Herci a herečky 37/47: Nevýhody herectví I/II

Co od herecké slávy čekat – nevýhody

Čtyřicet procent dospělých lidí stále touží po nehynoucí slávě herců a dalších celebrit, sní o záři reflektorů, záblescích fotografů, davech fanoušků, horách peněz, dychtí po tom, aby svět jednoho dne znal jejich jméno. Což znamená, že si nadpoloviční většina lidí uvědomuje, že co se celosvětové slávy týče, možná ani není o co stát. Nebo alespoň vidí, co věhlas se známými lidmi dělá, co jim způsobuje, co s ním jde ruku v ruce, a s nějakým prahnutím po jejich pozici jsou hodně opatrní. Co že ten statut obnáší? Proč je v Hollywoodu lepší být realista a ubrat se raději jiným kariérním směrem? Pojďme se na to podívat.

Kdyby kromě slavných lidí někdo věděl, jaké to je být slavný, v životě by už po slávě nezatoužil. Představte si tu nejstereotypičtější, nejkousavější, nejrýpavější tchýni, která musí mít ve všem pravdu, a tuhle představu aplikujte na každého puberťáka a puberťačku, kteří mají počítač a přístup k internetu. Do toho pak přimíchejte všechny lidi, co se nudí, a ty, jejichž živobytí stojí na reportážích o životě slavných. A pak si představte, jak vás tahle mnohohlavá příšera, tahle síla, hodinu denně kritizuje. Každý den, bez  výjimky. Takový je to zhruba pocit, a to i když jste slavní třeba jen trochu. To vše je samozřejmě za předpokladu, že se uvolíte zůstat ve spojení se světem přes sociální média. Kdybych byla slavná, tak bych to nedělala.

Photo by soundpatterns.wordpress.com, Flickr, CC BY-NC 2.0

Kdybych byla slavná, chtěla bych se například podívat, co se děje ve světě, a zapnout si zprávy. Jenže bych to udělat nemohla, protože bych si nemohla být jistá, zda-li tam nenarazím na tu příšeru dokola opakující slova ostrá jako břitva, slova, která pode mnou podřezávají pocit sebeúcty. Ta tchýňovitá příšera nejenom žertuje o tom, jestli natáhnu brka dřív, než se dočká vnoučat, ale přímo se mě ptá, jestli jsem neplodná. Chce vědět, jestli jsem „pod těma hadrama tak ohavná, že se mnou její syn už ani nechce šukat,“ nebo jestli jsem „tak blbá, že ani nevím, jak vypadá čůrák, a jak ho použít.“ Zpochybňuje vše, co se na mě zpochybnit dá. Dokonce i věci, které by mě nikdy zpochybňovat nenapadlo. Věci, kvůli kterým by mě předtím ani ve snu nenapadlo cítit se nesvá.

Já slavná nikdy pořádně nebyla, ale už jsem pracovala se spoustou velmi slavných lidí a poznala jsem spoustu jejich příšer. A z toho, co jsem viděla, vám povím, že sama takovou příšeru opravdu nechci.

– Sia pro časopis Billboard

Když byl Michael Sheen kdysi u Grahama Nortona, vyprávěl o tom, jak se před dávnými lety jeho rodiče zhrozili, když jim řekl, že by se rád dal na herectví, protože to znamenalo, že je buď gay, nebo že bude žít o vodě a chlebu. Tu první věc berte jako osmdesátkový vtípek, který jsme nota bene řešili už v těchto a těchto všech článcích, zato ta druhá je mnohem zajímavější. Drtivá většina herců by si nepokryla ani základní výdaje na život, kdyby si vedle občasného hraní nevydělávali nějakou jinou prací, a i většina těch, kteří se hraním uživí, si zpravidla nemohou kdovíjak vyskakovat.

