David Koranda
Jumpstar @ seznam.cz
——-
Herci a herečky 3/47: Historie III/IV – Astor Place
Amerika a rvačka v Astor Place
Když ještě Spojené státy nebyly Spojenými státy, nýbrž skupinkou rozpojených koloniálních osad, divadlo mělo podobu amatérských inscenací pořádaných znuděnými vojáky z vojenských pevností. Když zrovna neválčili se Španěli, domorodými indiánskými kmeny nebo kýmkoliv, kdo se na ně křivě podíval, vojáci hráli buď nějakého toho Shakespeara (protože se kolonistům stýskalo po domovině a Shakespeare vždy patřil k rodinnému stříbru anglofonních kultur), nebo třeba komedie od Sheridana (protože komedie frčely a frčet budou vždy). Sami se tak něčím zabavili a osadníci se měli na co dívat.
Photo by David Reeves, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Postupem času se divadelní kultura v Americe zdokonalovala stejnou rychlostí, jakou se zhoršovaly vztahy s matičkou Británií. Po válce za nezávislost byla divadla jednou z nejoblíbenějších radovánek nově osamostatněného amerického obyvatelstva. Minimálně jedno malé jeviště byste našli téměř v každém městě a v každé osadě. Divadla byla částečně místem zábavy a odpočinku od každodenních starostí, ale kromě toho také fungovala jako hlavní shromaždiště občanů, v němž se ventilovala nespokojenost se společenskou a politickou situací v zemi. Tato nespokojenost se dávala velmi často najevo v podobě nadávek mířených přímo proti hercům nebo ostatním divákům, případně fyzickým násilím. Ano, tato nespokojenost velmi často končila otevřenou rvačkou.
„Edwin Forrest“, Wikipedia, photo is in the public domain
A zrovna v první polovině 19. století spoustě lidem ležel v žaludku samotný stav amerického divadla. Právě proto, že šlo o zábavu natolik oblíbenou, herci si dokázali – stejně jako je tomu dnes – velmi rychle vybudovat velmi oddanou fanouškovskou základnu, která sdílela jejich názory a přesvědčení. Problém spočíval v tom, že americké divadlo bylo v této době zaplaveno umělci z Británie. Ti měli díky dlouhé tradici cestujících divadelních společností pod palcem téměř celou americkou divadelní scénu. Nicméně si asi dovedete představit, jak se k této skutečnosti mohli stavět obyvatelé země, která si na Britech pouhých pár desítek let předtím vydobyla nezávislost. Ať už chtěli, nebo ne, britští herci se v Americe velmi často stávali oběťmi protibritského hněvu.
Jak do toho všeho zapadá Astor Place? 10. května 1849, kdy došlo k násilnostem v této nově postavené, nóbl budově newyorské opery, v Americe působili dva vysoce oceňovaní shakespearovští herci: anglický herec William Charles Macready a vůbec první americký herec této úrovně Edwin Forrest. A právě v Astor Place Opera House onoho osudného dne někdo s někým zapředl hovor na téma, který z těchto dvou pánů umí Shakespeara hrát lépe…
Tak málo stačilo, aby se mezi lidmi v budově opery strhla šarvátka, která se rozlila do ulic Manhattanu a zanechala tam po sobě více než 25 mrtvých a 120 zraněných. Čtete správně, přes 25 mrtvých. Rvačka v Astor Place nabrala takových rozměrů, že na lidi byly povolány milice, které v jednu chvíli začaly do davu jen tak střílet.
Jak už to bývá, spor v Astor Place možná začal hádkou o to, který z herců je lepší, mezi řádky však šlo o něco trochu jiného.
Photo by Kelly Teague, Flickr, CC BY-SA 2.0
1) Nejblíže povrchu byla americká nevole vůči čemukoliv britskému, stále přetrvávající z dob války o nezávislost.
2) Pod ní však ještě probublával konflikt třídní. Vyšší americké vrstvy totiž proti Britům vesměs nic moc neměly, a stály tak za Macreadym, zatímco ty nižší – spolu s Iry – Brity nesnášely a vinily je ze všech svých i širších společenských problémů, takže podporovaly Forresta.
