HLOD 61 ← → HLOD 63

HLOD 62 – 5. 8. 2017 – Tohle bude znít strašně divně, ale co už: Docela mě mrzí, jak omezeným způsobem Hollywood zobrazuje kanibalismus. Když se řekne „kanibal“, člověku díky filmové a televizní tvorbě vyvstane na mysli obrázek krve a násilí, obrázek zvrácenosti. Není se čemu divit, když většina kanibalů, s nimiž jsme se coby diváci měli možnost setkat, pochází z hororů, slasherů a podobných nechutností, které se spoléhají na záběry krve a lidských výkřiků, aby si splatily rozpočet (Hory mají oči, Hra o trůny, Dahmer, Zelené inferno, Texaský masakr motorovou pilou), z dobrodružných snímků/seriálů, které kanibalismus podávají jako primitivní formu nakládání s nepřáteli (Atlas mraků, Firefly, Živí mrtví, Hra o trůny, Moby Dick) nebo z thrillerů, které uvádí kanibalistické postavy pro ozvláštnění svých vrahů a nalákání publika na předpokládané zvrácenosti (všechny kriminální seriály posledních let minimálně jednou, Americké psycho, Sin City, Hrdinové, ale i Mlčení jehňátek, Hannibal). Děl, která by nabízela jakoukoliv alternativu, je jako šafránu. Za zmínku stojí například snímek Přezít, v němž se ke kanibalismu musí uchýlit skupinka sportovců, s nimiž v Andách spadlo letadlo, aby… přežili; artový film Neon Demon, kde se kanibalismus bere jako vizuální metafora; Sweeney Todd; nebo prapodivná móda posledních let, kdy jsou postavy hloupých a/nebo obhroublých komedií zobrazovány, kterak šňupají či omylem vdechují a polykají popel svých bližních (Californication, Na doraz, Velký Lebowski, Fotr je lotr). Tohle všechno jsou ale příklady kanibalismu buď velmi výjimečné, nebo značně přehnané. Historicky zdaleka nejrozšířenější formou kanibalismu je totiž ten pohřební.

Photo by Chloe Demosthenous, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Že jste o něm nikdy neslyšeli? To se ani nedivím – na rozdíl od vraždících hororových monster, řvoucích křováků nebo trpících sportovců je totiž pohřební kanibalismus filmařsky mnohem méně vděčný. Rozšířený byl převážně v Polynésii a v době, kdy v Americe ještě v klidu žili původní obyvatelé, tak i u některých kmenů tam. V některých společenstvích a kmenech fungoval tak, že rodina zemřelého z úcty k němu (aby se stal jejich součástí, aby se nezapomnělo, aby byl jeho duch stále přítomen) pojídala během pohřebního obřadu kousky jeho těla. V jiných jedla strana jednoho partnera tělo zemřelého člena z rodiny toho druhého. Ne, nedělali to pro gurmánský požitek. Většinou u toho zvraceli. Ale byla to součást tradice, způsob, jakým vzdát zemřelému hold, tak to prostě překousli.

Problém spočíval v tom, že ruku v ruce s pojídáním lidského masa jde nemoc zvaná kuru. Což je další detail, o němž nejen hollywoodská tvorba mlčí, protože se jí tak úplně nehodí do krámu. Tetička Wiki ke kuru píše že se jedná o nervové onemocnění způsobené pojídáním mozku zemřelých osob. Projevuje se třasem (odtud i název nemoci, které v jazyce kmene Fore z Papui Nové Guinei znamená „třást se“), ztrátou koordinace a odumíráním nervové tkáně.

OK, v tuhle chvíli se asi každý z vás zarazil a zeptal sám sebe, kam tím mířím, co tím chci říct. Ono je to sice zajímavé, ale jak to s čím vlastně souvisí? Mňo, ono vlastně ani tak nejde o ten kanibalismus samotný jako spíše o to, jak si Hollywood usnadňuje práci, jak stereotypizuje a pak ty stereotypy omílá stále dokola a dokola tak dlouho, až se sama realita stáhne do ústraní něčích nejapných výmyslů. Je mi to líto, protože kdyby se hollywoodští scenáristé, režiséři a kravaťáci nebáli riskovat a objevovat nové druhy příběhů, nemuseli by stále vařit z té samé vody a my ostatní bychom se třeba i dozvěděli něco nového. Ale ne, originalita nevynáší, tak šup sem s dalšími zvrácenými psychopaty kanibaly s mačetou v ruce a upilovanými zuby!