Do toho samozřejmě musíte započítat období sucha. Jakmile vám nevydělá jeden film nebo krachne jeden seriál, ještě se nic moc neděje, protože se dá očekávat, že už se vám dokončuje nějaký jiný projekt nebo máte z dřívějška nasmlouvané něco dalšího. Ale co když u diváků propadne i to? Co kdyby Ryanu Reynoldsovi propadnul Deadpool? Po té zelené katastrofě a spoustě menších katastrof, které následovaly po ní? Myslíte, že byste ho ještě někdy viděli? Myslíte, že byste věděli, kdo je John Travolta, kdyby nebylo Quentina Tarantina, který ho vytáhl ze zapomnění? Ze zapomnění, do něhož upadl kvůli nedostatku kvalitních nabídek? Nedostatku zapříčiněnému nezájmem publika o jeho obličej a umění?

Photo by Chris Jackson, Flickr, CC BY 2.0

Tahle období sucha mohou mít spoustu důvodů. Mel Gibson si třeba zničil kariéru svými komentáři, Lindsay Lohan svým chováním, Shia LaBeouf se sám rozhodl vyhýbat velkofilmům a na Dana Aykroyda se prostě tak nějak zapomnělo. Mohou také trvat jakkoliv dlouho (než vás po pár letech zase někdo obsadí do velké role… nebo natrvalo). Až na hrstičku výjimek ale postihnou každého. A nebyl bych to já, kdybych si nerýpnul, že tahle období sucha postihují mnohem více herečky – modelky ve chvíli, kdy se omrzí, a zajeté umělkyně, když zestárnou. Což v Hollywoodu znamená, „když jim je přes čtyřicet“. Případně, jak to hezky vyjádřila Amy Schumer, „když už nejsou šukatelné“. O tématu stárnoucích herců a hereček si chystám celý samostatný článek, takže u tohoto naťuknutí zatím skončím. Přidám jen ještě následující citát od Dakoty Johnson, dcery Melanie Griffith, která je zase dcerou Tippi Hedren:

Proč nehraje moje máma ve filmech? Vždyť je to skvělá herečka! Anebo moje babička? Tenhle průmysl je tak strašně brutální. Můžete být sebevětší zvíře, sebetvrdší ženská, ale v určité chvíli vás prostě zasáhne pocit, že o vás už nikdo nestojí. Hollywood je absurdní a zabijácký svět. Jakmile nemám naplánovanou žádnou práci, jsem na pochybách, jestli ještě nějakou vůbec dostanu. Nevím, čím to je, ale stává se mi to dost často.

– Dakota Johnson

Naprostá ztráta soukromí je nevýhodou, která napadla asi každého. Nejde tu ale jen o paparazzi a všelijaké fanoušky a pošahance, kteří herce zastavují na ulici, v obchodě i kdekoliv jinde a chtějí po nich autogram nebo fotku. Problém je, když lidé celebrity poznávají a dožadují se jejich pozornost na, řekněme, nevhodných místech či při nevhodných situacích.

Photo by Ibsan73, Flickr, CC BY 2.0

– Simona Amstella například zpovídala během prohlídky uroložka v nemocnici. Ptala se, jak jde stand-up, a co si myslí o svých kolezích z branže. A to vše ve chvíli, kdy byl vysvlečený od půle těla a ona si ho prohmatávala.

– Julie Walters podobným způsobem vyšokovala její gynekoložka, když na ni během první prohlídky vykoukla a oznámila jí, že ji zná.

– Zpěvačku a občasnou herečku Rihannu takhle trápila paní v salónu krásy. Když si tam Rihanna šla dělat brazílii, paní se jí mezi jednotlivými škubnutími ptala, co je v tom showbusinesse nového.

– Ušetřen nezůstal ani Keanu Reeves. Ten se jednoho krásného dne vysekal na motorce, byl celý sedřený, měl otevřenou zlomeninu nohy, pusu plnou krve, protože si naštípnul pár zubů… a jak tak seděl na obrubníku a čekal na sanitku, přikročil k němu jakýsi fanoušek a požádal ho o autogram.

