Herci a herečky 35/47: Povinnosti herců I/II

Co od herecké slávy čekat – povinnosti

Zrovna včera jsem zvracela. Zvracím vlastně docela často. Mám to z nervů. Jelikož jsem jak ten poník na matějské a nemám možnost se v práci zastavit, tak to prostě hrotím a tlačím se pořád dál a dál, až mi tělo nakonec samo řekne, „Jestli tu holku nepřinutíme, aby omdlela nebo alespoň hodila šavli, tak se nezastaví.“

– Jennifer Lawrence u Stephena Colberta, prosinec 2015

Když se herec nebo herečka vypracuje mezi špičky v oboru, z jejich života se najednou nestane pohádka. Herectví je dřina. Dřina o to větší, že s ní souvisí spousta drobných povinností, které musí umělci vykonávat buď proto, že se postupem doby staly součástí jejich řemesla, nebo prostě proto, aby neměli problémy se svými šéfy. Jednou z těchto povinností je účast v promo kolečku. Kromě případů,…

Photo by Dickson Phua, Flickr, CC BY-ND 2.0

– kdy 1) studio samo nechce, aby herec dělal reklamu svému filmu, protože se pravidelně chová jako utržený ze řetězu, mohl by říct, co by neměl, a poškodit tak tržby uváděného projektu (ehm, ehm, James Franco, který je jinak docela sympaťák,)

– kdy 2) by účast herce v marketingové kampani mohla vyzradit děj daného filmu (Channing Tatum v Hrozných osmi nebo Matt Damon v Interstellaru),

– nebo kdy 3) je herec prostě natolik nedůležitý, že absolutně nikoho nezajímá jeho plkání o kvalitách filmu, o tom, jak si užil natáčení, a jací byli všichni fajn,

…musí herci u každého svého filmu a seriálu absolvovat dlouhý a náročný marketingový tah na média. Musí poskytovat rozhovory do novin a televizí. Musí natáčet reklamní spoty. Musí létat po celém světě na premiéry a interview, takže kolikrát ani neví, kde jsou. Na prohlídku měst není čas, protože se po dokončení interview musí stíhat dojet zpátky na letiště a odjet na další lokaci za dalšími novináři. A ta interview mimochodem nevypadají všechna jako Show Jana Krause nebo Technopárty. Většina rozhovorů probíhá v uzavřené místnůstce v hotelích, kam za herci chodí novináři. Jeden za druhým, celý den, třeba i několik dní v kuse. Z neustálého kolečka stejných otázek a předpřipravených odpovědí hercům začne po nějaké době hrabat. Což ale může dopadnout i takhle:

Vidíte ve videu nahoře ten nádherný mix předpřipravených témat a odpovědí a vyčerpaného, otráveného výrazu ve tváři Mily Kunis? Na jednu stranu je to vtipné, protože nám tímto rozhovorem Mila odhalila něco málo ze světa rozhovorů, ale na tu druhou je mi jí docela líto. Ona by totiž o propagovaném filmu Mocný vládce Oz, který byl kvalitativně dost nevyrovnaný, nemohla říct křivého slova, ani kdyby chtěla. A to čistě proto, že má z podepsané smlouvy vyplývající povinnost hovořit o každém svém díle jen a pouze kladně. Abych připomněl jeden citát Marie Doležalové z Kafe a cigárka, který jsme si uváděli v článku o moudrech Miriam Margolyes:

Definice lásky, Photo © Česká televize / Jef Kratochvíl

„Ano, prima banda na nekonečných seriálech bývá, ale také, věřte nebo ne, bývá ve smlouvě (kterou herec hekticky podepíše, z roztřesené radosti, že bude mít několik měsíců nebo let stálý příjem a obličej na obrazovce) poznámka o tom, že bude-li o projektu v médiích mluvit negativně, zavazuje se platit celkem mastnou pokutu. Pod vidinou pokuty se potom z ‚despotického režiséra, který uráží herce za špatně zahranou repliku‘ stává ‚ohromný profesionál‘ a z ‚pořád se opakujících replik, který jsou tak podobný, že se je ani nemusím učit‘ – ‚zajímavá dějová linka, kterou mi scénáristi nachystali‘.“

Tato povinnost vychvalovat každý film a seriál a velebit ho, ať už je kvalitativně jakýkoliv, však může mít docela znatelný dopad na hercovu psychiku. Člověk sice pracuje a vydělává, což je bezva, ale časem na něj může dopadnout splín z toho, že lidem věší bulíky na nos. V závislosti na tom, k jak dobrým projektům se dostane, veřejnosti buď občas, nebo často v podstatě lže. A ne každému to sedne, jak dokazuje například otevřený dopis Garyho Leguma adresovaný v roce 2004 hollywoodské mašině. Legum do Hollywoodu přijel, aby se stal hercem, ale v dravé konkurenci mu to – jako tolika dalším – nevyšlo. Dal se proto na marketing a distribuci; přesvědčený, že mu zápal pro věc vydrží i zde. Bohužel nevyšel, a to ze stejných důvodů, z jakých se občas herci v rozhovorech zdají tak strašně utrápení a bez života:

Když jsem zamlada čerstvě vylezl ze školy a s nadšením přijel do Los Angeles, chtělo se mi klanět u oltáře tvůrčího génia Hollywoodu. Filmový průmysl mě přijal do svých řad, stejně jako každoročně přijímá tisícovky dalších nadějných mladých duší se zápalem a motivací a vidinou bohatství, slávy, úspěchu a obscénně obrovitánských vil. […]

Photo by Marvin Lee, Flickr, CC BY 2.0

S herectvím mi to sice nevyšlo, ale práci jsem si přeci jen našel. Po šesti letech v jedné marketingové a distribučí firmě už však nedokážu dále nacházet přijatelná ospravedlnění pro to, že jsem zasvětil život podstrkování hollywoodských srágor divákům. Poslední kapkou možná bylo, když jsem slyšel svého bývalého šéfa, jak nám vykládá o nedozírných kvalitách The Postmana – Posla budoucnosti krátce předtím, než ta filmová břečka zničila Kevinu Costnerovi kariéru. Nebo mi zlomilo vaz úsilí, s nímž jsem se s kolegy v práci snažil přesvědčit veřejnost tom, jak skvělý herec je Steven Seagal. Anebo mi došla trpělivost, když jsem viděl, jak si celý průmysl gratuloval a pleskal se po zádech, když se mu podařilo během prvního víkendu, kdy byl v kinech první Spider-Man, vyždímat z lidí $114 miliónů.

Ať už je důvod jakýkoliv, dostal jsem na veškeré hollywoodské filmy alergii. I v očích kamarádů z byznysu vidím tu samou otupělost, nechuť a bolest. A to přitom spousta z nich dala filmovému průmyslu přednost před původními povoláními učitelů, psychologů a designerů. Týden co týden v hlase rodičů slyším zděšení, když jim cynicky a zkroušeně vyprávím o své práci. Už ve mně nepoznávají toho filmového nadšence, kterým jsem býval; toho kluka, který už malička netoužil po ničem více než po tom, aby mohl tvořit dobré filmy. […]

– Gary Legum

A můžeme skočit na další povinnost: Jak si tak létají po světě, je třeba dodat, že ne každou cestu podnikají za tím účelem, aby si potřásli rukou s fanoušky nebo poskytli rozhovor nějakému médiu. Herečky a herci občas cestují z povinnosti na ryze obchodní schůzky. Občas jde o obyčejné obědy nebo večeře v restauracích v L.A., jindy o schůzku na nějakém večírku v rámci USA, občas dokonce o schůzky na jiných kontinentech. (Proto se slavným hercům tolik hodí ty osobní tryskáče.) Drobný zádrhel nastává v tom případě, kdy je do obchodních schůzek tlačí nějaká třetí strana, a oni se začnou vzpírat. Když všeho toho létání a schůzování začnou mít dost, studia se s nimi nijak nemazlí. Jednoduše je jako ty loutky odstřihnou a hodí do koše. Abyste si nemysleli, že jen tak sýčkuji, přesně tohle se stalo Andrew Garfieldovi. O debaklu, jímž se stal druhý Amazing Spider-Man, jsme se trochu bavili zde ve článku o úniku informací ze studia Sony, ale nyní si přidáme pár detailů.

Photo by Stephen D, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Posuňme se o pár let do minulosti. Studio Sony právě dotočilo druhého Amazing Spider-Mana, a jak už tak bývá zvykem, vypustilo do médií zprávu o tom, že jsou dávno odklepnutá dvě pokračování a několik spin-offů. Když se ale film dostal do kin, fanoušci si zoufali. Což se projevovalo i na výdělcích z kin, které byly podstatně nižší, než si studio představovalo. Sony si ale muselo před svými investory zachovat tvář, a tak zavolalo Andrew Garfieldovi, aby ze dne na den letěl do Brazílie. Po skončení Světového poháru 2014 tam měla mít spousta kravaťáků večírek a sám šéf studia Sony Kaz Hirai na něm měl Garfielda ohlásit jako hvězdu Amazing Spider-Mana 3. Garfield podle všeho sedl na letadlo, doletěl do Brazílie, ale udělalo se mu špatně, takže musel na poslední chvíli odřeknout účast a zůstat na hotelu. Hirao si ovšem jeho nepřítomnost vyložil jako osobní a obchodní podraz, a Garfield to měl spočítané. V kombinaci s nízkými výdělky druhého Amazing Spider-Mana (ano, $700 miliónů z kas kin je u takového filmu prostě průšvih) byly všechny navazující filmy zrušeny a Garfield dostal padáka.

Další povinností hollywoodských hvězd je udržovat si pozitivní image před diváky. Kdo se chová jako zmetek, na toho lidé zanevřou a brzy se po něm v Hollywoodu slehne zem. Herec a nadaný režisér Mel Gibson, kuchařka Paula Deen nebo moderátor Pierce Morgan by mohli vyprávět. Herci a herečky tak na sociálních sítích neustále prezentují idealizovanou formu sama sebe, v rozhovorech si zpravidla nedovolují říkat o komkoliv konkrétním křivého slova, a i kdyby třeba v soukromí chtěli dělat sebevětší skopičiny, dělají vše proto, aby se informace a záznamy o těchto aktivitách nedostaly do médií a na veřejnost. Všechno musí být v pohodě, všechno mmusí být fajn. Hlavní je se usmívat a mávat. Usmívat a mávat.

—————

Korekce: Lucifrid

—————