mužům, kteří už v zábavním průmyslu pracují hodně dlouho, dávno je to přestalo bavit, ale nedokážou nebo nemohou odejít. Hledají proto nějaký nový druh energie, něčí pochvalu a uznání. Tohle celé sice je spojené se sexem, ale úplně zaměnitelné to s touhou po něm není. Tihle muži vás totiž chtějí připravit o něco mnohem cennějšího než jen vaše kalhotky na zadních sedadlech svých limuzín. Prahnou po vašich nápadech, zvídavosti, vašem nadšení vstávat každé ráno z postele a vytvářet něco nového.
‚Který?‘ zeptá se mě kamarádka při zmínce o jediném muži, se kterým jsem se na jinak velmi nudném večírku bavila, ‚Akorát tak další Zloděj záře.‘
‚Támhleten maník,‘ pronese o dalším zdánlivě okouzlujícím vizionáři, ‚to je úplně prapůvodní Zloděj záře.‘
Až mi bude osmdesát, napíšu, jak jsem kdysi seděla s jedním režisérem v jeho hotelovém apartmánu a nechávala si vyprávět, jak holky zbožňují, když je ‚režírujete‘ při kouření ptáků.
‚Pánejo,‘ odpověděla jsem. Jak jinak jsem na něco takového asi mohla zareagovat?
‚Ani nevím proč,‘ řekl. ‚Prostě jsou po těch instrukcích celý žhavý.‘
Popíšu jedno pseudo-rande, na které jsem si vyšla s mužem, jehož práci jsem velice obdivovala. Oblékla jsem si bílé šaty s všehovšudy jen jedinou skvrnou a jela s ním taxíkem do centra. Opřela jsem se do potrhané koženkové sedačky a pomyslela si, ‚Teda, konečně se mi to podařilo. Konečně si připadám jako dospělá žena.‘ A když byly čtyři hodiny ráno a já mu chtěla dát pusu na rozloučenou, pohlédl na mě s kamenným výrazem ve tváři, odvrátil hlavu a já mu políbila koutek úst a tvář. V tu chvíli jsem se otočila čelem vzad a odpelášila pryč takovou rychlostí, kterou se mi do i od té doby nepodařilo znovu nabrat. Cítila jsem se tak strašlivě zostuzená. Šlo o můj první a jediný přešlap tohoto druhu a on se jím teď určitě pochlubí všem svým přátelům a známým: Je slabá. Je stejná jako všechny ostatní. Chce to.
Rozepíšu se i o dalším, trochu starším filmaři a o tom, jak jsem s ním jednou šla po skleničce ulicí a uvědomila si, že trochu kulhá. Nijak to nevysvětlil a já se neptala. A pak přiložím e-mail, který jsem od něj dostala poté, co jsem mu řekla, že se bohužel nebudu moci zúčastnit natáčení jeho filmu, jelikož tou dobou budu točit svůj seriál. ‚Jak se jen můžeš opovážit odmítnout příležitost být malou součástí filmu, o kterém se v následujících letech budou učit studenti na vysokých školách, a dát místo něj přednost jepičímu úspěchu v podobě nějakého hloupého „televizního pilotu“?‘ V uvozovkách! Dal ten výraz DO UVOZOVEK!
Tu zprávu jsem četla dokola a dokola, šokovaná, čelisti sevřené vztekem, neschopná vydat ze sebe jedinou hlásku. A pak jsem si tu vlastní bolest a zášť představila znásobenou padesáti v mysli muže, který ten mail odeslal, v mysli toho člověka, pro něhož je život hra s nulovým součtem a ženy obyčejné rekvizity, v mysli umělce, který považuje umění druhých za pouhé rozptýlení od Božího záměru podporovat jeho osobní zájmy. Jak jen takový člověk musí trpět! Jak jen se musí dusit! Právě tehdy jsem se rozhodla, že sama nikdy nebudu takhle závistivá. Nikdy se nebudu lidem mstít. Nenechám si nahánět strach staršími generacemi ani těmi mladšími. Každé ráno se otevřu světu jako sedmikráska. Budu pracovat sama pro sebe.
Občas si představuji všechny ty Zloděje záře, jak sedí kolem dlouhého konferenčního stolu jako členové vlády a jsou zabraní do živé debaty o mně: Je lstivá a manipulativní, říká jeden. Je schopná čehokoliv, jen aby dostala, co chce, přidává druhý. Na to, aby se prošukala na vrchol, by ta holka ale musela být mnohem menší šereda. A jeden Metuzalém ještě navrch přihodí: Já s ní, pánové, zažil pár hezkých chvilek. Je to milé děvče. Jsem zvědavý, co z ní bude.
Teprve ta nejděsivější představa mě ale donutila udržovat s nimi kontakt dlouho poté, co mi s nimi přestalo být příjemně, donutila mě, abych se jim znovu a znovu pokoušela dokázat, co ve mně je. Právě tahle představa byla důvodem, proč jsem jim nadále zvedala telefon, proč jsem s nimi dávno po večerce chodila na skleničku, proč jsem se s nimi bavila o věcech, které mě absolutně nezajímaly, a proč jsem se nutila nevstávat od stolu, ačkoliv mi z jejich společnosti již začal běhat mráz po zádech. Touhle představou, které jsem se v jejich myslích tak usilovně snažila předejít, bylo: Je to taková ťunťa. Té se člověk vůbec nemusí obávat.
Jedna moje kamarádka, žena, které si nesmírně vážím, mi vyprávěla o tom, že si kdysi zažila v podstatě to samé. ‚Natočila jsem svůj první film a nestačila se divit, protože v tu chvíli jakoby odnikud vylezla celá armáda mužů, kteří u mě hledali… něco.‘ V mládí to bývala punkerka. Taková ta ryzí a nefalšovaná. Takže si například oblečení zásadně nekupovala v obchodních centrech. ‚Jim to ale vůbec nedotékalo: Já se s vámi nepřišla kamarádíčkovat. Já vás přišla roznést na kopytech.‘
Já jí řekla, že jsem teď mimo bojiště, ale pravdou je, že bývaly doby, kdy mi telefon zvonil třeba i ve dvě ráno a já z toho byla naprosto vyděšená. Kdo se jen mohl dostat k mému číslu a bylo mu jedno, v jakou dobu se sluší volat? To jsem si pak třeba vyslechla zprávu zanechanou hlubokým hlasem: ‚Kdybys měla chvilku, rád bych si s tebou popovídal. Umíš dobře poslouchat.‘
Víš ty, proč jsem tě tak poslouchala? Protože jsem chtěla. Protože jsem se chtěla něco naučit, chtěla jsem povyrůst, chtěla jsem se nějak udržet v tomhle byznysu.
Hele na ni, říkali si v duchu, na tu malou rozkošnou věcičku, co z dálky skoro vypadá jako režisérka.
Jen počkejte, až mi bude osmdesát.
——————–
——————–
Korekce: Lucifrid
——————–
Napsat komentář