Chris Stuckmann, „Problém současných akčních filmů“

K videu youtubeovského filmového recenzenta a komentátora Chrise Stuckmanna se rád vracím pokaždé, když někde uvidím akční film, jehož akce i přes veškerou snahu tvůrců, spoustu výbuchů, kulek, rozbitého skla a skřípění kol prostě nefunguje. Chris mi vždy pomalu a srozumitelně vysvětlí, čím že to vlastně bylo. Jasně, na Terminátoru: Genisys se mi nepozdával příběh, postavy také nestály za moc a nezranitelnost hlavních lidských hrdinů, kteří bez jakýchkoliv fyzických následků uhýbali kulkám a metali autobusová salta, mě přímo iritovala. A na čtvrtém Šíleném Maxovi mě naopak tak strašně uchvátily všechny ty reálné kaskadérské kousky, přehledná kamera, srozumitelný a přímočarý příběh a pocit, že výtečný záporák může hlavním hrdinům skutečně ublížit.

Díky Chrisovi si člověk také uvědomí, proč tak moc nefungovaly všechny ty ženské superhrdinské filmy, které na dlouhou dobu pohřbily veškeré naděje na další snímky s okostýmovanými hrdinkami. Tvůrci totiž velmi často ve snaze představit divákům „silné ženské postavy“ vytvořili nezranitelné kreatury se spoustou sex-appealu, ale bez osobnosti. K tomu připočtěte stylovost utrženou ze řetězu, slabé záporáky a akční scény, které po sobě nezanechaly jediný dojem, a máte v rukou recept na propadák. Ono ale nemusí jít jen o filmy superhrdinské. Vzpomínáte si na fantasy akční řežbu Sucker Punch od režiséra Zacka Snydera? Že se tohle veledílo tvůrci snažili prodat jako feministickou agitku, ale že v něm byla většina postav na pozici hypersexualizovaných objektů, v tuhle chvíli raději neřešme. Cítili jste při jeho akčních scénách nějaké napětí? Protože já ne. V momentě kdy hlavní postava dostala v prvním fiktivním světě herdu do břicha, odletěla sto metrů nazad, prorazila obří dubové dveře, spadla na kamennou podlahu a vyryla v ní tělem rýhu, jsem věděl, že tahle akce bude bez následků a maximálně na ní budu moci obdivovat „cool“ efekty a kameru.

A do třetice si Chris notuje s Brianem Lowrym v tom, že když dojde na speciální efekty, méně je někdy více. *ehm ehm filmy od studií Marvel a DC Comics ehm ehm Transformeři ehm ehm Hvězdné války: Epizody I-III* Ve druhém Captain Americovi například v samotném závěru střílí a bouchá, co jen střílet a bouchat může, ale já si z té počítačovými triky nadité scény nepamatuji téměř nic. Na co nezapomenu, je skvělá akční scéna se Samuelem L. Jacksonem prchajícím ulicemi Washingtonu ve svém chytrém autě. Jeden člověk, jedno auto, jedna honička. Nebo na tu klaustrofobní, výtahovou scénu, v níž je jeden člověk ve stísněném prostoru proti značné přesile… Nemůžu si pomoct, ale v porovnání s těmito scénami se mohou jít bouchající vzdušné letadlovky bodnout.

Prostě a jednoduše, tohle video se Chrisovi dost povedlo a určitě osloví i vás. Protože je ale poměrně dlouhé, rozdělíme si jeho překlad na dvě části. V té dnešní se podíváme na Chrisovy názory na příběh, hlavní hrdiny a záporáky a příští týden na ni navážeme kaskadérskými kousky, kamerou a zranitelností hlavních hrdinů.

Akční filmy dnes trpí, a to nejen co se jejich uměleckých hodnot týče, ale také v souvislosti s jejich výdělky z kin. Jistě, téměř každý superhrdinský film a jeho nesčetná pokračování dokáží z diváků vytřískat neskutečné peníze, avšak my se zde spíše zaměříme na čistě akční snímky. Podíváme se na to, jak se točí, a uvedeme si několik návrhů, jak je vylepšit. Samozřejmě jde jen o můj názor. Hodnocení filmů je subjektivní, takže moje postřehy nemusí oslovovat každého. Tak začneme.

