Herci a herečky 38/47: Nevýhody herectví II/II

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Následující nevýhodu si ukážeme na příkladu Jennifer Lawrence. Řeč je totiž o vrtkavosti diváckého uznání, jepičím životě megastar a velmi častém pocitu ze strany veřejnosti, že už nějakého herce nebo herečky „bylo dost“, že se zajedl/a. Jennifer Lawrence se poprvé dostala do širšího povědomí teprve v roce 2010 s filmem Do morku kostí, za nějž byla nominována na Oscara. Rok nato si k „vysokému hraní“ přidala i roli pro „plebs“ v blockbusteru X-Men: První třída. A v průběhu následujících dvou tří let byla všude. Naprosto všude!

Díky spolupráci s režisérem Davidem O. Russellem si vysloužila další nominace na všechny možné ceny (spoustu z nich také získala, včetně jednoho Oscara a dvou Zlatých glóbů); pomocí série Hunger Games (a v menší míře i X-Men) se z ní stala hvězda velkofilmů; klipy z jejích rozhovorů pravidelně zaplavovaly internet. O Jennifer se v mainstreamu mluvilo jen v superlativech. Kritika exitovala, ale byla tak slabá, že se zanedbávala. JLaw byla hip, byla cool. I ten skandál s uniklými fotkami jí spíše pomohl, protože z ní v očích veřejnosti udělal oběť internetových perverzáků.

Postupem času se ale Jennifer Lawrence začala zajídat. Jak byla všude, bylo mnohem snadnější vidět na ní chyby. Stále šlo o megahvězdu, nicméně o megahvězdu, která se lidem začala omrzovat a která se začala prohýbat pod návalem neustálé kritiky. Najednou se zdálo, že ta všemi milovaná JLaw přestala být lidem dost dobrá.

– Že byla tak strašně cool, měla být pouhá vypočítavost.

Photo by Hersson Piratoba, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

– Že byla neustále nominovaná na všemožná ocenění (obzvláště pak Oscary) začalo být důkazem toho, jak strašně leze kritikům do zadku a jak upírá místo v záři reflektorů mnohem zasloužilejším herečkám.

– V rozhovorech se sice stále trefovala v první řadě do sebe, její slova však začala být interpretována buď jako skromné vychloubání, nebo jako známka zkaženosti a zhýčkanosti (protože přece akorát čekala, jak jí lidi budou odporovat a říkat, že mele nesmysly, že je přece úžasná…).

– Zhýčkanost jí byla vytýkána i v souvislosti s X-Meny. Zde sice přijala roli modré mutantky Mystique, ale protože nechtěla trávit hodiny a hodiny v maskérně, vydupala si, že bude navzdory psychologickému vývoji této postavy trávit většinu času na plátně ve své lidské kůži.

– Ani stranou dalších filmů si neoodechla. Dům na konci ulice byl přešlap, se kterým už nic neudělala. Za Serenu se styděla tak, že odmítla dorazit na dotáčky, a po filmu, který byl uveden ve zparchantělé podobě dva roky poté, co byl natočen, díky absenci publicity ani neštěknul pes. A ve Špinavém triku a Joy jí bylo všeobecně vytýkáno, že si vybírá role, na které je až příliš mladá.

– I Hunger Games zažily vrchol ve druhém dílu a od třetího jim klesala výdělečnost. S tím sice Larwence neměla co dělat, protože se jednalo o přirozený dopad obchodního rozhodnutí studií Fox a Lionsgate 1) potírat internetové diskuze a 2) rozdělit už tak dost slabou poslední knihu ságy na dva filmové díly, nicméně ta čísla se vykládala mimo i tím způsobem, že sama Lawrence přestala coby hvězda táhnout diváky.

– Jejího neustálého zakopávání na rudých kobercích bylo najednou tolik, až diváky napadlo, jestli to nedělá jen proto, aby byla zajímavá.

– Do toho v létě 2015 napsala onen článek o platovém ohodnocení sebe a dalších žen v Hollywoodu, za který ji polovina Hollywoodu i lidí po celém světě vyzdvihoval do nebes, zatímco ta druhá polovina jí kvůli němu nemohla přijít na jméno. I Ricky Gervais si z ní na Zlatých glóbech 2016 utahoval, že je s $52 milióny, které si v předchozím roce připsala na účet, vážně chudinka.

