Photo by Walteran Papetti, Flickr, CC BY-SA 2.0

Naomi Harris: Za celou svou kariéru vděčím Dannymu Boylovi. Jen co jsem vyšla školu, obsadil mě do 28 dní poté, což mi rozjelo kariéru. A pak mi ještě dohodil roli v Národním divadle ve hře Frankenstein, díky které jsem se dostala do Bonda. Režisér Sam Mendez a vedoucí konkurzu Debbie McWilliams se na nás totiž přišli jednoho večera podívat, nějak jsem jim padla do oka a sami si mě pozvali na konkurz.

Graham Norton: Svět je malý. Když jste v něm.

—The Graham Norton Show, S18E05

Jak prorazit – Klasická cesta

O kultu celebrit jsme si pár zajímavostí pověděli a nyní nastal čas se zamyslet, jak se takovou hereckou celebritou stát. Co má člověk udělat pro to, aby se dostal do hollywoodských filmů? Co mít, kam jít, co dělat? Pokud nemáte nikoho, kdo by vás do tohoto uzavřeného světa protáhnul nebo vám alespoň pootevřel dveře, je toho docela dost a upřímně snad ani nemá cenu se o proniknutí do záře reflektorů pokoušet. Obzvláště když nejste rodilí Američané (ale to vše si ještě rozebereme). Jestli tedy vy sami ve skrytu duše doufáte, že byste to někdy třeba mohli dotáhnout na hollywoodskou hvězdu, snižte svá očekávání. Zato když chce Američan udělat díru do filmového světa, velmi se mu hodí:

Filmová škola

Filmovou školou se myslí něco na způsob FAMU, DAMU, AMU apod., přičemž když už do ní jdete, bakalářský titul (který je v USA čtyřletý) bohatě stačí. Jesse Israel o těchto věcech hezky píše na stránkách Simply Learning Tuition. Ona totiž není tak úplně pravda, že by všichni herci bezpodmínečně museli mít diplom. Například Jennifer Lawrence žádnou vysokou školu herectví nevystudovala, a přesto se jí daří.

Photo by Vancouver Film School, CC BY 2.0

Jenže na každou Jennifer Lawrence připadají tisícovky hereček, které tvoří masu lidí, co se nikdy nikam nevypracují. Zůstanou v komparzu, maximálně dostanou jednou do roka roli v nějaké reklamě nebo miniroličku v jednom díle obyčejného seriálu a po čase svůj sen stát se hereckou hvězdou vzdají, protože si prostě herectvím nevydělají ani na nájem.

Jednou z možností, jak z téhle šedé masy lidí toužících po statusu celebrity a světovém věhlasu vystoupit, je právě papír o tom, že máte vystudovanou nějakou filmovou školu. Je to fajn záznam v životopise a škola vám navíc pomůže vytvořit si konexe, najít si přátele v oboru, zjistit, jak ten filmový průmysl vlastně funguje, a nadto vám otevře dveře ke všelijakým stážím, specializačním kurzům, ochotnickým divadelním a filmovým spolkům apod. S těmi je opravdu dobré neotálet a vrhnout se do nich už během školy, protože po škole na ně nemusí být čas. Na začátku téměř každé hollywoodské kariéry je totiž práce u filmu jakýmsi vedlejšákem. Člověk obyčejně dělá třeba v restauraci nebo v kanceláři, aby si pokryl základní výdaje, a o kariéru v továrně na sny usiluje ve volném čase. V takové situaci už nemá moc příležitostí sbírat další záznamy do životopisu. S regulérní prací v záloze navíc – když / až mu to u filmu nevyjde – alespoň neskončí na ulici.

Mezi nejprestižnější americké filmové školy patří University of Southern California a New York University, které se nachází přímo ve dvou nejvýznamnějších střediscích americké filmové kultury. Tyto školy jsou bohužel tak profláknuté, že je vzhledem ke konkurenci téměř nemožné se na ně dostat, a i když se to člověku podaří, tak protože je americké školství na draka, člověk skončí s nesmírně vysokým dluhem na školném. Dluhem, který až do stáří nesplatí, pokud si nenajde nějakou vysokoprofilovou a extrémně dobře placenou roli (ke které mu ovšem ani samotný diplom ze školy nepomůže). Letos dvaačtyřicetiletý Jim Parsons například v jednom rozhovoru u Craiga Fergusona povídal, jak mu teprve role v Teorii velkého třesku umožnila splatit školné – role, kterou získal z čirého štěstí deset let poté, co ze školy vyšel.

