Grace Randolph, „Evoluce Disneyho přístupu k rasově minoritním postavám a hercům“

Jméno Grace Randolph, která stojí za youtubeovskými kanály Beyond The Trailer a Movie Math, bude někomu možná povědomé. Grace se ve věcech Hollywoodu vyzná jako málokdo, takže její videa poměrně často využívám jako zdroje pro vlastní články. Většinou si od ní beru postřehy nebo nápady na to, do jakého kouta továrny na sny se vrtnout. Překlad kompletního videa je tedy novinka, nicméně tento popis disneyovské evoluce je natolik fascinující, že si to rozhodně zaslouží. Grace se v tomto videu zaměřuje nejenom na to, jak se od založení firmy (která se k dnešnímu dni rozrostla natolik, až spolykala několik konkurenčních studií, mj. Lucasfilm, Pixar a Marvel) v Disneyho animovaných filmech nakládalo s etnicky minoritními postavami, ale také jaké bylo etnické složení herců, kteří tyto postavy dabovali.

Díky Grace člověku dojde, proč byli američtí fanoušci tak strašně zklamaní, když byla oscarová herečka Lupita Nyong’o obsazena do rolí v Epizodě VII Hvězdných válek a v chystané adaptaci Knihy džunglí. To jsou přece dost vysokoprofilové projekty, ne? Inu, v Knize džunglí Lupita dabovala zvíře, vlčici, a v historickém kontextu, kdy afroameričtí herci a herečky v dabingu téměř nedostávali práci – a pokud ano, tak skoro výhradně v rolích zvířat – najednou ona fanouškovská nevole začne dávat trochu smysl. Stejně tak bude díky Grace pochopitelná i určitá pachuť, která spoustě amerických fanoušků zůstala na patře, když se dozvěděli, že v nových Hvězdných válkách Lupita sice hrát bude, ale ztvární zde plně animovanou postavu, která navíc měla podle původních návrhů svým zjevem dost připomínat karikaturu dlouhokrkých žen z afrického kmene Ndebele. Podoba postavy se kvůli internetovému halasu sice trochu pozměnila, ale faktem zůstává, že je barva pleti téhle herečky bezpečně odstraněná technologií motion capture.

Stejným způsobem ji hollywoodští tvůrci odstranili v případě Zoe Saldany v Avatarovi, Ahmeda Besta v prequelové trilogii Hvězdných válek (hrál Jar-Jara), Adewala Akinnuoye-Agbajeho ve druhém Thorovi (hrál postavu zvanou Kurse), Daimona Poitiera v několika marvelovských filmech (hrál ultimátního záporáka Thanose, dokud roli oficiálně nedostal bělošský herec Josh Brolin) nebo Jamieho Foxxe ve druhém Amazing Spider-Manovi. Ve Vetřelci nebyl herec Bolaji Badejo vidět kvůli celotělové masce a to samé se dá říct o Kevinu Peter Hallovi v Predátorovi. A make-upem se zase hollywoodští šikulové zbavili viditelného etnika u Zoe Saldany tentokrát ve Strážcích galaxie, Idrise Elby a Sofie Boutelly ve třetím Star Treku, Pauly Patton ve Warcraftu, Adewala Akinnuoye-Agbajeho tentokrát v Sebevražedném oddíle nebo Oscara Isaaca v X-Men: Apokalypse.

Schválně si porovnejte raketový vzestup Jennifer Lawrence, ze které se po získání Oscara stala tak velká celebrita, že se jí o tom ani nesnilo, s Lupitou, která se po výhře své vlastní sošky Akademie mihla v roli letušky ve filmu NON-STOP, pak si střihla hlavní roli v nezávislém filmečku Queen of Katwe a pak dostala tyto dvě role. Role, ve kterých vlastně ani nebude vidět. Čím to tak asi bude? Jednak samozřejmě tím, že pro herečku jejího „typu“ Hollywood nepíše téměř žádné pořádné role, ale kromě toho i tím, že když nějakou zajímavou roli dostane, tak v ní stejně není vidět.

