HLOD 14 ← → HLOD 16

HLOD 15 – 8. 9. 2015 – Hrozně mě baví, jakým způsobem se filmaři vypořádávají s občasnou potřebou sdělovat divákům, že jejich postavy někde něco cítí. A teď ani nemám na mysli okaté ošklíbání, když si v nějaké „komedii“ někdo upšoukne… Když má být něco vidět, prostě se to ukáže. Když to má být slyšet, natočí se detail něčí hlavy, jak se za tím zvukem otáčí, a ona postava se na ten zvuk třeba i nechá upozornit. Éra němého filmu je dávno za námi, takže i diváci slyší vše, co lidé na plátně. Když má něco studit, postavy se klepou zimou, když to má pálit, říká se hajs, když to má bolet, řve se au! S chutí je trochu kříž, ale stačí hezky natočit jídlo, pak tam šoupnout záběr na postavu, jak si ho nabírá na vidličku, jak dělá hmm, a je to. Ale čich? Jak znázorníte čich?

Nejjednodušší a nejrozšířenější způsob je násilím vtlačit veškeré odkazy na něj do dialogů: *čmuch čmuch* „Necítíš tu něco?“ „Jo, voní to sladce, po růžích a konvalinkách. Voní to po domově, po jablečném koláči zrovna vytaženém z trouby.“ Tenhle způsob jistě funguje, ale občas mi přijde takový lehce neobratný. Seriálový Sherlock si při čichových dedukcích vypomáhá i textem, který divákům naskakuje na obrazovce a dává jim bez jediného slova proneseného postavou vědět, co že má být cítit. *čmuch čmuch* *růže* *konvalinky* jablečný koláč* *potenciální asociace s domovem* Tento způsob mi přijde trochu zajímavější, ale svou formou je velmi specifický právě a jen pro Sherlocka. Jen těžko se mi představuje, že by ho začaly využívat i jiné seriály či filmy.

A pak jsou tu novátorské, umělecké skvosty jako Parfém: Příběh vraha na poli filmů či seriálový Hannibal. Režisér Tom Tykwer si v Parfému hodně pohrával s realistickými detaily. Když chtěl například znázornit v jedné z úvodních scén, v níž se titulní vrah narodí na odporném tržišti, jak moc toto prostředí páchlo a smrdělo, docílil toho pomocí extrémně detailních záběrů na hnijící rybí hlavy a na louže močky na kočičích hlavách. Vůně kovu se znázornila prostřihy na několik kovových předmětů, vůně jablek záběrem na obsypanou jabloň, i extrakce vonných silic z květů tulipánů se řešila obdobným způsobem – detailními záběry na okvětní plátky, lis a vyextrahovanou kapku oleje.

V Hannibalovi Bryana Fullera se detaily využívaly sice také, ale šlo o detaily estetické a hodně stylové. Když měl například ve druhé sezóně Hannibal cítit, že byla jedna postava na střelnici, kamera ukázala, jak jí čmuchá k rukám, pak byl střih a diváci viděli extrémní detail vystřelující pistole a od ní odletujících částeček střelného prachu, které postavě dopadaly na zápěstí. Když měl z glazury na těle oběti cítit kukuřičné pole, sklonil se nad mrtvolou na pitevním stole, přičichl k ní a najednou i se stolem stál uprostřed kukuřičného pole, atd. Náš úvodní příklad by tedy v Tykwerově či Fullerově podání mohl vypadat zhruba takto: *čmuch čmuch* *detailní záběr na esteticky naaranžovanou vázu růží a konvalinek* *záběr na mateřsky vypadající postavu, jak na parapet odkládá z trouby vytažený jablečný dort, ze kterého se ještě kouří* *detail páry z dortu, v pozadí váza květin*

O těchto věcech jsem začal přemýšlet v souvislosti s 4D kiny, které prý s diváky nejenom třesou, ale v určitých klíčových momentech jim dokonce stříkají na hlavu různé voňavky a smrady. Ta informace mě zarazila. Říkal jsem si, jestli je to vlastně potřeba. Filmy a seriály jsou sice obrazová média, ale pokud jde i čich znázornit obrazově – což zcela očividně jde –, není přece potřeba, aby nám někdo v kině stříkal do obličeje jakési pochybné pičifuky. Ale pak mi došlo, že o ty pičifuky vlastně ani nejde. Celá myšlenka více-D kin mi přijde postavená na tom, že jde o málo muziky za hodně peněz. Sází se na pocit novoty, za který je třeba vyhodit kopu peněz, jen aby se zjistilo, že to vlastně nestálo za zlámanou grešli. A tuhle hru já odmítám hrát.

—————

—————