Herci a herečky 33/47: Výhody herectví II/III

Photo by Moyan Brenn, Flickr, CC BY 2.0

– Vzhledem k tomu, že každé studio vlastní nějaká nadnárodní megakorporace, je pro herce velmi snadné zajistit si nějakou slevičku na výrobky z jakékoliv její vedlejší větve. Vzpomínáte, jak si Joel McHale domluvil u prezidenta Sony Pictures Television slevičku na novou televizi?

– Stejně tak je velmi snadné využít známého jména ke snadné rezervaci v restauracích, barech, hotelích apod. Akorát je třeba si uvědomit, že tahle výhoda je dvousečný meč, protože pokud jste známí až moc, je velmi pravděpodobné, že než vůbec stačíte dorazit na místo, zpráva o vašem příchodu se rozkřikne mezi personálem, dostane „ven“ a před vchodem na vás bude čekat banda paparazzi. Spousta umělců tyhle nepříjemnosti obchází všelijakými – z pohledu rezervaček samozřejmě kontraproduktivními – pseudonymy, ale i ty se už dostaly ven.

– Cestování je další výhodou. Díky celosvětovým marketingovým kampaním je přeci vidět, že se herci a herečky díky své profesi podívají do celého světa, ne? Poznávají nové kultury, ochutnávají nová jídla, seznamují se s novými lidmi. V podstatě jsou permanentně na dovolené, že? Mňo, jako ano i ne… Pokud se člověk vypracuje vysoko a vydělá si na dovolenou, tak se po světě třeba i koukne, ale s prací to rozhodně nezvládne. Velmi hezky to popsala Jennifer Lawrence na jedné novinářské konferenci ve Španělsku, „V Madridu jsem už asi potřetí, ale město jsem ještě neviděla. Nedýchala jsem madridský vzduch, nikde jsem nebyla. Z celého města jsem pokaždé viděla jenom podzemní garáže na letišti a v hotelu. Takže kdybyste se mě někdo chtěli zeptat na cokoliv, co bude jakkoliv souviset s tímhle městem, směle do toho.“

Photo by Tsahi Levent-Levi, Flickr, CC BY 2.0

– Na vaší slávě se bude chtít svézt řada novin, časopisů, internetových portálů a filmových a seriálových komisí, které vás budou zasypávat všemožnými nominacemi na ceny a obskurními oceněními. Juda Lawa třeba jeden časopis v devadesátých letech vyhlásil nejvíce sexy vegetariánem; v roce 2010, tedy krátce po úspěchu Návrhu a před katastrofou Green Lanterna, vyhlásil časopis People Ryana Reynoldse nejpřitažlivějším mužem světa; o šest let později ho ten samý časopis označil za nejpřitažlivějšího otce světa, zrovna když mu šel do kin dlouho očekávaný a výdělečný Deadpool; Marie Doležalová získala cenu Magnesia Litera za svůj blog, který v té době neběžel ani kdovíjak dlouho, částečně i proto, že už tehdy byla díky herectví známá a pro pořadatele to bylo skvělé promo; Nikolaje Costera-Waldaua vyhlásila francouzská odnož časopisu GQ Mužem roku zrovna v době, kdy mu šel do kin propadák Bohové Egypta; nebo jeden irský časopis každoročně udílí ceny za nejkrásnější irskou celebritu žijící mimo území Irska… Čistě z toho důvodu, aby mohli použít fotku a jméno patřičně slavných celebrit, a zvýšili si na nich prodejnost čísla. Což je pro daného člověka jako pro osobu zájmu možná příjemné, ale na druhou stranu je ten zájem strašně umělý a neupřímný, protože se na něm ostatní snaží tak akorát napakovat.

Moc vám za tu Oracle Award děkuju. Jen si musím rýpnout, že název té ceny zní, jako byste si ji vymysleli teprve nedávno. Opravdu to nezní jako pořádná, legitimní cena. „Kurva, jak se budeme jmenovat? Co třeba Oracle Award…?“ „Klidně.“ „Na předávání Oracle Award byste přišel?“ „Ale jo, proč ne.“

– Russell Brand na předávání GQ Awards, září 2013

—————

 Mezinárodní organizaci filmových kritiků Hollywood Foreign Press přišel film Marťan jako komedie, a dokonce ho jako komedii nominovala. Právě proto teď mezi vámi sedí Matt Damon. Není to báječné? […] Poslyšte, jestli tu sošku dnes někdo vyhrajete, mějte na paměti, že je kromě vás všem ostatním lidem naprosto ukradená. Není třeba, abyste tu kvůli ní natahovali moldánky. Akorát byste se ztrapnili. Bez urážky, ale ta cena je naprosto bezcenná. Je to kus železa, který vám parta starých milých reportérů chtěla osobně předat, aby se s vámi mohla sejít a udělat si selfíčko. O nic víc nejde.

– Ricky Gervais v úvodním monologu na Zlatých glóbech 2016

—————

Jsem tu, abych nejvtipnějšímu člověku na světě, slečně Amy Schumer, předal cenu MVP. Vymysleli si novou cenu, jen aby ji sem dotáhli. Takovou váhu tohle ocenění má.

– Judd Apatow na Critics‘ Choice Awards 2016

—————

Moderátor: Ve Francii vás nedávno vyhlásili Mezinárodní hvězdou roku. To je bezva.

