Herci a herečky 40/47: Paparazzi II/III

Dneska bych kvůli těm příšerným paparazzi zdaleka nemohla dělat věci, které jsem dělala, když jsem byla mladá. Proto je mi tak strašně líto lidí typu Jennifer Aniston, kteří nemohou udělat jediný krok, vyjít z domu, aniž by se za nimi nehnal dav fotografů.

– Carol Burnett v pořadu Larry King Now

Photo by Todd Huffman, Flickr, CC BY 2.0

Tím, že paparazzi vyhnali celou situaci do takového extrému – že začali na herce na ulici řvát, snažili se je dráždit, herečkám fotili rozkroky, když vylézaly z auta, nebezpečně naháněli slavné osobnosti v ulicích, a kromě toho si absolutně nelámali hlavu s tím, když měl někdo u sebe dítě (tím lépe přece, za děti byl totiž příplatek) –, stali se viníky a strůjci vlastního pádu. Ačkoliv si paparazzi v Hollywoodu i jinde stále mohou velmi slušně vydělat (například za letecké záběry ze svatby Jennifer Aniston a Justina Therouxe vysolil bulvár $180,000), nedá se popřít, že ty nejlepší časy mají dávno za sebou. Příčin je vlastně hned několik.

1) Protože se paparazzi začali chovat jako gauneři, celebrity se jim naučily vyhýbat a bránit se proti nim. Nevycházely z domu, a pokud ano, tak vyjížděly v autech se zatmavenými skly. Přestaly si dělat vlastní nákupy, hodně si rozmýšlely, jestli chodit do vyhlášených klubů, atd. Přizpůsobily se tomu, že venku číhá nebezpečí.

Než jsme natočili klip ke kampani It Gets Better, na internetu nebyly skoro žádné Terryho fotografie. Navzdory jeho nedávným aktivitám na Instagramu si dodnes velmi bedlivě střeží soukromí. Celé roky se vyhýbal záři reflektorů. Nechtěl nikomu poskytovat rozhovory, vystupovat v televizi, zvát si k nám domů reportéry – natož štáb s kamerami –, a už vůbec nechtěl uveřejňovat fotky našeho syna. Měl o něj hrozný strach a chtěl ho bránit. Svět je plný šílenců. Někteří nám přímo vyhrožovali, byli k nám hnusní a nadávali nám, že by nám syna měli vzít nebo unést. Terry byl jako lev a dával si hodně velký pozor, aby se nikdo z novin nebo internetu nedozvěděl, jak syn vypadá. Nechtěl ani, aby se vědělo, jak vypadá on sám, protože s klukem trávil většinu času.

– Dan Savage v rozhovoru pro Daily Xtra

Photo by Jerry Raia, Flickr, CC BY-ND 2.0

2) Díky množství fotografů v ulicích a fotek ve fotobankách se trh brzy plus mínus nasytil a nedokázal dále živit armády paparazziů. (Tomu mimochodem napomohly i nejrůznější finty herců včetně jedné, o níž se zmínil Daniel Radcliffe: Kdysi hrál ve West Endu v jakési hře a každý den, když odcházel z divadla a musel se prodírat davy paparazziů, si na sebe bral to stejné oblečení. Fotografové tak den za dnem pořizovali jednu a tu samou fotku, které jim bulváry samozřejmě nechtěly dokola vykupovat, a postupně jich proto ubývalo a ubývalo, až už se Radcliffa neobtěžoval obtěžovat žádný.) Společnosti, které dříve vykupovaly fotky za tisíce dolarů jednu, v zájmu vyšších úspor přešly na jiný systém vyplácení odměn a z tisíců či desetitisíců dolarů zbyly pouhé jednotky. Třeba $2,50 za snímek nebo také 70 centů. Jestliže na celebritu čekáte celý den a ve výsledku dostanete jen pár babek, moc dlouho vám tahle práce nevydrží. Spousta paparazzi proto musela přejít na jiný způsob obživy.

3) Ti, co zůstali, se začali sami mezi sebou požírat. Jelikož jich bylo v L.A. stále docela hodně, každý se dral dopředu, jak jen mohl. Jenže když třicet chlapů zpozoruje nějakou celebritu a rozeběhne se k ní, aby ji vyfotili, jak jde po ulici a dlabe jablko, nevyhnutelně se stane, že někdo někomu vstoupí před foťák, šlápne na nohu apod. Za tyhle drobnosti, které ale člověku z fotografické branže mohou přivodit desetitisícovou ztrátu, se paparazzi mezi sebou rýpali lokty do boků, hamtali si po nohách, ničili si foťáky, prořezávali pneumatiky a někdy se i porvali. Dokonce jsou známé případy, kdy se jedna skupina paparazzi snažila při nahánění jakési hvězdy vytlačit autem ze silnice jinou skupinu fotografů.

