Co nás naučil rok 2016 II/VI

Zábavu a politiku není radno míchat

Krotitelé duchů, Photo © Columbia Pictures, Falcon

Dvě slova: Krotitelky duchů. Jestli jejich epický neúspěch něco dokázal, tak v první řadě to, že když se hollywoodští tvůrci až příliš horlivě hlásí k nějakému politickému směru, nedělá to dobrotu. V případě Krotitelek to byl feminismus – respektive jeho zvrácená mizandrická forma, která se v poslední době vydává za mainstream. A Krotitelky na něj doplatily. Odehnaly od sebe muže a ta jejich ublíženecká a zároveň štvavá kampaň k sobě ani nedokázala nalákat dostatečné množství žen. Internetový halas, na nějž se studio, herečky i režisér po katastrofálních výdělcích snímku odvolávali, byl jen zástěrka. Krotitelky vsadily vše, co měly, na rozvratnickou formu jednoho politického směru, vystavěly mezi sebou a fanoušky bariéru, a pak se ještě divily, že se přes ni většině diváků nechce lézt.

Podobně dojíždí například Lena Dunham na svou přílišnou politicko-feministickou výbojnost se svým seriálem Girls, jehož sledovanost se kvůli přehnaně útočným řečem showrunnerky a hlavní herečky a scenáristky propadla v poslední řadě o více než třetinu;

dále hlavní hvězdy reality show Duck Dynatsy, kteří tak moc brojili proti LGBT komunitě a základním lidským právům, až od nich prchli všichni fanoušci – pravičáci i levičáci – kromě těch úplně nejzavilejších;

protivná, nesoudná a pokrytecká tumblr-feministka Amy Schumer (jak jsem ji měl rád, o to bolestnější bylo sledovat, jak se vyvíjí do téhle formy), jejíž seriál Inside Amy Schumer byl odstaven na neurčito a jejíž nadcházející film Snatched dost možná zaříznou fanoušci, které Amy stačila pozurážet například při propagaci Hillary Clintonové;

„Lena Dunham“, Photo by Fortune Live Media, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

anebo pořadatelé letošních Zlatých glóbů také málem splakali nad (ne)výdělkem, když jim titulky v Hollywood Reporteru typu „Moderátor Zlatých glóbů Jimmy Fallon slibuje vtipy o Trumpovi a ‚Dost možná poslední pařbu roku 2017‘“ hrozily odradit polovinu Ameriky od slavnostního přenosu. Nakonec je zachránilo mladé publikum Jimmyho Fallona, které se na přenos kvůli němu dívalo, a fakt, že se oproti předchozím letům ve stejném čase nevysílal basket.

Určitě jste si všimli, že se nejen americká společnost v poslední době vyznačuje určitou protichůdností – ostatně už v loňském retrospektivním článku jsme si psali o tom, že se polarizace stává statem quo. Lidé se přiklánějí ke stále větším názorovým extrémům, sami se rozdělují do protikladných škatulek, na jejichž základě se pak stereotypizují a odsuzují. Kdo je republikán, musí nenávidět demokraty. Buď jste pro zbraně, nebo proti nim. Buď souhlasíte se vším, co lidé vydávají za feminismus, nebo nenávidíte ženy. Buď stoprocentně souhlasíte s hnutím Black Lives Matter, nebo jste rasista. A tak dále a tak dále, detaily nikdo neřeší.

Osobně tedy nechápu, jak může hercům a herečkám (a jejich týmům a zástupcům studií) připadat jako dobrý nápad to, že se budou tihle umělci nejenom na plnou pusu vyjadřovat k politickým otázkám a stavět se pevně na jednu stranu barikády, ale že budou často dost nevybíravými výrazy odsuzovat a hanět lidi, které vidí tak, že stojí proti nim. Už jen z obchodního hlediska mi to přijde jako nebetyčná hloupost, protože se takovým jednáním připraví minimálně o ty fanoušky / diváky, které zrovna častují nadávkou. A kromě nich od sebe možná i odeženou tu část fandů, jichž se jejich výtky možná ani netýkají, ale kteří nepotřebují slyšet, jak jim zhýčkaní milionáři radí, co si mají myslet.