Druhá věc, na níž bych rád poukázal, je potenciální odpověď na otázku, kterou Grace pokládá v závěru videa: „A proč si myslíte, že i když se Disney snaží, je pro něj tak obtížné kriticky a kasovně uspět?“ Grace tím naráží na fakt, že například filmy Princezna a žabák, Mulan či Atlantis, které mají v centru postavy tmavé pleti, byly pro studio nepříliš výdělečné (nebo rovnou prodělečné). Odpověď na tuto otázku se podle mě neskrývá ani tak v tom, že by byla většina diváků kdovíjak rasistická. Ano, některé z nich možná odstín pleti hlavních postav odradil, ale zas tolik jich snad nebylo. Zakopaný pes je podle mě spíše v tom, že na rozdíl od „klasických“ princezen z pohádek o Popelce, Sněhurce, Šípkové Růžence, Krásce a zvířeti, Malé mořské víle či Locice nestaví ty snědé na všeobecně známém základu.

Nekonečná pokračování a všelijaké předělávky vydělávají proto, že lidé mají rádi filmy, od kterých ví, co čekat, filmy bezpečné, filmy, u kterých hrozí co nejmenší šance, že by se jim mohly nelíbit. Popelku každý zná a dokáže si tak užít nový přístup k osvědčeným postavám a příběhovému oblouku. Princezna a žabák už je ovšem jiné kafe. Pohádka to není tolik známá, tolik oblíbená, a zasazení do současnosti a do města New Orleans navíc vzbuzovalo obavy, že by ve filmu mohlo nevyjít více věcí než naopak. Zdrženlivost se tedy od diváků dala čekat.

Že v téhle věci dost možná ani tolik nejde o problematiku rasy, je ostatně vidět, když si člověk porovná výdělky oněch bezpečně známých princezen z pohádek od bratří Grimmů a H. Ch. Andersena s výdělky Disneyho animovaných filmů adaptovaných z jiných zdrojů. Zvoník od Matky Boží nebyl úplný trhák (poměr nákladů a výdělků z kin v miliónech – 100/325) ne proto, že měl v centru cikánskou krásku Esmeraldu, ale proto, že v porovnání s bratry Grimmovými v Americe četl Victora Huga jen málokdo. Obeznámenost s předlohou tedy nebyla valná a od toho se odvíjela i návštěvnost.

To samé Anastasia, která pro změnu čerpala z dějin Ruska (50/140). Film je to úžasný, jsou v něm všechny ingredience potřebné k natočení bezva disneyovského animáku, ale o Rusku první poloviny dvacátého století v USA nikdo nic neví, takže se do kina na adaptaci princeznovského příběhu vyprávěného na pozadí Rasputinova okultismu skoro nikdo nehnal. Protože ani řecká mytologie Američanům nic moc neříká, měl relativně utrum i Hercules (85/252). To samé starodávná kultura Inků a film Není král jako král (100/169). A tak dál a tak dál.

Odbočka: Než mi někdo vytkne, že melu nesmysly a že třeba ten Zvoník od Matky Boží či Hercules vydělali peněz přece dost… Vzpomeňte na tento článek o stamiliónových propadácích, kde jsme si říkali, že do nákladů nejsou započítané výdaje za marketing a reklamu, a že z kas kin si studia odnáší jen necelou polovinu vydělaných peněz. Vedle toho můžete tato čísla porovnat s náklady a výdělky adaptací oněch známějších příběhů a postav: Animovaná Popelka z roku 1950 stála $3 milióny na výrobu a „vydělala“ jich 261. Ta hraná z roku 2015 měla tento poměr 95/542. Animovaná Sněhurka 1,5/416. Zloba – královna černé magie 180/758. Malá mořská víla 40/211. Šípková Růženka 6/51. Ledové království 150/1270. Na vlásku 260/561. Kráska a zvíře 25/425. Tohle jsou teprve čísla!

Já osobně bych byl třeba rád, kdyby se skrz disneyovské animáky dostala na plátno třeba Šehrezáda, Sindibád, Oisin, Osiris, Perseus, Gilgameš, Araš nebo nějaká jiná, zajímavá, zatím nepříliš známá postava ze severské, keltské, asijské, africké či jihoamerické kultury / mytologie. Ale je nepravděpodobné, že by takové filmy Disney odklepnul, protože co většinové publikum příliš nezná, na to příliš nechodí. Je to sice smůla, ale asi se nedá svítit. My si prostě ty stále nové a nové adaptace těch stále stejných starých příběhů prostě zasloužíme.

Studio Disney Animation smáčí nohu ve vodách diverzity již několik desetiletí, ale zatím na svých snahách příliš nevydělávalo. Lidé možná říkají, že chtějí na stříbrném plátně vidět postavy, které budou vypadat jako oni, nicméně podle čísel z prodeje jsou nejoblíbenějšími disneyovskými princeznami v tomto pořadí: Elsa, Popelka, Sněhurka, Anna, Ariel, Locika, Aurora, Merida a teprve po nich na posledních dvou místech Jasmine a Tiana.

