Jason Stuart, „Nejste bílý heterák? Tak to si v Hollywoodu skoro neškrtnete.“

Jason Stuart je herec, kterého si asi z žádného filmu nevybavíte. Ani o jeho kvalitách nedokážu příliš napsat, protože zatím nedostal mnoho příležitostí ukázat, co v něm je. A nejspíš ani nedostane, protože mu už není dvacet ani třicet, a Hollywood do hlavních rolí najímá starší herce jedině tehdy, když už mají jméno a jsou schopní lákat davy. Stuart hrál jednu vedlejší roli v jednom vedlejším filmu Love Is Strange, mihnul se v jedné epizodě seriálu Sleepy Hollow, kdysi dávno se objevil v Policajtovi ze školky nebo v Gie, hrál v hoře kraťasů a zastal i hromadu všelijakých jiných pidiroliček. Podle jeho profilu na IMDb se vlastně zdá, že pracuje skoro neustále. Nikdy si ale neudělal jméno, nikdy se nevypracoval, nikdy ho nikdo pořádně neznal. Jason Stuart do kina zástupy fanoušků nikdy nelákal a lákat ani nebude.

Otázkou zůstává, čím to je. Možná je zakopaný pes v tom, že neumí hrát. Možná v tom, že je v továrně na sny tak neskutečná konkurence, že jen zhruba každý tisící nadějný herec má šanci probojovat se alespoň na dohled vrcholu. A možná se klíč k zodpovězení této otázky skrývá v nadpisu Stuartova článku, který v lednu 2015 napsal pro portál Gay.net. K němu by se slušelo dodat, že ani začínající bílí heterosexuální herci samozřejmě nemají v Hollywoodu na růžích ustláno. Jenže oni na rozdíl od ostatních alespoň mají šanci dostat onu šanci. Barva jejich kůže ani sexuální orientace jim nejsou v cestě za slávou na překážku, takže se jim producenti, režiséři a šéfové studií nebojí svěřovat například i hlavní role ve velkofilmech, a to přesto, že do té doby oni herci vystupovali třeba jen v televizi anebo v nezávislých filmech, takže jsou na takovémto měřítku finančně a ekonomicky neověření.

Pokud mi nevěříte, dám vám pár příkladů z posledních pár let: Taron Egerton v Kingsman: Tajné službě, Logan Lerman v Percy Jacksonovi, Jay Baruchel v Čarodějově učni, Brandon Routh v Superman se vrací, Leonardo DiCaprio v Titanicu, Hugh Jackman v prvních X-Menech, Chris Hemsworth v Thorovi, Chris Pine v Star Treku, Eric Bana v Hulkovi, Tobey Maguire, Andrew Garfield a Tom Holland ve Spider-Manovi, Hayden Christensen v prequelech Hvězdných válek, Shia LaBeouf v Transformerech, Kit Harrington v Pompejích, Jason Momoa v Herculovi, Taylor Kitch v Johnu Carterovi, Chris Pratt ve Strážcích galaxie, Emile Hirsch ve Speed Racerovi, Joel Kinnaman v RoboCopovi, Arnie Hammer v Osamělém jezdci, Asa Butterfield v Enderově hře atd.

Byli byste schopní teď napsat vy mně nějaké proti-příklady herců tmavé pleti, herců homosexuálních či jakýchkoliv hereček, kteří dostali hned na začátku své velkofilmové kariéry podobnou šanci? Filmy z osmdesátých let se nepočítají a nové Hvězdné války také ne, protože v nich J. J. Abrams castingovými rozhodnutími zcela otevřeně bojuje proti tomu, o čem se teď bavíme. Na tu otázku bych asi sám nedokázal najít odpověď, a přesně na to Stuart naráží:

——————-

Říká se, že neexistují malé role, pouze malí herci. Já už těch malých rolí hrál spoustu, ale za malého herce se skutečně nepovažuji.

Když jsem si v časopisu The Hollywood Reporter četl, jak Chris Rock upozorňoval veřejnost slovy, „Je to bílý průmysl,“ na hollywoodský problém s nakládáním s rasovými minoritami, chtělo se mi k tomu dodat, „Je to bílý hetero průmysl.“ Rock psal o tom, jak jemu a dozajista i mnohým dalším snědým filmařům šéfové studií tvrdili, že by svět nechápal jejich smysl pro humor. Jestlipak se ale někdy někdo pozastavil nad tím, jestli svět chápe humor bílých heterosexuálů? Musím se tedy ptát, proč na názorech heterosexuálních bělochů záleží více než na vnímání kohokoliv jiného?

Nepsaným pravidlem tohoto průmyslu odjakživa bylo, že člověk nemůže být černoch, hrát někde hlavní roli a očekávat přitom, že na sebe ten film vydělá. Faktem ovšem zůstává, že snímky s Eddie Murphym, Whoopi Goldberg, Willem Smithem, Denzelem Washingtonem a spousty dalších černošských herců v kinech opakovaně vydělávaly a vydělávají.