K těm Irům: I americká spodina nesnášela Iry (ty odporné, špinavé a násilnické přistěhovalce, kteří byli prolezlí chorobami a od protestantské Ameriky se lišili nejen jazykem / přízvukem, ale i vírou), ale v tomhle případě obě skupiny táhly za jeden provaz v rámci hesla „Nepřítel mého nepřítele…“
3) A nakonec je opět třeba zmínit vliv médií, která díky lavině článků, jež donekonečna rozebíraly Macreadyho a Forrestovy přednosti a slabiny, a která tak neustále stavěla herce a jejich fanoušky proti sobě, vyburcovala občany doslova k šílenství.
Photo by Philippe Leroyer, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Je otázkou, do jaké míry se podobným směrem vyvine i současná situace. Člověk dnes na internetu znovu naráží na názory, že ne-američtí (respektive britští, irští, kanadští a australští) herci berou těm americkým až povážlivě často práci. V magazínu The Atlantic o tomto tématu vyšel obří článek pojmenovaný „Úpadek amerického herectví“; na druhé straně oceánu psal Guardian o hrozivé „invazi britských a irských herců“; a Amy Poehler s Tinou Fey na toto téma ostatně vtipkovaly i ve svém úvodním monologu na Zlatých glóbech v roce 2015.
Zbožňuji ten přehnaně americký zvuk Angličanů, kteří se pokouší o náš přízvuk. Ve-li-ce-se-mi-lí-bí-když-se-s ním-tak-hle-trá-pí.
– Amy Poehler na Zlatých glóbech, 2015
– Angličan Benedict Cumberbatch například štípnul Američanům postavu Dr. Strange, Christian Bale Temného rytíře a Henry Cavill Muže z oceli;
– David Oyelowo hrál v Selmě samotného Martina Luthera Kinga Jr. a Chiwetel Ejiofor ve 12 letech v řetězech Solomona Northupa,
Selma, Photo © StudioCanal
– Australanka Nicole Kidman hrála v Návratu do Cold Mountain jižanskou dámu;
– Australané Chris Hemsworth, Russel Crowe či Hugh Jackman si pro sebe také uzmuli spoustu ryze amerických rolí;
– Ir Michael Fassbender si ve 12 letech v řetězech střihl roli jižanského otrokáře a v Jobsovi ztvárnil postavu Steva Jobse;
– jižanský přízvuk si nasadil i Australan Stephen Moyer v Pravé krvi;
– Angličan Daniel Day-Lewis naposledy hrál Lincolna;
– o Hugh Lauriem si díky Houseovi dodnes spousta lidí myslí, že je Američan, ačkoliv pochází z Anglie;
– Kanaďan Ryan Reynolds ztvárnil Američana v Green Lanternovi nebo třeba Deadpoolovi;
– Skot James McAvoy nějakému nebohému Američanovi štípnul roli ve Wanted, Freddie Highmore v Bates Motel, Angličan Hugh Dancy v Hannibalovi, Damian Lewis v Homelandu, Andrew Lincoln v Živých mrtvých, Ewan McGregor to samé udělal v Ostrově, Angličan Daniel Raddcliffe v Rozích, Rosamunde Pike ve Zmizelé, Kate Winslet ve Věčném svitu neposkvrněné mysli, Idris Elba ve Špíně Baltimoru, Tom Holland a Andrew Garfield ve Spider-Manovi, atd. (Odbočka: Takových hereckých příkladů, a ženy jsou mezi nimi všehovšudy tři… Jo, to by tak odpovídalo.)
Za mě je ale jedině dobře, že se Hollywood otevírá i hercům a herečkám z jiných zemí. V dnešním globalizovaném světě by to jinak ani nešlo, protože si Hollywood tímto způsobem potřebuje zajistit vyšší výdělky z oblastí, odkud ti herci pochází (o tomhle si budeme povídat v jedné z pozdějších částí tohoto článku). A člověk se alespoň nemusí dívat stále na ty samé tváře. Šanci prorazit v Americe dále dostávají zpravidla ti performeři, kteří jsou již prověření ve své domovině, takže o kvalitu je postaráno a diváci nepřichází zkrátka. A nakonec jde o zaslouženou „odplatu“ za všechny ty britské role, které si pro sebe štípli Američané:
Lara Croft – Tomb Raider, Photo © 2001 Paramount Pictures, Bontonfilm
za Kevina Costnera v Robinu Hoodovi,
Gwyneth Paltrow v Zamilovaném Shakespearovi,
Reese Witherspoon v Jarmarku marnosti,
Natalie Portman ve V jako Vendetta,
Renee Zellwegger v Deníku Bridget Jonesové,
Andyho Samberga v Cuckoo,
Angelinu Jolie v Tomb Raiderovi,
Mela Gibsona ve Statečném srdci,
Roberta Downeyho Jr. v Sherlockovi,
Meryl Streep v Železné dámě,
Maggie Gyllenhaal v The Honourable Woman,
Gillian Anderson v The Fall,
Dicka Van Dyka v Marry Poppins apod. (Odbočka: Všímáte si, kolik více pracovních možností pro herečky skrývá oproti Hollywoodu britská tvorba?)
