Co nás naučil rok 2016 I/VI

Rok se s rokem sešel, 2017ka nám zdárně ubíhá a mě napadlo, že by možná nebylo od věci se ještě trochu poohlédnout za vším, co nám Hollywood nabídl v roce minulém. A jelikož mám pocit, že se retrospektivní článek z loňska nazvaný „Co nás rok 2015 naučil“ minimálně formou docela povedl, říkal jsem si, že bychom si mohli něco podobného zopakovat i letos. Akorát nyní by to mohlo být podstatně delší, obsáhlejší, výživnější; mohlo by to osvětlit spoustu detailů, které jsme doposud jen tak přecházeli, a vysvětlit, co dlouho zůstávalo nevysvětleno. Tak tedy pojďme bez dalších průtahů na věc: Jaké obecné závěry bychom mohli vyvodit o americké kinematografii na základě všeho, co se vloni událo?

Televize útočištěm dospělé zábavy

Myslím, že už to můžeme směle ohlásit: Televize se definitivně stala výchozí platformou pro dospělé, náročnější diváky. Obzvláště kabelové stanice totiž v roce 2016 nabídly divákům vymazlené produkce s vypiplanými scénáři, které zábavnou, neotřelou a bezservítkovou formou rozpracovávala mnohá náročná témata: Westworld rozebíral otázky morálky a lidství; The Crown zase otázky autority a genderu; The Night Of si vzal na paškál americké soudnictví; Luke Cage rasovou problematiku; ve Hře o trůny a House of Cards se dál politikařilo a pletichařilo; Carrie Mathison v Homelandu zápolí s teroristickými hrozbami a postavy v This Is Us s rodinnými dramaty; v Orange Is the New Black se dál rozebírala rasa a neúnosný stav amerického vězeňského komplexu; letos ukončený Person of Interest naposledy varoval před umělou inteligencí a hromadným sledováním; Black Mirror přinesl šestici brutálních a povětšinou dystopických techno-realit; Sense8 opět přichází se svým poselstvím o lidské provázanosti; v Chirurzích se dál řeší rodičovství, rozvody, vdovství a podobná dospělá témata; a tak dále a tak dále.

Westworld, Photo © Warner Bros. Television, HBO Europe

A co oproti tomu nabídl svět filmu? Ve druhých Teenage Mutant Ninja Turtles se čtveřice animovaných přerostlých želv bila s antropo-morfizovaným prasetem a nosorožcem, jejichž šéf, animovaný mozek v kádi, chtěl zničit svět. V Sebevražedném oddíle fajtila banda hláškujících cool superhrdinů s čarodějnicí, která si chtěla podmanit lidstvo. Ve dvojce Dne nezávislosti se hláškovalo a pifpafovalo po emzácích. Ve dvojce Sousedů házely vysokoškolačky Sethu Rogenovi do oken použité tampony. Warcraft se snažil zavděčit mladým hráčům staronových konzolí, kteří ještě neviděli Pána prstenů. Ve třetím Captain America byla ta jedna čupr scéna, jak se proti sobě rozeběhlo asi dvacet superhrdinů v pestrobarevných kostýmech, a dělali, že se fackujou. Jo a pak se ten jeden, co je normálně malej, zvětšil, takže byl fakt velkej, a to bylo úpe boží! Ve Fantastických zvířatech byla hromada ťuťu ňuňu mončičáků, v Batmanovi v. Supermanovi dostal Zack Snyder do ruky barbíny dvou hlavních hrdinů a dvě hodiny s nimi o sebe rubal, Zoolander podruhé zůlemřil, v Krotitelích duchů dostala Kristen Wiig slizem do ksichtu, Matky na tahu vyjely na tah, protože i třicítky to přece musí umět roztočit jako v sedmnácti, pyčo, a zapomenout nesmíme ani na klasické filmy pro děti Zootropolis, Moanu, Hledá se Dory, Kubo a dvě struny nebo Knihu džunglí.

Jasně, tyhle dva seznamy jsou hodně selektivní a zjednodušující. Kdybychom chtěli, našli bychom i spoustu hloupých, dětinských seriálů a hromadu inteligentních, většinou nízkorozpočtových nebo nezávislých filmů pro náročnější diváky (ty se zpravidla nasazují do kin koncem roku, protože se od nich očekává, že se budou bít o Oscary a další ceny). Já bych si ale přeci jen dovolil na tom původním rozdělení trvat, a to z jednoho prostého důvodu: Velkofilmy jsou drahé a Hollywood ví, že mladí lidé nejvíce utrácí za blbinky.

