Herci a herečky 15/47: Cesta vzhůru – Konkurzy II/II

Photo by Jeff, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

3/ Nejmilejší druh konkurzu je, když si s vámi režisér prostě jen uvolněně povídá, protože z vašeho vystupování a přirozeného chování sám pozná, jestli se mu na jeho roli hodíte. Většinou z takového castingu odcházíte veselá, s klidnou myšlenkou, že jste prostě jen byla sama sebou a že jste určitě udělala dobrý dojem, když byla taková sranda. Většinou si vás do dalšího kola už nikdy nepozvou.

I tohle se v Hollywoodu občas stává, ale člověk na to musí být hodně známý. Vzhledem k množství uchazečů není v možnostech vedoucích konkurzů, aby si s každým jen tak povídali a odhadovali, jestli by se do té které role hodil, nebo ne. Pokud už ale má herec nebo herečka jméno a objevili se v řadě jiných děl, ze kterých se dá usuzovat, jak by se asi tak mohli chovat v té připravované, tak není problém jim zavolat a domluvit si s nimi schůzku. Sarah Silverman takhle dostala roli v Raubíři Ralfovi, protože si režisér Rich Moore přečetl její knihu a byl obeznámený s jejím stand-upem. Prostě ji znal a věděl, že by se do té role hodila. Nějaká neznámá herečka, s níž by na konkurzu dělal jen tak rozhovor, by se do role možná hodila víc, ale tu neobjevil, protože ji ani nehledal. Tyhle nové herečky totiž nikdo nehledá.

Waltz: Strašně špatně snáším konkurzy. Nemám je rád. Co vy?

Fiennes: Bytostně je nesnáším. Když jste sám natáčel Wenn man sich traut, dělal jste do těch filmů také konkurzy?

Photo by Rebekah Stanhope, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Waltz: Ano, ale konkurzy jako takové jsem nedělal, protože by mi bylo stydno. Jen jsem si s herci povídal. Všechny jsem je znal, viděl jsem je v předešlých filmech a na divadle, s některými jsem dokonce sám pracoval. Dnes bych to samé asi neudělal. Jen si s někým povídat asi nestačí. Je potřeba si je trochu ozkoušet. Povězte mi ale, když jste sám připravovat Coriolana a Vášeň mezi řádky, cítil jste zodpovědnost nebo…?

Fiennes: Podle mě existují určité stupně. Když vám lidé vstoupí do zkušební místnosti, jsou nervózní. Vejdou tam s určitou energií. Někdy se naopak zdají klidní a vyrovnaní. Je to nesmírně umělá situace a vy jako vedoucí máte jasnou představu o tom, jak by ta která role měla vypadat, takže se na nic jiného nesoustředíte. Jakého má ale ten člověk, co sedí před vámi, ducha? Co když v něm neobjevíme, co hledáme, ale něco dočista jiného? Na tohle neznám žádnou techniku. Zjistil jsem jen, že si každého člověka potřebuji vyslechnout alespoň třikrát nebo čtyřikrát, že mi nestačí pouhé, „Dobrý den. Spusťte. Děkuji a naschle.“ Takhle bych nic nevymyslel. Potřebuji s těmi lidmi navázat nějaké spojení. Občas se totiž stane, že uchazeč daný part skvěle přečte, ale tak docela se do něj nehodí. Přesto s ním ale navážete lidský kontakt.