Photo by 92YTribeca, Flickr, CC BY-NC 2.0

„Pokud jste někdo ještě nebyl v L.A., věřte mi, že je celé město plné těch nejnádhernějších lidí ze všech koutů světa. Představte si třeba nejkrásnější dívku, se kterou jste chodili do školy; dívku, kterou jste se sami chtěli stát. A teď samozřejmě mluvím výhradně k přítomným mužům. Všichni jste té dívce říkali, ‚Tady v Buffalu nezůstávej, Brittany. Na to jsi až moc hezká. Jeď do L.A. Tam se o tebe poperou.‘

Jenže v L.A. jsou takhle krásní naprosto všichni. To jako fakt. Tuhle jsem tam potkala chlapíka, co v restauraci Pizza Hut myl záchody, kterému bych klidně zaplatila, aby mě ojel. Beze všeho bych mu za to ještě dala peníze, takový to byl samec.“

— Amy Schumer, 2015, Live from the Apollo

Po škole

I když člověk dostane diplom ze školy, ta pravá sranda teprve začíná. Lidí, co mají na svůj herecký um papíry, jsou tisíce. Všichni jsou krásní, všichni jsou mladí, všichni (si myslí, že) umí hrát. A všichni jsou slezlí v L.A. a uchází se o ty samé role. Aňa Geislerová nedávno v rozhovoru pro DVTV mluvila o tom, že v českém filmovém průmyslu nějaká nevraživost, co ona ví, neexistuje. Průmysl je to malý, a v momentě, kdy by se rozkřiklo, že jdete přes mrtvoly, tak by vás taková chladnokrevnost mohla pořádně kousnout do zadku a připravit o nabídky. V Hollywoodu to funguje přesně naopak. Herci a herečky v rozhovorech tak často mluví o tom, jak strašně „tvrdý byznys“ ten Hollywood vlastně je, že se z té fráze stalo klišé. Tam je potřeba mít hodně ostré lokty.

Photo by Vancouver Film School, CC BY 2.0

Vedle toho se musíte i pořádně ohánět. Pokud vás nikdo nezná, žádná agentura si vás pod svou záštitu jen tak nevezme, a bez agentury neuděláte ani ránu. Takže je třeba si nějakým způsobem zvýšit profil a postarat se o to, abyste nabrali herecké zkušenosti a udělali si známosti. Jakkoliv ohromný se ten hollywoodský byznys zdá, ve skutečnosti jde údajně o docela uzavřenou sektu. Na jedné straně tedy musíte mít nějakou práci, abyste se uživili (odtud pochází v rozhovorech všechny ty rádoby vtipné otázky typu, „Co jste dělal předtím, než jste se proslavil?“ „Ále, to ani nechtějte vědět! Chvíli jsem byl číšník, pak jsem dělal v márnici a nějakou dobu jsem dokonce zametal ulice. Dovedete si to vůbec představit? Haha! HAHAHA!“), a na straně druhé musíte vyvíjet značné úsilí a ohromné množství času na všemožné aktivity, které by vám mohly dopomoci proplížit se do onoho vysněného byznysu:

– Jak už tomu v dnešní době bývá, velmi dobrou věcí jsou stáže – (většinou) neplacené stáže v hereckých agenturách, studiích apod. Člověk se tam naučí, co a jak, a potenciálně si ho někdo může všimnout, může někoho zaujmout. Jak jsme si ale říkali, stáže je lepší si odbýt už na škole.

– Dále je třeba být v obraze, co se hollywoodské obchodní mašinérie týče. Toho se velmi snadno docílí tím, že se čtou tzv. „Trades“, tedy časopisy, které si filmový průmysl sám vydává a čte. Jedná se o publikace The Hollywood Reporter, The Wrap, Variety a Deadline. Na internetové stránky těchto publikací mají přístup i obyčejní lidé, což se odráží ve skladbě jejich článků (občas jsou hodně cílené na fanoušky, co rádi klikají myší), ale stále se v nich spíše publikují syrové obchodní informace o výdělcích, podepsaných smlouvách, mezinárodních dohodách apod.

