HLOD 54 ← → HLOD 56

HLOD 55 – 3. 2. 2017 – Když už jsme se kdysi bavili o adaptacích Shakespearových her a říkali si, že ačkoliv jen výjimečně vydělávají, Hollywood je především kvůli tradici a prestiži stále natáčí, nemůžeme si alespoň v krátkosti nezmínit i filmy, které já osobně s oblibou přezdívám „masturbační hollywoodské bijáky“. Jde o takové ty filmy, které jsou natáčené v Hollywoodu, tematicky se točí kolem filmového průmyslu, jsou plné interního humoru, historických narážek a odkazů, a které povětšinou nezajímají nikoho jiného než lidi, kteří v daném prostředí žijí a pracují. Jde o filmy, které si Hollywood natáčí o sobě a pro sebe, ale cpe je nám ostatním. Filmy, které opět pravidelně vyhrávají spoustu cen (udílených hollywoodskými profesionály), ale soudě podle nízké sledovanosti a výdělků se na ně téměř nikdo nedívá.

Photo by Thomas Hawk, Flickr, CC BY-NC 2.0

Hollywood tyhle snímky natáčí již od dob němých filmů. Jeho obsese sebou samým je vidět například v grotesce Show People z roku 1922. Ta dnes patří ke klasice americké kinematografie, ale ve své době (nejspíše) moc nevydělala; stejně jako své náklady nepokryly komedie Sullivan’s Travels z roku 1941 nebo filmy Zrodila se hvězda (1954), Den kobylek (1975), Poslední magnát (1976), V roli kaskadéra (1980), Velkofilm (1989), Mezi žraloky (1994), Trhák pana Bowfingera (1999), Múza (1999), Mulholland Drive (2001), Adaptace (2002), Hollywoodland (2006), Odnikud někam (2010), Mapy ke hvězdám (2014) nebo nejnověji Ave, Caesar! (2016). Jistě, výjimky se najdou – zmínit se můžeme například o snímcích Sunset Blvd. z roku 1950, Zpívání v dešti (1952), Šampon (1975), Hráč (1992), Chyťte ho! (1995), L.A. Přísně tajné (1997), Umělec (2011) nebo La La Land (2016) –, ale v porovnání s propadáky jich je málo a jejich výdělky i tak nejsou kdovíjak závratné.

Úplně stejné je to mimochodem i na poli televizní tvorby. Studio 60 s Matthew Perrym bylo pro nízkou sledovanost zrušeno po dvou sezónách. The Comeback s Lisou Kudrow to samé. Episodes s Mattem LeBlancem se držel déle, ale jen o chlup, a i to bylo s podivem. Vincentův svět byl zaříznut dříve, než se stihl pořádně ukončit, a film, který toho měl docílit, v kasách kin propadl. I UnReal bojuje s úbytkem diváků (kterých od začátku nebylo mnoho), takže pro něj bude následující řada nejspíše poslední. A tak dále.

Problém u těchto děl podle mě nespočívá ani tak v tom, že by byla nekvalitní. Právě naopak. Povětšinou jde o vymazlené filmy a seriály od prověřených tvůrců se skvělými scénáři a výbornými herci. Jenže co je to platné, když má člověk při sledování pocit, že se dívá na něco, co nebylo určeno primárně jemu. Jinými slovy podle mě problém spočívá v tom, že se u těchto děl cílové publikum necítí jako cílové publikum. Sledujeme cizí příběhy z cizího světa, který se řídí cizími pravidly. Postavy jsou možná z masa a kostí, ale mají pro nás cizí motivace, cizí zájmy, cizí charakter. Minimálně já si během sledování filmu nebo seriálu z této kategorie často připadám, jako bych odposlouchával cizí rozhovor – rozhovor dvou profesionálů z pro mě neznámého oboru, rozhovoru plného technikálií, interních vtípků a odkazů na lidi, které neznám. A takovou činností se mi jednoduše nechce ztrácet čas. Soudě podle čísel sledovanosti a výdělků očividně nejsem sám.