Tianě se dostalo velkého množství publicity, protože šlo o první afroamerickou princeznu, ale stejně tak bychom neměli zapomínat na nesmírně populární disneyovskou Dot McStuffins. Obě postavy jsou pro Disneyho důležitým obratem k lepšímu. Studio se totiž ve svých raných animovaných kraťasech dostalo do značných problémů právě kvůli urážlivému zobrazování afroamerických postav. A nejvíce si pak uškodilo svým kombinovaným hraným a animovaným filmem Song of the South.

Když se tedy z Disneyho Velká šestka stal komerční hit a když se příští rok do kin dostane rasově podobně pestrá Vaiana, pojďme se podívat, jak na tom ve filmech již od svého založení studio bylo s přístupem k diverzitě.

Na počátku své existence bylo Disney Animation zosobněno postavou samotného Walta Disneyho, z něhož se v krátké době stala celosvětově známá tvář. Disney byl dokonce do takové míry populární, že ho americká vláda uvrtala do několikatýdenní cesty po Jižní Americe, a to v naději, že se mu podaří přesvědčit tamní země, aby se k nám připojily v boji proti nacistům. Mnohým lidem je zatěžko této informaci uvěřit, především kvůli vlně negativní kritiky, která se přes Walta Disneyho posmrtně přelila. Tehdy však se svým rozhodnutím americká vláda ani na vteřinu neváhala – vrány v Dumbovi jí nejspíš přišly vtipné – a uhradila Disneymu veškeré cestovní náklady s tím, že až přijede zpátky do země, natočí o zážitcích z cest nějaký film. Výsledkem byl film Saludos Amigos z roku 1942, který našel u diváků takový úspěch a oblibu, že si jen o dva roky později, v roce 1944, vysloužil pokračování The Three Caballeros.

Jenže… Pouhé dva roky poté si pod sebou Disney, minimálně ve Spojených státech, doslova podřízl větev, když do kin vpustil The Song of the South. Disneyho oddělení pro styk s veřejností mělo k filmu výhrady již během natáčení a nakonec se ukázalo, že k nim měli velmi dobrý důvod. Walter Francis White, v té době jeden z vedoucích Národní asociace pro podporu barevných [NAACP, slovo „barevných“ v překladu záměrně nechávám; ony se i v Americe vedou diskuse o tom, jestli by s ním asociace v dnešní době již neměla něco udělat, pozn.], film sice vyzdvihl kvůli jeho technickým pokrokům, zároveň ale vydal prohlášení, podle něhož Asociace litovala, že filmaři ve snaze nedotknout se ani obyvatel Jihu, ani Severu, divákům představují zkreslený a do určité míry až velebený obraz otroctví. The Song of the South bohužel využívá folklórní postavy Strýčka Remuse v hlavní roli k tomu, aby vyobrazil idylický vztah mezi otrokem a jeho pánem, čímž se dostává do značného rozporu s historickými fakty.

V reakci na plamennou kritiku ze strany diváků vydalo Disney Animation zákaz pouštět se do jakékoliv diverzifikace, který studiu vydržel až do roku 1967, kdy Disney představil Knihu džunglí. I tak ale byli všichni dabující herci bez výhrady běloši. Film vydělal relativně slušné peníze, čímž ovšem studiu vykonal poněkud medvědí službu. Ocitl se totiž na počátku Disneyho vlastní tradice blackfaceu, urážlivého černění obličeje, kterou se ze sebe studiu do dnešního dne nepodařilo tak docela setřást. V rámci této tradice jsou i na dabování rasově minoritních postav najímání v první řadě bělošští herci a herečky, a pokud se někomu snědšímu podaří urvat si pro sebe roli v animovaném filmu, jde téměř výhradně o zvířecí postavu.

Kniha džunglí byla posledním snímkem, na němž Walt Disney pracoval, než zemřel, a Disney Animation si po jeho smrti nevědělo rady, jak dál. Když ale v osmdesátých letech konečně nalezlo inspiraci, uvedlo snímek Oliver a přátelé, který se snad i díky zasazení děje do ulic New Yorku pyšnil pestrým dabérským osazenstvem – bohužel však pouze v rolích zvířat. Cheech Marin propůjčil hlas oblíbené postavě Teeta a Tereen Black z Blues ve filmu namluvil jednoho z hrozivých dobrmanů.

