Herci a herečky 16/47: Cesta vzhůru – Kariérní postup

Jak herci postupují

Pouze na Zlatých glóbech se krásní lidé ze světa filmu třou rameny o televizní hnusáky s krysími ksichty.

– Amy Poehler na předávání Zlatých glóbů, 2013

Photo by fdecomite, Flickr, CC BY 2.0

Photo by Gary Knight, Flickr, CC BY 2.0

Když herečka Emma Thompson kdysi dávno mluvila u Grahama Nortona o tom, jak se v Los Angeles všichni se všemi porovnávají, a jak žijí v rigidním, hierarchizovaném světě, velmi dobře věděla, o čem hovoří. Vysvětlovala tehdy, že v Hollywoodu, „člověk vždycky narazí na nějaký nový způsob, jak by mohl druhému zkazit náladu. Na večírcích například vždycky máte nějakou VIP zónu, kam nesmíte vejít, protože nejste dost dobří. Anebo máte vstupenku do nějaké VIP zóny, ale už se v ní nedostanete do nějaké VVIP zóny. Hollywood vám prostě dokáže dát tisícerem možných způsobů najevo, jestli jste lepší nebo horší než ostatní, a tuhle vlastnost na něm obzvláště nemám ráda.“

Pokud by se vám tedy chtělo dávat na PR plky herců a hereček o tom, jak jsou všichni lidé v zábavním průmyslu fajn, jací jsou všichni báječní lidé a kamarádi, dovolte, abych vás z tohoto snu probral: V Hollywoodu všichni vědí, kde je jejich místo, a pokud na to náhodou zapomenou, vždy se najde někdo, kdo jim to milerád připomene.

Jakmile jsem s manželem dopsala scénář k našemu filmu The Bronze, ve kterém ztvárňuji hlavní postavu, začali jsme coby producenti obvolávat studia a sponzory a shánět peníze. Lidé o ten projekt měli okamžitě zájem, jen jsme se neustále zasekávali na konverzacích typu, „Nám se ten film strašně líbí a byli bychom nadšení, kdybychom ho s vámi mohli natočit, akorát bychom na jeho výrobu dokázali splašit mnohem více peněz, kdyby se do hlavní role najala nějaká známější herečka, která už má za opaskem nějaký ten kasovní trhák.“ Já jsem jim přišla jako fajn herečka, ale že bych do kina potenciálně lákala davy, to zase ne. Nakonec jsme všechny tyhle nabídky s díky odmítli, chvíli vydrželi a pak ten film natočili sami s extrémně nízkým rozpočtem – stejně jako to kdysi udělal Sylvester Stallone s Rockym.

– Melissa Rauch v The Late Show with Stephen Colbert

Jak je tedy hollywoodská herecká kasta odstupňovaná?

– Úplně nejvýše jsou herci filmoví, tzv. áčkaři. Jelikož jsou právě filmy nejčastějším vývozním artiklem, zná je většinou celosvětově nejvíce lidí. Filmoví herci a herečky pobírají nejvyšší platy, užívají si největší slávy a mají také nejméně soukromí a nejvíce starostí.

Max Landis / Uptomyknees, Screenshot from Youtube

Kdysi dávno existovala celá halda áčkových celebrit, protože různé země dávaly přednost různým hercům, jenže během posledních deseti let áčkaři téměř vymřeli. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale na filmových hvězdách dneska už v podstatě nezáleží. Diváci v dnešní době vídají herce typu Isly Fisher nebo Nicolase Cage v čím dál ubožejších filmech. Když šel Julii Roberts naposledy do kin nějaký film, bylo to jen na omezeném počtu pláten, a to přitom Roberts bývala učiněná superhvězda. To samé Kevin Costner – jeden by si myslel, že je to velká hvězda, ale když mu šel do kin film The Criminal, téměř nikdo ho neviděl a film skoro nic nevydělal.

Dneska existuje jen zhruba deset až patnáct mužů, na jejichž jméno vám studio odklepne výrobu filmu – a jen dva z nich jsou černoši, Denzel a Will Smith –, a pak, ať nežeru, možná pět žen – a všechny jsou to bělošky. Kdysi to takhle nebývalo. V osmdesátých a devadesátých letech studiím bohatě stačilo mít známou předlohu a do hlavních rolí pak klidně najala nové a neokoukané tváře. Podívejte se ale, kdo dnes dostává hlavní role ve velkofilmech. Člověk už musí někým být, aby ho do nich vůbec zvážili.  Vůbec nejde o to, jak jste talentovaný nebo kdesi cosi. Studiím záleží pouze na vašem hereckém resumé.

