HLOD 31 ← → HLOD 33

HLOD 32 – 30. 3. 2016 – Když se díváte na nějaký akční nebo komiksový film, stává se vám někdy, že se tak po hodině a dvaceti minutách podíváte na hodinky a řeknete si, „Kurňa, kdy už se začnou bít?“ Protože víte, že někdy v téhle chvíli by měla přijít závěrečná scéna toho největšího a nejlepšího souboje. Nebo když sledujete romantický film, třesete se chvíle, kdy se protagonisté příběhu zhruba ve dvou třetinách stopáže rozhádají a rozejdou? Protože víte, že to tak nevyhnutelně dělají všichni protagonisté ve všech romantických filmech. No, tak to jste možná nevědomky odhalili jedno z úskalí přílišného hollywoodského spoléhání na tříaktovou strukturu scénářů.

Photo by Wendell Wellman, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Tato tři dějství se nazývají expozice (představují se nám postavy, dochází k podněcující události, která rozjíždí zápletku), konfrontace (postavy se ocitnou tváří v tvář nějakému problému, který musí řešit; v případě romanťáren se sbližují, u akčních filmů se potýkají se záporákem, který vyhrává; na konci druhého dějství jsou postavy na dně) a rozuzlení (postavy se odráží ode dna, následuje vyvrcholení – megasouboj nebo usmíření – a závěr filmu) a využívají se film za filmem téměř v celé hollywoodské tvorbě.

Schválně si vezměme snímek, který (snad) viděli všichni: čtvrtého Šíleného Maxe. V prvním dějství se nám představují postavy; za podněcující událost se dá považovat Furiosino uhnutí z cesty; dějství končí jejím soubojem s Maxem. Druhé dějství obsahuje jejich společnou cestu napříč pouští; za střed filmu můžeme považovat scénu v noci; dějství končí zjištěním, že Zelené místo již neexistuje. Třetí dějství sestává z návratu zpět; za vyvrcholení můžeme považovat smrt několika postav a/nebo záchranu Furiosy. V Kingsmanovi: Tajné službě končí první dějství Eggsyho přijetím do programu a to druhé smrtí Galahada. V Zootropolis dostane Judy na začátku druhé třetiny za úkol vypátrat ztraceného vydráka a třetí třetina se rozjíždí hned poté, co ho najde. Titanik je rozdělený Roseiným pokusem o sebevraždu a nárazem na ledovec. V Hrozných osmi se v první třetině několik postav dopravuje do galanterie, druhá je detektivní a končí přestřelkou a třetí sestává z flashbacku a krvavého rozuzlení. Počátek má první dějství hodně dlouhé, protože je třeba dát dohromady tým a vysvětlit spoustu věcí; druhé začíná samotnou misí; a třetí dějství se točí kolem Ariadnina nápadu skočit do Limba. V Deadpoolovi sestává první dějství z úvodní akční sekvence a seznámení s postavou Wayda Wilsona, druhé z geneze Deadpoola a třetí z únosu jeho milé a závěrečné bitky. Hollywood se téhle šablony prostě drží jako klíště.

Proto je tak strašně příjemné a osvěžující, když jde čas od času do rizika a zkusí zainvestovat do nějakého filmu, který se tříaktové struktury drží třeba jen okrajově, případně téměř vůbec. Občas jde o filmy, jejichž příběhy jsou vyprávěné nelineárně – Pulp Fiction, Memento, Věčný svit neposkvrněné mysli –, občas o filmy mozaikovité – Crash, Magnolia –, občas o filmy s jiným počtem dějství – Olověná vesta (2), Shakespearovy adaptace (5) – nebo jiným stylem vyprávění – Strom života, Forrest Gump. Prostě a jednoduše, jestliže chce Hollywood nás coby diváky lákat na stále další a další snímky, je fajn čas od času vidět, že nám nepředkládá stále tu samou polívčičku.