HLOD 6 ← → HLOD 8

HLOD 7 – 29. 4. 2015 – Vždycky mě zarazí, jak moc někteří lidé prožívají úmrtí postav a jiné nečekané zvraty v jejich oblíbených seriálech. Jistě, člověk se na seriály dívá právě proto, aby něco cítil, a po měsících a letech sledování by v tom byl čert, aby si k nim nevybudoval alespoň nějakou vazbu. Takže když scenáristé násilím odstraní nějakou z postav nebo v pořadu vyvedou něco do jisté míry nevhodného, je pochopitelné, že to diváky náležitě rozruší. Ale jedna věc je cítit se rozrušený a něco docela jiného je kapitálkami psát na internetu po stovkách a tisících hysterické vzkazy, v nichž budu útočit na tvůrce, přát jim vše nejhorší, zaříkat se, že se na daný seriál už nikdy nepodívám, a tvrdit, že mi ten který zvrat zničil celý život.

Photo by Ben R, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Člověku nyní asi okamžitě naskočili Chirurgové, v nichž nechala tvůrkyně Shonda Rhimes nedávno zemřít McVysněného, čímž na sebe strhla tak velkou lavinu negativních ohlasů, že bude zajímavé sledovat, jak se z ní vyhrabe. Kromě osobních útoků („Tlustá kráva! Pisálek bez talentu!“), výkřiků ostentativního utrpení („Proč nám tohle dělají? Vždyť jim to s Mer mělo vydržet na věky! Na ten seriál se dívám jen kvůli nim a teď to už nemá smysl! Posledních 11 let nemá smysl! Můj život nemá smysl!“) a lámání holí („S Chirurgy končím! Na tuhle nastavovanou kaši už se dívat nebudu. Nejlepší byli v prvních třech řadách a od té doby to s nimi jde z kopce, takže nazdar bazar!“) se nyní na stránce change.org dokonce rozjela internetová petice za návrat Patricka Dempseyho do seriálu. Ačkoliv je předem jasné, že nějaká online petice zmůže kulové, k dnešnímu dni se pod ni podepsalo téměř 90 tisíc lidí. Jestli chcete příklad přehnané reakce, tady ho máte.

Shonda ale není jediná, kdo má s takovýmito reakcemi zkušenosti. Podobnou bouři odporu, kritiky a nenávisti rozpoutala i Rudá svatba ve Hře o trůny („Ať jdou do háje! Na to už se nemá cenu koukat! Vždyť tam všechny akorát tak zabíjí!“) či finále Dextera, Ztracených, Pravé krve nebo Jak jsem poznal vaši matku („To si jako dělají srandu? Po tolika letech to ukončit takhle? Ten seriál teda šel s kvalitou dolů už několik let, ale až takovou srágoru jsem nečekal. Ty promarněné roky života mi už nikdo nevrátí. Tady by někdo potřeboval dostat po tlamě!“). Ono vlastně nejde o problém čistě seriálový, ba ani současný: Smrt Sherlocka Holmese byla viktoriánskými čtenáři přijata s takovým odporem, že ho musel A. C. Doyle nechat oživit a psát dál. A publikace Utrpení mladého Werthera vyvolala ještě drastičtější odezvu, neboť čtenáři ovlivnění melancholií hlavního hrdiny začali po stovkách páchat sebevraždy.

Dnešní (extrémní) divácké reakce jsou tedy na jednu stranu pochopitelné – jestliže jde o seriály kvalitní, je jedině dobře, že se vůči nim fanoušci cítí ochranářsky a že jim na nich záleží. Občas mi ale přijde, že kdykoliv se v nějakém pořadu semele něco dramatického, určitá část publika se přemění v profesionální plačky a začne se předhánět v tom, kdo na internetu uveřejní nejvypjatější komentář, kdo vymyslí nejjízlivější, nejtragičtější a zároveň nejvtipnější obrat, a kdo si za tuto přehlídku vlastní originality a fanouškovského zápalu vyslouží nejvíce souhlasných pokývnutí, sympatií a lajků. Nechápejte mě špatně – toto skupinové upouštění páry jistě má nějaký pozitivní terapeutický význam. Jen je trochu pech, že v určité chvíli přestávají s daným seriálem všechny ty nářky jakkoliv souviset.

———————

———————