Co nás naučil rok 2016 IV/VI

Čína vystrkuje drápky I/II

„Čína“, Photo by Steve Webel, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

V článku o tom, co nám přinesl rok 2015, jsme si v souvislosti s Čínou především psali, že tam, „žije přes miliardu lidí, a protože se tamnímu režimu nejspíš zalíbilo, jak se dá filmovou tvorbou lehce a nenápadně manipulovat masami, každý den se tam otevřou desítky nových kin [24, abychom byli přesní]. Ještě před pár lety byla Čína pro USA prostě jen jedním ze zahraničních trhů, zato dnes jde o druhý největší filmový trh na světě. A podle nejnovějších projekcí by se již v roce 2017 mohla vydrápat na první příčku [některé odhady jsou umírněnější a počítají s rokem 2018]. Americká studia mají z tamějších výdělků sice jen nějakých 20 % – když je dobrý den –, ale každý dolar dobrý. […] Není tedy divu, že se studia začala velmi snažit o to, aby se jejich filmy Číně líbily, a země je vpustila do svých kin (což se dělá třeba tak, že studia financují natáčené filmy v koprodukci s čínskými společnostmi). V roce 2016 nás tedy v návaznosti na celosvětový vývoj diváctva čeká ještě více asijských lokací, pozitivních čínských a jiných asijských postav atd.“

Rok 2016 nám dal za pravdu. Seznam čínských a dalších asijských lokací, na které se Hollywood snažil Čínu utáhnout, jsme si již vypisovali v článku o globálních trzích, který byl součástí megatextu o hercích a herečkách. Vypisovat je tu znova tedy nemá moc smysl. Za poslední rok se ovšem v Hollywoodu v souvislosti s Čínou udála i spousta jiných věcí, mediálně o poznání méně vděčných, a tím pádem ne tak rozšířených v povědomí diváků. Pojďme se na ně nyní společně podívat.

Photo by Victor Zapanta, Flickr, CC BY-NC 2.0

V první řadě je potřeba trochu rozvést, jak strašně lákavá je pro Hollywood představa spolupráce s Čínou. Bude to sice hodně o číslech, ale snad budou i ta dávat trochu smysl: V Číně žije přes 1,3 miliardy lidí, z nichž ještě v roce 2010 spadalo kolem 90 % do kategorie „chudí“ a „extrémně chudí“. Většinoví Číňané tedy měli sotva na nájem a na jídlo, a opravdu si nemohli dovolit utrácet za frivolity typu lístků do kina. Podle posledních projekcí to ovšem vypadá, že už v roce 2020 bude téměř 50 % Číňanů spadat do střední třídy, která by nějaké peníze na zábavu mít mohla.

Do toho můžeme započítat i fakt, že Čína staví kina a multiplexy jako o závod: Zatímco v roce 2007 bylo v celé zemi pouze 3 527 pláten, v roce 2010 se jejich počet téměř zdvojnásobil na 6 256. A právě v roce 2010 se čínská vláda usnesla na novém pilíři své domácí i zahraniční politiky: kultivovat pozitivní obraz státu coby ekonomické velmoci skrz mediální obsah, tedy skrz filmy. V roce 2011 se počet domácích pláten vyšplhal na 9 286, o rok později na 13 118, pak 18 195, potom 23 592, v roce 2015 už jich bylo 31 882 a v roce 2016 hodně přes 40 tisíc. Od 16. listopadu 2016 má Čína dokonce více filmových pláten než USA a svým celkovým obratem začíná dohánět samotný Hollywood, největší to filmový trh na světě. Podle všech projekcí by ho tímto tempem měla nejpozději v roce 2018 předehnat.