Nikolaj: Nejvtipnější na tom je, že mě vloni vyhlásili Mezinárodní hvězdou roku v Turecku. A pak jsem ještě měl dostat nějakou cenu od dánské odnože časopisu Elle, taky něco mezinárodního. Akorát když mi řekli, kdy by se mělo konat předávání, tak jsem jim musel odpovědět, že nebudu moct přijít. Na což mi odepsali, „Aha, v tom případě ale tu cenu nedáme vám.“ U těchhle mezinárodních cen to funguje tak, že mají pořadatelé před sebou seznam celebrit, jednu po druhé je obvolávají, a když má někdo čas, tak mu řeknou, „Výborně, tak my vás vyhlásíme Mezinárodním tímhle nebo oním.“

– Nikolaj Coster-Waldau v Live! with Kelly and Michael, únor 2016

Proto například nemá absolutně cenu řešit, kdo je nebo není podle kterého plátku nejkrásnější ženou nebo mužem na planetě. Tyhle nedomrlé žebříčky se nesestavují z toho důvodu, aby kohokoliv objektivně hodnotily. Výherci bývají zásadně ti lidé, kteří jsou aktuálně nejvíce v kurzu, a u nichž je nejvyšší pravděpodobnost, že rozpoutají debatu a přinutí lidi kliknout na odkaz nebo si koupit dané noviny.

Photo by Bill Benzon, Flickr, CC BY-SA 2.0

Časopis Forbes (a v různých podobách nejen on) také každoročně vydává žebříčky nejbohatších herců a hereček. A nejpřeplácenějších. A nejnedoceňovanějších. A nejnadějnějších. Žebříček stovky mocných žen ve filmovém průmyslu a spoustu dalších. Neuvidíte ho ale vydávat žebříčky s názvy „100 nejnadějnějších kadeřnic“, „100 nejlepších učitelů“, „100 lidí, kteří si v autobuse četli“, „100 lidé, kteří se na ulici jen tak usmívali“ nebo „100 adoptivních rodičů“. Protože na obyčejných lidech nezáleží. Svět se točí kolem herců a celebrit.

Podobně si všimněte, že v posledních několika letech Oscaři vždy nominují několik herců, kteří by v daných kategoriích podle vysokých nároků americké filmové akademie vůbec neměli být, a to jen proto, že jsou slavní, takže akademici doufají, že díky jejich nominaci přilákají k obrazovkám více diváků. Podobným způsobem porota Zlatých malin, která má oceňovat nejhorší herecké výkony toho roku, nedělá, co má, ale nominuje a ceny udílí zásadně jen známým tvářím, které by potenciálně mohly zaujmout diváky a novináře.

V Hollywoodu je hrozně moc herců, kteří místo toho, aby se snažili zdokonalovat v herectví a ucházeli se o role v dobrých filmech, touží jen po tom, aby byli v časopisech. Dokola řeší, že se musí dostat do těch správných časopisů, být na těch správných večírcích s těmi správnými lidmi. Přijde mi, že právě o tom je Hollywood jako celek. Všichni jsou tím přímo posedlí.

Photo by Rachel Lovinger, Flickr, CC BY-NC 2.0

Já tuhle stranu filmového byznysu vždycky nesnášel. Pracoval jsem už s mnoha herci a herečkami, kterým přišlo samotné herectví jako ta nejnudnější část herecké profese. Trpěli ji jen proto, že právě díky ní byli slavní. Já to mám obráceně. Já se právě na večírcích a u fotografů nudím, ale trpím to, protože mi to umožňuje chodit do práce na plac a tam hrát.

– Ewan McGregor v rozhovoru pro Interview Magazine

Další výhodou by se mohl jevit fakt, že když se z člověka stane veřejně známá osoba, onu veřejnost najednou začnou zajímat jeho názory na všemožná témata. Názory na byznys, na jeho kolegy, na politické události, na světové dění, názory doslova na vše. Z člověka se stane autorita, jejíž slova se začnou citovat v nadpisech článků a prezentovat jako fakta. Pro ego je tohle možná věc příjemná, protože herci dostanou pocit sebedůležitosti a určitého sebenaplnění, ale ve skutečnosti si mohou pořádně naběhnout. Ostatně kolikrát jste si přečetli článek vystavěný na názoru nějakého herce nebo herečky a pomysleli si, „Kristova noho, co to žvaníš? Radši hraj a nekecej do věcí, kterým nerozumíš.“?

Co si sám vybavuji, herečka a modelka Jenny McCarthy to takhle od lidí pěkně schytala, když začala žvanit o nebezpečí dětského očkování. Tom Cruise přešlápl, když ho napadlo navážet se do psychoterapie. JK Rowlingová od našich internetových válečníků sklidila šrámy za její názory o českých klecích. Angelina Jolie se stala terčem kritiky, když se jala ze své slonovinové věže udílet rady ohledně uprchlické krize. Meryl Streep – ano, ta dvacetkrát na Oscara nominovaná Meryl Streep, z níž jsou údajně všichni usazení na zadku – šeredně přestřelila, když se na předávání Zlatých glóbů 2017 v proslovu opřela do Republikánů, prezidenta Trumpa a fotbalistů (z nějakého důvodu). Nebo milionářka Gwyneth Paltrow, když  si myslela, že matky samoživitelky ocení její výtky a doporučení, co dělat v domácnosti, jak vařit, jak se starat o děti atd. A to ani nemluvím o Leně Dunham, Amy Schumer či Emmě Watson a té hoře nadávek, kterou musejí zdolávat pokaždé, když pronesou cokoliv na téma toho slova na F… Huh, jak tak na to koukám, za nepříčetné, neposlušné a nesprávné názory se většinou peskují dámy. Zajímavý postřeh, co?

—————

Korekce: Lucifrid

—————