– Max Landis

– Pod nimi jsou béčkaři, herci a herečky televizní (respektive televizní herci, kteří dostávají hlavní role). Mezi nimi a filmáky bývala široká propast, ale ta se v posledních letech díky kabelovým stanicím a dalším zdrojům kvalitních pořadů znatelně zúžila. Zatímco ještě před deseti patnácti lety byl skok z televize na stříbrné plátno extrémně ojedinělý (například Georgi Clooneymu z Pohotovosti se to ale podařilo), dnes už to docela jde. Jen se podívejte na herce ze Hry o trůny – Khaleesi si střihla hlavní roli v pátém Terminátorovi, John Sníh v Pompejích, Brienne se mihla v nových Hvězdných válkách a Jamie Lannister musel vysvětlovat, proč že to vlastně hrál toho Egypťana.

Photo by Mari Paz Molina, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

– Pod televizními herci jsou céčkařští divadelníci a televizní přicmrndávači. Na divadle zpravidla všichni začínají (než se dostanou do televize a pak případně dál) a často se na prkna, která znamenají svět, vrací, když už se jim nedostává jiných nabídek jinde. To potom herci v rozhovorech žvaní cosi o tom, jak si chtějí užívat přímého styku s publikem a jejich okamžité reakce, jak je inspiroval zdrojový materiál, a kdesi cosi. Na rozdíl od televizních seriálů, k nimž alespoň občas odkoupí práva mezinárodní televizní stanice, jsou ovšem divadelní hry ukotvené v jedné zemi, jednom městě, a po hercích, kteří v nich účinkují, se tak na celé měsíce či roky slehne zem. Kdybyste se například divili, kam se poděl Dexter, alias Michael C. Hall, vězte, že od skončení seriálu hraje právě na Broadwayi. A to samé platí pro většinu hereček nad pětačtyřicet padesát let, které si možná i vybavujete z osmdesátkových a devadesátkových filmů, ale už jste o nich dlouho neslyšeli – Brooke Shields, Kim Catrall, Helen Hunt, Jessica Lange, Kathleen Turner, Ellen Barkin, Sally Field nebo Melanie Griffith.

– Úplné dno potom tvoří „déčkové hvězdy“ z nejrůznějších reality show, bulváru, internetových zvláštností apod. Tyto pochybné existence jsou zpravidla vulgární lidé bez vkusu, kteří si vybudovali živobytí na šokování diváků svou pokleslostí. Úzká komunita fanoušků je možná zná, ale mainstreamu jsou ukradení. Občas se najde zářná výjimka – NeNe Leaks vypadá vcelku fajn a Kathy Griffin s Joan Rivers se z déčkařského dna také dokázaly odrazit –, ale většinou není o co stát.

Mezi těmito skupinami, které mají spoustu výboček a odnoží, se dá proskakovat. Jednodušší je samozřejmě klesat, než stoupat výše – viz například Val Kilmer, Lindsay Lohan, Meg Ryan, Charlie Sheen, Mel Gibson, Richard Gere, Freddie Prinze Jr., Demi Moore, Steven Seagal, nebo Nicolas Cage, tedy herci, kteří byli kdysi dávno považovaní za áčkařskou elitu, a dnes buď 1) hrají druhé housle, 2) propadli se do béčkových filmů nevalné kvality, které jdou často rovnou na DVD, nebo 3) nehrají vůbec. V Hollywoodu platí, že ať už člověk dosáhl jakýchkoliv úspěchů, úspěšný je de facto pouze tak, jako jeho poslední projekt. Když vám nějaký film u diváků propadne, stále sice máte naději, že ten, co jste už dotočili, a který je ve fázi post-produkce, vám vylepší jméno, ale už v ten okamžik prvního neúspěchu jste na hraně a hrozí vám, že v hollywoodské hierarchii klesnete o příčku níže.

Photo by Nicolas Genin, Flickr, CC BY-SA 2.0

– Vezměte si například Juliannu Margulies. Ta se díky Pohotovosti vypracovala z béčkové, televizní herečky na áčkovou; natočila pár filmů, z nichž můžeme vyjmenovat například Loď duchů, Evelyn, Slingshot, Darwinovy ceny či Hadi v letadle; ale protože ty filmy vůbec nevydělávaly, její áčková sláva vyhasla a Julianna se vrátila do svých televizních vod k Dobré manželce.

– S Johnem Travoltou to bylo to samé. Po megaúspěchu Pomády z něj byla áčková hvězda, jejíž záře ovšem v průběhu let pohasínala a pohasínala, až se z Travolty stal béčkový herec série Kdopak to mluví. Když ho tedy chtěl po třetím díle tototo filmařského klenotu Quentin Tarantino obsadit do Pulp Fiction, studio se bránilo zuby nehty. Béčkového herce, jakousi vyhaslou hvězdičku sedmdesátých let bez pořádné fanouškovské základny, nikdo nechtěl. Nikdo kromě Tarantina, který si ho protlačil a znovu mu nastartoval kariéru. Travolta se opět dostal do áček… a v průběhu let z nich zase spadnul.