Hollywoodští insideři tento vývoj vidí a nechtějí zůstat pozadu, tak se ze všech sil snaží navázat s Čínou obchodní kontakt a vlézt jí do zadku, dokud to ještě jde. Ostatně, jaký obchodník by se o něco podobného nesnažil, když například kritiky i diváky vysmívaný čtvrtý díl Transformerů „vydělal“ jen v Číně $320 milionů z celkové $1,1 miliardy (porovnat to můžete s $245 miliony, které si Transformeři odnesli z amerických kin). Způsoby, jakými se Hollywood o zaujetí Číny pokouší, jsme si popisovali ve výše zmiňovaném, článku o globálních trzích (a na trochu jiný aspekt toho stejného tématu jsme narazili v hlodu o tom, jak se financují nezávislé snímky), ale v souvislosti konkrétně s touho asijskou zemí bychom neměli zapomínat na to, o jak specifický trh se kvůli tamnímu režimu jedná. A teď to možná začne být trochu komplikované. Držte se, bude to jízda.

„Kino v čínském městě Nanfeng v provincii Jiangxi“, Photo by Michael Mooney, Flickr, CC BY 2.0

Doufám, že nebude nic závadného na tvrzení, že čínská vláda má pod taktovkou vše, co se v zemi děje. A to včetně počtu a typu (amerických) snímků, kterým každoročně umožňuje nasazení na domácích plátnech. Tyhle záležitosti má konkrétně pod palcem tzv. Státní správa tisku, nakladatelství, rádií, filmu a televize, což je v podstatě státem řízený orgán mediální cenzury, který dbá o to, aby se k lidem nedostalo nic, co režim nechce. Tedy žádná otevřená kritika Číny (naopak je lepší zemi vyzdvihovat za její úspěchy), žádné přehnané projevy náboženství (protože komunismus nemá náboženství zrovna v lásce), žádní duchové (kromě Harryho Pottera se do Číny nedostane žádná duchařina ani fantasy film s kouzly, protože s těmito koncepty má tamní kultura / režim problém), nic politického a protirežimního (o tomhle ještě bude řeč). Jak to popisuje politolog Stanley Rosen z University of Southern California, „Čína vysílá do světa dosti protichůdné signály. Na jednu stranu by chtěla být ve všem nejlepší a všude uspět, ale na tu druhou by ráda propagovala to, co propaguje Vůdce – tedy čínskou propagandu a základní hodnoty socialismu.“

Youtubovský kanál Vox doplňuje, „Před začátkem devadesátých let se v Číně žádné hollywoodské filmy téměř nevysílaly. Čínská vláda si dotovala vlastní filmový průmysl, který pak využívala k šíření propagandy. Ten plán jí ale příliš nevycházel. Zatímco v roce 1979 se v zemi prodalo 23,9 miliard lístků do kina, v roce 1993 jich bylo už jen 9,5 miliard. V roce 1994 však přišla změna. Snímek Uprchlík s Harrisonem Fordem se stal vůbec prvním americkým filmem určeným k široké distribuci v Číně. Číňané si ho natolik oblíbili, že byli spekulantům ochotní zaplatit za lístky přímo před kinem i dvojnásobek jejich ceny. V roce 1994 čínská vláda povolila premiéru celkem deseti zahraničním filmům a Hollywood od té doby neúnavně tlačí na americké zákonodárce, aby vedli s čínskými delegáty jednání o případném navýšení této kvóty. Ta byla v roce 2001 zvednuta na 20 snímků a v roce 2012 na 34.“

Kvóty jsou ale jen jednou částí téhle obrovské čínské skládačky. Jen proto, že by se nějaký film vešel do kvóty, tak ho čínská vláda neodklepne a v kinech nenasadí. Jak se tedy může hollywoodský film dostat na čínská plátna? Možnosti má vlastně jen tři:

1) Uhrazením pevného poplatku – Tento způsob distribuce filmů v Číně je v Hollywoodu nejméně oblíbený, protože poplatek pokrývá jen titěrnou část rozpočtu snímků, a Čína si navíc nechává 100 % veškerých tržeb. Pokud tedy Hollywood může, fixním poplatkům se vyhýbá.

