Christopher Nolan, „Filmy budou do kin lákat diváky i v budoucnosti“

Když vydal uznávaný režisér Temného rytíře, Počátku, Dokonalého triku a Interstellaru Christopher Nolan v roce 2014 tento úvodník v novinách The Wall Street Journal, média o něm povětšinou informovala pouze v souvislosti s jeho obhajobou klasických filmových cívek (které vyzdvihoval už v dokumentárním filmu uváděném Keanu Reevesem z roku 2012 Bok po boku). Studia se totiž od klasického filmu ve snaze ušetřit stále více vydávají směrem k digitálním formátům, které jsou levnější a jejich distribuce je pohodlnější. Zkažené záběry se prostě vymažou z paměťové karty, a nemusí se kvůli nim kupovat stále nové, drahé cívky; a hotové filmy se mohou posílat do kin na jedné placce DVD (namísto v krabicích s cívkami).

To vše je ale na úkor obrazu. Posledními velkými jmény, která navzdory úpadku klasického filmového formátu dávají přednost právě jemu, jsou kromě Nolana například Quentin Tarantino nebo Lars von Trier. Nolan oba dva ve svém článku zmiňuje a obzvlášť Tarantina za jeho přístup k filmovému médiu přímo vyzdvihuje. Nolan ale v tomto článku nemluví jen o filmových formátech, nýbrž i o budoucnosti chození do kina a podobě samotných kinosálů. Vývoj obojího se dnes dá poměrně přesně odhadnout. Na Jumpspaceu jsme si již pár věcí naznačovali v článku o inflaci a v irském filmovém cestopisu, ale možná by se slušelo dát si to všechno na jednom místě dohromady. Takže, co nás v kinosálech čeká, a nemine?

1) V první řadě by bylo dobré se zamyslet nad tím, jaké filmy se v kinech budou vysílat. Pomineme-li filmové festivaly a snímky s omezenou distribucí, kina se stanou doménou velkofilmů za stovky miliónů dolarů s velkým množstvím monumentálních trikových scén, které kvůli své nákladnosti nepůjdou zreplikovat na televizních obrazovkách, a budou obsazené těmi největšími hvězdami. Právě tohle je nejsmysluplnější obchodní rozhodnutí, jaké může v současné situaci Hollywood učinit. Zatímco v roce 2014 totiž zisky deseti nejvýdělečnějších snímků roku představovaly „pouhých“ 25 % celkových zisků všech studií za celý rok, v roce 2015 to už bylo 35 %. A tohle číslo bude jen stoupat. Jak řekl šéf domácího distribučního oddělení studia Fox, Chris Aronson, „Čím dál více zisků pochází z čím dál menšího množství filmů.“ V tomto ohledu mu přitakává výkonný ředitel Imax Entertainment Greg Foster: „Nejvíce nám vydělává stále omezenější počet filmů. Když už ale vydělávají, tak pořádně.“

Spolu s těmito filmy se budou jako protiváha nadále nasazovat laciné snímky z odlišných žánrů (s rozpočty mezi 15-50 milióny dolarů), podobně jako byl například nasazen druhý Magic Mike (prvoplánově něco pro dámy a pár pánů za $15 miliónů) do stejného týdne jako pátý Terminátor (prvoplánově něco pro pány a pár dam za $155 miliónů).

Většina nízkorozpočtových snímků (pod $15 miliónů) se ale přesune do televize a na internetové platformy typu Netflix či Video-On-Demand. Vcelku hezky to shrnul komentátor T0rchwood, který u článku na serveru Variety.com o nejlepších přehlédnutých filmech roku 2015 (chápejte jako drobných, nízkorozpočtových dramatech, která by se líbila oscarovým voličům), napsal, „Ani u jednoho z uvedených snímků by se mi nechtělo v kině tvrdnout tři hodiny (respektive dvě hodiny plus reklamy). A o to méně bych za ně byl ochotný vyhodit 50 dolarů za lístek a občerstvení. Všechny výše jmenované snímky jsou tak akorát dobré na to, aby si je člověk půjčil na DVD. Život máme každý už takhle plný dramatu, takže se nikdo nepotřebuje dívat na utrápené vylomeniny hollywoodských hvězd. Drahý Hollywoode, buď mi dáš velkofilm, nebo se na tebe budu koukat na Netflixu. S tím se smiř.“

Už nyní byly pouze v televizi uvedeny snímky Liberace! od Stevena Sodebergha či Stejná srdce od Ryana Murphyho, Beast of No Nation od Caryho Fukunagy a v letošním roce takto bude uvedeno minimálně pokračování Tygra a draka. Nebo v rámci trochu jiné metody distribuce šel film Paranormal Activity: The Ghost Dimension. Nejdříve byl vypuštěn do kin na omezeném množství pár set pláten a za pouhých 17 dní byl nasazen v digitální formě na platformách VOD.

