HLOD 23 ← → HLOD 25

HLOD 24 – 7. 1. 2016 – Kluci nepláčou, protože si kolem sebe musí uchovávat auru mužnosti. Kdyby se rozplakali, ostatní muži (a ženy!) by na ně nejenom posměvačně ukázali prstem, ufňukánci by také museli na nejbližší pobočce mužství vrátit své klientské karty a párové orgány. Tím pádem by však přestali být pány všeho tvorstva a nastala by feminacistická apokalypsa. Takhle nějak to zhruba funguje. Žádné přesnější informace bohužel nemám, neboť jsem sám ještě neuronil slzu.

Photo by Julien Chambon, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

He, tím úvodním odstavcem možná popichuji křehká ega machistů, ale dnešní hlod je spíše o televizním a filmovém masochismu – o dobrovolném sebeubližování s pomocí filmů a seriálů. Hollywoodští tvůrci navazují emocionální kontakt s divákem velmi rádi, a třebaže to ne vždy vyjde, občas se jim zadaří a jimi vyprávěný příběh v člověku zarezonuje více než obvykle. U někoho se tato rezonance může projevit pláčem, u jiného třeba vypnutím televizoru či odchodem z kina („Protože tohle fakt nemám zapotřebí.“). A mně se občas stane, že když shlédnu nějaký snímek, který hne i mým cynickým já, zařeknu se, že se na něj už nikdy nepodívám, protože přece nejsem masochista, abych si ještě někdy takhle dobrovolně ubližoval. Takže kušuj Philomeno! Táhni, Pokání! K čertu s tebou, V jako Vendetta. Na viděnou nikdy, Vykoupení z věznice Shawshank a V hlavě. U seriálů je to ještě horší, ale kromě finále Odpočívej v pokoji řeknu už jen dvě slova: Futurama. Seymore.

Jenže… Zařeknout se, že se člověk na něco už nikdy nepodívá, je jedna věc. Zato dostát tomuto předsevzetí je něco docela jiného. Občas na mě tedy přijde nálada, kdy si říkám, že by zase jednou stálo za to mít důvod se zaříkat. A přesně v tu chvíli sahám právě po výše zmíněných titulech, protože vím, že stačí málo, a důvodů budu mít habaděj. Asi tedy masochista přeci jen jsem. Ale hádám, že v tom nebudu sám.