2) Podíl na výnosu – Tohle je nejčastěji využívaná metoda, která v zásadě funguje na tom principu, že Hollywood natočí nějaký film, nabídne ho Číně, a když režim usoudí, že je pro čínský lid nezávadný, vpustí ho na svůj trh. Amerika si pak s Čínou rozdělí výnosy z kin, a to většinou v poměru 1:5, maximálně 1:4 ve prospěch Číny. Jelikož ale Čína povoluje nasazení maximálního počtu 34 zahraničních snímků (z nichž samozřejmě ne všechny nutně musí být z Ameriky), Hollywood dělá vše pro to, aby byly filmové tituly, které bude Lidové republice nabízet, pro ni co nejlákavější.

Photo by M S, Flickr, CC BY-SA 2.0

Už od poloviny nultých let tedy obsazuje vedlejší role čínskými hvězdami (nejnověji bylo oznámeno, že se Daniel Wu zhostí hlavní role v chystané předělávce Tomb Raidera), zasazuje části děje do Číny, vykresluje zemi v těch nejlepších barvách, občas tam dokonce i fyzicky natáčí:

– V katastrofickém snímku 2012 se jen Číně podařilo postavit záchrannou archu;

– v Looperovi se skákalo do minulosti ze Šanghaje, nikoliv z Paříže, která byla použita v původní verzi scénáře;

– v předělávce Rudého úsvitu byl původní čínský záporák přepsán na severokorejského;

2012, Photo © Sony Pictures Entertainment, Falcon

– třetí Iron-Man se tak moc nechtěl dotknout Číny vyobrazením záporné postavy Mandarina, že roli obsadil Indem, respektive Australanem;

– ve dvojce Podfukářů se velká část děje odehrávala a skutečně i natáčela v Macau, díky čemuž mohli filmaři přirozeně obsadit spoustu rolí místními herci;

– v knižní předloze Světové války Z pocházel pacient nula, který způsobil celosvětovou nákazu zombie virem, právě z Číny, zato ve filmové adaptaci byl z Jižní Koreje;

– čtvrtí Transformeři do Číny přesunuli celé třetí dějství, které pak narvali k prasknutí hvězdami čínského filmu a čínským product placementem;

– v Marťanovi zachránil čínský vesmírný program hlavního hrdinu;

– v Příchozích na rozhodnutí jednoho čínského generála záviselo vyvrcholení celého snímku;

– co tak vím, XXX: Návrat Xandera Cage se sice z části odehrává na Filipínách, ne v Číně, ale zase je v něm obsazen Jet Li, Donnie Yen, Kris Wu, Tony Jaa a horda dalších asijských herců a hereček;

– v Nezlomném, Mlčení či Dopisech z Iwo Jimy sice nebyla Asie (respektive velmi rezolutně ne-čínské Japonsko, ale takovéhle detaily jsou Hollywoodu šum a fuk) vylíčena v úplně nejlepším světle, ale zato se tyhle filmy rovněž opíraly o prominentní asijské obsazení.

Studia tímhle způsobem na ruku Číně jít nemusí – dobrým příkladem je třeba Harry Potter, který si vždy dělal, co chtěl, a čínský režim si stejně nedovolil ho domácím divákům odepřít –, ale z obchodního hlediska je rozhodně bezpečnější volbou nedělat ve filmu nic, co by mohlo ohrozit vypuštění snímku na druhý (a již brzy první) největší filmový trh na světě. Vzpomenete si ostatně, jak tvůrci s Čínou potajmu řešili, co všechno si mohou dovolit ve filmu The Interview, aniž by rozhněvali představitele tamního režimu?