Photo by Marco Manna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

– Jakýmsi pomyslným vyvrcholením pak byly Zlaté glóby 2016, kde Lawrence získala cenu za hlavní ženský herecký výkon za film Joy; cenu, kterou si podle mínění veřejnosti nezasloužila. Napsalo se o tom stejné množství článků jako o jejím zákulisním rozhovoru se zahraničními reportéry, kde se na jednoho osočila, aby věnoval pozornost dění kolem sebe, a necivěl jen do telefonu. Média i krvežízniví diváci Lawrence vilifikovali a její chování interpretovali tak, že si herečka nebyla vědoma faktu, že novinář neuměl tak dobře anglicky a svou otázku musel přečíst z displeje.

Situace by to byla pochopitelná a její reakce vzhledem k její nátuře také, ale vysvětlujte to internetu. Ten ji okamžitě odsoudil jako zpovykanou cácoru, která by se potřebovala vzpamatovat. Všechny její předešlé přešlapy, kiksy a omyly se opět vytáhly na světlo světa a použily se jako přitěžující důkazy o tom, že zrovna téhle hvězdičky už bylo vážně dost. Kromě toho začaly se psát takovéhle články o Lawrencině pádu. Ne že by Lawrence skutečně padala; lidé jí to jen přáli.

Pravda ovšem byla taková, že onen novinář herečku na telefon pouze nezdvořile natáčel a otázku četl z papíru. Což ovšem bylo internetu jedno. V kontextu celého zákulisního zpovídání, které trvalo kolem pěti minut, byl potom fakt, že se jako první do médií dostal pouze třicetivteřinový záznam Lawrencina „peskování“, více než podezřelý. Někdo tu nejspíš chtěl na neexistujícím základě vystavět mediální aféru. A i kdyby to mělo znamenat zničení našlápnuté kariéry schopné herečky, tak co? Hlavní jsou klikání čtenářů a zisky z reklamy v článcích. Nějaká zkrušená hérečka, která ve skutečnosti neudělala nic špatného, přece nikoho netrápí…

Lawrence tuhle krizovku sice jakž takž ustála, ale ani dnes už není ve stejné pozici, v jaké bývala v letech 2011-2013 (dvacetimilionovým výplatám navzdory). Spousta lidí ji má stále ráda, ale neustále narůstá počet těch, kterým se z nějakého důvodu znelíbila. Sama o sobě tak kráčí ve šlépějích Anne Hathaway, Johnnyho Deppa, Johna Travolty, Gwyneth Paltrow či Kate Winslet. I ti byli kdysi dávno na vrcholu slávy… a pak se něco stalo. Nějak se lidem omrzeli. Média a diváci pak jen čekali, až herci zaškobrtnou, a využili to jako šikovnou záminku, jak nafouknout pár bublin a okoukané tváře (alespoň částečně) upozadit. Kruté je zaměstnání, které závisí na veřejném mínění.

Když už jsme zmínili tu Anne Hathaway, právě ona Jennifer podpořila na svých facebookových stránkách, kam napsala, „Milý internete, v tuto chvíli je vcelku jasné, že to plísnění Jennifer Lawrence bylo naprosto vytržené z kontextu, a že Jennifer ve skutečnosti jen suše vtipkovala s reportérem, který si ji fotil na mobil. Přestaňme s touto smutnou, ale o to běžnější praktikou, kdy si lidi, především pak ženy, stavíme na piedestal, jen proto, abychom je z něj mohli zlomyslně shodit, jakmile dostaneme pocit, že udělaly nějaký přešlap.“

Photo by The Bui Brothers, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jennifer Lawrence ovšem není ani zdaleka jediná osoba veřejného zájmu, kterou si fanoušci zveličili, nafoukli jako balónek, a to jen proto, aby ji mohli s radostí prasknout:

– Bavičce Amy Schumer stoupala sláva tak prudce, až se postupně začalo objevovat prskání, že „je všude“, že „nikdy nebyla vtipná“, že „už mi ta prasnice leze krkem.“ Cokoliv pak Amy udělala, se otočilo proti ní. Že měla točit film s Jennifer Lawrence? „Bezva, dvě krávy na jednom místě. Už vím, čemu se vyhnu.“ Že si dovolila pokárat jednoho sexistického kritika? „Tak ona si sama vybudovala kariéru na podobnejch srágorách, a teď se najednou začne ofrňovat? Si dělá prdel, ne?“ Pak se objevila zpráva o tom, že Amy údajně pro potřeby svého pořadu a stand-upu ukradla několik vtipů od jiných komiků a komiček, proti níž se Amy sice ohradila, ale bylo jí to prd platné. Narážky na tuhle aféru se s ní táhnou v podstatě dodnes.

