HLOD 30 – 4. 3. 2016 – Slavnostním ceremoniálům, během nichž se udílí filmové a televizní ceny, rok od roku klesá sledovanost. V průměru je to sice vždy jen o pár procent, ale zato se to děje pravidelně a napříč nejrůznějšími oceněními. Zlaté glóby přichází o diváky (v roce 2016 spadla sledovanost opět o pár procent), Emmy jakbysmet (v roce 2015 byl propad 14%), Oscaři zajímají každý rok méně lidí (vloni byl pokles 16% a letos se sledovanost ceremoniálu dokonce dostala na osmileté minimum) a o dalších cenách se ani nemá smysl bavit. A bude hůř.

Ono ani tak nejde o to, že samotný formát vysílaného udílení cen je stejně zastaralý jako silvestrovské estrády, nebo o to, že jak se mezi lidmi rozevírají finanční i jiné nůžky, jen málokomu se chce trávit večer tím, že bude sledovat smečku milionářů, jak se poplácává po zádech a říká si, jak je báječná. Dokonce se podle mě vtip neskrývá ani v předpojatosti filmových komisí a neférovosti hlasování. Největší problém je v roztříštěnosti televizní a filmové tvorby. Kolikrát už jste se na nějaký slavnostní ceremoniál dívali a nepoznávali v něm polovinu tváří? Kolikrát se vám stalo, že jste z desítek nominovaných filmů viděli jen dva nebo tři? Zajímal vás přenos takového ceremoniálu, když jste neměli žádné želízko v ohni? Chtělo se vám na přenos dívat, když jste k těm usměvavým sáčkům necítili žádnou emoční vazbu?

V roce 2015 se na amerických televizních stanicích vysílalo 409 seriálů a tento počet bude díky novým kabelovým televizím v nadcházejících letech ještě stoupat. Co se filmů týče, jen v roce 2014 jich bylo do kin nasazeno 563. Každý týden mají premiéru alespoň jeden dva větší snímky a vedle nich dva, tři, někdy i čtyři nezávisláky a drobné filmečky. Při takovém objemu materiálu není možné, aby obyčejný člověk viděl všechno, natožpak aby si k tomu vytvořil nějakou citovou vazbu, která by ho nutila sledovat, jestli mu milovaný projekt nějaká komise ocení pozlacenou modlou. A proč by se kdokoliv díval, jak si v televizi neznámí lidé třesou pravicí za své výkony ve filmech a seriálech, které téměř nikdo neviděl?

Jak z téhle šlamastyky ven? Jednou možností je omezit množství hollywoodské tvorby. Kvalita/Kvantita, známe… Jenže kdo by to rozhodoval a jak by k tomu přišli všichni ti lidé, co v továrně na sny pracují? No a další by bylo častěji nominovat na prestižní ceny ty skvělé projekty, s nimiž je obeznámeno více lidí. Jinými slovy nemít frňák nahoru a v případě televizí někdy nominovat nejen kabelovky, ale i seriály z veřejnoprávních televizí (třeba American Crime, Person of Interest, Empire atd.). U filmových cen by byl zase nutný odklon od maličkých „Oscar-Bait“ snímečků ve prospěch velkofilmů a mainstreamovějších produkcí. Ale toho se jen tak nedočkáme. Nu což – vždyť tím jdou akademie daných cen akorát samy proti sobě. Nám to může být ukradené.

————————————————————–

HLOD 29 – 1. 3. 2016 – Nezávislé snímky se financují pomocí tzv. piece-mealing distribution contracts, tedy distribučních smluv, které čerpají peníze z vícera zdrojů z celého světa. Jinými slovy se podepíše smlouva o distribuci s každým teritoriem na světě, které je ochotné práva k danému filmu odkoupit, pak se všechny kontrakty hodí na jednu velkou hromadu, a pokud jich je dost, pokud se splaší dost peněz, může se rozjet produkce.

Když se na film podíváte z obchodního hlediska jako na určitou aktivu nebo majetkovou hodnotu, dostanete se k vcelku jednoduché rovnici: Financování filmu = D + M + U. „D“ zde představuje domácí hodnotu filmového díla, „M“ hodnotu mezinárodní a „U“ úlevu na daních nebo státní podporu. Když štáb natáčí v zahraničí nebo na nějaké domácí lokaci – třeba v Novém Mexiku nebo New Orleans –, tamní vláda vám v klidu vyplatí a vrátí část rozpočtu, který jste tam utratili. Jestliže náklady na výrobu filmu převyšují D + M + U, na produkci v životě nedojde. Absolutně přitom nezáleží na tom, kdo by ve filmu hrál, jak úžasný by byl, scénář atd. Prostě máte útrum. Jestliže jsou ale náklady na výrobu nižší než D + M + U, tak pro změnu absolutně nezáleží na tom, jak sračkoidní má film scénář a jak mizerní herci se do něj najali. Ta volovina se prostě natočí. Proto taky Hollywood neustále produkuje takové množství hovadin.

Photo by Tjflex2, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nejdůležitějším aspektem výše zmíněné rovnice je, jak přesně se určuje hodnota „D“ a „M“. Tady se zohledňují tři proměnné: 1) áčková herecká hvězda, 2) prominentní režisér anebo 3) známá značka předlohy. Před lety například nastala zajímavá situace, když se prodávala distribuční práva k Hostiteli, tomu sci-fi filmu na motivy knižní předlohy Stephanie Meyers. Kupci z celého světa se na práva vrhli jako diví psi, protože předpokládali, že se z té série stane nové Stmívání, a chtěli si pořádně namastit kapsu.