Doctor Strange, Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures, Falcon

Tohle předcházení si Číně ovšem začíná být problematické ve chvíli, kdy o něm americký filmový průmysl začne mlžit, kdy o něm začne lhát – a přesně to se stalo s Doctorem Strangem. Na fakt, že Tilda Swinton vypadala v tom filmu nepatřičně, jsme narazili už v hlodu o snímku Ghost in the Shell. A nyní je na čase vytáhnout Tildu znovu, protože zatímco studio spolu s ní odůvodňovalo její obsazení do role asijského mistra magických umění především potřebou vyhnout se asijským stereotypům, pravda je taková, že studio Marvel najalo tuhle bělošskou herečku do role asijského muže především proto, aby nenaštvalo Čínu. Ta postava je sice v základu kladná, ale sídlí v Tibetu, čili v místě, které je vzhledem k Číně politicky… velmi… nestabilní. Marvel nechtěl štvát čínského hada bosou nohou, tak původní komiksovou předlohu upravil a tuto roli obsadil takovým způsobem, aby co nejvíce odvedl pozornost jinam. A odváděl ji pak dále a dále. Takže zatímco sociálně uvědomělí Američané frfňali o vybělování asijských rolí, Marvel si mnul ruce, protože se čínský režim uvolil učinit z Doctora Strange jeden z 34 zahraničních snímků, který v roce 2016 vpustila do svých kin. A penízky se sypaly.

Rozpaky s touto marvelovkou se ovšem nedají srovnávat s tím, k čemu v roce 2016 čínský režim donutil korejsko-americkou herečku Audrie Kiko Daniel z tehdy natáčeného snímku No Other Love. Ta se musela v jednom videu veřejně omluvit celé Číně za to, že na Instagramu olajkovala fotografii čínského umělce Ai Weiweie, na níž umělec vztyčoval prostředníček na pekingském náměstí Tiananmen. Situace je o to zajímavější, že produkující studio Alibaba (mimochodem velký investor v současném Hollywoodu) se pouhý týden předtím postaralo jménem čínské vlády o vyhazov jejího hereckého kolegy Leona Daie. Ten pro změnu dostal padáka kvůli tomu, že příliš hlasitě podporoval nezávislost Tchaj-wanu. Když tedy od produkce No Other Love odpadl hlavní herec a dost možná dostane / dostala / dostává padáka i hlavní herečka, není vůbec jasné, jestli se celý film smete ze stolu, nebo jestli se role prostě přeobsadí nějakou dvojicí, která bude dělat menší politické vlny…

Velká čínská zeď, Photo © China Film Group Corporation, CinemArt

3) Koprodukce s čínskou společností – Tahle metoda je pro hollywoodská studia nejenom finančně výhodná, protože díky ní nemusí z vlastní kapsy pokrývat veškeré náklady na výrobu a distribuci filmů, ale zároveň jde o velmi ladné řešení, jak se vyhnout 34filmovému limitu na zahraniční produkce, které se smí uvádět v čínských kinech. Když je totiž daná produkce ve skutečnosti koprodukcí Číny a – v tomto případě – Ameriky, čínská vláda snímek logicky bere jako částečně svůj a žádné početní limity na něj neuplatňuje.

Což neznamená, že by koprodukce byly kdovíjaká výhra. Právě ony totiž patří k nejregulovanějším počinům, do nichž se studia mohou pustit. Čínská vláda si hlídá scénáře, natáčecí lokace (takže si může vydupat, kde přesně se bude natáčet, a kdy), peníze (jak vysoký bude rozpočet, kolik peněz komu poputuje), najaté umělce (minimálně třetina rolí musí být obsazena čínskými herci) a celkové vyznění snímku (tady opět narážím na to, že si režim nepřeje, aby byla země vykreslována jakkoliv negativně). Samotná Čína však vidí koprodukce jen jako mezistupeň vlastní filmové dominance. Nejraději by totiž po vzoru Hollywoodu sama natáčela vlastní snímky, a ty pak prodávala do světa. Studio už na to ostatně má…

—————

Ale to si ještě předbíháme. O těchto věcech si budeme podívat zase za týden. Čína je téma natolik zajímavé, že se mi do jednoho dílu jednoduše nevešla. Kdyby vás k té dnešní části cokoliv napadlo, pište dole.

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————