HLOD 13 ← → HLOD 15

HLOD 14 – 18. 8. 2015 – Strašně mě baví, když si jsou filmaři natolik jistí, že jejich právě připravovaný snímek bude stát na počátku celé nové série, že ten „první“ film odfláknou, diváci se jim na něj vybodnou, a oni ty zbývající díly už nikdy nenatočí. Tvůrci si v těchto případech často říkají, že ten první díl je pouze odrazovým můstkem k těm pořádným filmovým ohňostrojům, které jim chtějí ukázat, až bude série gradovat. Že je cílem toho filmu v první řadě jen tak nahrubo načrtnout postavy (protože pořádně se budou představovat až později) a vysvětlit divákům pravidla jejich filmového světa. Nebo obecenstvu jen v několika málo scénách představí jakousi úžasnou vedlejší postavu, ale okamžitě se jí na zbytek filmu zbaví, protože plánují, že bude mít větší roli až ve druhém či dalším díle. Bohužel, pokud si jsou tvůrci do takovéhle míry jistí úspěchem, dopadne to nakonec velmi často tak, že vyplodí k uzoufání upovídanou a nudnou filmovou břečku bez dobře prokreslených postav a zajímavého děje.

Photo by Brett Davis, Flickr, CC BY-NC 2.0

Letos tento osud postihl Sedmého syna, Krycí jméno U.N.C.L.E., Dítě číslo 44, Fantastickou čtyřku nebo Terminátora: Genisys. Asi nebudu první, kdo poznamená, že byl třeba ten poslední zmíněný velkofilm zatížen přílišnou upovídaností postav, které se snažily vysvětlit, jak že vlastně funguje ono cestování časem, a nedostatkem Matta Smithe, který byl ve filmu zhruba jen ve dvou scénách, ale i tak byl tím nejzajímavějším, co Genisys mohl nabídnout. Smith měl mít údajně větší roli v druhém dílu chystané nové terminátoří trilogie, ale protože se ten „první“ tolik nepovedl a sotva si na sebe vydělal, z těchto plánů sešlo. Stejně jako z něj sešlo před pár lety, kdy měl Hollywood stejné trilogické úmysly s Terminátorem: Salvation. Nebo pár let před ním s Eragonem. A nejinak tomu bylo u filmů Zlatý kompas, City of Bones, Mongol, Já, Legenda, Jumper, Kronika rodu Spiderwicků, Princ z Persie, Série nešťastných příhod, Osamělý jezdec, Enderova hra, Robocop, dost možná i Prometheus… Jednomu se z toho všeho zmařeného potenciálu skoro točí hlava.

Kdysi to takhle nefungovalo. Bývaly doby, kdy filmaři nemysleli tolik do budoucnosti a kdy jim šlo především o to, aby se jim co nejvíce vydařil ten jeden snímek, který měli rozdělaný. Pokud se z něj stal hit, začalo se přemýšlet o tom, jak na něj navázat. Pokud ne, daný film dokázal stát na vlastních nohou, aniž by jeho příběh vypadal jakkoliv nedokončeně. Například z Indiany Jonese se stala úžasná trilogie (ano, trilogie, *strčí si prsty do uší* lalalalala) ne proto, že si tvůrci udělali plán, co se bude dít v kterém díle, ale že se u každého z nich soustředili na to, aby natočili dobrý film. Jeden film. Ten, na kterém zrovna pracovali. První Vetřelec, Rambo, Rocky či první Predátor možná stáli na počátku úspěšných sérií, ale ty série vznikly v první řadě proto, že ony první snímky fungují jako celky nezávisle na těch následujících. A tak dobře fungují proto, že se s těmi následujícími prvoplánově nepočítalo.

Určitě je tedy dobré mít nějakou vizi a vědět, co by se tak zhruba mohlo dít, kdyby se z rozpracovaného projektu měl stát hit. Rozhodně ale není dobré nad veškerými aktuálními nedostatky díla mávat rukou se slovy, „Hele, neřeš, to se kdyžtak spraví v pokračování.“ U Hunger Games tahle taktika možná vyšla (kvalitativní rozdíl mezi prvním a druhým dílem je skutečně markantní), ale v drtivé většině případů takto uvažující tvůrci takové štěstí nemají. Jakkoliv klišovitě to zní, pýcha prostě předchází pád.

—————

—————