– Když se internetová dvojice Fine Bros, která stojí za známou sérií reakčních videí, pokusila olicencovat svou značku a zažádala si o trademark na několik výrazů, které běžně používají v názvech svých videí, internet se zbláznil. Ze strachu z monopolizace YouTubu Fine Brothers přišli zhruba o půl miliónu odběratelů a neviditelní hrdinové jim na jejich stránkách, Redditu i všude jinde nadávali do čůráků, nenasytných žiďáků a kdesi cosi. Duo sice od svých původních plánů upustilo, ale na to veselí, kterému jejich fanoušci propadli, když to vypadalo, že si pod sebou podřízli větev, asi ještě dlouho nezapomenou.

Ono se skoro zdá, jako by polovina herectví spočívala v nekonečném kolotoči omluv. Omluv za něco, co herec či herečka někdy řekli nebo udělali, a co se někomu znelíbilo nebo mu to přišlo přes čáru. Herci jsou neustále pod lupou a osobně mi přijde, jako by na ně mnozí lidé měli políčeno – jako by jen čekali, až někde udělají nějakou botu. A to jen proto, aby jim to mohli pořádně osolit a udělat jim ze života peklíčko. Ona je totiž děsná sranda dívat se, jak se někdo kroutí. Smršť omluv má tedy za úkol ochránit uměleckou značku daných herců před negativním veřejným míněním.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

– Jonah Hill se podobně musel slzavě omlouvat za nějaké své nedomyšlené homofobní poznámky, které pronesl na ulici na stranu jednoho dotěrného paparazza, protože spolu se svým agentem velmi dobře věděl, že by pošramocenou pověst nemusela jeho kariéra ustát.

– Michelle Rodriguez se zase omlouvala za nějaký přiopilý výžblept o superhrdinských filmech a snědých postavách.

– Benedict Cumberbatch v jednom rozhovoru mluvil o tom, jak ne-bílí herci dostávají málo práce, použil přitom výraz „barevní“ a také si to vyžral a musel se omlouvat. A tak dále a tak dále.

Buď zemřete jako hrdina, nebo v průběhu života zjistíte, že se z vás stal padouch.

— Harvey Dent

– Temný rytíř, scénář Jonathan Nolan & Christopher Nolan

Problém spočívá v tom, že 1) když už ty celebrity (možná jen podvědomě) vnímáme jako světce, jako šlechtu, jako lidi, kteří jsou od nás výše, jsou nám nadřazení, jsou lepší… tak od nich také očekáváme, že lepší skutečně budou. Očekáváme, že se budou chovat jako dokonalé vzory člověčenství, jenže to nejde. Lidi jsou lidi, a jako takoví mají všichni svoje mouchy. Tuhle drobnost si bohužel asi málokdo uvědomuje, takže 2) když už někdo někde škobrtne, ostatní cítí potřebu dát mu to pořádně sežrat. Možná proto, že jsou zkroušení, protože od něj čekali víc. Možná proto, že by díky větší viditelnosti mohlo jeho negativní chování ovlivnit spoustu dalších lidí, tak je třeba dané chování více korigovat. Možná proto, že se na neštěstí a omylech druhých ubezpečujeme, jak jsme vlastně sami normální a v pohodě. Anebo možná proto, jak strašná je sranda dívat se, jak padají velikáni.