Jakmile se člověk vypracuje na celosvětovou hvězdu, veřejnost si začne nárokovat informace z jeho osobního života. Herec pak ani nemůže onemocnět, aniž by musel médiím říct, co mu bylo. Nemůže jet na dovolenou, aniž by nemusel přiznávat, kde byl, a cestou si ho nevyfotily stovky vlezlých čumilů. Nemůže si s někým vyrazit na rande, aniž by o tom hned všichni nevěděli. Tedy, může se snažit uchovávat si alespoň zdání soukromí, ale většinou jde jen o boj s větrnými mlýny. Život celebrity je prostě hotová Truman Show.

Tenhle guy in front of his family just ran up next to me scared the shit out of me. Put a camera in my face. I asked him to stop and he said “ no it’s America and we paid for you“ this was in front of his daughter. I was saying stop and no. Great message to your kid. Yes legally you are allowed to take a picture of me. But I was asking you to stop and saying no. I will not take picture with people anymore and it’s because of this dude in Greenville.

Fotka zveřejněná uživatelem @amyschumer, Dub 30, 2016 v 9:23 PDT

Tenhle chlap ke mně před celou svojí rodinou právě zničehonic přiběhnul a vyděsil mě k smrti. Vrazil mi před obličej foťák, ale když jsem mu řekla, ať mě nechá být, odpověděl mi, „Ani náhodou, jsme v Americe a my si za tebe platíme.“ A tohle mi řekl před svojí dcerou. Říkala jsem mu, ať přestane, ať mě nechá být. Fakt skvělá lekce pro tvoji malou. Ano, podle zákona si mě na ulici klidně můžeš vyfotit, ale já tě prosila, ať mě necháš být. Odteď už se s lidmi fotit nebudu, a může za to tenhle maník v Greenville.

Další nevýhodou, na níž člověk narazí, když se stane slavným, je ztráta vlastní identity. Tím nemyslím ani tak reálnou, legislativní ztrátu vlastnictví své podoby, na níž tak vtipně naráží Carrie Fisher v citátu dole, jako spíše fakt, že se díky všeobecnému věhlasu celebrity stávají veřejným majetkem, s jehož obrazem si veřejnost zachází, jak se jí zlíbí. Odlidšťují se a vytváří se předěl mezi tím, jací ve skutečnosti jsou, a tím, za koho je veřejnost považuje.

– Stačí jedinkrát říct nějaký nesmysl v nějakém rozhovoru a internet vám vymyslí a přiřkne charakter tupohlava, který neví, o čem žvatlá (např. Gwyneth Paltrow, ať nemluvíme tak obecně). Stačí jednou pronést dobrý vtip, a najednou se o vás začne říkat, že jste vždy byli třídní šašci (Neil deGrasse Tyson). Jednou se objevíte v úspěšné romantické komedii, a hned budete na spoustu let zaláskovanými diblíky (Rachel McAdams). Vždy se jedná o nové identity, vymyšlené kolektivně a na koleni, kterých se podle všeho herci a herečky jen obtížně zbavují (Jim Carrey je i dramatický herec, nebo třeba také člověk, nejen komediant a bavič).

Photo by superde1uxe, Flickr, CC BY 2.0

– Na předávání Zlatých glóbů 2016 se Lady Gaga otřela bokem o Leonarda DiCapria, trochu ho poplašila a celý internet najednou díky jeho výrazu ve tváři řešil, jak moc jí DiCaprio vyhranou sošku nepřál. Což nebyla pravda – ona ho prostě jen vylekala.

– Výraz, „dělat zagorku,“ znáte? Ve významu „dělat dlouhé lokte,“ „upejpat se“, „ostýchat se“. Kolik si myslíte, že má ten výraz společného s tím, jaká je paní Zagorová ve skutečnosti?

– Gigabity psané, kreslené i animované fanfiction o známých hercích a herečkách má s jejich předobrazy také společné leda jméno a podobu.

– Bývá pravidelnou zábavou talk show ptát se herců a hereček na to, co podle bulvárních plátků zase vyváděli. „Dobrý den, tak jsem slyšel, že jste se zasnoubila.“ „Ale nepovídejte. To slyším poprvé.“ „No vážně, minulý týden to psali ve Žvástu.“ „Povězte mi více.“ „Prý jste šla do klubu, hrozně se zlila, váš milý si dal LSD a pak se vám vyslovil.“ „No, když to psali ve Žvástu, tak to asi bude pravda, ne?“

Příkladů bychom našli ještě celou horu, ale hlavní je jedno: Když se herec vypracuje na vrchol, může zapomenout na to, že by v očích veřejnosti zůstal (pouze) tím, kým celý život byl.