—–

1. Příběh

—–

Tohle je nejspíš ta nejdůležitější stránka každého filmu: Dokážou se diváci vcítit o příběhu? Obzvlášť u akčních filmů jde o naprosto základní a podstatnou věc. Čím to je? Většina zápletek akčních filmů se touto dobou již opotřebovala. Člověk se nemůže donekonečna dívat na to, jak nějaký echt zlý padouch vyhrožuje, že vyhodí celou planetu do povětří, nebo jak jiný, mocí posedlý zloun unese hlavnímu hrdinovi nějakého člena rodiny. Diváci to možná nejsou schopni s určitostí identifikovat, ale velmi snadno poznají, když na plátně vidí něco nového a neokoukaného – něco, co jim zvedne hladinu adrenalinu.

Podívejme se například na film Nebezpečná rychlost z roku 1994. Tento film má jednu z nejlepších akčních zápletek vůbec. V autobuse je bomba, která vybuchne, jestliže řidič zpomalí pod 50 mil za hodinu. To je celé. Stačí tak málo a máte v rukách dvě hodiny akce a napětí. Jde o úžasný koncept, protože hrdina snímku musí být neustále v pohybu. Nemůže si ani na vteřinu vydechnout. A diváci se mají po celou délku stopáže na co dívat a z čeho být unešení.

A co třeba jiný film s Keanu Reevesem, Matrix? Tento film má jeden z nejbezvadnějších příběhů, které se kdy na plátně objevily. Nejenže člověka strhla skvělá akce, ale Matrix mu zároveň představil svět, ve kterém nic nebylo takové, jaké se to zdálo. Samotnému filmu se podařilo nasadit většině z nás pořádného brouka do hlavy.

Dnešní akční filmy ale jako celek, zdá se, ztratily tuto schopnost vyprávět dobré příběhy. Téměř každý obsahuje ústřední zápletku zrecyklovanou z nějakého jiného a mnohem lepšího filmu. 96 hodin: Zúčtování je v podstatě naředěnou, lacinou verzí Uprchlíka s Harrisonem Fordem. U.R.N.A. je nevydařeným pokusem oživit kouzlo prvních Mužů v černém. Herkules: Zrození legendy je nestoudnou vykrádačkou Gladiátora a 300: Bitvy u Thermopyl. A ani nechtějte, abych začal s tou nekonečnou řadou předělávek typu RoboCop, Total Recall nebo Rudý úsvit: Nová krev.

Akční filmy vyžadují příběh, který je nejenom obydlený postavami, o něž mají diváci zájem a starost, ale také obsahuje zápletku, která je udrží napnuté jako struny. V Dobyvatelích Ztracené archy chtějí boží archu získat jak nacisté, tak Indy, a ani jedna strana se nezastaví před ničím. Tenhle příběh je jako dělaný pro spoustu akce, protože je v něm náš hrdina neustále v pohybu. Indy téměř nemá šanci zastavit se a vydechnout, díky čemuž si film udržuje tempo. Jestliže akční film neobsahuje zápletku, která nahrává rychlému toku vyprávění, někde je něco špatně.

—–

2. Hrdina

—–

Akční film bez jediné postavy, které bychom fandili, je donebevolající útok proti divákům. Hlavním hrdinou má být muž nebo žena, s nimiž divák musí za každou cenu navázat nějaký vztah. Jestliže se hrdina ocitne v nebezpečí, měli bychom lapat po dechu a rukama pevně svírat madla sedaček, ne se znuděně dívat na hodinky a odhadovat, kdy už přijdou závěrečné titulky.

Vezměme si například jednoho z nejtypičtějších akčních hrdinů dvacátého století, Johna McClainea, a porovnejme si tuto postavu ve dvou různých dílech Smrtonosné série – v tom prvním a v pátém. V původním filmu není John McClaine ani v nejmenším nezranitelný hrdina. Jde v podstatě o obyčejného muže, který se snaží znovu navázat vztah s manželkou. Kvůli tomu je také v Kalifornii, kde se odehrává děj příběhu. Nepřijel sem bojovat s teroristy. Když se tu ale objevili, on byl jediný, kdo se jim dokázal postavit. Na začátku filmu je McClaine pozvolna vykreslen jako člověk, který se bojí létání, který má problémy v manželství, a s nímž tedy mohou diváci soucítit a zajímat se o něj. Jakmile se rozjede samotná akce, chceme vidět, jak se mu bude dařit. V tuhle chvíli je totiž jeho zajatá žena tím posledním, co mu v životě zbývá. A on sám je poslední nadějí rukojmích v Nakatomi Plaza.