A právě tento rozpor mě donutil znovu se zamyslet nad oním problémem s homosexuály. Kravaťáci na vrcholných pozicích ve studiích se při pohledu na Neila Patricka Harrise, Rosie O´Donnell a další umělce jednoduše nedokážou zbavit přesvědčení, že kdyby je najali do hlavní role v nějakém velkém filmu, tak by na tom tratili majlant (protože o peníze jde vždy v první řadě, peníze jsou základ).

Coby otevřeně homosexuální herec sice o práci nemám nouzi – ačkoliv se většinou musím spokojit s drobnými roličkami manažerů či lékařů, kteří hrají druhé a třetí housle mladším a hezčím mužům v rolích od počátku psaných pro heterosexuály –, ale na světě žijí i jiní lidé než jen heterosexuální muži, což znamená, že by měl zábavní průmysl nabízet práci nejen jim. Každý z nás chce na obrazovce a stříbrném plátně vidět svůj vlastní příběh, každý chce mít pocit sounáležitosti s okolní komunitou. Oprah Winfrey v Komorníkovi a Selmě, Matt Bomer v Bez kalhot, Jennifer Lawrence v Hunger Games, Hellen Mirren ve filmové sérii Hlavní podezřelý – jejich úspěch je názornou ukázkou toho, že na světě žijí hromady lidí ochotných dát zábavnímu průmyslu své peníze, kteří nutně nejsou do jednoho bílí, heterosexuální, mladí muži.

Všichni chceme v médiích vidět odrazy sebe samých a mít díky tomu pocit, že nejsme na okraji společnosti. Jestliže měl nějaký asijský, latinskoamerický nebo jakýkoliv jiný herec to štěstí, že pracoval s těmi nejlepšími lidmi v byznysu, pak by měl mít alespoň šanci dostat příležitost zahrát si třeba nějakého superhrdinu. Ostatně proč ne? Akčními hvězdami nemusí nutně být jen muži (jen se podívejte na Jennifer Lawrence v Hunger Games), a ani to nemusí být heterosexuální mladíci (nezapomínejte na Iana McKellena v Hobbitovi). A to se tu bavíme o dvou z největších filmových frančíz na světě!

Myslím, že lidé se chtějí v první řadě dívat na skvělé příběhy, které je dojmou a pobaví, a že většině je docela šumák, jestli hlavní postavu hraje, žena, někdo z rasové minority nebo třeba homosexuál. Co se zrovna LGBT komunity týče, na světě existují tři druhy lidí: Ti, kteří nás mají rádi; ti, kteří nás nemohou vystát; a ti, kterým jsme takříkajíc ukradení. Proč bychom se měli za všech okolností soustředit jen a pouze na tu jednu malou, třebaže hlasitou, skupinu, která nás nemá ráda? Na všechny ty surovce a zpátečníky? Proč bychom se nemohli pro jednou zaměřit na ty ostatní? Čas jde dál, ale povolaní hlavouni ve veřejnoprávních televizích nás svými programovými rozhodnutími stále jen upozaďují. A čísla jejich sledovanosti proto padají níž a níž.

Pokrok se ale nedá zastavit – každý rok se další a další houfy herců, komiků a zpěváků nebojí otevřeně mluvit o své orientaci. Sam Smith se jí nikdy netajil a nominací na cenu Grammy získal tolik, až se z toho člověku točí hlava. Když chce v dnešní době někdo moderovat udílení cen nebo nějakou denní talk show, tak je homosexualita skoro až podmínkou. A hlavní vysílací stanice se přitom stále bojí zaměstnat do pozice moderátora večerní talk show nějakou ženu, člověka s tmavou pletí nebo homosexuální orientací.

Nezastávám sice názor, že by tenhle průmysl byl proti jakékoliv skupině lidí kdovíjak předpojatý, ale myslím si, že to v něm funguje přesně podle toho rčení, „Vrána k vráně sedá.“ Jestliže jste bílí heterosexuálové, nejspíše jste vyrůstali s přesvědčením, že pro vás v tomhle světě existují nepřeberné možnosti, kam se vydat a co dělat. Osud vám upekl koláč a vy jste si ho mohli celý sníst. Vídali jste lidi podobné vám samotným ve filmech, v televizi, četl jste si o nich v literatuře. Jestliže jste ale gay, žena, jestliže jste postarší nebo máte tmavou pleť, tak jste z toho dortu dostali jenom pár okoralých, sotva poživatelných kousků. Já bych ten dort ale chtěl nový a celý. Mám totiž hlad. Všichni bychom rádi vlastní dort a místo u stolu, kde si ho sníst. Já to svoje ještě stále hledám.

—————

Korekce: Lucifrid

—————