– Christoph Waltz a Ralph Fiennes pro Variety, 2014

 4/ Velmi rozšířený je „improvizační konkurz“, kde dostanete zadání, které se zhruba blíží tomu, co potřebují vyzkoušet. Ale i tady jsou jistá úskalí. Třeba když vás nechají improvizovat na téma „Dvojsmyslně telefonuješ s přítelem“ nebo „Jdeš po louce a všude kolem se najednou objeví duhové bubliny.“

Díky technologickému pokroku jdou tyhle konkurzy dělat i přes Skype. Ovšem i to má svá úskalí. Předávám slovo Keiře Knightley, která sice nemluví o čisté improvizaci, ale snad to nebude tolik vadit:

Photo by MarcoManna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Keira Knightley: Když jsem dělala konkurz do Nebezpečné metody, musela jsem si s režisérem Davidem Cronenbergem sednout ke Skypu a ukázat mu moje plánované výrazy při orgasmu. Bylo to strašné hned z několika důvodů. Já se s ním v tu chvíli totiž viděla poprvé. Představit se, zeptat se, jak se máte, a pak na něj vybalit svoje orgasmické škleby bylo prostě divné. A bylo to celé o to divnější, že jsem si je předtím asi hodinu zkoušela v koupelně před zrcadlem. No, tak jsem do toho ale šla, začala mu ty příšerné výrazy ukazovat, a on se mi najednou Skype zasekl. Úplně zamrznul. Hrůza.

– The Graham Norton Show, S15E11

Speciálním odvětvím jsou konkurzy na reklamy, protože tam je většinou uchazečů tak stovka, všech různých exotických etnik, protože vždycky jde hlavně o „typ“. Abych objasnila, o co na konkurzech na reklamu jde: Když třeba děláte konkurz na „milou, krásnou, ale inteligentní dívku kolem třiadvaceti“, která si ve výsledku v reklamním spotu přetře rty balzámem a je vidět půl vteřiny, na konkurzu většinou hrajete „přetřeš si rty balzámem ve chvíli, kdy jsi vyhrála ve sportce“ a k tomu ještě „přetřeš si rty balzámem a najednou zjistíš, že z toho máš orgasmus“ a pro jistotu ještě chtějí „vyprávíš docentovi o složení balzámu na jeden nádech“, aby si byli úplně jistí, že na to přetření máte.

Photo by Classic Film, Flickr, CC BY-NC 2.0

Takže na reklamních konkurzech většinou předvádíte něco z výše uvedených konkurzových možností, ale ještě se na vás dívá zhruba sedm lidí, kteří to za chvílí budou muset předvést taky. Krásně trapné, a většinou završené pokynem „A teď se všichni hromadně radujte, jako že jste nejlepší kamarádi a vyhráli jste mistrovství“ Což jde hrozně lehce, když ve skupince jsou třeba dvě modelky, jedna cizinka, jedna paní, co jí vedle brečí dítě, a nikdo nikoho nezná, nikdo nechce být tahoun, takže všichni se křečovitě veselí a pak se snaží rychle zapomenout, co že se to před tou kamerou dělo.

Konkurzy do reklam tedy zní naprosto bájově, že? Někde se ale začínat musí a vzhledem k tomu, kolik reklam se dnes točí, je právě u nich největší šance, že člověk dostane práci, něco málo si vydělá a zároveň získá záznam do životopisu.

Jednu vrstvu nepříjemnosti navrch ovšem představují reklamy na jídlo, u nichž jde i na konkurzech o zdraví. O tom, že když Brooke Shields kdysi dávno točila reklamu na zmrzlinu, tak ve skutečnosti lízala kopeček sádla (protože sádlo se pod světly na place / ve vytopené místnosti konkurzů na rozdíl od zmrzliny nerozpustilo), jsme si už říkali. Bradley Cooper nám teď ještě poví pár delikátních detailů o tom, jak se dělají konkurzy do reklam na hamburgery:

Photo by GabboT, Flickr, CC BY-SA 2.0

Graham Norton: Bradley, než jsi prorazil, určitě jsi musel hrát ve spoustě reklam.

