HLOD 28 ← → HLOD 30

HLOD 29 – 1. 3. 2016 – Nezávislé snímky se financují pomocí tzv. piece-mealing distribution contracts, tedy distribučních smluv, které čerpají peníze z vícera zdrojů z celého světa. Jinými slovy se podepíše smlouva o distribuci s každým teritoriem na světě, které je ochotné práva k danému filmu odkoupit, pak se všechny kontrakty hodí na jednu velkou hromadu, a pokud jich je dost, pokud se splaší dost peněz, může se rozjet produkce.

Když se na film podíváte z obchodního hlediska jako na určitou aktivu nebo majetkovou hodnotu, dostanete se k vcelku jednoduché rovnici: Financování filmu = D + M + U. „D“ zde představuje domácí hodnotu filmového díla, „M“ hodnotu mezinárodní a „U“ úlevu na daních nebo státní podporu. Když štáb natáčí v zahraničí nebo na nějaké domácí lokaci – třeba v Novém Mexiku nebo New Orleans –, tamní vláda vám v klidu vyplatí a vrátí část rozpočtu, který jste tam utratili. Jestliže náklady na výrobu filmu převyšují D + M + U, na produkci v životě nedojde. Absolutně přitom nezáleží na tom, kdo by ve filmu hrál, jak úžasný by byl, scénář atd. Prostě máte útrum. Jestliže jsou ale náklady na výrobu nižší než D + M + U, tak pro změnu absolutně nezáleží na tom, jak sračkoidní má film scénář a jak mizerní herci se do něj najali. Ta volovina se prostě natočí. Proto taky Hollywood neustále produkuje takové množství hovadin.

Photo by Tjflex2, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nejdůležitějším aspektem výše zmíněné rovnice je, jak přesně se určuje hodnota „D“ a „M“. Tady se zohledňují tři proměnné: 1) áčková herecká hvězda, 2) prominentní režisér anebo 3) známá značka předlohy. Před lety například nastala zajímavá situace, když se prodávala distribuční práva k Hostiteli, tomu sci-fi filmu na motivy knižní předlohy Stephanie Meyers. Kupci z celého světa se na práva vrhli jako diví psi, protože předpokládali, že se z té série stane nové Stmívání, a chtěli si pořádně namastit kapsu.

Nejdůležitějším písmenem v rovnici D + M + U je „M“, mezinárodní hodnota. Na začátku devadesátých let představovalo „M“ pouhých 10 % z celkové hodnoty téhle rovnice, zato v dnešní době pochází z mezinárodních trhů až 60-70 % hollywoodských financí a tržeb (a věřte tomu, nebo ne, v některých případech se to dokonce blíží 100 %). Neustále dochází k situaci, kdy nějaký film propadne u amerického publika, ale zachrání ho diváci v zahraničí. Takhle to prostě je, jen se podívejte na Terminátora: Genisys nebo Pacific Rim. Kde se tahle mezinárodní práva prodávají? Na filmových trzích – třeba na filmovém festivalu v Cannes, na Berlínském filmovém festivalu, na Americkém filmovém trhu (American Film Market).

Zajímavé je, že na to, aby se k nějakému filmu prodala mezinárodní práva k distribuci, vůbec nemusí být natočený. Člověk může prodat i pouhou myšlenku filmu. To třeba přijdete za AFM, řeknete jim, že máte nástřel scénáře, že se vám upsal Wesley Snipes a že jde o akční film, ve kterém má Snipes zmlátit kopu nindžů. Dáte se do hovoru s distributory z celého světa, kteří po vás můžou chtít všelijaké úpravy a změny, a když se dohodnete, prodáte jim práva k filmu, který jste ještě ani nezačali pořádně připravovat, natožpak točit.

– Adi Shankar

Studiové filmy se financují podobně; snad jen s tím rozdílem, že se o hledání kupců a investorů nemusí starat sami filmaři, ale vše obstarává právě studio, které je schopné případné díry ve financování zaplnit z vlastní kapsy. Pokud si ale z článku o úniku dat ze Sony vzpomínáte, jak se rozpadala produkce Steva Jobse, asi vám bude jasné, že ani studia nejsou ochotná riskovat příliš mnoho vlastních peněz. A přesně tohle je případ současného propadáku Bohové Egypta, o němž jsme se zmiňovali již ve článku o Exodu: Bozích a králích a v jednom z předešlých hlodů. Bohové Egypta mají (naprosto očekávaně) příšerné recenze a během otevíracího víkendu vydělali v Americe (naštěstí) pouhých $14 miliónů, ale produkující studio Lionsgate na tomto paskvilu přesto nebude příliš tratit. Jak se vyjádřil spoluprezident domácí distribuční sítě Lionsgatu David Spitz, „Ve snaze založit novou franšízu jsme vybudovali silný finanční model. Nebyli jsme proto kreativně tolik svázaní a nemuseli se bát finančního rizika. Ten film sice nevyšel tak, jak jsme doufali, ale ztráty na něm naštěstí nebudeme mít žádné.“

To bylo tak: Před lety, když se 140miliónoví Bohové Egypta připravovali – když měl Gerard Butler finančně ještě relativně neposkvrněné jméno a když Exodus ještě nestačil tak epicky doplatit na vybělenost hlavních rolí –, studiu se podařilo podepsat distribuční smlouvy a daňové úlevy v celkové hodnotě $130 miliónů. Ve filmu mu tedy „visí“ pouze $10 mega plus pár desítek miliónů navrch za reklamu (do níž ovšem úmyslně investovali jen nezbytné minimum). Bohům Egypta tedy stačí celosvětově vydělat jen něco kolem stovky miliónů a budou za vodou – což díky mezinárodním tržbám určitě vydělají. Na jednu stranu je tedy na místě jásat, že se lidé vzepřeli a ukázali Hollywoodu, že o takto ohavné filmy nemají vesměs zájem (snad to bude mít nějaký vliv na připravovaného Alibabu), ale na tu druhou je dobré si nenalhávat, že by tenhle propadák Hollywoodu kdovíjak uškodil a že by naráz změnil jeho obchodní a najímací praktiky. Tyhle věci jsou prostě běh na dlouhou trať a vyžadují vytrvalost.