Herci a herečky 5/47: Prohozená pohlaví

Prohozená pohlaví

Photo by Jonas Smith, Flickr, CC BY-NC 2.0

Na genderovou problematiku jsme v tomto článku již několikrát narazili a možná by stálo za to, udělat si k ní opět drobnou odbočku, protože jde o téma poměrně zajímavé. Jestli si vzpomínáte, říkali jsme si, že před pátým stoletím př. n. l. v Řecku zaujímali roli vypravěčů mytických příběhů muži i ženy. Pak na dva tisíce let ženy od divadla odpadly, protože se společnost usnesla, že se taková profese pro představitelky něžného pohlaví nehodí, a vrátily se k němu až v období renesance (v Itálii a jinde v kontinentální Evropě) a restorace (v Anglii).

V praxi to tedy na alžbětinských / jakubovských / shakespearovských divadelních prknech vypadalo tak, že i ženské role museli hrát muži. Ty dívčí  připadaly buď chlapcům, nebo mladíkům s výše položeným hlasem a jemnějšími rysy – to aby obzvláště v romantických scénách zůstala zachována alespoň nějaká iluze heteronormativity. Když si člověk představí, jak tedy asi musela ve skutečnosti vypadat inscenace Romea a Julie, chtělo by se mu věřit, že byla alžbětinská Anglie vcelku pokrokovou společností, ale opak je pravdou. Že si na jevišti de facto vyznávali lásku dva kluci, ještě neznamenalo, že to tak bylo diváky chápáno. Ten, co byl oblečený jako Julie, byl prostě Julie, a basta! Homosexualita v té době neexistovala, ticho buďte, a pokud se náhodou někdo takový objevil, buď se o tom nemluvilo, nebo se s ním přiložilo na hranici.

Kupec benátský, Photo © Sony Pictures Classics, Blue Sky Film

Renesanční diváci si ale všechno to převlékání mužů za ženy a obráceně očividně náramně užívali. Například v Kupci benátském (mimochodem doporučuji filmovou verzi s Jeremym Ironsem a Al Pacinem) je scéna, v níž se postava Portie (na alžbětinském jevišti tedy mladík oblečený za ženu) převleče za muže a vydá se do Benátek zachraňovat titulního kupce před ublíženým zlým Židem Shylockem. Z toho se pak současnému divákovi teprve začne motat hlava.

Převleky mužů za ženy a obráceně zůstaly relativně oblíbenou a využívanou technikou i do dnešních dní, byť mají u obou pohlaví poněkud odlišný efekt. Pokud pomineme fakt, že dospělé ženy občas čistě z praktického důvodu hrají v opeře nebo na divadle chlapecké party (například roli Petera Pana většinou na divadle hraje žena, protože jí odpovídá hlasově, rysy tváře, a hlavně z toho důvodu, že ji v průběhu několikaměsíčního až –ročního představení nemůže postihnout puberta), je zajímavé si všimnout jednoho základního protikladu:

Když se na divadle nebo ve filmu převleče muž za ženu a dané dílo vysloveně nerozpracovává tematiku transvestitismu nebo transsexuality (jako třeba Dánská dívka, Transamerica, Transparent atd.), je to většinou s úmyslem docílit komického efektu. Viz Někdo to rád horké, Táta v sukni, série filmů s Medeou, Někdo to rád blond, Hairspray, Ptačí klec, Agent v sukni, filmové přínosy Eddie Murphyho, Tylera Perryho a bratrů Wayansových. Zato když se převleče žena za muže, komické to prvoplánově být nemá. Když se Portia převlékala za právníka v Kupci benátském, udělala to, aby se mohla dostat k soudu a zachránit přítele svého přítele (mrk mrk) před smrtí, a všichni z ní měli leda stažené půlky. Když si na sebe Annie Hallová vzala sáčko, také se jí nikdo nesmál. A to samé se dá říct o Cate Blanchette v Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, Barbře Streisand v Yentlovi nebo Tildě Swinton v Constantinovi.

Constantine, Photo © 2004 Warner Bros., Magic Box

Agent v sukni, Photo © Bontonfilm

Annie Hallová, Photo © Metro-Goldwyn-Mayer

Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Photo © 2004 Warner Bros.