Bradley Cooper: Já byl snad v tisícovce reklam. A konkurzy do nich jsou peklo. Člověk čeká ve frontě, před ním je stovka dalších uchazečů, a vy se jim smějete, „Hehe, čumte na to pako, jaký voloviny tam muselo dělat.“ Jenže pak si dovnitř pozvou vás a děláte tam to samé. Uděláte naprosto cokoliv, o co vás požádají. Obzvlášť když jde o jídlo. Vzpomínám, jak jsem chodil na spoustu konkurzů do reklam na restaurace Burger King nebo Wendy´s nebo tak něco, kde měli krabice plné hamburgerů, a člověk je musel jíst, jako by to bylo to nejlepší pod sluncem. Jenže když jste se na ty Burgery podívali, viděli jste, že už jsou v nich dva kousance, protože vedoucí nechtěli zbytečně utrácet. A tak jste si je otočili kousancem od sebe, zahryzli se do nich a předstírali, jak vám to náramně šmakuje. Děs.

– The Graham Norton Show, S10E06

No, takže konkurzy jsou peklo, ale pokud nejste v Hollywoodu tak strašně velká hvězda, že vám režiséři role sami nabízejí, musíte je protrpět. Občas si můžete pomoci kostýmem, občas lstí (Kate Winslet dostala roli v Titanicu částečně i proto, že režiséru Jamesi Cameronovi po svém konkurzu posílala růže – její postava se jmenuje Rose), ale ve finále jde o dvě věci: jak moc se do role hodíte a jak moc se na vás dá vydělat. I když…

Do téhle jednoduché rovnice často zasahuje fakt, že je v Hollywoodu velmi nerovnoměrně rozložená moc. A ano, opět tu narážíme na již mnohokrát zmiňovaný hlod o tom, že kdo není muž a/nebo běloch, ten má kromě všech ostatních starostí, jimž čelí všichni, na bedrech ještě přiloženou přítěž. Například herečky si docela často vyžírají, že jsou herečky.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

– Anna Kendrick mluvila v časopise Glamour o tom, jak ji štve, že do ženských rolí vypisují konkurzy teprve ve chvíli, kdy jsou obsazené ty mužské. Protože studia to stále berou tak, že jen muži lákají do kin diváky, a ženy jsou jen hezoučké přívažky, na jejichž konkrétní podobě a hereckých schopnostech až tolik nesejde.

– O Zápisníku jedné lásky se traduje, že Rachel McAdams tak moc nepadla do oka svému filmovému milenci Ryanu Goslingovi, že šel Gosling za režisérem s prosbou, jestli by se ji nemohl zbavit a nechat roli přeobsadit. Takže Adams mohla nakrásně projít konkurzem, ale kdyby se rejža nechal zviklat, bylo by jí to houby platné.

– Caru Delevigne by konkurzem ani nenechali projít, pokud by záznam jejího čtení a výkonu neprošel přes Willa Smithe. Ten si vydupal – když byl spolu s Jaredem Letem obsazen v Sebevražedném oddíle, hledaly se herečky do vedlejších rolí a Smith se dozvěděl, že by jedna role měla být obsazena nějakou modelkou –, že ji musí vidět. A pokud se mu nebude líbit, jak hraje, tak s ním v tom filmu prostě hrát nebude. Cara naštěstí hrát umí, takže to dobře dopadlo, ale ten přístup je docela děsivý. Vedoucí konkurzů a režisér někoho vyberou, ale kvůli jednomu člověku to celé může padnout.

No, nemá cenu se příliš rmoutit. Na neúspěchu a odmítnutí v Hollywoodu ostatně není nic osobního. Je to všechno jenom byznys.

Člověku nesmí vadit, když ho lidé odmítají. Když jako herec začínáte, chodíte v jednom kuse na hromadu konkurzů, kde vám člověk za člověkem říká, že nejste dost dobrý. „Ne, vy se nám nehodíte.“ „Ne, na to nestačíte.“ „Ne.“ „Ne.“ Zavírají před vámi jedny dveře za druhými. Musíte si na to prostě zvyknout. Já jsem se naučil nebrat odmítnutí jako víc než jen možnost se něco sám naučit.

– Ryan Reynolds v rozhovoru pro Kjersti Flaa

—————

Korekce: Lucifrid

—————