HLOD 35 ← → HLOD 37
HLOD 36 – 25. 5. 2016 – Ve filmové a literární hantýrce se tomu říká „syndrom nesmrtelnosti“ a (nejen) letos jím trpí třetí Captain America, druhý Muž z Oceli a kdovíkolikátí X-Meni a drtivá většina ostatní hollywoodské produkce. Úvod nechám vysvětlit George R. R. Martina: „Coby čtenář a divák mám rád nečekané zvraty a jsem vděčný za každý kousek skutečného napětí. Všichni čtenáři velmi dobře znají scény, kdy je hlavní hrdina v úzkých, kdy ho obklíčili nepřátelé, ale všichni vědí, že se mu nic nestane, protože je to přece hlavní hrdina, a nikdo se o něj tím pádem nemusí bát. Mně se naopak náramně líbí, když jsou moji čtenáři a diváci napjatí, jestli tu kterou situaci ta která postava přežije; mám rád, když se bojí otočit stránku, aby na té další jejich oblíbená postava náhodou nezemřela.“ A teď už asi všichni víte, kam tím mířím. Schválně si porovnejte například závěr dílu S06E05 Hry o trůny s akčním finále Batmana v Supermana nebo kteroukoliv půtkou ze třetího Kapitána Ameriky. Kde jste se o postavy skutečně báli? Která akce byla tak napínavá, že se vám chtělo křičet na obrazovku / plátno? Která akce měla následky? Kupodivu jen ta televizní. Z akčních filmů se totiž v posledních letech hned z několika důvodů vytratilo veškeré napětí:
Jako první jsou na vině vysoké rozpočty velkofilmů, rozvoj počítačových technologií a s nimi spojený nárůst diváckých očekávání. Já vím, zní to zvláštně, ale schválně si porovnejte nějaké starší akční snímky s jejich novodobými protějšky – třeba původní Smrtonosnou past a její čtvrté nebo páté pokračování či Nebezpečnou rychlost a libovolný pozdní díl Rychle a zběsile. Starší filmy sázely na realističnost, protože na vizuální efekty ještě zdaleka nebyl spoleh, a člověk u nich díky tomu místy ani nedutá. Naopak u novějších filmů může John McClane díky vyspělým animačním technologiím uskakovat před vybuchujícími stíhačkami a parta z Rychle a zběsile metat z tanků salta mezi mosty… a člověk u toho nic necítí, protože je veškerá taková akce až příliš umělá, přepálená, nevěrohodná. Vypadá to hezky, ale vžít se do toho nedá.
Druhým důvodem je právě zmiňovaný syndrom nesmrtelnosti způsobený současnými obchodními modely Hollywoodu. V dnešním filmovém světě neexistují téměř žádné záruky, jak vydělat peníze. Áčkové hvězdy táhnou jen v některých rolích, adaptace známých předloh lákají jen někdy; kravaťáci už se ani nemohou spoléhat na zvučná jména režisérů nebo letní sezónu trháků. Pokud tedy objeví nějaký projekt, jehož hlavní hrdina na diváky zapůsobí, bylo by absolutně nemyslitelné, aby se ho studio zbavovalo. Hollywood musí vydělávat a dojnou krávu si zařezávat nebude. Jestliže ale ona dojná kráva hraje hlavní roli v akčním filmu, tak se pro mě – coby diváka – z toho filmu okamžitě vypařuje veškeré napětí. Proč bych se měl o někoho bát, když vím, že daný herec podepisoval smlouvu o účinkování v šesti dalších pokračováních?
A konečně třetí důvod spočívá v tom, že akčnímu žánru v poslední době dominují buď superhrdinské filmy, v nichž je většina postav nesmrtelná tak nějak od základu, nebo téměř komediálně laděné připáleniny typu Rychle a zběsile, Postradatelní, 21 Jump Street, Špión, Poslední lovec čarodějnic nebo San Andreas, u kterých se očekává totální vypnutí mozku. Jasně, výjimky se najdou, ale všimněte si, jak málo jich je. Kolikrát už jste ostatně jen ode mě slyšeli zmínky o Johnu Wickovi, Kingsman: Tajné službě a čtvrtém Šíleném Maxovi?
Což nás přivádí zpět na začátek ke třetímu Captain Americovi. Jestli jste sledovali jeho marketingovou kampaň, asi víte, že ji studio Marvel téměř celou postavilo na představě dechberoucí akce. Všechny talk show uváděly akcí nabité klipy, Chris Hemsworth Pine Martin Pratt Evans neustále žvanil o té jedné scéně s vrtulníkem, Olsenka mluvila o tom, jak při natáčení ohýbala prsty, představitel Falcona žvatlal o létání, režiséři o scéně na letišti; prostě se plkalo hlavně o akciakciakci. A člověk se pak na film podíval a u té akce… nic necítil. Protože záporáci nikoho nezajímají a Captain America mohl klidně proletět zdí nebo vyskočit z mrakodrapu, a nic se mu nestalo. Protože všechno bylo pečlivě připravené, nacvičené, naanimované, postavy během boje sršely bonmoty, pózovaly do kamer a ujišťovaly se, že si vlastně ani nechtějí ublížit. Protože i když si ublížily, nic z toho nebylo. Protože během celé téhle dvou-a-půl-hodinové triky nabité >>>občanské války<<< nikdo neumřel. Protože Marvel potřebuje prodávat hračky, tak by se přece nezbavilo zdroje příjmů. A já tím pádem ve finále odešel zklamaný. Jestliže na mě má nějaká akce působit tak, jak by měla, tvůrci by ji měli snést z digitálních výšin na nějakou uvěřitelnější úroveň a měli by se postarat o to, aby ta akce měla následky. Jinak je mi líto, ale než abych šel do kina na dvě a půl hodiny akční nudy, tak raději zůstanu doma a budu zírat do zdi.
Napsat komentář