4) Ohromnou zásluhu na ochromení bulvárního průmyslu měly herečky Halle Berry, Jennifer Garner a kalifornští zákonodárci. V roce 2013 se totiž v Americe rozhořel soudní spor o tom, jestli mají paparazzi právo fotit děti slavných, dané fotky prodávat, a jestli mají bulvární plátky právo fotky těchto dětí publikovat a obohacovat se na nich. Když se dnes někdo dá na hereckou dráhu, tak trochu musí počítat s tím, že pokud mu to vyjde, bude se s fotografy muset nějak vypořádat. Ale dítě se pro nic nerozhodovalo. Jestliže je malé, tak tyhle věci ani nechápe. Takže je dost nefér, jestliže by mělo trpět jen proto, že anonymní masa lidí na internetu nutně potřebuje vědět, co měla maminka ten den na sobě.

Ono to ale s těmi dětmi bylo ještě trochu horší, protože si paparazzi občas číhali i na ně samotné, když byly ve škole. A tady už nechám mluvit přímo zmíněné herečky. Jde o slepenec několika jejich proslovů a výpovědí u soudu:

Paparazzi mají na naše děti vypsané odměny. Každý den nás nahání. Každý den nám před domem stojí patnáct fotografů, kteří jen čekají, až budeme vycházet. Kdykoliv někam jedeme – do školy, k pediatrovi, do baletního kroužku, do obchodu –, paparazzi se nám lepí na paty. Neustále se kolem nás hemží tlupy agresivních mužů, kteří se mačkají a tlačí kolem našich dětí, pokřikují na nás i na sebe, postrkují se, aby na nás lépe viděli.

Photo by Dominic Casario, Flickr, CC BY-NC 2.0

Na tomhle světě žijí mentálně narušení stalkeři, kteří se mohou nám i našim dětem přiblížit na dosah ruky čistě jen tím způsobem, že se budou držet davu fotografů, kteří se zase bez ustání drží nás. Tím mám na mysli například toho pomatence, který mi veřejně vyhrožoval, že mi vyřízne děti z břicha, a kterého zatkla policie, když čekal za školou, kam chodí moje dcera, obklopen tuctem číhajících paparazzi. Tenhle konkrétní člověk je právě teď ve vězení, ale já ani na vteřinu nepochybuji, že venku číhají desítky jemu podobných.

Jak často vidíme, že došlo k nějaké tragédii, a říkáme si, „Vždyť ti lidé přece museli už z dálky vidět, že se něco blíží, ne? Proč nikdo nevěnoval pozornost všem těm varovným znamením?“ Žádám vás tedy coby rodič, abyste věnovali pozornost všem varovným znamením. Co byste dělali, kdyby šlo o vaše děti? Já mám svoje děti ráda. Jsou krásné a nevinné. Můj sedmnáctiměsíční syn každý den pláče a čtyřletá dcera se mě ptá, „Proč se ti pánové nikdy neusmívají? Proč nás nenechají být? Proč za námi pořád chodí?“ Nechci, aby je nadále každý den traumatizovaly tlupy řvoucích, hádajících se, zákony překračujících fotografů, kteří se nám permanentně lepí na paty.

Já si život v hledáčku veřejnost vybrala, takže chápu, že s ním jdou ruku v ruce určité ústupky v oblasti mého osobního, soukromého života. V mém případě to znamená, že mě občas někdo vyfotí. Avšak mé děti jsou docela obyčejní občané, a nejen to. Jsou jim jeden, čtyři a sedm let. Jsou to teprve děti. Nijak se neliší od dětí ostatních. Stejně jako chcete vy ochránit svoje děti, já chci chránit ty své.

– Jennifer Garner

 —————

Photo by Kevin McShane, Flickr, CC BY-NC 2.0

Byla jsem sice uvedena jako Halle Berry, ale přišla jsem před vás coby matka. Tady nejde o to, že bychom byly ufňukané celebrity, co se jen nechtějí nechávat fotit, jak si to o nás spousta lidí myslí. Jakkoliv to nemám ráda, ať si mě na ulici klidně kdokoliv fotí. Ať si klidně fotí i ty moje děti. Navrhovaný zákon by jim to ostatně nezakazoval. Nám jde jen o to, aby ty snímky pořizovali důstojně, a ne jako zvířata. Jsme matky a jde nám jen o to chránit naše děti.