Photo by David Amsler, Flickr, CC BY-NC 2.0

Na tenhle argument už jsme na Jumpspaceu párkrát narazili. Celý se točí kolem toho, že hollywoodské kravaťáky nejvíce zajímá věková kategorie +- 15-34, protože právě tihle mladí lidé nejčastěji chodí do kina a nejčastěji si kupují spřízněné filmové zboží typu akčních figurek, lega, plakátů, povlaků, tašek apod. Tihle lidé nejčastěji chodí do studiových zábavních parků, jsou nejaktivnější na sociálních sítích… no prostě z nich studia mají největší peníze. A tak jim lezou do zadku. Lezou jim do zadku výběrem herců (proto je tak těžké pro starší herce a herečky najít v Hollywoodu uplatnění – mladí diváci se nechtějí koukat na staré tváře) a také výběrem příběhů. Proto se dnes nacházíme uprostřed renesance superhrdinských, komiksových filmů – ty totiž mají mladí lidé / kluci zjevně hodně rádi. Proto v žádné komedii nesmí chybět skatologický humor a alespoň jedna ďaha do kulí. Proto musel Christopher Nolan do svého Dunkirku obsadit toho zelenáče z One Direction. A proto většina velkofilmů začíná monologem vypravěče.

Ve světě filmu se prostě vše podřizuje nárokům, tužbám a očekáváním mladistvých, protože právě z nich má Hollywood největší zisky. Co se ostatních týče, nedá se říct, že by na ně úplně prděl. Spíše pro ně vyčlenil konec roku s těmi oskarovými kandidáty. A na poli televize jim připravil učiněnou hostinu.

Vařená eRková nudle

Možná je to trochu kontraintuitivní, ale stejnou měrou, jakou se filmová tvorba profiluje na tvorbu pro mladé (tedy zjednodušenou, zjednodušující a infantilní tvorbu, která obsahově téměř žádnou věkovou kategorii neurazí, ale kohokoliv staršího –nácti let zpravidla ani kdovíjak nenadchne), se Hollywood snaží, minimálně na oko, jít proti tomuto trendu ještě větším důrazem na násilí, erotično a pro „mládež“ nevhodný humor. Jinými slovy v roce 2016 udělal dva kroky vpřed, jeden zase zpátky a nechal se zcela pohltit představou eRkových filmů. O americkém hodnocení filmů bych si chtěl jednoho krásného dnes do hloubky popovídat, ale to ještě nějaký čas potrvá. Zatím tedy jen s pomocí tetičky Wiki nastíním, že stupnice přístupnosti v amerických kinech vypadá následovně:

– G – General Audiences – Dětské filmy – Pro získání tohoto hodnocení musí být film zcela nezávadný a nevinný. Nesmí obsahovat explicitní projevy sexuality, nevhodné motivy, nahotu, projevy násilí, vulgární jazyk, konzumaci drog ani projevy deviací (což byla obzvláště nešťastná formulka v době, kdy společnost za deviaci považovala například homosexualitu).

Photo by daradaradesign, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

–  PG – Parental Guidance – Filmy s doporučeným rodičovským dohledem – Rodičům se navrhuje, aby své mladší ratolesti na film hodnocený PG doprovázeli, protože podle komise mohou být některé scény v těchto filmech nevhodné pro děti. Tyto filmy mohou zobrazovat určitou míru násilí, rouhání a nevýraznou nahotu, avšak nesmí žádným způsobem zobrazovat konzumaci drog.

– PG-13 – Parents Strongly Cautioned – Pro děti pod 13 let nevhodné – Klasifikací PG-13 se rodičům doporučuje, aby své děti mladší 13 let na film nebrali, a když už, tak je osobně doprovázeli. To nejspíš proto, aby jim mohli zakrývat nevinná očička, pokud by se na plátně objevilo něco, co by jejich nevinnost neunesla. Takto ohodnocený film smí obsahovat více nevhodných motivů, projevů násilí (avšak bez jediné prolité kapky rudé, lidsky vypadající krve), nahoty a hrubého jazyka (každý film má například povoleno právě a jen jedno slovo „fuck“). Jakékoliv zobrazení užívání drog vede k udělení nejméně tohoto ratingu. Nahota v těchto snímcích nesmí být sexuálního charakteru – čili žádné bradavky, žádné rýhy mezi půlkami (na tomhle tablu z Hannibala vadily cenzorům pouze ty rýhy mezi půlkami, které musely být odstraněny… jinak nic… vůbec nic…), ani náznak pubického ochlupení apod. Velmi zajímavý je požadavek na zařazení filmu do této kategorie, pokud obsahuje byť jen jediné slovo týkající se sexuality. Pokud by si filmaři dokonce chtěli dovolit ukázat nějakou eroticky laděnou scénu homosexuálního charakteru, okamžitě by tím skočili do kategorie NC-17.