Nejdůležitějším písmenem v rovnici D + M + U je „M“, mezinárodní hodnota. Na začátku devadesátých let představovalo „M“ pouhých 10 % z celkové hodnoty téhle rovnice, zato v dnešní době pochází z mezinárodních trhů až 60-70 % hollywoodských financí a tržeb (a věřte tomu, nebo ne, v některých případech se to dokonce blíží 100 %). Neustále dochází k situaci, kdy nějaký film propadne u amerického publika, ale zachrání ho diváci v zahraničí. Takhle to prostě je, jen se podívejte na Terminátora: Genisys nebo Pacific Rim. Kde se tahle mezinárodní práva prodávají? Na filmových trzích – třeba na filmovém festivalu v Cannes, na Berlínském filmovém festivalu, na Americkém filmovém trhu (American Film Market).

Zajímavé je, že na to, aby se k nějakému filmu prodala mezinárodní práva k distribuci, vůbec nemusí být natočený. Člověk může prodat i pouhou myšlenku filmu. To třeba přijdete za AFM, řeknete jim, že máte nástřel scénáře, že se vám upsal Wesley Snipes a že jde o akční film, ve kterém má Snipes zmlátit kopu nindžů. Dáte se do hovoru s distributory z celého světa, kteří po vás můžou chtít všelijaké úpravy a změny, a když se dohodnete, prodáte jim práva k filmu, který jste ještě ani nezačali pořádně připravovat, natožpak točit.

– Adi Shankar

Studiové filmy se financují podobně; snad jen s tím rozdílem, že se o hledání kupců nemusí starat sami filmaři, ale vše obstarává právě studio, které je schopné případné díry ve financování zaplnit z vlastní kapsy. Pokud si ale z článku o úniku dat ze Sony vzpomínáte, jak se rozpadala produkce Steva Jobse, asi vám bude jasné, že ani studia nejsou ochotná riskovat příliš mnoho vlastních peněz. A přesně tohle je případ současného propadáku Bohové Egypta, o němž jsme se zmiňovali již ve článku o Exodu: Bozích a králích a v jednom z předešlých hlodů. Bohové Egypta mají (naprosto očekávaně) příšerné recenze a během otevíracího víkendu vydělali v Americe (naštěstí) pouhých $14 miliónů, ale produkující studio Lionsgate na tomto paskvilu přesto nebude příliš tratit. Jak se vyjádřil spoluprezident domácí distribuční sítě Lionsgatu David Spitz, „Ve snaze založit novou franšízu jsme vybudovali silný finanční model. Nebyli jsme proto kreativně tolik svázaní a nemuseli se bát finančního rizika. Ten film sice nevyšel tak, jak jsme doufali, ale ztráty na něm naštěstí nebudeme mít žádné.“

To bylo tak: Před lety, když se 140miliónoví Bohové Egypta připravovali – když měl Gerard Butler finančně ještě relativně neposkvrněné jméno a když Exodus ještě nestačil tak epicky doplatit na vybělenost hlavních rolí –, studiu se podařilo podepsat distribuční smlouvy a daňové úlevy v celkové hodnotě $130 miliónů. Ve filmu mu tedy „visí“ pouze $10 mega plus pár desítek miliónů navrch za reklamu (do níž ovšem úmyslně investovali jen nezbytné minimum). Bohům Egypta tedy stačí celosvětově vydělat jen něco kolem stovky miliónů a budou za vodou – což díky mezinárodním tržbám určitě vydělají. Na jednu stranu je tedy na místě jásat, že se lidé vzepřeli a ukázali Hollywoodu, že o takto ohavné filmy nemají vesměs zájem (snad to bude mít nějaký vliv na připravovaného Alibabu), ale na tu druhou je dobré si nenalhávat, že by tenhle propadák Hollywoodu kdovíjak uškodil a že by naráz změnil jeho obchodní a najímací praktiky. Tyhle věci jsou prostě běh na dlouhou trať a vyžadují vytrvalost.

————————————————————–

HLOD 28 – 23. 2. 2016 – Strašně by mě zajímalo, jak velký bude „deadpoolovský efekt“, jakou bude mít konkrétní podobu a jak rychlý bude mít nástup. O čem mluvím? Kdykoliv na sebe v Hollywoodu strhne nějaká myšlenka, nějaký nápad, nějaký nový přístup, nová franšíza atd. hodně pozornosti, jakmile v americké továrně na sny něco hodně vydělá, je naprosto zaručené, že se produkující studio jakož i všechna ostatní studia pokusí tento úspěch (většinou s dosti mizernými výsledky) napodobit: Po úspěchu Lásky nebeské se roztrhl pytel s mozaikovitými příběhy povětšinou romantické povahy (Na sv. Valentýna, Šťastný Nový rok, Dárek z lásky); Temný rytíř odstartoval éru „temných“ velkofilmů, z nichž se vytratil veškerý humor; Stmívání a Hunger Games rozpoutaly vír adaptací knižních YA sérií stejným způsobem, jakým Pán prstenů oživil žánr fantasy; výdělky americké předělávky Kruhu s sebou přinesly smršť adaptací asijských hororů (Nenávist, Oko); první díl ze série Saw stál na počátku vlny slasher hororů (Hostel, Human Centipede); megaúspěchy prvních X-Menů, prvního Spider-Mana a prvního Iron-Mana odstartovaly novodobou éru komiksových, superhrdinských filmů; a takto bychom mohli pokračovat téměř donekonečna.