Důvod tohoto komického / nekomického protikladu se podle sociologů skrývá v nerovnoměrném rozmístění moci mezi pohlavími. Když se muž převleče za ženu, moc si ubere, protože jí ženy v této společnosti mají méně, a tím se humorně sníží (protože to dělá v podstatě jen tak na efekt). Zamyslete se například, proč byl tak vtipný Dwayne „The Rock“ Johnson s růžovými křidélky ve Víle Zuběnce, Hulk Hogan v růžovém tutučku ve filmu Pan chůva, neboli osobní strážce či klasický drsňák Robert de Niro ve viktoriánské dámské košilce v Hvězdném prachu. Nebo si vzpomeňte na Willa Smithe v Mužích v černém, když do ruky dostal tu malinkatou pistolku. Lidé se také smáli, protože byla prťavá a nikdo od ní nic nečekal. Anebo si představte, kdyby James Bond naháněl zlosyny v ulicích Londýna nikoliv v nablýskaném Astonu Martinovi, nýbrž růžové „nákupní tašce“. Princip je to jeden a ten samý – jedná se o jakési legrační „shození“.

Sicario: Nájemný vrah, Photo © Richard Foreman / Lionsgate, Freeman Ent.

Tohle sice neznamená, že by veškeré pohlaví překrucující převleky byly špatné. Britská a irská představení panto mají dlouhou tradici a jsou stále nesmírně oblíbená; a já osobně si nemohu vynachválit hudební parodie Barta Bakera. Jde jen o to, že když se člověk zamyslí nad tím, proč byl ve viktoriánském speciálu Sherlocka Moriarty ve svatebních šatech tak vtipný, zatímco při pohledu na Molly v převleku muže diváci se smutným pochopením pokyvovali hlavou, začnou mu padat koutky.

Na druhou stranu když se žena převleče za muže, je to, jako by na sebe přinejmenším dočasně přejímala díl mužské moci – moci, kterou normálně nemá. Diváci nevědí, co od ní mohou očekávat, takže se nesmějí. Stejně jako by se nesmáli, kdyby si ta samá žena vzala na rameno raketomet a s odhodlaným výrazem ve tváři by si vylezla na tank. Což je sice příklad poněkud nadsazený, ale schválně – už jste viděli snímek Sicario: Nájemný vrah? A smáli jste se, když se v něm Emily Blunt poprvé objevila v zásahové uniformě? Nejspíš ne. Zato oblékání policistů do ženských šatů bylo třeba ve filmu Slečna Drsňák ústředním vtipem celé jedné scény. Smutné je na tomto odlišném efektu převleků hlavně to, že se od 17. století v tomto ohledu téměř nic nezměnilo.

„Vůbec se nestydím oblékat se do ženských šatů, protože mi nepřijde ostudné, když je někdo žena.“

– Iggy Pop

Velmi zajímavě se převleky mužů za ženy začnou chovat, když si k nim přihodíme trochu rasové problematiky. Sami jste si už museli všimnout, že tento styl humoru je v poslední době parketou téměř výlučně Afroameričanů, ne? Na každou Tootsie z roku 1982 připadá několik filmů s Martinem Lawrencem ze série Big Momma´s House. Na každého Jacka & Jill najdete několik Zamilovaných profesorů a Norbitů a kdovíčeho, co Eddie Murphy ještě natočil. Táta v sukni se krčí ve stínu impéria, které si Tyler Perry vybudoval díky filmům s Madeou. Podobně si Někdo to rád horké početně nemá šanci jakkoliv zavdat s „komediální“ tvorbou bratrů Wayansových. I komik Tracy Morgan, který se v minulosti několikrát převlékal za ženu v seriálu 30 Rock, se po dlouhé rekonvalescenci způsobené autonehodou vrátil k herectví… v krátkém oscarovém klipu, v němž navlečený do noční košilky parodoval vážně míněnou Dánskou dívku. V afroamerické komunitě prostě tyhle druhy filmů, tenhle druh „komedie“ frčí. A frčí tak moc, že se spousta kulturních i filmových kritiků začala pídit po důvodech, proč tomu tak je.

Photo by whittlz, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Prvním důvodem – a zároveň důvodem, který se spousta lidí bude pokoušet prodat jako jediný – je nízká kvalita daných snímků a nedostatek lepších projektů v rámci „černošské kinematografie“. Tvůrci výše zmiňovaných paskvilů vědí, že chlapovi v ženských šatech se masy diváků budou smát, děj se, co děj, tak co by se snažili vymýšlet něco objevného. Jde o laciný, prostý džouk. Že je urážlivý, nikoho netrápí, protože od filmů této „kvality“ nikdo ani nemůže čekat něco více. A že by si černoští herci našli v mainstreamu dostatek jiné práce, aby touhle mohli opovrhovat, také moc nehrozí.