V pátém díle Smrtonostné pasti z tohoto McClainea zbyl pouhý stín. V celém filmu není jediný okamžik, kdy by náš hrdina nebyl absolutně nad věcí. V předchozích čtyřech dílech byl John McClaine roztomilý hajzlík, zato v téhle zhovadilosti se chová jako čistokrevný hajzl, jako takový ten klasický parchant, na kterého narazíte na ulici a kvůli kterému začnete pochybovat o budoucnosti lidstva. McClaine nejdřív praští obyčejného chodce do obličeje, ukradne mu auto, pak s ním nabourá tucty dalších aut, včetně jednoho, kde sedí úplně nevinná vyděšená žena. Předchozí filmy ze série tuhle postavu sice také charakterizovaly jako zmetka, ale byl to vždy zmetek, který měl starost o ostatní. Proto se také dal na dráhu policisty. Pátá Smrtonostná past na tohle všechno zapomněla, a na film se ve výsledku nedalo dívat.

Indiana Jones je všeobecně považován za jednoho z nejlepších filmových hrdinů vůbec a velkou zásluhu na tom má fakt, že jde o obyčejného člověka. O tomhle se budeme hodně bavit na konci tohoto povídání, ale podle mě právě v obyčejnosti postavy spočívá klíč k napsání nadprůměrné akční postavy.

—–

3. Padouch

—–

Mezi kritiky a fanoušky se říká, že každý hrdinský příběh je pouze tak dobrý, jak dobrý je jeho padouch. A podle mě je to pravda. Podmanivý záporák bývá přesným opakem hlavního hrdiny, s nímž ho však přeci jen spojuje nějaká jedna věc. Považte například T-1000 z druhého Terminátora. S Arnoldem ho pojí to, že jsou oba terminátoři a mají oba zájem o Sarah a Johna Connorovi. T-1000 je ale technologicky mnohem vyspělejší, a navíc se nemusí řídit Johnovými rozkazy. To z něj dělá nejen velmi zajímavého padoucha, ale zároveň padoucha, jehož porážka je pro našeho hrdinu skutečnou výzvou.

Další takovou skvělou postavou je Joker ve skvělém krimi-dramatu – ano, přečetli jste si to správně – Temný rytíř. Pokud by mělo záležet čistě na fyzické síle, penězích a moci, Batman by Jokera okamžitě zašlápnul do země jako brouka. Naneštěstí pro Batmana však Joker přesně ví, kde může na našeho hrdinu psychologicky zatlačit, aby mu tak nejvíce uškodil. Ve scéně na policejní stanici, asi nejlepší v celém filmu, Joker Batmanovi vysvětluje, jak si jsou vlastně podobní. Říká mu, že je, „stejný šílenec jako já.“ Právě z tohoto důvodu je Joker nejenom jedním z nejlepších záporáku všech dob, ale zároveň může sloužit jako dokonalý příklad pro všechny scenáristy, jak správně psát silné antagonisty.

Dalším důležitou věcí, která má vliv na to, jestli padoucha lidé přijmou, je schopnost diváků porozumět jeho motivaci. Padouši jsou až příliš často zobrazováni jako karikatury, které pouze prahnou po penězích. Ti nejlepší záporáci se naopak vyznačují tím, že jejich jednání člověk bez problémů rozumí. Vezměme si například Le Chiffru z bondovky Casino Royale. Právě on dodnes zůstává mým nejoblíbenějším bondovským padouchem. Proč? Protože je snadné pochopit, proč dělá to, co dělá. Je finančně na dně a potřebuje peníze, protože mu vyhrožuje smrtí jakási mocná organizace. Nejde o nějakého zlounského mocipána, který si hladí kočku na klíně a není mu vidět do tváře. Le Chiffre nejenom představuje pro Bonda psychologickou hrozbu, ale také jde o skvěle propracovanou lidskou bytost.