A nyní do hry vstoupil Deadpool, který vlil do komiksového žánru novou dávku života. Komiksové filmy pomalu začaly splývat jeden s druhým, pomalu se začaly zajídat, a teď se tu najednou objevila nová komiksárna, která během prvních dvou týdnů v kinech vydělala půl miliardy dolarů (a to ani nebyla uvedena v Číně). V čem tkvěl její úspěch? Za mě osobně v dokonalém obsazení hlavní role, humoru a nápadité (a vtipné) reklamní kampani. Nejvíce se ale mluvilo o tom, že úspěch Deadpoola spočívá v tom, že jde o eRkový film, tedy o film, na nějž kvůli násilí, hanbatostem a vulgaritám mohou v USA děti mladší 18 let pouze v doprovodu dospělé osoby.

A přesně tohoto postřehu, jen a pouze jeho, si studia všimla. Díky megavýdělkům Deadpoola tedy stojíme na počátku nové série komiksových / super-hrdinských snímků, které se budou snažit parazitovat na jeho úspěchu tím, že si od něj vezmou ideu eRkové licence. Ať už se to k daným projektům bude tematicky hodit, nebo ne; ať už budou mít scénář a produkci v rukou lidé, kteří vulgárně humorné a násilné scény umí psát; už teď je jasné, že bude mít omezenou přístupnost třetí Wolverine, nová adaptace Spawna, případná týmovka X-Force, mluví se i o třetím, eRkovém rebootu Fantastické čtyřky a další projekty budou přibývat.

Nechápejte mě špatně: Nebrblám tu proti točení eRkových filmů jako takových. Čím více dospělejší tvorby Amerika začne produkovat, tím lépe. Jen se trochu obávám, aby to s tím eRkem na úkor kvality Hollywood nepřehnal stejným způsobem, jakým to má ve zvyku. Násilnost a vulgarita se k Deadpoolovi hodily, protože takhle je ta postava koncipovaná, avšak roubovat ji na tucty dalších snímků jen proto, že „teď ta eRka frčí“, mi nepřijde jako to ponaučení, které si Foxáci měli z úspěchu tohoto snímku vzít.

Ryan Reynolds v rozhovorech častokrát opakoval, že mu trvalo jedenáct let, než se projekt realizoval. Proč tak dlouho? Žádný producent ani představitel studia nechtěl investovat do takto dramaticky odlišné, ne-mainstreamové postavy. A i když mu nakonec nějaké peníze dali, přiklepli mu jich na poměry superhrdinských filmů velmi málo. Protože vkládat peníze do čehokoliv, co smrdí originalitou, je risk. Pokud si tedy Foxáci měli něčeho všimnout, tak toho, že investovat do nových postav a neotřelých přístupů se může hodně vyplatit, že lidé dokážou ocenit, když jim Hollywood naservíruje něco nového. Ale ne, oni si všimli jen toho eRka. Takže už bychom se asi měli těšit na ty desítky nedomyšlených eRkových komiksáren, které se na nás pomalu ale jistě řítí. Třikrát sláva!

————————————————————–

HLOD 27 – 3. 2. 2016 – Občas žasnu nad některými obchodními rozhodnutími hollywoodských kravaťáků. U značné části tamější filmové produkce se totiž při pohledu na daná díla a jejich marketingovou kampaň zarazím a říkám si, „Počkat, pro koho že ten film má vlastně být?“ Aby bylo jasné, o čem mluvím, půjdeme na to z druhé strany. Vezměme si například filmy Dredd a Ladíme 2. Ten první cílil na mladé muže, kteří se rádi dívají na dobře natočené akční řezničiny. A přesně takovou podívanou jim k jejich spokojenosti připravil: eRkovou, brutální, zábavnou, drsnou. Kvalitativně to dopadlo skvěle. Podobně na tom byl i druhý film, který zase cílil na mladé divačky, čemuž přizpůsobil výběr herců a hereček do hlavních rolí, přístupnost, tón i všechno ostatní. A tvůrcům tohoto snímku se jejich sebejistá tvorba dobře zacíleného produktu také vyplatila.

Jenže pak tu máte třeba třetí Postradatelné. Film ze série, která měla dávat prostor a důraz na stárnoucí hvězdy osmdesátkových akčňáků, a který ve svém třetím díle nejenom najal do týmu celou plejádu mladých herců, ale také vyměkl na přístupnost PG13. Studio si myslelo, že díky větší přístupnosti naláká více diváků, ale to se šeredně spletlo. Mladé diváky série nezajímala už předtím a pamětníky těmito rozhodnutími akorát tak odpudilo. Natočilo film pro nikoho. Pátý Terminátor, ačkoliv 65 % jeho publika bylo starší 25 let, také vyměkl na přístupnost PG13 (to aby neděsil dětičky), a do drsné hlavní role navíc najal Emilii Clarke, mladinkou herečku s dívčím kukučem ze Hry o trůny. A dopadlo to strašně. Terminátor je srdcovou záležitostí lidí nad třicet a současné teenagery vůbec nebere. Než aby se tedy studio snažilo lákat druh diváka, který o jeho produkt beztak nemá zájem, mělo vytvořit film pro typ fanoušků, kteří by ho zaručeně ocenili. To by se ovšem kravaťáci museli smířit s tím, že budou mít kvůli užšímu záběru trochu nižší zisky. A to vypadá na papíře špatně. Opět tedy natočili film pro nikoho; film, který jedny diváky nezajímá, a ty druhé svým přístupem k výchozímu materiálu odrazuje.