Jak se ostatně kdysi vyjádřil Chris Rock, „Hele, spousta bavičů se převléká do ženských šatů, nejenom černoši. Snadnější vtip nevymyslíte. Chlap v ženských šatech… Černošská komunita tolik filmů zase nevyprodukuje, takže když se do roka natočí třeba čtyři a ve dvou se vám herec v hlavní roli hraje ženskou, chápu, že to někomu může lézt na nervy. Někteří lidé se tím ale živí. Navíc, Tyler Perry sice vypadá v šatech skvěle, ale Denzela Washingtona nebo Willa Smithe v nich neuvidíte. A pochybuju, že by nám někdy něco takového hrozilo.“ [Moje poznámka: V tomhle se Rock plete. Denzel sice ženským šatům unikl, co tak vím, ale Will Smith se v nich objevil minimálně ve Fresh Princovi a filmu Wild Wild West.]

Tady je ovšem třeba se ptát, jestliže jsou dámské převleky u černošských komedií tak populární, a jestliže tak krásně fungují, proč se tedy nepoužívají i u podřadných filmů mainstreamovější produkce? Proč se pro pobavení publika ve velkém nepřevlékají do ženských šatů i všichni ti Blbí a blbější, Policajti ze sámošky, Policajti ze školky, Bláznivé dovolené, Pařby ve Vegas, Machři, Šéfové na zabití, Millerovi na tripu, Ošetřovatelé, Pařmeni atd.?

Photo by T, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Čímž se dostáváme k druhému důvodu, který je mnohem zákeřnější, než byste možná řekli, a souvisí s tím, že hollywoodské většině (a nejen jí) připadají černošští muži… nebezpeční. Nebezpeční, zvířecí, ovládaní animálními pudy, těžce kontrolovatelní, ale zároveň neuvěřitelně mužní, potentní, nabití testosteronem… a tedy ještě nebezpečnější. Tohle vše díky rasistickým stereotypům spadajícím až do dob, kdy se příslušníci afrických kmenů násilím vláčeli přes půlku světa, aby dřeli na amerických plantážích; do dob, kdy bylo všechny tyto lidi, kteří v tu chvíli tvořili většinu obyvatelstva nově osidlovaného kontinentu, držet zkrátka, aby se moc nevzpouzeli; do dob, kdy bylo třeba jim přimyslet spoustu arbitrárních vlastností, aby se ospravedlnilo jejich uvězňování, vraždění, otrokaření. No a jak jinak byste tuhle mužnou, virilní masu zneutralizovali, než navlečením do ženských šatů? Tímto způsobem ji shodíte na společenském žebříčku o pár špruclí dolů, zbavíte ji onoho nebezpečného vzezření, a navrch se jí můžete pořádně vysmát.

Kdo by chtěl, může v tuto chvíli dokonce načrtnout paralelu mezi současnými rasistickými obavami a předsudky a americkou plantážnickou tradicí tzv. buck breaking. Buck je v angličtině slovo označující samce vysoké zvěře – cokoliv od jelena přes srnce, daňka, kozla až po soba. Podobně jako se kdysi otrokyně přirovnávaly k mulám, slovo buck se v Americe užívalo jako odlidšťující označení pro otroky. Breaking potom vcelku doslovně označuje zlomení ducha. Tradice buck breaking spočívala v tom, že pokud se na plantáži objevil nějaký vzpurný otrok, kterého si majitel nemohl dovolit zabít, ale přesto ho bylo třeba „srovnat do latě“, otrok byl posměšně navlečen do ženských šatů a před zraky jeho rodiny a ostatních otroků z plantáže byl znásilněn. Buď samotným majitelem plantáže, nebo někým, koho majitel pověřil.

Photo by Ben Raynal, Flickr, CC BY-NC 2.0

Některých předsudků se kultury jako celky zbavují těžko, a tohle je jeden z nich. Černošští muži jsou prostě stále považováni za nebezpečná individua. Proto například nemohou nosit mikiny s kapucou, aniž by neděsili lidi kolem a nekoledovali si o to, že na ně někdo zavolá policii; a proto je také američtí policisté střílí, kdykoliv na ulici udělají jediný špatný pohyb.