–  R – Restricted – Pro mládež do 17 let přístupné pouze v doprovodu dospělé osoby – Filmy s hodnocením R mohou obsahovat hrubý jazyk, výrazně násilné scény, nahotu spojenou se sexualitou (avšak ne nezastřenou homosexualitou) nebo užívání drog. Stejně jako použití jednoho sexuálně zabarveného výrazu předurčuje film nejméně k ratingu PG-13, více takových slov automaticky posouvá film do kategorie R. Erková licence zároveň omezuje marketingové možnosti studia (trailery se nemohou ukazovat v televizi, a když, tak jen v upravené, přístupnější verzi; plakáty a billboardy není možné nasazovat všude tam, kde to obvykle jde; atd.) a výrazně tím snižuje potenciální výdělky.

Photo by Kate Mereand-Sinha, Flickr, CC BY 2.0

– NC-17 – No One 17 and under Admitted – Do 17 let nepřístupné – Předchůdcem ratingu NC-17 je rating X, který je zároveň hodnocením nejslavnějším, jelikož se uděloval hlavně pornografickým filmům. Udělení ratingu NC-17 divákům oznamuje, že film obsahuje velmi výrazné projevy sexuality (chápejte jako hraniční projevy heterosexuální erotiky a i velmi umírněné projevy té homosexuální), násilí (včetně stříkající rudé krve), hrubé mluvy, nahoty apod. Rating NC-17 znamená, že film nesmí navštěvovat mládež do 17 let, což omezuje výdělky na úplné minimum. A posledním hřebíčkem do rakvičky je nemožnost uvádět reklamu v televizi, věšet plakáty na veřejných místech a spousta dalších omezení, kvůli nimž se o filmu téměř nikdo nemá šanci ani dozvědět. Rating NC-17 studia občas obchází stříháním a vypouštěním „přístupnějších“ verzí trailerů, které se dají užít k propagaci, avšak celkově se mu za každou cenu snaží vyhnout.

Velkofilmy jsou již dlouhou dobu doménou ratingu PG-13, který je natolik ne-dětský, že s ním nemají problém teenageři, po jejichž penězích hollywoodští bossové tolik touží, a zároveň natolik nezávadný, že s jeho reklamou nejsou žádné problémy. Čili rating PG-13 je pro studia už dlouhou dobu ze všech nejlukrativnější. Bohužel na něj studia sázela tak dlouho, až všechny filmy začaly vypadat… tak nějak stejně. Vtipy nesmějí být moc vtipné, násilí příliš násilné, sex příliš vzrušující – velkofilmové zážitky se z hlediska zobrazované „dospělé“ reality staly poměrně fádními záležitostmi.

A pak přišel na začátku roku 2016 Deadpool, tedy eRková komiksárna, která během víkendového otevíráku vydělala 132 milionu dolarů a za celý pobyt v kinech si odnesla milionů 783. Deadpool vytřel studiím zrak, protože jim jasně ukázal, že lidé chtějí něco nového, že chtějí film, který se nebojí jít do rizika, který se nebojí být nezbedný a pro děti ne úplně vhodný. Jenže vzala si z něj studia to správné ponaučení? Samozřejmě že ne. Jak jsme si už ostatně psali v 28. hlodu:

Photo by Mike Mozart, Flickr, CC BY 2.0

„Komiksové filmy pomalu začaly splývat jeden s druhým, pomalu se začaly zajídat, a teď se tu najednou objevila nová komiksárna, která během prvních dvou týdnů v kinech vydělala půl miliardy dolarů (a to ani nebyla uvedena v Číně). V čem tkvěl její úspěch? Za mě osobně v dokonalém obsazení hlavní role, humoru a nápadité (a vtipné) reklamní kampani. Nejvíce se ale mluvilo o tom, že úspěch Deadpoola spočívá v tom, že jde o eRkový film [a] přesně tohoto postřehu, jen a pouze jeho, si studia všimla. Díky megavýdělkům Deadpoola tedy stojíme na počátku nové série komiksových / super-hrdinských snímků, které se budou snažit parazitovat na jeho úspěchu tím, že si od něj vezmou ideu eRkové licence. Ať už se to k daným projektům bude tematicky hodit, nebo ne; ať už budou mít scénář a produkci v rukou lidé, kteří vulgárně humorné a násilné scény umí psát; už teď je jasné, že bude mít omezenou přístupnost třetí Wolverine, nová adaptace Spawna, případná týmovka X-Force, mluví se i o třetím, eRkovém rebootu Fantastické čtyřky a další projekty budou přibývat.“

Ono se časem opravdu ukázalo, že ten odhad byl správný. V následujících měsících vydalo studio DC eRkové verze Batmana v. Supermana a Sebevražedného oddílu na DVD a BluRay; chystá se nepřeberné množství eRkových hororů typu Amityville: The Awakening a komedií typu Fist Fight; nové díly Resident Evil, Underworldu a Padesáti odstínů šedi budou také eRkové; s eRkovými komediemi typu Matky na tahu, Sousedi 2 nebo Děda je lotr se také roztrhnul pytel; atd. Že si Hollywood odnesl z Deadpoolova úspěchu špatný poznatek – tedy že diváci tak dobře nereagovali na eRko, ale na humor, originální postavu a kvalitní filmařinu – nepřijde jen mně, ale i režiséru Strážců galaxie Jamesi Gunnovi. Ten napsal na svém veřejném facebookovém profilu následující příspěvek:

„Ten film se nebere vážně a buřičsky si utahuje sám ze sebe. O nic podobného se ještě nikdo nepokusil. Dělá si srandu z Marvelu. Tam se berou tak strašně vážně. Dovedete si představit, že by o sobě někdy zavtipkovali? To by se raději kuchli kuchyňským nožem.“

Tak tohle je úryvek z jednoho článku na Deadline Hollywood; citát, přiřčený jakémusi manažerovi. Já Deadline čtu rád a často na ty stránky chodím za filmovými novinkami z hollywoodského byznysu. A Deadpoola mám rád ještě více – ten film byl k popukání, měl srdíčko a přesně takovýhle typ snímku, který se nebojí jít do rizika, byl aktuálně potřeba – ale co takhle se trochu uklidnit? Přece není potřeba hned přepisovat dějiny. Ten citát musel mít na svědomí ten nejdementnější kravaťák, který na sebe v Hollywoodu kdy navlékl kravatu.

Photo by Neojay, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Klidně můžeme zapomenout na Strážce galaxie, tedy ten můj film, který se tu a tam bere vážně, ale dělá to jen proto, aby si ze sebe za to mohl po chvíli vystřelit. Bůh ví, že v tomhle případě bych nebyl ani trochu objektivní. Co si ale myslíte, že dělali Favreau s Downeym v Iron-Manovi? O co asi tak šlo v Ant-Manovi?

No ták, Deadline!

Kdykoliv nějaký film trhne rekordy, hollywoodští analytici se tuze rádi ohánějí definitivními důvody, proč se tomu filmu v kinech tolik dařilo. Všiml jsem si toho už u těch Strážců galaxie, kteří se „nebáli dělat si srandu,“ a „byli barevní a zábavní,“ atd. atd. A vzápětí jsem slyšel o stovce jiných projektů, které měly nějakým způsobem navázat na úspěch Strážců. Uviděl jsem tucty a tucty trailerů nastříhaných stejným způsobem, jakým byli nastříhaní Strážci, a to dokonce včetně hudebního podkresu v podobě nějaké starší popové písničky a spousty bonmotů. Ech.

Ech. Ech. Ech. Ech. Ech.

Deadpool byl jiný. Deadpool si razil vlastní cestu. Právě proto si ho diváci tak oblíbili. Protože byl originální, protože byl dobrý, protože ho filmaři točili s láskou a zápalem a nebáli se jít do rizika.

Strážci Galaxie Vol. 2, Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures, Falcon

Jestliže lidé mají i nadále chodit do kina, velkofilmy by si měly hodně rychle rozšířit a obohatit definici toho, jak mohou vypadat. Musí být jediné, nabízet neopakovatelné zážitky; musí z nich být cítit hlas jejich tvůrců. Nemohou jen dokola opakovat postupy, které před nimi prověřil čas a tucty jiných filmů.

Pakliže ale během několika následujících měsíců budete dávat pozor a budete naslouchat hollywoodskému halasu, uslyšíte, jak si z Deadpoolova úspěchu lidé z byznysu vezmou jen samá špatná ponaučení. Budou dokola odklepávat filmy „podobné Deadpoolovi“, což ovšem nebudou filmy kvalitní a originální, jako spíše „prostopášné superhrdinské snímky“, případně „snímky bourající čtvrtou zeď“. Filmaři se k vám budou chovat, jako byste byli natvrdlí, což je přesně to, co Deadpool nedělal.

Snad se mezi tou snůškou neoduševnělých kopií ale najde i nějaké studio, které pochopí, proč Deadpool uspěl – tak jako studio Fox pochopilo, proč uspěli Strážci galaxie, a rozhodlo se přeci jen dát zelenou samotnému Deadpoolovi – a řekne si, „No, třeba bychom mohli divákům zkusit nabídnout něco, co ještě neviděli.“

Právě takové studio potom uspěje v kasách kin.

No, teď je jenom otázka, jestli se takové studio vůbec najde. Podle mě se bude muset Hollywood nejdříve šeredně spálit na svém eRkovém omylu (jen pro jistotu, mně nevadí eRko jako takové, ale ta potřeba rvát ho za každou cenu i tam, kam se ani nehodí, aniž by si tvůrci ohlídali kvalitu všech ostatních částí snímku) a teprve z popela filmových katastrof se pak možná zrodí něco, co bude stát za zmínku.

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————