A klidně můžeme jet dál: Nechápu, koho napadlo, že by sexsymbol střední generace George Clooney mohl lákat děti a teenagery natolik, že by kvůli němu šli na Zem zítřka. Hlava mi nebere, proč by měl být Mortdecai eRkový film, když už v dnešní době přepálené herecké blbnutí Johnnyho Deppa zajímá leda (zastydlé) puberťáky, kterým se ještě nestačil zprotivit. Netuším, proč Pixely s Adamem Sandlerem cílily svým pojetím a obsazením na teen publikum, když celý film vzdává hold osmdesátkovým počítačovým hrám, čili by měl mnohem větší šanci uspět u publika, které tyhle hry samo hrálo. Nerozumím tomu, jak někdo mohl odsouhlasit film Jem and the Holograms, který fanoušky původního seriálu znechutil tím, že se nedržel barevné a potrhlé předlohy, a fanoušky nové nenabral, protože z té předlohy udělal nudný film o dívčí kapele.

Všechny zmíněné filmy propadly. Samozřejmě, že v kinech krachly. Jestliže samy nevěděly, pro koho jsou, jak k sobě mohly kohokoliv lákat? A v tom je právě jádro pudla: Pokud chce film alespoň něco vydělat, musí vědět, pro koho je, a tím pádem se zákonitě smířit s faktem, že nebude pro všechny. Pokud to neudělá, nepůjde na něj nikdo.

————————————————————–

HLOD 26 – 28. 1. 2016 – Čím více filmů a seriálů vidím, tím více dokážu ocenit, když divákům představí nějaké dvě kladné hlavní postavy – muže a ženu –, které se na konci nedají dohromady. Nebo když je celá vztahová linie buď upozaděna na minimum či úplně smetena ze stolu. Nejspíš tyhle snímky a seriály tolik oceňuji proto, že jich je tak málo. Romantické filmy mají v kinematografii své právoplatné místo a sám se na ně občas rád podívám – na Lásku nebeskou, Srdcovou sedmu nebo na cokoliv, co natočila Meg Ryan předtím, než ji hollywoodská posedlost mládím přinutila zničit si obličej plastikami. Stejně tak si pár šťastných konců zaslouží i nějaké postavy z pochmurných dramat a jiných druhů filmů – Zamilovanému Shakespearovi zamilovanost vyčítat nikdy nebudu, Pokání se za ni kát nemusí, Věčný svit neposkvrněné mysli jí není poskvrněn a třeba k sérii Smrtonosná zbraň ty rodinné / vztahové linie prostě také patří. I filmy typu Stmívání či Titanic, které nejsou čistě romantické, ale na vztazích od základu staví, jsou v pohodě a nemá smysl se kvůli nim čertit. Opravdu je ale potřeba cpát romantické zápletky úplně do všeho?

Podle hollywoodských studií zřejmě ano. Když se dělá film, připomíná to trochu pohádku o pejskovi a kočičce. Aby se zvýšila šance, že na sebe film vydělá, musí se do filmu narvat všechno, co by se potenciálně mohlo zalíbit co nejširšímu a nejrozmanitějšímu publiku. Chcete ke svému náročnému sportovnímu dramatu přitáhnout „nenáročné“ mladé muže? Najměte huličského komedianta Jonah Hilla do vedlejší role (Moneyball). Chtěli byste na svůj komiksový film dostat starší diváky? Co takhle obsadit jednu z vedlejších rolí uznávanou herečkou v letech Glenn Close (Strážci galaxie)? Chcete přilákat kluky a muže? Tak se postarejte o to, aby se vám v traileru hodně střílelo a aby tam vybuchovala spousta věcí (Transformers). Kluci mají bouchačky a exploze rádi. Na ději jim nezáleží. Vždyť to jsou přece kluci. A konečně: Chcete nalákat do kin i ženy? Tak to musíte do filmu nacpat buď spoustu roztodivných kostýmů, účesů a líčidel, nebo nějakou tu romanťiku (postava Padme byla v sérii Hvězdné války: Epizody I-III vytvořena téměř výhradně za tímto účelem). Protože co jiného holky zajímá než hadry, mejkap a cicmačky? Vždyť to jsou přece holky.

Tahle logika vás ovšem přivede k situaci, kdy jsou do filmů, do kterých se kvůli jejich zaměření a ději milostné linie moc nehodí, tyhle linky násilím rvány prostě proto, aby tam byly, aby bylo co dát do traileru a na co vábit to primárně ženské publikum. Tyhle romantické podzápletky jsou ale často nedomyšlené, nedopečené, jsou tam navíc, zaclánějí, překážejí, vadí a kvůli své nepropracovanosti a nezaslouženosti diváky akorát štvou. Nevěříte? Vzpomínáte, jak spoustu lidí nakrklo tokání Filiho (nebo Kiliho?) a Tauriel v Hobitech? Kdyby se režisér Peter Jackson a jeho scenáristické partnerky místo téhle ubohé romantické zápletky věnovali lepší charakterizaci postav, možná bychom dnes věděli, který z nich byl Fili a který Kili. — Co ta příšernost mezi Padme a Anakinem v prequelových epizodách Hvězdných válek? — Singerův Superman se vrací dojel právě na to, že v ohlášeném akčním filmu bylo až moc citových výlevů. — Vážně bylo potřeba, aby se Bruce Wayne dával v Temném rytíři povstává dohromady s Kočičí ženou? — Nemohli ti dva Na hraně zítřka zůstat prostě jen vojenskými kolegy? — Opravdu se k chladně logické postavě Spocka v Star Treku hodí vztahové trable s Uhurou? — V Hunger Games je ten romantický trojúhelník oproti předloze sice umenšen, ale i tak by tam vůbec nemusel být.