V únoru 2016 ostatně spisovatel Michael Eric Dyson prohlásil v Late Show Stephena Colberta o Barracku Obamovi, že je dost nefér, když prezidentovi lidé vyčítají, že je příliš velký kliďas a že se nikdy nerozčiluje nad stavem některých věcí v zemi: „Musí být velmi klidný, vyrovnaný, klinický, nesmí vyzařovat přílišné emoce. Lidé se neustále diví, proč se někdy nerozčílí. Proč to vypadá, jako by mu všechno bylo jedno? No, proč? Protože spousta lidí, kdyby na obrazovce viděla naštvaného černocha, tak by si nadělala do gatí.“

Aby tedy černošští herci tolik nebezpečně nevypadali, tak se alespoň v rámci hollywoodské tvorby neutralizují a zesměšňují převlékáním do ženských šatů. Nebo se dává prostor zženštilým typům černošských gayů (Děda na tahu, Titus v Unbreakable Kimmy Schmidt), transvestitům (Ru Paul), pohlavně všelijak „neurčitým“ postavičkám (postava Chrise Tuckera v Pátém elementu) nebo drobným komikům, kteří teoreticky nepředstavují žádné reálné nebezpečí (Kevin Hart)… u nichž je nebezpečí jejich maskulinity narušeno zase jinou náloží stereotypů a předsudků.

Už jste si všimli, že skoro všichni černošští herci se v určité fázi svojí kariéry oblékli do ženských šatů? Mně se stalo to samé. Tuhle jsem dělal na filmu s Martinem Lawrencem [Modrý blesk, pozn.], všechno šlo jako po másle, ale jednoho dne jsem vlezl o natáčecí pauze do přívěsu a říkám si, „Kruci, tohle asi bude přívěs někoho jiného.“ Byly tam totiž přichystané ženské šaty.

Photo by Anirudh Koul, Flickr, CC BY-NC 2.0

Za chvilku tam za mnou přišel scenárista a říká mi, „Poslouchej, máme pro tebe nachystanou takovou senza scénu, ve které se Martin snaží uprchnout z vězení, a tak tě přestrojí za prostitutku. V podstatě si oblečeš tyhle šaty a…“ „Cože? Co, prosím? Prostitutku? Zapomeň, tohle dělat nebudu. Nelíbí se mi to. Tohle jsme si nedomluvili.“ „Že se ti to nelíbí? Vždyť je to sranda. Všichni velikáni odehráli podobné scénky.“ „Když už to přede mnou udělali všichni velikáni, tak to asi nebude moc originální, ne? Tak co takhle že bychom to prostě nedělali. Fakt se mi do toho nechce.“ „Ale no tak, Dave, my už to máme všechno připravený. Každá minuta průtahů nás stojí ohromný peníze.“

Najednou se tam objeví producent a já si oddechnu. Říkám mu, „Hele, já žádný šaty nosit nebudu. Umím lidi rozesmát i bez nich.“ Producent se načuří, mávne rukou a odejde. Za chvíli mi do přívěsu vleze režisér a povídá, „Vážně by bylo dobré, kdybyste si ty šaty oblékl.“ „Děláte si srandu? Točíme snad [Stepfordský paničky], nebo co? Já si ty šaty prostě neobleču.“ „A jéje, ty hvězdné manýry.“

Když jsem se nad tím zamyslel, napadlo mě, proč nás – všechny ty komiky, sportovce, všechny ty silné černošské herce – neustále rvou do ženských šatů? V okamžiku, kdy jsem jim řekl, že do toho nejdu, tak se sice urazili, ale slíbili, že vymyslí něco jiného.

– Dave Chappelle v rozhovoru v The Oprah Show

Nerad bych ale, aby to vypadalo, že je situace stále tak bezútěšná, jak se možná jevila před pár lety. Morgan Freeman a Denzel Washington už sice oba výrazně zpomalují tempo a schází z očí, ale vedle nich stále existuje poměrně dost silných mužských černošských herců, které do převleků (už) nikdo nenutí. Will Smith má tyhle doby dávno za sebou, Michael B. Jordan na podobné role nejspíše kývat nebude, herecké osazenstvo ze Straight Outta Compton má také slušně našlápnuté kariéry a vedle nich je tu Idris Elba, Mike Colter z Jessicy Jones, LL Cool J, Ving Rhames, John Boyega a další. Až ale zase někdy uvidíte nějakou komedii – černošskou nebo i jinou –, jejímž ústředním vtípkem bude fakt, že v něm hlavní ženskou postavu hraje muž, zkuste si vzpomenout na tenhle článek a zamyslet se nad tím, proč že po vás ten film vlastně chce, abyste se smáli.

Photo by Harsha K R, Flickr, Cc BY-SA 2.0

—————

Korekce: Lucifrid

—————