Sherlock Holmes, Photo © Warner Bros. Pictures
—————
Korekce: Lucifrid
—————
O rvačce v Astor Place jsem nikdy neslyšel. Díky za rozšíření obzorů. Jinak „invaze“ britských herců do USA mi připomíná invazi Slováků do českých seriálů a filmů. Osobně mi to nevadí. Je dobré vidět neznámé tváře, než ty české provařené stálice. Na druhou stranu se ukazuje, že u nás tvůrci moc nedávají šanci tuzemským hereckých absolventům….ale to už je mimo téma.
O domácí tvorbě mám bohužel poměrně povrchní přehled. Co jsem tak postřehnul, slovenští herci u nás sice vystupují hodně, ale na druhou stranu na Slovensko jezdí hrát dost těch českých. Nota bene se na slovenských televizích vysílají české pořady v takové míře, v jaké se u nás ty slovenské opravdu nedávají. Příliv Slováků mi tedy přijde jako rozumné obchodní rozhodnutí. Jenom se mi stále nepozdává, že by jich tu o role usilovalo tolik, že by nepřímo vytlačovali domácí uchazeče. Ale opravte mě, pokud jsem vedle.
—
U veškerých (středo)evropských koprodukcí mi ale přijde nejzajímavější dabing. Když se najme Ir do americké role, tak se přízvuk musí naučit, zato když se u nás najme Slovák do české, tak je často předabován. U polských (Já, Olga Hepnarová) nebo německých (Popelka, Lída Baarová) koprodukcí to chápu. Po zahraničních hercích nikdo nemůže chtít, aby se učili novou řeč (i když třeba takový Antonio Banderas odehrál prvního Zorra ještě v době, kdy neuměl slovo anglicky – celý svůj part se naučil foneticky). Ale u slovenských herců mi to přijde zvláštní. Co myslíte vy?
Jsou Slováci, co se výborně naučili česky, že nepoznáte, že nejsou místní (Šinkorová, Badínková, Blanarovičová, Chudík, Satinský)…jiní mají ještě přízvuk (Pauhofová, sestry Norisovy). Pak je skupina herců, kteří se obsadí na základě „vzhledu“ (např. Zuzana Kanócz, Vica Kerekes). Záleží jen na nich, zda se chtějí víc prosadit na českém trhu a nebo jim stačí ten slovneský – pak se využije dabing.
–
Po rozdělení republiky začal u nás úpadek znalosti slovenštiny. S každou novou generaci ji nerozumí čím dál víc a víc lidí. Česko přestalo vysílat slovenské pořady, filmy jako kdyby tady slovenština nikdy nebyla. Podobný případ jako s němčinou (po odsunu Němců) ….rychle se zbavit všeho nečeského. Na Slovensku mají k češtině lepší vztah, ale bohužel dle zákona se tvorba pro děti a mládež musí dabovat do slovenštiny. České pohádky tedy mají novou zvukovou stopu. A když nemají, stanice platí pokuty. Ostatní filmy běží v původním znění.
U nás se všechno slovenské dabuje do češtiny, protože dnešní mladí a ročníky 1989 se vůbec nechytají. Je to škoda.
–
Poznámka k dabingu :
Předabovávali se se i čeští herci a herečky (zejména ve starších filmech a pohádkách) Pavel Trávníček v Popelce měl ještě brněnský přízvuk (dabuje ho Petr Svojtka), Eva Vejmělková zase ostravský přízvuk (dabuje Zlata Adamovská). Šípoková Růženka Marie Horáková neměla dost princeznovský hlas (dabuje ji Naďa Konvalinková)…atd.