A jet můžeme klidně dál, protože tahle potřeba mít v akčních / hrdinských velkofilmech „něco malého i pro dámy“ se odráží i v množství (potenciálních) přítelkyň či manželek – postav, které jsou špatně napsané, vystupují třeba jen v pár scénách a v celém snímku jsou s trochou nadsázky pouze proto, aby se hlavní hrdina měl v druhé polovině snímku s kým vyspat, případně v samotném závěru koho políbit: Manželka Brada Pitta v Světové válce Z, Elizabeth Olsen v Godzile, postava Lois Lane v Muži z oceli, přítelkyně hlavních hrdinů ve většině marvelovských superhrdinských filmů, princezna z Prince z Persie, bojovnice z Johna Cartera atd. Tenhle seznam by byl hodně dlouhý.

Jak tedy říkám, kvůli téhle všeobecné potřebě mít v každém filmu alespoň zárodek nějaké romance si o to více cením jakýchkoliv snah tvůrců jít proti proudu. V Kingsman: Tajné službě na konci jedna laškovná scéna je, ale ne mezi ústředním mladým hetero párem. Čtvrtý Šílený Max si mrouskání v poušti také díky Bohu odpustil. Stejně tak se ve prospěch vlastního příběhu romantickým pseudoromanťárnám vyhnuli Já, robot, Dredd, Constantine, Pacific Rim, Potomci lidí, Strážci galaxie a na poli televize třeba Broadchurch nebo Hannibal (vztah mezi Willem a Alanou je záměrně „tím vztahem, co nebyl“). Bravo, tleskám, jen tak dál. Ne snad proto, že by se mi romantika na plátně a obrazovce příčila a postavám bych nepřál trochu štěstíčka. Jen mi přijde, že se spolu postavy téměř ve všech filmech a seriálech štěstíčkují nějak moc, takže by bylo fajn, kdyby místo štěstíčkování konečně začali dělat i něco jiného.

————————————————————–

HLOD 25 – 21. 1. 2016 – Už kolikrát jsem slyšel a viděl, jak lidé z nesmyslných důvodů hází špínu na starší filmové a seriálové tituly, na díla, která mám osobně velmi rád, byť jsem je třeba již dlouho neviděl, a která si takovou kritiku podle mě nezaslouží. Jen pro příklad: „Terminátor? Hele, jednička trikově strašná. Dvojka je sice lepší, ale na to, jak o tom všichni básní, pořád žádná sláva.“ „Kriminálka Las Vegas? Jak dlouho ta serializovaná srágora běžela, než ji zařízli? Původní postavy tam na konci nebyly skoro žádný, a beztak to vysílali tak dlouho, že jsme všechny možný zločiny viděli alespoň stokrát. Nuda.“ „Simpsonovi? Ti ztratili dech už před lety. Spálit a zakopat!“ Atd. atd.

Spousta těchto výtek je sice oprávněných – scéna Terminátorova vydloubávání oka je směšná, Kriminálka skutečně několik let dojížděla na volnoběh a Simpsonovi jsou na tom s dechem opravdu bídně –, ale já bych se podobných soudů přeci jen bál. Nesmíme koneckonců zapomínat, že ve své době byla ta díla, která dnes již možná neodpovídají standardům televizní a filmové zábavy, učiněným zjevením. Dívat se na ně z pohledu dnešní doby je vůči nim nefér, protože do dnešní doby nepatří. Když je tedy někdo připraví o jejich časový kontext a zaměří se pouze na to, jak které dílo do dneška zešedlo, pouze tím umenší či úplně anuluje jeho dřívější úspěchy. A o úspěších se rozhodně mluvit dá: Terminátor 2 stál na počátku hollywoodského užívání vizuálních efektů v takové míře, v jakém jsou užívané dnes; Kriminálka Las Vegas vypudila Columba a Jessicu Fletcherovou a vnesla na obrazovky dobu forenzních věd; a Simpsonovi zase světu ukázali, jak se dělá animovaná zábava pro děti i dospělé.

Možná jsem v určitém ohledu staromilec, ale házet starší díla do koše jen proto, že je na nich znát věk, mi přijde nespravedlivé a krátkozraké. Vezměme si třeba jen ty triky: Sám si vybavuji, jak jsem kdysi poulil oči při pohledu na prvního Harryho Pottera či prvního Raimiho Spider-Mana. Když se ale na tyto snímky dívám dnes, musím uznat, že některé vizuální efekty vypadají opravdu směšně, protože jsou často okaté a nedokonalé. Jestliže je ale v dnešní době rozdíl mezi údivem a pobavením něco přes deset let, jak bych se mohl posmívat trikům z osmdesátkového Terminátora či jeho devadesátkového pokračování? Tehdy to prostě byla jiná doba, filmový průmysl používal jiné technologie a postupy, a i diváci měli jiná očekávání.

Chtěl bych tedy v závěru podotknout, že při sledování starších titulů je dobré uzpůsobovat svá očekávání poměrům doby, v níž dané tituly vznikaly. Když to člověk neudělá, sám si tím přivodí zklamání a třeba se i ochudí o kvalitní filmové a seriálové zážitky. Ony totiž ty starší filmy a seriály občas za zhlédnutí skutečně stojí.