Dalším skvělým příkladem je Darth Vader. Těsně po Císaři jde o nejhanebnějšího padoucha v celé galaxii. No ne? Ve skutečnosti jde o člověka, který sledoval, jak se mu celý život rozpadá před očima. Přišel o děti i o většinu svého těla. Původní trilogie Hvězdných válek je ovšem nezapomenutelná především díky jeho vztahu s Lukem Skywalkerem a díky lidskosti, která se skrývá pod tou helmou.

—–

4. Kaskadérské kousky

—–

Akční film bez úchvatných kaskadérských kousků je jako komedie bez vtipu. Než se tedy začne nějaký akční film natáčet, je vcelku záhodno najmout do hlavní role herce nebo herečku, kteří alespoň některé akční pasáže skutečně sami odehrají. Podívejme se například na Toma Cruise. Tento nesmírně slavný herec je asi nejlepším příkladem umělce, který chce, aby se jeho obecenstvo v kinech dobře bavilo, a který velmi dobře rozumí tomu, že když lidé vidí najatého herce, jak se sám po hlavě vrhá do všech úžasných soubojů a kotrmelců, tak si nejenom mnohem více užijí jeho herecký výkon, ale zároveň i celý film. Už v prvním díle série Mission Impossible se Cruise nebál vrhat do rizika. Později navíc na točil tak nebezpečné kaskadérské scény, že si vysloužil přezdívku „Americký Jackie Chan“.

Ve většině filmů, když má hrdina udělat něco nebezpečného, kamera se přesune za něj, aby diváci nebyli s to poznat, že slavnou tvář nahradil kaskadér. V průběhu celé scény na stěně dubajského mrakodrapu Burg Khalifa ve třetí Mission Impossible se nám potí ruce, protože na plátně vidíme samotného Cruise, jak se houpe na laně stovky metrů nad zemí. Spousta diváků předpokládá, že byla tato scéna natočena s pomocí počítačových triků, ale přesto nedokázala vysvětlit, proč ta scéna tak krásně fungovala. No, jednoduše proto, že vše, co se v ní dělo, se stalo i ve skutečnosti.

Těch nejlepších a nejnapínavějších akčních scén bylo docíleno pomocí dechberoucí kaskadérské práce, za níž byla zodpovědná skupina odvážných mužů a žen, kteří zbožňují svou práci. Herci jako Harrison Ford nebo Keanu Reeves jsou známí tím, že vyznávají tzv. fyzické herectví, čímž nemusí nutně jít o smrtící kaskadérské kousky. Na mysli se tím mají herecké výkony nasáklé adrenalinem, které divákům podprahově oznamují, že jsou herci opravdu schopní dělat všechno, co na plátně dělá jejich postava.

Herec, který nemůže nebo nechce natáčet vlastní akční scény, pouze přidělává práci režisérovi, který kvůli němu musí neustále měnit úhly kamery a používat větší množství prostřihů, než třeba původně zamýšlel. A to vše jen proto, aby divák nepoznal, že všechnu tu akci neprovádí sám herec. Tohle musí být neuvěřitelně nepříjemné a frustrující nejen pro režiséra, ale ve výsledku i pro samotné diváky. Proto je tak důležité, aby se do akčních filmů najímali herci, kteří jsou odhodlaní natáčet i akční scény a kteří chtějí, aby si diváci jejich film co nejvíce užili.

—–

5. Kamera

—–

Krista Pána! O tomhle jsem chtěl mluvit už od samotného začátku! Roztřesená kamera! Zasraná roztřesená kamera! Někdo před pár lety nejspíš nakukal Hollywoodu, že lidé mají hrozně rádi nepřehlednou a neodbornou práci kamery, která diváky oslepuje mnohačetnými střihy a pálí na ně jeden hlasitý zvuk za druhým, čímž jim má podvědomě vnutit myšlenku, že se na plátně něco děje.

V Hollywoodu pracuje všehovšudy jeden jediný režisér, který roztřesenou kameru umí používat smysluplně, a tím je Paul Greengrass. Bournovo Ultimátum se všeobecně považuje za jeden z nejlepších akčních snímků za posledních několik let, a přesto je ten film plný roztřesených záběrů. Tak proč to zrovna v tomhle filmu funguje? Spousta režisérů v dnešní době používá roztřesenou kameru jako rychlý a snadný způsob, jak natočit akční scénu mezi dvěma herci, z nichž ani jeden nemá páru, jak se pohybovat a jak bojovat. Roztřesená kamera se tedy používá jako laciný způsob, jak zamaskovat nekvalitní práci herců a jejich dublérů. Jiní režiséři ji dost možná využívají, protože se jim jednoduše líbí…?