Hned o rok později, když Malá mořská víla nastartovala tzv. Disneyho renesanci, se černošský herec Samuel E. Wright stal prvním umělcem tmavé pleti od dob Jose Oliviery a Joachina Guerrei, který dostal šanci namluvit v Disneyho animovaném filmu nějakou hlavní roli – kraba Sebastiana. Wright v této roli nicméně nazpíval i píseň „Under the Sea“, která byla toho roku oceněná Cenou Akademie. Dále je třeba zmínit snímek Aladdin. Zatímco ten se zaměřil na středovýchodní kulturu a postavy a zároveň divákům představil dodnes nejoblíbenější snědou princeznu, Jasmine, úplně všichni dabující herci zde byli opět bílí.

Pak ale přišel Lví král, mezi jehož dabujícími hvězdami byla celá plejáda uznávaných a talentovaných černošských umělců (Whoopi Goldberg, James Earl Jones, Robert Guillaume), a který sám o sobě rovněž oslavoval africkou kulturu. Na druhou stranu, aby toho rizika nebylo příliš, všechny postavy byly opět zvířata, a nadto spoustu hlavních rolí – včetně Simby, Scara, Naly, Timona a Pumby – znovu namlouvali bělošští herci. Cheech Marin se však vrátil a propůjčil v dalším snímku z produkce Disney Animation hlas dalšímu zvířeti – hyeně Marinovi. Z Lvího krále se až do příchodu Ledového království stal nejúspěšnější animovaný film všech dob, na jeho motivy byl vyprodukován muzikál ověnčený několika cenami Tony, a zároveň byl v Orlandu na jeho počest otevřen zvířecí park s hotelem oslavující africkou kulturu.

U Disneyho se poté vědomě snažili diverzifikovat svou sérii princezen, k níž přidali Poccahontas, Esmeraldu a Mulan. První dvě zmiňované ale mnohým divákům přišly pro dětské publikum až příliš sexy, zatímco jiní dodnes hartusí nad tím, že Mulan technicky vzato není princezna. Navíc se stala terčem mnoha vtipů o mužatkách a převlékání na kluka. Na druhou stranu, Poccahontas s Mulan jsou alespoň oficiálně vedené jako disneyovské princezny.

V následujícím filmu Není král jako král, latinskoamerickém příběhu v hlavních rolích dabovaném bělošskými herci Davidem Spadem, Johnem Goodmanem a Patrickem Warburtonem, alespoň propůjčila svůj hlas černošská zpěvačka Aretha Franklin Disneyho nejoriginálnější a nejzábavnější záporačce Gismě. Její postava však černošsky příliš nevypadá.

Když pak Disney poprvé zkusil štěstí s 3D animací ve filmu Dinosaurus, najal do hlavních rolí působivě různorodé herce včetně Ossieho Davise, Alfre Woodard, Dely Reese a Samuela E. Wrighta. Bohužel šlo ale opět o role zvířat, a snímek navrch nezapůsobil ani u kritiky, a podle výdělků z kin ani u diváků.

U Disneyho poté zkusili něco nového a najal rasově různorodé herce do rasově různorodých rolí lidí v animovaném filmu Atlantis. V něm navíc ústřední romantickou dvojici tvořil smíšený pár, jehož potenciální princeznovskou polovinu dabovala herečka Cree Summer, která byla princezna i ve skutečném životě. V Atlantis hráli také Phil Morris a Jacquelline Oberdour, oba v rolích, které rasově odpovídaly jejich vlastní etnicitě. Ani Atlantisu se bohužel nedařilo u kritiky ani u diváků.

Disney Animation však byli odhodlaní vnést na pole animace trochu diverzity a jako další uvedli film Lilo a Stitch. Ten se odehrával na Havaji a vystupovali v něm havajské postavy namlouvané havajskými herci Tiou Carrer a Jasonem Scott Leem. Samotnou Lilo však dabovala bělošská herečka Devon Chase. Ve filmu však našli uplatnění i černošští herci Wayne Reines a Kevin Michael Jacobson. Z Lila a Stitche se i díky mnohem nižšímu rozpočtu, než jaký je u podobných snímků obvyklý, stal obrovský hit, na němž stavělo několik video-pokračování a animovaný seriál. Z celé série však největší dojem stejně udělal pouze Stitch.

Následující Kniha džunglí 2 neměla ani jednoho dabéra tmavé pleti a v Brother Bear sice byli obsazeni Michael Clark Duncan a Jeremy Suarez, ale pouze v rolích zvířat.