————————————————————–

HLOD 24 – 7. 1. 2016 – Kluci nepláčou, protože si kolem sebe musí uchovávat auru mužnosti. Kdyby se rozplakali, ostatní muži (a ženy!) by na ně nejenom posměvačně ukázali prstem, ufňukánci by také museli na nejbližší pobočce mužství vrátit své klientské karty a párové orgány. Tím pádem by však přestali být pány všeho tvorstva a nastala by feminacistická apokalypsa. Takhle nějak to zhruba funguje. Žádné přesnější informace bohužel nemám, neboť jsem sám ještě neuronil slzu.

He, tím úvodním odstavcem možná popichuji křehká ega machistů, ale dnešní hlod je spíše o televizním a filmovém masochismu – o dobrovolném sebeubližování s pomocí filmů a seriálů. Hollywoodští tvůrci navazují emocionální kontakt s divákem velmi rádi, a třebaže to ne vždy vyjde, občas se jim zadaří a jimi vyprávěný příběh v člověku zarezonuje více než obvykle. U někoho se tato rezonance může projevit pláčem, u jiného třeba vypnutím televizoru či odchodem z kina („Protože tohle fakt nemám zapotřebí.“). A mně se občas stane, že když shlédnu nějaký snímek, který hne i mým cynickým já, zařeknu se, že se na něj už nikdy nepodívám, protože přece nejsem masochista, abych si ještě někdy takhle dobrovolně ubližoval. Takže kušuj Philomeno! Táhni, Pokání! K čertu s tebou, V jako Vendetta. Na viděnou nikdy, Vykoupení z věznice Shawshank a V hlavě. U seriálů je to ještě horší, ale kromě finále Odpočívej v pokoji řeknu už jen dvě slova: Futurama. Seymore.

Jenže… Zařeknout se, že se člověk na něco už nikdy nepodívá, je jedna věc. Zato dostát tomuto předsevzetí je něco docela jiného. Občas na mě tedy přijde nálada, kdy si říkám, že by zase jednou stálo za to mít důvod se zaříkat. A přesně v tu chvíli sahám právě po výše zmíněných titulech, protože vím, že stačí málo, a důvodů budu mít habaděj. Asi tedy masochista přeci jen jsem. Ale hádám, že v tom nebudu sám.

————————————————————–

HLOD 23 – 18. 12. 2015 – V USA byl před nedávnem vypuštěn snímek Smosh: The Movie, jehož autory je duo youtubeovských celebrit skrývajících se právě za přezdívkou The Smosh, a mně je z jeho samotné existence docela smutno. Ne snad, že by mě trápila kvalita snímku – neviděl jsem ho, a vlastně to ani neplánuji –, nebo bych dvojici kamarádů nepřál úspěch. Jen mě poněkud děsí samotný fakt, že se od něj očekávala taková obeznámenost publika s duem v hlavních rolích, taková obliba jejich značky u diváků, a tedy i takové výdělky z kin a jiných distribučních kanálů, že velké hollywoodské studio 20th Century Fox věřilo dvojici jinak neznámých youtuberů natolik, že jim dalo milión dolarů na výrobu a výsledný produkt pustilo do široké distribuce. Vzhledem ke směřování doby se však dá očekávat, že podobných post-internetových filmů bude jen přibývat.

A teď už konečně vysvětlím, proč že vlastně brblám. The Smosh je pár chlapíků, vlastními jmény nějací Anthony Padilla a Ian Hecox, kteří na YouTube každý den nahrávají zábavná videa. Na kanálu mluví o svém životě a zálibách, pořádají různé projekty, párují se s ostatními youtubery, tvoří s nimi kolaborativní skeče atd. A fanoušci se pasivně a většinou o samotě dívají, jak tihle dva tohle všechno dělají. Dívají se na ně tak často, až začnou mít pocit, že je vlastně znají. Ze sledování jejich skečů se stává rutina, z neznámých internetových tváří jsou po čase skoro až přátelé, a ze způsobu, jak zabít večer, se do určité míry stává projev každodenní samoty. Fanoušci v komentářích často píší, jak se už nemohli dočkat nového videa, a jak už hodinu vytrvale proklikávali tlačítko aktualizace prohlížeče. To by v tom byl čert, aby nevyplázli nějaké ty peníze za lístek či stažení, když jim teď jejich internetoví kamarádi připravili celý film.

Smosh: The Movie je ale jen špička ledovce. Když chce člověk kamarády, s internetem si bohatě vystačí – všeobecně odsuzovaný Facebook je v tomto případě pouhým mezistupněm odosobnění osobní komunikace. Když si chcete s někým popovídat, stačí si vybrat nějakou mluvící hlavu a zmáčknout play. Když si chcete s někým něco zahrát, YouTube vám nabídne nepřeberné množství lidí, kteří se natáčí při tom, jak hrají hry, a vtipně je komentují. Kdybyste se chtěli s kamarády na něco podívat, bohatě vám postačí kliknout na nějaké reakční video, kterých se i díky Hře o trůny najednou vyrojilo jako hub po dešti. A v Jižní Korei dokonce vymysleli, jak nejíst sám. Kultuře online spolustolování se tam říká mukbang a já už odškrtávám na kalendáři dny, než se dostane i na západ.