– Anebo co taková Julianne Moore? Na Oscara několikrát nominovaná herečka sama uznala, že, „jsem sice pracovala už od dvaceti, ale prvních deset let jsem byla zaseklá v televizi, takže jsem nikoho nezajímala. Televizi ani divadlu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Teprve v devětadvaceti letech jsem natočila svůj první film a tím se to celé rozjelo.“

Zhruba před třemi lety mi jeden producent řekl, že si u filmu už nikdy neškrtnu, že jsem v tomhle průmyslu skončil. Já mu ale řekl, „Víte co? Lidé i v Hollywoodu dostávají druhé šance, tak si dávejte pozor.“ Zvednul jsem se ze židle, odešel, a jak jsem se mu předtím vzepřel, venku jsem si sednul na obrubník a s nohama ve strouze zaklel, „Kurrrva fix!“ A najednou mi zazvonil telefon. Volal mi Joss Whedon. Zvednul jsem to a Joss povídá, „Nechtěl bys hrát Visiona?“ Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Napadlo mě, „Ty vole, karma se dneska fakt s ničím nepáře,“ a vyslal jsem směrem k producentovi dva fakáče.

– Paul Bettany

Nebo si vezměte tenhle úryvek ze skvělého sitcomu Epizody, ve kterém přátelovský Matt LeBlanc hraje přepálenou verzi sebe samého. Premisa Epizod stojí na tom, že Matt po megaúspěchu Přátel natočil kopu nevýdělečných bijáků, které mu zničily kariéru, a musel proto vzít zavděk vedlejší rolí v mizerném, nekvalitním sitcomu. V této scéně z něj přijde jeho mladý herecký kolega tahat rozumy:

Mlaďoch: Je mi blbý se vás na to ptát, ale znáte to… Zrovna začínám a nerad bych někde něco posral a namlátil si hubu.

Matt: Fajn, hele, podívej, nejdůležitější je nenechat se rozhodit. Žádnej stres.

Episodes, Photo © Home Box Office, Showtime Networks / Colin Hutton

Mlaďoch: Myslíte?

Matt: Vždyť na tom vůbec nejsi špatně. Máš práci. Hraješ v seriálu. Tak si to užívej.

Mlaďoch: Ne, já vím, ale… Nemám ponětí, jak se vypořádat se všema těma ostatníma nabídkama.

Matt: Jakýma nabídkama? […]

Mlaďoch: Pořád mi choděj nabídky třeba do filmů Michaela Baye a tak.

Matt: Michaela Baye?

Mlaďoch: Bude se to jmenovat „Tsunami“.

Matt: Máš se v tom utopit?

Episodes, Photo © Home Box Office, Showtime Networks / Colin Hutton

Mlaďoch: Ne.

Matt: Tak co po mně vlastně chceš?

Mlaďoch: Jak víte, který projekty si vybrat? Když na vás ještě záleželo, natočil jste pár bijáků, že jo? A určitě jste si k nim nepřečet scénáře a neřekl si, „Tohle bude kravina. Do toho půjdu.“ Myslel jste, že z toho budou dobrý filmy, ne?

Matt: Hmm.

Mlaďoch: Docela z toho mám bobky u zadku, protože stačí natočit pár sraček a najednou po vás neštěkne ani pes. Víte přece, o čem mluvím, ne?

Matt: Hmm.

Mlaďoch: Fakt nechci, abych se ještě v padesáti musel srát s nějakýma sitcomama.

– Epizody, S03E03, David Krane & Jeffrey Klarik

Na druhou stranu již zmiňovaná NeNe Leaks z reality show The Real Housewives of Atlanta se díky Ryanu Murphymu dostala do seriálů Glee a Úplně normální a dnes je minimálně v Americe tak známá, že kdyby chtěla, klidně se do dalších televizních projektů procpe – klidně může skočit z déčka do béček.

Podobně přes Ženy sobě poskočila Melissa McCarthy z béčka televizního seriálu Gilmorova děvčata do áčkových vod hollywoodských filmů (kde se jí dařilo tak moc, že když Gilmorky začaly po letech točit pár nových dílů, tvůrkyně seriálu Amy Sherman-Palladino raději s účastí McCarthy ani nepočítala, protože si nemohla být jistá, že na televizi bude mít čas / že se jí bude chtít k takové práci znovu snižovat).

Clooney z Pohotovosti to samé. Nebo Adam Sandler se Stevem Carrellem, kteří začínali v pořadu Saturday Night Live. Nebo Will Smith, který před úspěchem Dne nezávislosti hrál ve Fresh Princovi. Hollywood je sice bezcitné město, ale pokud vás mají diváci rádi, můžete i tam zažít solidní vzestup.

—————

Korekce: Lucifrid

—————