Photo by Vancouver Film School, CC BY 2.0

– Krom toho jsem slyšel, že se vyplatí zainvestovat do IMDb. Placená verze obsahuje spoustu rozšíření, která se mohou lidem, kteří chtějí prorazit, poměrně hodit – například informace o konkurzech, všemožné adresy, kontakty atd.

– Aby toho nebylo málo, je třeba číst. Číst scénáře. Hory a hory scénářů, starých i nových. Jedině tímhle způsobem si člověk vytříbí cit pro kvalitní texty, takže pak bude schopný odhadnout, co za co stojí. Kromě toho také přijde do styku se starými i novými produkty Hollywoodu a bude schopný odpovědět na otázku, která se prý pravidelně pokládá uchazečům o role na konkurzech, „Co hezkého jste v poslední době četl?“

– Pokud má člověk možnost, musí hrát, kde to jen jde. Teď ani nemluvím o Hollywoodu – do toho se chcete dostat. Ale na reklamy,  obecní divadelní představení, školní projekty, letní filmové kurzy, z vlastní kapsy financované krátkostopážní snímky atd. nic nepotřebujete. A čím více různých hereckých záznamů v životopise budete mít, tím spíše po vás někdo sáhne. To nejhorší, co slávychtivý nadějný herec může udělat, je myslet si, že to jen s dobrou školou (ale zato s prázdným CVčkem) někam dotáhne.

Photo by Robb Hohmann, Flickr, CC BY-NC 2.0

– Velmi se také hodí další schopnosti a dovednosti. Určité role občas po hercích vyžadují, aby uměl zpívat, tančit, jezdit na kole, motorce, koni, řídit auto, bojovat, potápět se a spoustu dalších věcí. Čím víc toho člověk umí, tím spíše ho někdo najme. Což znamená, že polovina uchazečů ve svých životopisech lže a ta druhá si tam píše i bludy typu raftování, štrikování, hlídání dětí nebo zadržování dechu. Zkušenosti člověk může nabrat na škole vhodným výběrem volitelných předmětů nebo docházením do patřičných kurzů.

Pokud ale nějakou dovednost uchazeč skutečně má, může se mu to zatraceně hodit. Například Harry Shum Jr. je sice mizerný herec, ale zato skvělý tanečník, takže si pro sebe dokáže najít spoustu zajímavé práce. Několik let trsal v seriálu Glee a po jeho ukončení se díky schopnosti se hýbat dostal do pokračování Tygra a draka. Anna Kendrick využila toho, že umí velmi obstojně zpívat, a na filmech Ladíme a Čarovný les si postavila kariéru. Podobně si na svém bojovém umění – a téměř ničem jiném – vybudovali kariéru Steven Segal, Chuck Norris, Jean-Claude Van Damme, Ronda Roussey apod.

– Také je třeba si vyběhat equity card. Jedná se o velmi šikovnou členskou kartu hereckého cechu, kterou člověk nejčastěji získá buď podepsáním tzv. equity contract, nebo automaticky když se stane členem některého ze spřízněných cechů – SAG, AGVA, AFTRA nebo AGMA. Tato chytrá „kmenová karta“ z člověka udělá člena hereckého cechu a tím pádem mu zaručí minimální mzdu, pevnou pracovní dobu nebo i zdravotní a sociální pojištění. Navíc mu rozšíří pole působnosti, protože na spoustu konkurzů mají obyčejní lidé z ulice, i kdyby se o nich nakrásně dozvěděli, vstup zakázán, jelikož se vypisují pouze pro herce s equity card.

Photo by Vancouver Film School, Flickr, CC BY 2.0

– A nad tohle všechno ještě musíte mít hezkou fotku, s trochou štěstí si časem obstarat agenta, který po vás třeba může chtít, abyste si nechali změnit jméno, a potom musíte pravidelně a často chodit na konkurzy.

—————

A o těchto částech strastiplné cesty herců si povíme v následujících částech tohoto článku.

—————

Korekce: Lucifrid

—————