Středněrozpočtové snímky – tj. snímky za nějakých 50-100 miliónů dolarů – s největší pravděpodobností až na pár zářných výjimek vymizí. (Koho by to zajímalo, doporučuji k tématu tento článek na MovieZone.) Na televizi budou příliš drahé a v porovnání s vizuálními orgiemi velkofilmů nebudou mít co nabídnout. Na frustraci z toho, že se už nyní v kinech jen málokdy uvádí menší, dospělejší snímky, jsme narazili se dvěma diskutujícími již v sekci komentářů u prvního dílu cestopisu po Irsku. A do určité míry nám v tomto ohledu přitakává i další zahraniční komentátor na serveru Variety:

„Kino, jak ho známe, vymírá. Jestliže se filmy neopírají o zaručené komodity, nikdo na ně nechodí. O dospělé lidi už v kinech nikdo nemá zájem. Kino zdomácnělo.“

— Komentátor LOL, článek o propadáku Pan, Variety

2) Jak tyto filmy budou vypadat? Tuhle otázku zodpovídá sám Nolan ve svém článku. Očekávat můžeme nové obrazové formáty či lepší zvuk. Z kina se jednoduše stane zážitek, jehož kvalita nepůjde zreprodukovat doma. 3Dčko v takové podobě, v jaké ho známe například z filmů Rychle a zběsile 7, Avengers 2 nebo Souboj titánů – tedy 3Dčko, které je ve filmu pouze v pár scénách, a v těch tmavších dokonce kolikrát není ani vidět –, půjde k šípku, protože lidem dojde, že vyhazují příliš peněz za málo muziky. Pokud se tento formát někde udrží, tak ve filmech typu Avatar nebo Alenka v říši divů, které s jeho pomocí budou budovat a prokreslovat od začátku až do konce celé světy. Formát 4D brzy vymře, a dobře mu tak. S vibrujícími sedačkami a rosou v obličeji se může jít Hollywood vycpat.

3) Čímž se dostáváme k samotným kinům. Ceny lístků sice polezou stále výše, ale zase se zvýší pohodlí. Očekávat můžete větší a komfortnější sedačky, královské lože a za příplatu i určená místa k sezení, která jsou u nás většinou samozřejmostí, ale v Americe tolik ne.

Takže tady to máme, kina budou nabízet větší komfort, kvalitnější obraz a zvuk a velkofilmy, „které se vyplatí vidět na velkém plátně“. Ono to tak vlastně pomalu funguje už dnes, takže se dá očekávat, že tento trend bude pokračovat i nadále. Ale dost už mého věštění. Předávám slovo Chrisi Nolanovi:

—————

V devadesátých letech poskytly odvážlivým filmařům (například Larsu von Trierovi a jeho kolegům z filmového hnutí Dogme 95) nové videotechnologie nebývalou možnost pohrávat si s filmovou formou. Výsledný dvacetiletý proces radikálních technologických a estetických změn nyní přijal za své ten samý establishment, proti němuž se oni filmaři zpočátku vymezovali.

V touze po úsporách v oblasti distribuce se nyní studia zbavují filmových cívek (každá stojí $600) a vzpínají se, i když mají zaplatit pouhých $80 za jednu digitální kopii. Do deseti let chtějí distribuovat filmy do kin pomocí satelitního vysílání. Nedávný postřeh Quentina Tarantina o tom, že digitální projekce s sebou přinesou „smrt kina“, by se dal označit za kritický bod: Filmy jsou ostatně již celé století definovány částečně i jako fyzické médium (i členové Dogme 95 trvali na tom, že se jejich filmy musí promítat na 35mm filmu). Úspory jsou v tomto ohledu zanedbatelné. Korporace vidí největší výhodu digitálních médií v jejich flexibilitě.

Filmy coby obsah

V digitálním světě by byly filmy coby pouhé toky dat házeny spolu s jinými formáty do jednoho pytle označeného souhrnně „obsah vysílání“. Jedná se o termín z filmařského žargonu, který se možná navenek tváří, že vzdává hold kreativitě tvůrců, ale ve skutečnosti pouze trivializuje formální rozdíly mezi různými žánry, na nichž si tvůrci i diváci odjakživa tolik zakládali. Na „obsah“ se člověk může dívat na svém telefonu, hodinkách, televizní obrazovce na čerpací stanici či kdekoliv jinde, a kina by v rámci tohoto uvažování měla přijmout místo po boku těchto „platforem“. Snad by je jen mohlo hřát vědomí, že mají větší promítací plochy a kelímky na pití.