–
Když se vrátím k tématu. U nás je problém s tím, že český divák neakceptuje herce, který neumí dokonale česky. Jakmile mají přízvuk, mají menší šanci získat roli. Pokud se neznaží (jako prvně zmínění herci), nemají u nás šanci. Podobně je to myslím i v USA. Čím lépe umí herec anglicky, tím může získat větší škálu rolí. Proto Tříska, Roden, Vašut, Kříž budou tak pořád hrát jen postavy přistěhovalců a ruských mafiánů. nemají důvod se zlepšovat, český rybníček jim stačí. Britští herci to mají snažší – ti řeší jen ten přízvuk.
–
Myslím, že příval evropských herců do USA zlepšil kvalitu hereckých výkonů.
Moc děkuji za skvělou odpověď. Se slovenštinou to mám asi zkreslené, protože jsem s ní poměrně často v kontaktu, ale máte pravdu – znalost toho jazyka u nás dost upadá.
—
Docela mi spadla čelist, jak jste psal o předabovávání českých herců a hereček kvůli místním přízvukům, ale ono se vlastně dá to samé pozorovat i u angloamerické tvorby: James McAvoy si ponechává svůj skotský přízvuk jen v minimu filmů. Většinou musí mluvit americkou angličtinou, aby jeho řeč neodváděla pozornost, byla srozumitelnější a zbytečně nekladla otázky o původu jeho postavy. To samé platí u Ira Michaela Fassbendera, australských bratrů Hemsworthových atd. Jen mě z nějakého důvodu fakt udivuje, že to samé děláme tak často i u nás.
—
Jak píšete, že „český divák neakceptuje herce, který neumí dokonale česky,“ myslíte, že je právě tohle důvod, proč čeští tvůrci tolik lpí na tom, aby všechny jejich postavy mluvili spisovnou češtinou? Protože tohle mě na domácí tvorbě (mimo jiných věcí) strašně štve: Postavy jsou doma v Praze, večeří, baví se, ale mluví na sebe spisovně. Nebo se hádají, jsou v afektu, ale celou dobu křičí s gramaticky korektními koncovkami. Osobně mi to přijde hrozně nucené, nepřirozené, tahá to za uši.
Spisovnou češtinu schvaluji u televizního zpravodajství a publicistických pořadů. Je důležité, aby diváci slyšeli jazyk ve své „správné podobě“. Je to jediný způsob, jak nenásilnou formou uchovat podvědomí, jak má vypadat oficiální řeč. Když to člověk nepochytí ve škole, je tohle poslední možnost. Je jasné, že lidé v reálném životě mluví úplně jinak. Je odlišná skladba vět, použitá slova, vulgarismy, zjednodušování, jiné skloňování atd. Tak tomu bylo vždy. Spisovná čeština stála vedle té nespisovné. Každá plnila svou funkci.
–
Problém nastává u dnešní filmové a zejména seriálové tvorby. Sem se přeneslo falešné přesvědčení, že jazyku musí všichni rozumět. Být korektní a nikomu nenadržovat nebo ubližovat. Zkrátka všichni jsou na jedné startovací čáře. Navíc má nyní hlavní slovo sledovanost/ návštěvnost. Když tomu budou všichni rozumět, nikdo nebude mít námitky a bude víc penízků z reklamy. Díky tomu se po celé filmové republice mluví spisovnou češtinou. Mám pocit, že v minulosti tomu tak nebylo. Tehdy se neřešil počet diváků. Třeba v osmdesátých letech 20. století vznikaly v rámci poboček České Televize (Brno, Ostrava) filmy a seriály, které využívaly odlišnosti v českém jazyce. Myslím tím použití nářečí. Příkladem uvedu seriál „My holky z městečka“ , kde postavy mluvily zejména jihomoravským nářečím. Dále film Strašidla z Vikýře a nebo slavná trilogie „Slunce seno“ – nenásilnou formou přes jednoduchý humor, divák vstřebal lidovou mluvu a nářečí. Po roce 1989 se situace změnila.