Nejhoršími ukázkami této techniky jsou každopádně filmy Oliviera Megatona. Na jeho akční scény se téměř nedá dívat, protože člověk nemá tušení, co se v nich děje. Jsou plné nekonečných prostřihů a bezdůvodných změn úhlů, ze kterých akorát bolí oči. Greengrass roztřesenou kameru nepoužívá proto, aby s ní něco zakrýval. V průběhu celého filmu je zřejmé, že si Matt Damon i všichni kaskadéři dali na veškerých akčních scénách záležet. To je ostatně vidět i díky hladkému střihu a dokonalému užití záběrů z odstupu.

Zato režie závěrečného souboje v Alexi Crossovi, za níž je zodpovědný Rob Cohen, je tak nepředstavitelně příšerná, že se mi vůbec nechce věřit, že ji někdo schválil. Je velmi snadné se na tuto roztřesenou bojovou scénu podívat a nabýt přesvědčení, že ani jeden z herců není schopný se s tím druhým přesvědčivě bít a že Cohen tuto techniku režie využívá pouze ve snaze zamaskovat svoji neschopnost přesvědčivě místo nich použít kaskadéry. Když si tuto scénu porovnáme s bojovou scénou ze Speed Racera, ve kterém také hraje Matthew Fox, je to jako nebe a dudy. Fox tedy akční scény natáčet umí. Proč to tedy v Alexi Crossovi vypadalo, že ten závěrečný souboj točili během devítistupňového zemětřesení?

Speed Racera natočili sourozenci Wachowští, tedy lidé, kteří velmi dobře vědí, jak má taková akční scéna vypadat. Jen si ostatně vezměte závěrečný souboj Nea s Agentem Smithem z prvního Matrixu. Když se na ni dívám, skoro mi z plynulosti té kamery, která se volně pohybuje po celém nástupišti metra, teče slina. Wachowští v této scéně natáčeli oba zkušené herce pěkně z odstupu, abychom si mohli každičký okamžik do sytosti vychutnat.

Nedávný film John Wick, opět s Keanu Reevesem v hlavní roli, je dalším příkladem skvělé akční filmařiny. Tento film dokonce režíroval bývalý kaskadér, díky němuž byla z každého okénka cítit jeho láska k žánru. Tak syté barvy a skvělou práci kamery uvidíte jen málokde.

Lidé často pletou dvě velmi rozdílné věci: ruční kameru a roztřesenou kameru. Ruční kameru použil se skvělým výsledkem například Steven Spielberg ve scéně vylodění ve filmu Zachraňte vojína Ryana nebo Michael Mann v klubové scéně ve filmu Collateral. Ruční kamera není pevně ukotvená na jednom místě třeba trojnožkou ani nejezdí po předem vyskládaných kolejích, ale kameraman ji většinou nese přímo na rameni, čímž se v divákovi vytváří pocit nepředvídatelnosti. A protože právě tato emoce jde ruku v ruce s hlavním tématem Collateralu, šlo ze strany filmařů o dokonalou technickou volbu. Na druhou stranu princip roztřesené kamery spočívá pouze v tom, že kameraman svým nástrojem kvedlá ze strany na stranu. A co je ještě děsivější, efekt roztřesené kamery se občas zesiluje ve stádiu post-produkce tím, že se do obrazu speciálním programem vkládá větší množství vibrací.

Zahraniční filmy, které se dostaly na americký trh, bývají zpravidla skvělou ukázkou toho, jak akční scény točit správně. Zátah 2 se může pochlubit svěží kamerou a stylem a také skvělými herci, kteří očividně hodně dlouho trénovali, aby dokázali akční scény přesvědčivě podat.