Disney Animation pak v Princezně a žabákovi uvedlo vůbec první afroamerickou princeznu, Tianu, ale studio se i tak ocitlo ve víru kontroverze. Když na začátku produkce Disney Animation uveřejnilo obrázky postav a detaily pojetí příběhu, které uvádělo v prezentaci pro své akcionáře, černošští diváci byli dopálení, že postava Maddie – což jim znělo jako Mammy, jméno rasistického stereotypu domácí služky a vlídné pečovatelky – měla pracovat jako služka. Pohádka se navíc měla odehrávat ve městě New Orleans, což se mnohým nepozdávalo kvůli nedávné pohromě s hurikánem Katrina. A nikomu se už vůbec nelíbilo, že Maddie měla skončit s bělošským princem.

Disney tentokrát diváky poslechl, jméno hlavní postavy změnil na Tiana, udělal z ní servírku, která sní o vlastní restauraci, a ještě si přizval Oprah Winfrey, aby u filmu konzultovala a propůjčila hlas Tianině matce. I přes všechnu úvodní negativní publicitu nakonec usilovala o získání přelomové role Tiany celá řada známých černošských hereček a zpěvaček včetně Tyry Banks, Alicie Keys či Jennifer Hudson. Role však ve finále připadla Hudsonové kolegyni z filmu Dreamgirls a známé tváři z newyorské Broadwaye Anice Noni Rose. Sice je pravda, že Tiana a její středovýchodní princ strávili většinu filmu zakletí v žáby, ale kromě nich tvůrci představili i další skvělé lidské postavy jako například ďábelského Dr. Facilieho namlouvaného Keithem Davidsem či voodoo bábi Mama Odi, které propůjčila hlas Jennifer Lewis. A třebaže se nevyšplhala až na vrchol, Tiana se přeci jen dostala do první desítky nejlépe prodávaných disneyovských princezen. Princezna a žabák bohužel nebyli kdovíjakou kasovní senzací; ani kritici, ani diváci si film nezamilovali; a výsledkem toho je, že člověk v Disneyho celkové umělecké a obchodní tvorbě téměř necítí jejich přítomnost.

Disney se však nenechal odradit. Nový počin tohoto studia, film Velká šestka, byl různými lidmi narvaný k prasknutí. Děj se odehrával ve městě San Fransokyo, které v sobě míchalo prvky východních a západních kultur, a hlavní postavou byl Hiro Hamata. Ten byl spolu s jeho bratrem Tadashim vykreslen jako technický génius. Oba bratři byli dabovaní asijskými herci a i zbytek dabérů svou etnicitou odpovídal postavám, kterým propůjčovali hlas. Jamie Chung namlouvala Gogo Tamago, Damon Wayne Jr. Wasabiho a Genesis Rorgigues Honey Lemon, ačkoliv u té se její hispánské pozadí dalo odhadnout pouze podle přízvuku. Spousta kreativních rozhodnutí se ve Velké šestce odvíjela od rostoucí ekonomické síly asijských filmových trhů a z filmu se tak přesně podle očekávání stal celosvětový kasovní trhák, který ještě navíc vyhrál Oscara za nejlepší animovaný film. Nalijme si ale čistého vína, nejoblíbenější postavou v tomto snímku je přeci jenom ten bílý nafukovací robot.

V roce 2016 Disney Animation uvede snímek Vaiana. Toho kreativní rozhodnutí bylo velmi pravděpodobně ovlivněno nebývalým úspěchem rasově smíšených velkofilmů jako například série Rychle a zběsile. Není tedy divu, že tvůrci povolali Dwayna Johnsona, aby jim nadaboval jednu z hlavních postav.

Disneyho problematická minulost s vypodobňováním rasových minorit ale studiu i nadále nedává spát. Bude tedy z Vaiany něco mezi Poccahontas a Atlantis, nebo spíše něco jako princeznovská verze Lila a Stitche? To vše ukáže jen čas. Jak se k problematice Disneyho ztvárňování rasových minorit stavíte vy? A proč si myslíte, že i když se Disney snaží, je pro něj tak obtížné kriticky a kasovně uspět? A záleží vám jako divákům vůbec na tom, jestli etnicita herců odpovídá etnicitě postav, které namlouvají?

—————

(Kdo si tento závěrečný upřímný trailer nechce pouštět celý, skočte na čas 2:20.)

—————

Korekce: Lucifrid

—————