Takže ano, že si The Smosh natočili celovečerní film, je určitým způsobem bezva. Snímek vypadá potřeštěně a má v něm miniroličku hromada dalších youtubeovských tváří, takže by se cílovému publiku mohl líbit. Jen z toho, kdo ho natočil, a že byl vůbec natočen, je mi trochu úzko. Podobně jako je mi úzko z faktu, že už bylo v kinech uvedeno několik dalších filmů od jiných youtuberů – Not Cool od Shanea Dawsona či Fred: The Movie od Lucase Cruikshanka – a chystají se další. Vedle toho dostala Grace Helbig vlastní talk show, s níž to tak úplně nevyšlo, a Fine Bros si na TruTV rozjeli docela úspěšný pořad Six Degrees of Everything. Hm, co takhle raději obvolat pár kamarádů a dát si s nimi sraz? Vlastně… *klik*

————————————————————–

HLOD 22 – 2. 12. 2015 – O filmu Gods of Egypt jsme se zmiňovali již ve článku „EXODUS: Běloši a Kingsley“. Říkali jsme si tehdy, že se v roce 2016 „do kin přiřítí Gods of Egypt od Alexe Proyase, v kterémžto bijáku si tentokrát na Egypťany budou hrát ‚třístovkový vůdce‘ Gerard Butler, ‚dárcovský hrdina‘ Brendon Thwaites, ‚trůnovský Princ Krasoň‘ Nikolaj Coster-Waldau, ‚pirátský Kapitán Barbossa‘ Geoffrey Rush… a aby se neřeklo, že tam žena není vůbec žádná, přihodíme si ještě australskou šťabajznu modelku Courtney Eaton.“ A já na něj znovu upozorňoval před pár týdny na jumpspaceovských facebookových stránkách, když jsem u odkazu na první trailer psal: „Budoucí propadák. Hádejte proč?“

Mňo, onen první vypuštěný trailer vzbudil v divácích zhruba takové reakce, jaké se daly očekávat. Soudě podle hlasování zhruba čtvrtina lidí ukázku odsoudila jako okatě animovanou ohavnost s odpornými efekty a klišovitými postavami, které hrají krásní, avšak nesympatičtí herci. Nejčastěji komentovanou věcí (a zároveň nejkladněji hodnocenými komentáři) pak bylo barvité odsuzování nehorázné vybělenosti hlavních postav. Butler, Coster-Waldau, Thwaites a Eaton prostě jako starověcí Egypťané nesmírně tahají za oči a celý film tak svým vzezřením už nyní posílají do koše zapomnění. Což je škoda, obzvlášť pokud přihlédneme k potenciálu režiséra Alexe Proyase, který stojí za snímky Já, robot, Smrtihlav a Vrána. A zamrzí to o to více, když člověk ví, že se Alex Proyas sám narodil v Egyptě, a že je pro něj tento film srdcovou záležitostí. Bílé obsazení nebílého filmu mu tedy nejspíše vnutilo produkující studio Summit Entertainment a distribuující společnost Lionsgate.

Nyní – a právě proto o téhle věci znovu píšu – se ovšem díky rachotu, který na sociálních sítích způsobili fanoušci (opět opakuji, nenechte si nikým nakecat, že na názoru jednotlivce nezáleží!), všichni zúčastnění naprosto bezprecedentně omlouvají, seč mohou. Lionsgate vydalo – mimochodem v pátek – prohlášení, v němž se dušovalo: „Chápeme, že máme zodpovědnost činit taková rozhodnutí, aby v sobě diverzita obsazení našich filmů odrážela diverzitu zobrazovaných dějinných kultur a epoch. V tomto případě jsme pochybili, nedostáli vlastnímu příkladu, a selhali na poli diverzity a citlivosti k ní. Velmi se za to omlouváme. Společnost Lionsgate se usilovně snaží podílet na tvorbě filmů, které odráží různorodost našich diváků. Stejně jako tomu bylo doposud, budeme v tomto ohledu i nadále dělat, co jen bude možné.“ A sám Alex Proyas řekl do médií, „Proces obsazování filmů v sobě skrývá spoustu nejrůznějších proměnných. Už nyní je nám však jasné, že jsme měli při obsazování hlavních rolí zvolit rozmanitější druhy herců. Upřímně se omlouvám všem, koho se naše volby dotkly.“

Volně přeloženo: „Víme, že jsme to obsazení totálně posrali. Běloši v rolích Egypťanů vypadali debilně už v EXODU, a my se teď bojíme, že z našeho filmu bude stejný propadák. Tak tuhle omluvu, kterou nám sestavilo naše PR oddělení, laskavě přijměte, a na ten film příští rok jděte. Chceme z téhle slátaniny udělat franšízu, jenže pokud u diváků propadne, někdo přijde o práci.“ A právě o to jde! Po totálních propadácích, jakými byly vybělené blízkovýchodní bijáky EXODUS: Bohové a králové a Princ z Persie, by právě tenhle odporný snímek mohl být posledním hřebíčkem do rakvičky misreprezentace dějin, společností a národů. Jestliže si na sebe ani tenhle film nevydělá, možná se ta chystaná předělávka Mumie, adaptace příběhů o Alibabovi a životopisný snímek královny Kleopatry obsadí alespoň v některých rolích lidmi, kteří budou jako Egypťani vypadat…

Nicméně fakt, že jedno z hlavních studií přiznává chyby a omlouvá se za ně, je natolik zvláštní a neznámá věc, že to donutilo režisérku Selmy Avu DuVernay, aby na Twitteru napsala, „K podobným omluvám za věci, z nimž dochází dnes a denně, zpravidla nedochází. Jde o ojedinělou událost, která stojí za povšimnutí.“ Takže co z toho? Lionsgate, Summit a Proyas si zaslouží potlesk za to, že přiznali chybu. A jejich film si navzdory omluvě zaslouží narazit a shořet. Pokud Hollywood nezačne na podobných výšplechtech opakovaně a předvídatelně prodělávat – jestliže zjistí, že stačí jedna neupřímně upřímná omluva, aby bylo všechno odpuštěno –, nebude mít důvod cokoliv měnit. Tratit na tom ovšem budou pouze diváci.