Mojí dceři se den co den nechce chodit do školy, a to jen proto, že ví, že tam na ni budou čekat „muži“. Takhle jim teď sama říká. Ví, že na ni budou číhat na hřišti, vyskočí na ni ze křoví, z auta, vyjdou zpoza domu. Nikdy nemůže vědět, odkud nějaký vyleze. Gang pětadvaceti mužů jí má dovoleno být tak blízko, že ji kolikrát bez skrupulí obestoupí a začnou na ni křičet oplzlosti. To samé dělají, když jsem s ní jí. Pokládají mi otázky, které jsou v přítomnosti pětiletého dítěte naprosto nevhodné. Z úplně normálního hřiště, kde si dětí pobíhají sem a tam, se tak vždy během okamžiku stane bojiště. A to jen proto, aby si paparazzi nafotili pár obrázků.

– Halle Berry

A co na to samotní paparazzi? Abychom to neměli jednostranné, dáme jim také trochu prostoru. Pár z nich se vyjádřilo zhruba tímto způsobem (doporučuji si vzít k ruce papírový pytlík na rozdýchávání a případnou úlevu):

– I když mám fotit šestileté dítě, jak jde do školy, mizerný pocit z toho nemám. Absolutně nelituji, když fotím někoho, o koho mají média zájem. Dokud nepřekračuji hranice zákona, je mi to jedno. Sice vím, že zrovna děti se o takovouhle pozornost neprosí a není jim příjemná, ale takhle to prostě už funguje. Jestliže se jednou člověk stane veřejně známým, ať už se o tu slávu prosil, nebo ne, tak musí počítat s tím, že se mu dostane pozornosti médií. A právě v téhle pozici se ty děti nachází.

— Herpes 1

Photo by Supercake, Flickr, CC BY-NC 2.0

– I když nám samo dítě řekne, abychom ho nefotili, stejně ho vyblejskneme. Uděláme to, protože i taková fotka vypráví určitý příběh. Můžete si mě nenávidět, jak jen chcete, ale já jsem jenom fotograf. Jestli chcete na někoho ukazovat prstem, obviňujte si širokou veřejnost. Právě veřejnost po těch fotkách tak baží. Právě lidé ty celebrity a jejich děti chtějí vidět. Já jim to jenom zprostředkovávám.

— Herpes 2

– Podívejte, celebritám přece nikdo nenařizoval, aby si pořizovaly děti. Nikdo jim neříkal, aby se přestěhovaly do Los Angeles nebo New Yorku. Nikdo jim nerozkázal, aby s dětmi chodiliy na oblíbená hřiště, nebo aby je posílaly do známých škol. Všechna tahle rozhodnutí učinily samy. V těchto městech kvůli kariéře bydlet nemusí a peněz mají dost na to, aby se přestěhovaly. Podle mě si jen hrají na chudinky.

— Herpes 3

– Osobně se mi z paparazzů, kteří takhle obtěžují malé děti a nemají v sobě ani špetku úcty, zvedá žaludek. Když jsem v L.A. sám začínal, pracovalo nás v celém městě jen pár, nikoho jsme neotravovali a nikdo o nás ani nevěděl.

— Henry Flores

Státní legislativa na tato vyjádření zareagovala, jak nejlépe mohla, a vydala proti fotografům zákon. Podle něj je přestupek, když někdo svým chováním obtěžuje něčí dítě jen kvůli tomu, jaké povolání vykonává jeho rodič. Cílem bylo paparazzi v přítomnosti dětí alespoň trochu zklidnit. Ne že by tohle opatření zabíralo úplně vždycky, ale vzato kolem a kolem se situace poměrně dost zlepšila. Jakmile má někdo u sebe potomka, paparazzi ví, že si mají dávat sakra velký pozor, co dělají, co fotí, co říkají atd. A možná jste si i sami všimli, že fotky dětí – pokud nejsou pořizované se svolením rodičů –, se v posledních dvou třech letech téměř vytratily ze všech bulvárních plátků i jiných médií. I když paparazzo dítě se slavným rodičem vyfotí, časopis, který od něj obrázek odkoupí, z něj dítě často pro jistotu vyřízne. I když…

—————-

Ale další kousek si odvyprávíme zase příští týden. Co si zatím myslíte o tom dnešním? Napadlo vás při čtení výpovědí hereček a reakcí paparazzů něco?

—————-

Korekce: Lucifrid

—————