Georgi, asi mi ani nevadí, že jsi ze mě nechal udělat panenku, do které můj první manžel mohl píchat špendlíky, lahvičku se šampónem, takže mi lidi mohli kroutit krkem a lít z hrdla tekutinu – „Umyjte se s Leiou a sami se budete cítit jako princezna!“ –, a konečně i zásobník PEZ, takže mi dcera Billie, kdykoliv se jí nechtějí dělat úkoly, může zvrátit hlavu a vytáhnout mi ze chřánu bonbónek. Jen mě trochu štve, že kromě veškerého ostatního majetku vlastníš i práva na moji podobu, kvůli čemuž ti celé dlouhé roky musím pokaždé, když se ráno podívám do zrcadla, posílat šek na pár babek.

– Carrie Fisher při předávání AFI Life Achievement Award

Photo by Daniel Oines, Flickr, CC BY 2.0

A jedeme dále: Z premiér, těch honosných akcí plných rób, šperků a kouzelné atmosféry, se stalo děsivé místo plné řvoucích fotografů, kteří vám klidně vynadají, když se na ně ještě nepodíváte „přes rameno“, horlivých novinářů, kteří se vás budou pokoušet nachytat na švestkách a budou se z vás snažit dostat nějakou peprnost, a konečně třeba i šprýmařů typu Vitaliiho Sediuka. Člověk je pod neustálým tlakem, aby dobře vypadal, aby věděl, kdo ho oblékal, aby řekl co má, aby se s něčím neprokecnul, a to všechno proto, že kdyby se něco pokazilo, média, která nějak potřebují vyplnit každodenní díru v rubrikách „Celebrity“ a „Kultura“, by byla schopná udělat z toho aféru. Čistě jen proto, aby měli lidé co číst a na co klikat. Ostatně aféry se nedělají jen z věcí, které se hercům a herečkám stanou na rudých kobercích, že? Bombastické nadpisy a negativní novinařina však mohou hercům pořádně uškodit a třeba jim i poškodit / zničit kariéru.

Štekle jsou nepohodlné, ale já mám na výšku jenom 160 centimetrů, takže nevím, jestli se dožiju doby, kdy tyhle boty nebudu muset nosit. Sice mám velkou osobnost, ale nerada si vyvracím krk, abych ostatním viděla do tváře.

Co mi spíše vadí, jsou celkově promenády na rudých kobercích. Já mám sice módu velmi ráda, ale dnes se z toho odvětví stal ohromný byznys a jet na premiéru je hotová procedura. Člověk si nesmí pomačkat šaty, takže musí jet SUVčkem – limuzínami už dnes nikdo nejezdí –, ve kterém musí na sedadle ležet. Takže si to sedátko posunete až dozadu a pokoušíte se na něm natáhnout. Jenže pak si uvědomíte, že si nesmíte pocuchat vlasy – a pokud máte šaty s odhalenými zády, tak že by se vám do nich mohl vytlačit vzorek sedadla –, a tak vlastně ani neležíte, jako spíše celou cestu úpíte v takovém polo-sedu-lehu.

Photo by Peter Kudlacz, Flickr, CC BY 2.0

Pak konečně dorazíte na rudý koberec a já mám třeba hrozný problém s tím stát rovně. Dost se hrbím, za což mě pak v časopisech a na internetu peskují. Moje publicistka už od studia kolikrát dostala pokárání, že to nemám dělat. I bez toho se potom ke mně dostávají vzkazy typu, „Lidé koumají, jestli náhodou nejsi těhotná?“ Ne, nejsem. Jenom jsem se najedla a nestála dvě hodiny jako paragraf.

– Jessica Chastain pro The Guardian

—————-

Korekce: Lucifrid

—————