S choreografií a bojovým tréninkem se to ale nesmí přehánět. Hrozí zde pak totiž nebezpečí, že samotný souboj bude mnohem spíše než boj na život a na smrt připomínat pečlivě nacvičený tanec. Právě tento neblahý osud podle mě postihl Epizodu III: Pomstu Sithů. Závěrečný souboj se světelnými meči v ní sice vypadá na pohled hezky, ale sám o sobě je natolik efektní a důkladně natrénovaný, že divák v průběhu celé bojové scény ani jednou nedostane pocit, že by byl kdokoliv ohrožen na životě. Pár velmi shovívavých fanoušků Hvězdných válek se tento bojový balet snažilo ospravedlnit tak, že jde o jedie na vrcholu sil, kteří využívají Sílu na tak vysoké úrovni, že dokážou s absolutní přesností předvídat pohyby toho druhého. To je sice bezva povídačka, ale nic se tím nemění na faktu, že ani jeden z nich nevypadá během souboje ani trochu unaveně či ustaraně.

Jednou z nejdůležitějších věcí, na kterou si musí herci, choreografové a režiséři dávat pozor, jsou nejenom všechny ty údery, kopance a bloky, ale především herecký výkon mezi nimi. Právě v této oblasti není nad Jackieho Chana. Chan je skvělý fyzický herec, který chápe, že v akčních scénách nejde jen o samotnou akci, ale hlavně o všechno drama, které se odehrává v jejím průběhu. V dnešní době jsou akční scény tak dobře zinscenované, že divákům často stačí opřít se do sedačky a koukat, jak se na plátně někdo s někým velmi efektivně mydlí, aniž by se museli jakkoliv obávat o osud hlavního hrdiny. Čímž se dostáváme k poslednímu – a dost možná nejdůležitějšímu – bodu:

—–

6. Zranitelnost hrdiny

—–

Coby čtenář a televizní a filmový divák se velmi rád nechávám překvapovat a skutečně napínat. Každý z nás už viděl nespočet filmů, ve kterých se hlavní hrdina dostal do úzkých, obklíčila jej dvacítka nepřátel, ale bát se o něj nikdo nemusel, protože to přece byl hlavní hrdina. Já naopak chci, aby se čtenáři a diváci o mé postavy báli, kdykoliv se dostanou do nějaké nebezpečné situace. Chci, aby měli strach otočit stránku, protože to jejich oblíbená postava nemusí přežít.

––– George R. R. Martin, rozhovor u Conana O’Briena

Podívejme se například na film Lucy, který sice byl po většinu stopáže relativně zábavný, ale to bylo především díky jeho líbivému stylu a díky Scarlett Johansson, na níž je radost pohledět. Jednou z mých největších výhrad proti tomuto filmu bylo, že jakmile si Lucy „odmkne zbývající zákoutí mozku,“ nezbyl na světě nikdo, kdo by ji mohl jakkoliv ohrozit. Bez jediného mrknutí oka byla schopná zlikvidovat celé zástupy ozbrojených nepřátel. Právě díky její nepřemožitelnosti pozbyly její akční scény veškeré napětí. Akční hrdina by měl být schopný donutit diváky, aby s ním soucítili. Měl by být zranitelný a lidský, abychom se o něj mohli bát.

Ostatně, jen si porovnejme první Matrix s jeho pokračováním Matrix Reloaded. V prvním filmu se všechny rány, které si mezi sebou rozdávali Neo a Agent Smith, zdály skutečné. Z hrudí jim létaly obláčky prachu, Neovi z pusy kapala krev a divák se během souboje několikrát obával, jestli to hlavní hrdina přežije. Šlo o zranitelného hrdinu a člověk měl pocit, že by jím někdy i mohl být. Ve druhém díle nám Wachowští naservírovali sérii úchvatně nacvičených bojových sekvencí s báječnou kamerou, avšak bez jakéhokoliv pocitu bolesti. Z Nea se zde stal doslova létající superhrdina a z celého filmu tím pádem vyprchalo napětí. Žádná rána tu nebolí. Nekonečný zástup Smithů nejvíce připomíná gumové figuríny, kterými někdo pohazuje vzduchem jako s plyšovými hračkami. Nejlepší bojovou scénou v celém filmu je ta ze zámku, a to především z toho důvodu, že se Neo mezi všemi těmi meči a trojzubci alespoň občas zatváří trochu znepokojeně. Scéně však, stejně jako celému filmu, škodí přílišné užití slunečních brýlí. Možná vypadají stylově, nicméně tím, že divákům upřete oční kontakt s hlavním hrdinou, tak jim téměř znemožníte, aby s ním navázali vztah.