————————————————————–

HLOD 21 – 19. 11. 2015 – Tuhle jsem se jen tak z legrace rychlo-díval na Van Helsinga a na konci tohoto oscarového majstrštyku na mě vybafla poznámka, která mě donutila zmáčknout na ovládání pauzu a trochu nad ní podumat. Hned na začátek závěrečných titulků totiž nechal režisér Stephen Sommers napsat, „Na památku mému otci.“ Vzhledem ke kvalitám vanhelsingovského veledíla se jednomu chce jízlivě procedit mezi zuby, že zrovna takovou „poctu“ si jeho otec snad ani nezasloužil, ale mně osobně přijde mnohem zajímavější zamyslet se nad tím, že se mu jí vůbec dostalo. Že tvůrci se studiem nechali do filmu zanést takto osobní poznámku ze soukromého života jednoho člena natáčecího týmu. Filmy, ač se to z rozhovorů s herci možná nemusí zdát, jsou výsledkem měsíců a let týmového úsilí. Pracují na nich stovky a leckdy celé tisíce lidí. Na takovém měřítku se dá statisticky celkem bez obtíží stanovit, že téměř u každé velkofilmové produkce, kterým trvá obzvláště dlouho, než se k divákům dostanou, někdo umře. Přesto však závěrečné titulkové sekvence černou kroniku ani zdaleka nepřipomínají.

Že se vzpomíná na herce, se ještě dá pochopit – například v závěru sedmého dílu Rychle a zběsile se objevilo in memoriam jméno Paula Walkera, na konci Bulváru se vzpomíná na Robina Williamse, v závěru posledního dílu Hunger Games zase na Phillipa Seymora Hoffmana atd. Herci jsou všeobecně známí – mají kontakty ve studiu i ve štábu, přátele na všemožných místech v byznysu a i diváci je znají. Když tedy někdo z hlavního hereckého osazení zemře před dokončením / uveřejněním svého filmu, je naprosto pochopitelné, když mu jeho známí a přátele chtějí vzdát poslední hold a uvést jeho jméno na zvláštním místě v titulcích. Jenže… Pokud se zamyslíte, na jaké lidi se v závěru filmů kromě herců vzpomíná, vykoukne na vás jedna taková dost nemilá praktika. Většinou jde totiž o nějakého příbuzného režiséra, případně někoho z úzkého produkčního týmu – střihače, kameramana apod. Během natáčení už jistě musely zemřít spousty jiných pracovníků – osvětlovači, zvukaři, kulisáci, asistenti, komparzisté, všelijací koordinátoři – a jejich příbuzní, avšak na ně se v titulcích nevzpomíná. Proč ne? Možná proto, že na nich v globálu nezáleží. Ta věta zní hrozně, ale je nasnadě se ptát, komu na nich nezáleží.

Bylo by snadné udělat toho největšího bubáka z Hollywoodu a napsat něco ve stylu, „Jména herců a příbuzných režisérů se zmiňují proto, aby se vzbudily sympatie v kriticích, kteří filmům mají napsat kladnější recenze. A protože studiím na podřadnějších profesích nezáleží, není se čemu divit, že jsou ochotná vzpomínat pouze na určité druhy lidí.“ Ona to nejspíš bude zčásti pravda, ale stejný díl viny za povinnost tvůrců a studií rozhodovat o tom, jestli na někoho v titulcích vzpomenou, nebo ne (a pokud ano, tak na koho), podle mě nesou i filmoví konzumenti, tedy diváci.

Sedmý díl Rychle a zběsile, klasický to produkt hollywoodské mašinérie, se nevyšvihnul na čtvrtou příčku celosvětových výdělků jen tak sám od sebe – na diváky zde působil faktor smrti. Chtěli vidět, jak si tvůrci technicky poradili s neblahým skonem Paula Walkera; jak se herci poprali se zármutkem. A schválně se zamyslete, jestli by ten film vydělal stejné peníze (přes 1,5 miliardy dolarů) a měl to samé množství kladných recenzí, kdyby nezemřel Walker, ale strýc klapky? Anebo babička režisérovy asistentky? Co třeba asistentka samotná? Jejich životy přece nemají menší hodnotu, takže by si i oni zasloužili vzpomínku. Čísla však hovoří jasně: Na smrti se dá v Hollywoodu poměrně slušně vydělat. (Už jste třeba četli tu zprávu o tom, jak jeden umírající fanoušek Hvězdných válek nedávno zhlédl hrubý sestřih Epizody VII? Čistě z dobroty korporátních srdcí společností Lucasfilm a Walt Disney Studios, samozřejmě. Rozhodně ne proto, že vypuštění takové zprávy byla skvělá reklama…) U tvůrčího filmového týmu však musí jít o smrt „důležitou“, „podstatnou“ – smrt někoho z herců, užšího produkčního týmu nebo jejich blízkých příbuzných, protože na těch jediných může divákům i profesionálům z oboru potenciálně záležet. Není to bezva? Ach jo, Carline, kde jsi?

Pages: 1 2 3 4 5 6 7