Screenshot from YouTube, CGPGrey2

Ne že by lidé byli nepřející a slávu a bohatství by druhým celoplošně rádi upírali. Ti druzí ale musí vyhovovat striktnímu obrazu dobrosrdečnosti a správňáctví, aby nám jejich status nevadil. Bill Gates si klidně může být miliardář, protože dává milióny na charitu. Angelina Jolie taky, protože adoptovala hromadu dětí, pomáhá lidem ve všech koutech světa, měla ty zdravotní problémy a tak vůbec. Sandra Bullock je zlatíčko, je milá, přátelská, zábavná, opustil ji manžel, nota bene taky adoptovala. Robert Downey Jr. je zase rošťák, zábavný, s pošramocenou minulostí, takže je jedině dobře, že se mu teď daří. I Johnny Depp si sice kupuje ostrovy, myslí si, že je nad zákonem, vyměnil manželku za mladší modelku, kterou pak údajně zbušil a rozvedl se s ní… ale když on pořád chodí v kostýmu kapitána Sparrowa do těch nemocnic za churavými dětmi… Tak ať si třeba bere dvacet mega za film, ne?

Co ale takový Mel Gibson? Bill Cosby? Kardashianky? Paris Hilton? Nebo třeba Charlie Sheen? Pomohla jeho mediálnímu obrazu nemoc? Když už nějaký známý herec, herečka, osobnost, udělá botu a začne padat, lidé se k němu sletí jako supi a z nějakého důvodu jeho pádu budou přihlížet a fandit. Budou fascinovaní, zhrození, možná dokonce pobavení, jako by se v reálném světě dívali na odstřel budovy. Nebo spíše pád, protože v téhle budově jsou lidi. Ale to si nepřipouštíme, protože slavní jsou od nás daleko. Osobně je neznáme a jejich šťavnatým, zábavným přešlapům přihlížíme pouze přes stránky novin a internetových stránek. Čím více přešlapů, tím více nás baví. Jenže si vzpomeňte, co udělal (mimo jiné i) nezastavitelný novinářský šiml, podporovaný a hnaný čtenářskou poptávkou, s Ivetou Bartošovou.

Photo by Chris Harte, Flickr, CC BY-SA 2.0

I Bartošová řešila stresy slávy, neustálé tlaky v profesním a osobním životě, a nadto tíhu mediálního a čtenářského zájmu alkoholem a drogami. V tomhle ohledu u nás nebyla jediná – a v kontextu Hollywoodu už vůbec ne. Téměř každý měsíc se nějaký herec nebo herečka nechává hospitalizovat v léčebnách. Robert Downey Jr., Jon Hamm, Zach Efron, Charlie Sheen, Lindsay Lohan, Demi Moore, Dennis Quaid, Drew Barrymore, Gary Oldman, Jason Priestley, Joaquin Phoenix, Jonathan Rhys Meyers, Joshua Jackson, Michael Douglas, Mickey Rourke, Michelle Rodriguez, Samuel L. Jackson, Rose McGowan… Ti všichni už se minimálně jednou léčili z nějaké závislosti, ať už závislosti na alkoholu, lécích, drogách nebo čemkoliv jiném. A tihle navíc o svých problémech otevřeně hovoří – těch, co se pokouší vše řešit v tichosti, a pak celou věc kvůli vlastnímu mediálnímu obrazu zametávají pod koberec, je mnohem, mnohem více. Lepší by tedy možná bylo se ptát, kdo v léčebně ještě nebyl.

Nejhorší ale je, když se do té léčebny člověk nedostane včas (nebo se tam dostane, ale pak do toho všeho zase spadne). Stresu neubude, možná je ho ještě víc, člověk se chce uvolnit, zapomenout na všechny starosti, přežene to a… Nic. Už nikdy nic. Phillip Seymore Hoffman, Heath Ledger, Brittany Murphy ze Sin City, Marilyn Monroe, dětské hvězdy Corey Haim a Dana Plato, Corey Monteith z Glee nebo Judy Garland z Čaroděje ze země Oz.

Temné, co? No, oddaloval jsem to, co jsem mohl, ale závěr tohoto článku už prostě bude takový. Být hercem v Hollywoodu může být i sranda. Jen bych tam, kde je to potřeba, rád sundal bláhovkám růžové brýle – Hollywood je krutý byznys a bylo by nefér od té krutosti odvracet zrak. V následujících částech se zblízka podíváme na další velké problematické oblasti slávy: paparazzi, sociální sítě a všelijaké pošahance, které k sobě celebrity lákají jako světlo můry.

—————

O tom všem si ale povíme zase za týden. Snad jsem vás dnes příliš nezkrušil. Kdybyste měli jakoukoliv poznámku, otázku, dodatek, napiště nám dolů.

—————-

Korekce: Lucifrid

—————