–
Přes „Slunce, seno“ se obloukem dostávám k dalšímu problému. Vnímání jazykových odlišností. Nářečí, přízvuk se dnes vnímá jako něco legračního (Slovácko sa súdí, Slunce seno) a zároveň něčeho, co do moderní doby nepatří. Ignoruje se tak odkaz předků či vztah k rodnému kraji a jeho mluvě. Scénáristé se odlišnostem vyhýbají jako čert kříži, protože použití nářečí znemožní prodej produktu větší skupině diváků. Když postavy mluví spisovně, rozumí tomu v Ostravě, v Brně, Hodoníně i v Praze. Musí se sáhnout po osvědčeném vzorci. Paradoxem je seriál Vinaři. Tady se užilo nářečí, ale vtěsnalo se do zažitého vzorce : nářečí je legrační + existují vtipné předsudky = postavme na tom celý seriál s využitím ad absurdum. Místo zobrazení regionu v jeho reálné podobě včetně jazyku, je vytvořen paskvil, který ještě víc zesměšní jihomoravský region. Čeští diváci netouží po uvěřitelnosti, chtějí své jistoty, své vzorce.
–
Nechci kritizovat dnešní scénáristy, ale zdá se mi, že přestali mít cit pro skutečný jazyk běžných obyvatel. Podobně jako u knižního textu platí pravidlo, že repliky, co působí skvěle na papíře, působí v reálu nepřirozeně. Odtud vzniklo myslím přirovnání „šustit papírem“. Nekonečné seriály jsou na tom založené, protože se neočekává, že diváci chtěli realitu. A jedině v případě, kdy chtějí vytvořit divácky zajímavou postavu, sáhnou po korektní vulgaritě nebo pseudo-přízvuku. Kdyby měl scénář vycházet z reality, bude pro hodně lidí naprosto nekoukatelný, protože si uvědomí, že čím dál víc mluvíme jako prasata 🙂 a ne jako lidi.
U zpravodajství je užití spisovného jazyka na místě, ale v těch seriálech a filmech, které mají zachycovat reálný život, to očividně nesedí jenom mně. S tím nadržováním a korektností si nejsem tolik jistý (on si pod tím asi každý představuje něco jiného). Spíše jde podle mě o tu lepší srozumitelnost a z ní pramenící potenciálně vyšší výdělky. Také mi to ale přijde jako velká škoda. Člověk se tím připravuje o zážitky, kulturní obohacení, spoustu neznámých fajn slov a výrazů.
—
S tím dřívějším stavem mě napadá, jestli není zakopaný pes v odlišném systému financování. Dříve filmy stály relativně málo peněz, financované byly státem a, jak píšete, sledovanost nikdo moc neřešil, takže ačkoliv měly regulovaný obsah, tvůrci v nich mohli více „riskovat“ třeba s ohledem na použitý jazyk / nářečí. Zato dnes je státních peněz málo, zbytek se musí shánět od nezávislých investorů, a ti by asi nechtěli riskovat, že narvou milióny do filmu natáčeného, řekněme, v hanáčtině. Takový film by možná velice zajímal lidi na Hané, ale zbytek republiky by mohlo užité nářečí spíše odrazovat. Protože by mu lidé nemuseli tolik rozumět nebo by jim přišel úsměvný (proto možná tvůrci Vinařů vsadili alespoň na ty všeobecně známé moravské stereotypy). Čímž se dostáváme zase k tomu, že ochuzujeme sami sebe.
—
Moc díky za všechny ty příklady 🙂 „Šustění papírem“ je skvělý výraz. Trochu mě mrzí, že se minimálně v recenzích nepoužívá častěji!
Já mám problém u českých seriálu obecně s jejich tématem a zaměřením na cílovou skupinu diváků. Seriály typu Ulice, Ordinace v růžové zahradě, jsou jazykově neutrální, politicky korektní, s cílem neurazit nic a nikoho. Docela mi chybí na české filmové scéně filmy typu: Návštěvníci, 100% alibi. Jednoduše řečeno rozmanitost, která nelze bez státních peněz dosáhnout v dnešní době. Nelze se tedy divit, že v komerčním prostředí se vytvářejí seriály, zaměřené na rating, s účelem zalíbit se co nejpočetnějších cílové skupině.
—
Osobně neberu slovenské a české herce jako konkurenční skupiny. Myslím si, že jejich vzájemným působením vzniká pestré prostředí s větší konkurencí, možnostmi, což pro mě znamená pouze profit.
A co původní tvorba HBO CZ? Nemáte s ní nějakou zkušenost? Seriály Terapie, Mamon, Hořící keř a Až po uši vypadají na pohled kvalitně, jinak, neokoukaně, a to právě proto, že kabelovky všeobecně nemusí sledovanost až tolik řešit. Ale sám jsem o těch seriálech jen slyšel, a neviděl je.