Vezměme si například Mela Gibsona v první Smrtonosné zbrani. Hrál tu fajnového, byť trochu potrhlého machra, že ano? To možná ano, ale zároveň jde o zlomeného muže, který truchlí nad ztrátou manželky a reálně uvažuje o tom, že by si vzal život. Postava Martina Riggse má emoční jádro, které jeho přátelství s Myrtahem vyzvedlo na povrch.

Jak jsem již zmiňoval, John McClaine je prototypem všedního akčního hrdiny. Během i té nejzběsilejší akce mu jde v první řadě o jeho manželku, děti a záchranu rukojmí. Ne o to, kolika lidem bude ještě moci ustřelit hlavu.

Nejlepším příkladem obyčejného akčního hrdiny je ale Indiana Jones. Když se podíváme na onu senzační honičku z Dobyvatelů, leckoho by mohlo napadnout, co na ní tak dobře funguje. Kromě bravurní práce kaskadérů, hudebního podkresu Johna Williamse a napínavé režie její úspěch tkví ve vzestupech a pádech, které Indyho v průběhu scény potkávají. Jakmile se dostane do dodávky a zbaví se řidiče i spolujezdce, jiný člen ochranky ho střelí do ruky. Bystří diváci si všimnou, že Williamsova hudba v ten okamžik přehodí rychlost a začne pomalu gradovat, čímž divákům v podstatě oznamuje, že právě přišlo do tuhého. Nepřátelský voják ho začne mlátit do zraněné ruky, prohodí ho čelním oknem a málem ho přejede.

Právě tomuto okamžiku já s oblibou říkám „bod zlomu“ a najdete ho ve většině nejlepších akčních filmů. Jde o ten okamžik, kdy se hrdina dostal na samotné dno a musí se nějakým způsobem dostat zpět nad hladinu. V Predátorovi od Johna McTiernana je to ten okamžik, kdy Arniemu umře i poslední člen týmu. Hudební doprovod Alana Silvestriho krásně ilustruje pocit děsu, který ta postava musí cítit, když si uvědomí, že kromě ní nikdo nezbyl.

Právě proto je taková radost sledovat Indyho, jak se proplétá pod podvozkem náklaďáku, nechá se kus cesty táhnout na lase za ním, pak vyšplhá zpět do kabiny a zmlátí toho vojáka do němoty. Viděli jsme našeho hrdinu, jak se dostal až k bodu zlomu, na své dno, ale nakonec to vše přeci jen zvládl a všem to nandal. Člověku z takových scén stoupá adrenalin. Podobná scéna byla i v Poslední křížové výpravě – Indy visí u strany tanku, nepřátelský voják do něj mlátí lopatou, ale on se na poslední chvíli vyšvihne nahoru. To samé v Chrámu zkázy. Tady zase Molaran Indymu skoro vytrhnul srdce z hrudi.

Víte, jaký film tento bod zlomu nemá? Přesně tak, Království křišťálové lebky. Někdo by za něj možná mohl považovat těch pět vteřin nejistoty těsně předtím, než Indy porazí obřího ruského vojáka, ale pravdou zůstává, že po celou dobu stopáže se Indy zdál být naprosto nad věcí a všechno měl v malíku. Na rozdíl od předchozích třech dílů nebyl v tomhle ani jediný okamžik, kdy by se diváci mohli bát o Indyho přežití. Právě to je jedním z důvodů, proč čtvrtý Indy u diváků celkově neuspěl.

Prostě a jednoduše, hrdinové musí být takoví, aby s nimi diváci mohli soucítit a navázat nějaký vztah. I superhrdinové mají u publika zpravidla největší úspěch, pokud vyznívají alespoň trochu lidsky. V případě Batmana to je tajná identita, kterou ukrývá před bližními. U Kapitána Ameriky zase konfrontace jeho názorů a hodnotových systémů s názory a systémy současnosti.

Mojí největší nadějí je, že si těchto postřehů o tom, čemu je radno se u akčních filmů vyhnout, všimnou nějací režiséři a vezmou si je k srdci. Osobně totiž věřím, že pokud to udělají, mohou tím svému filmu pouze prospět.

—————

Korekce: Lucifrid

—————