Toto je vize budoucnosti, v níž se z kin stalo to, čemu Tarantino říká „televize na veřejnosti“. Zásadní rozdíl oproti dnešku spočívá v tom, že by se i u téhle daly měnit programy. Distributor či vlastník kina (v závislosti na tom, kdo by v rukou svíral ovladač) by měl možnost obsah vysílání okamžitě měnit. Kdyby na páteční odpolední promítání nějakého filmu nikdo nechodil, promítač by ještě ten večer místo něj mohl nasadit třeba oblíbený velkofilm z předchozího týdne. Aby to bylo férové, dal by se celý tento proces zautomatizovat například na základě údajů z předprodeje.

Okamžitá reaktivita vždy nahrává do karet pouze tomu, co už známe. Filmy, jejichž tvůrci zkouší nové postupy, potřebují trochu více času, aby si na sebe našly diváky. Menší a neobvyklejší filmové produkce by se z kin vytratily úplně. Veškerá inovace by se plně přesunula na pole domácí zábavy, do televize. Kina by se stala shromaždištěm fanouškovských adaptací a pokračování zajetých značek.

Takto bezútěšná vize budoucnosti nás možná skutečně čeká – filmový průmysl k ní minimálně velmi zdárně směřuje. I kdyby ale skutečně nastala, příliš dlouho nevydrží. Jakmile totiž filmy přestanou být definovány technologií, odhalí se tím určité základní principy filmových příběhů – jejich nadčasovost, nadpozemskost a sdílená zkušenost pramenící z jejich společného sledování. Možná si v jednom kuse stěžujeme na nevychované diváky, ale většinu z nás zamrzí, když jdeme na nějaký film a ocitneme se v prázdném sále.

Divácká zkušenost se sice v tomto ohledu liší od domácí zábavy, avšak ne natolik, aby se lidé jen kvůli ní táhli do kina. Tato zkušenost se tedy musí odlišovat i jiným způsobem. A to také bude. Diváci obětují své peníze jen těm studiím, kinům a filmařům, kteří budou ctít jedinečnost zážitku z kina a budou se proto snažit vytvářet nové fascinující způsoby, jak jej odlišovat od domácí zábavy. Filmy se tak budou bránit nezájmu prostřednictvím nových technologií stejným způsobem, jakým kdysi dávno bojovaly proti narůstající oblibě televize pomocí širokoúhlých formátů a vícestopého zvuku.

Tento vývoj však bude vyžadovat inovaci, experimentaci a spoustu investovaných peněz, a ne neustálé snahy o úspory převlečené za digitální „vylepšováky“ či pokusy vytřískat z diváků pár babek navíc za neúčelné 3D kejkle. Kino-plátna mají pro filmový průmysl stejný význam jako živé koncerty pro ten hudební – a na koncerty přece nikdo nechodí, aby mu na prázdném jevišti někdo přehrával MP3ky.

Zpátky do budoucnosti

Kina budoucnosti budou větší a krásnější než kdykoliv předtím. Budou využívat nákladných promítacích formátů, které nebude možné využít či zreprodukovat doma (jako například, jaká to ironie, filmové cívky). A chodit do nich bude i nadále exkluzivní záležitostí, protože studiím již brzy opět dojde, jak ekonomicky výhodné bývalo vypouštět filmy postupně, nikoliv naráz po celém světě.

Projekty, pro něž bude tato vize budoucnosti platit nejvíce, jsou velkofilmy. Pokud si ale můžeme vzít příklad z historie, nevyhne se ani menším filmům a snímkům z jiných žánrů. Filmy budoucnosti totiž nebudou závislé pouze na lepší prezentaci v kinech, ale i na dospění nové generace filmařů, kteří budou dostatečně vynalézaví na to, aby si na pár hodin dokázali udržet pozornost publika.

Tyto nové filmařské hlasy se objeví v tu samou chvíli, kdy si my budeme nejhlasitěji zoufat, že už se filmařina nedá kam vyvinout. Stejně tak tomu ostatně bylo i na počátku devadesátých let, kdy byli diváci zhnusení léty multiplexových hrůzností, a do kin se zčistajasna prorval jakýsi mladý režisér Quentin Tarantino s vytříbeným citem pro minulost kinematografie a přirozeným instinktem, jak film dostat zpět na vrchol populární kultury.

Žádný systém do té doby ještě nikdy tak ochotně nepřijal radikální demolici svých dosavadních norem. Jenže kde chybí normy, tam chybí i pravidla. Filmy dnes mohou vypadat i znít v podstatě jakkoliv, ať už jsou fotochemické nebo na videu.

Přijde mi nemyslitelné, že by z této nové struktury nemohla vzejít nová vlna neobyčejných filmařů. Zcela jistě vzejde. A já se toho už nemůžu dočkat.

—————

Korekce: Lucifrid

—————