Screenshot převzatý z článku na Variety.com, který pojednává o tom, že si za snímek „Live by Night“, který režíroval a hlavní roli v něm hrál Ben Affleck, muselo studio Warner Bros. při 65milionovém rozpočtu a zhruba 20 milionových výdělcích odepsat ztrátu 75 milionů dolarů… Překlad některých pasáží: „Chudák Ben! Hloupí liberálové si nadělají z poloviny lidí bubáky a pak se diví, že jim krachují filmové projekty.“ „Kurvy dementní žvaněj akorát o politických courách- tyhle koblížci? snažej se nám diktovat, koho máme volit.“ „Za žádný film, ve kterým bude hrát tenhle levičáckej aktivista, nevysolím ani vindru. Třeba si teď Hollywood uvědomí, že je polovina potenciálních diváků nesnáší.“

Já ty umělce na jednu stranu zcela chápu. Jednou jsou na očích, tak na svých bedrech cítí tíhu zodpovědnosti. Mají pocit, že musí své slávy využít pro dobré účely a domluvit co nejvíce lidem. Jenže na stranu druhou by si měli uvědomit, že když už obyčejní lidé chtějí radu, co ve svém životě dělat, u herců ji hledat nebudou. Herci jsou tu primárně od toho, aby diváky bavili – proto se jejich odvětví také jmenuje „zábavní průmysl“. Inspirativní být mohou a je jedině dobře, pokud se snaží pomoct nuzným, ale asi by to neměli dělat za tu cenu, aby jedněm pomáhali na nohy, zatímco do druhých budou kopat.

Photo by Viva Vivanista, Flickr, CC BY 2.0

Alec Baldwin si takhle pod sebou kvůli svým velmi neosobním, liberálním názorům (ostatně i v současné době na SNL týden co týden paroduje Trumpa) podřízl větev u konzervativního publika stejným způsobem, jako to jeho konzervativní bratr Stephen Baldwin udělal v případě liberálů.  Podobně je konzervativní část Ameriky alergická na George Clooneyho a odmítá chodit na jeho filmy – protože se prostě tak často a tak silně navážel do republikánů a neprogresivců, že tihle lidé (kterých je v Americe polovina) necítí potřebu chodit se na něj dívat. A Catelyn Jenner v roce 2016 dojela na to samé. Její reality show I Am Cate si vedla v ratinzích poměrně slušně, ale Catelyn – sama trans žena – pak šla dělat rozhovor k Ellen DeGeneres, kde se nechala slyšet, že je republikánka a že nepodporuje rovnost manželství, a co se stalo? Její liberální, většinou demokratické publikum nad ní zlomilo hůl. Sledovanost I Am Cate spadla a pořad byl záhy zrušen.

Snad tedy byl ten historický rozruch kolem Krotitelek duchů – a to se raději ani nezmiňuji o tom, jak velká část Ameriky vypískala mnohé hollywoodské hvězdy za to, co dělaly v týdnech a měsících, které vedly k volbě nového prezidenta – pro Hollywood dostatečně odstrašujícím příkladem toho, co se může stát, pokud se nějaká vysokoprofilová produkce až příliš zpolitizuje. A snad už tu samou chybu neudělají znova. Některým lidem by to možná pomohlo, ale stranou hollywoodských obchodních zájmů by to bylo dost neprozřetelné.

Různorodostí k vyšším výdělkům

S předchozím bodem tak trochu souvisí i jedna další věc, již jsme si vypichovali nejenom v loňské retrospektivě, ale i několikrát během roku: Čím diverzifikovanější je hlavní osazenstvo filmu, tím vyšší jsou zpravidla šance, že snímek vydělá hromadu peněz. Protože každý člověk „se“ chce vidět na velkém plátně, a ne každý člověk je muž a běloch (což byla pro Hollywood dlouhá desetiletí výchozí konstelace). Tady bych ale upřesnil, že mám na mysli diverzitu přirozenou, nenucenou – na násilné šroubování různorodosti do děl, kam očividně v takové míře nepatřila, doplatily 2016kové Krotitelky duchů stejnou měrou, jakou na to dost možná brzy dojedou Dannyho parťačky. A díky Bohu, že tvůrci Matek na tahu upustili od původních plánů navázat na úspěch téhle komedie gender-bendovaným titulem Otcové na tahu, ale místo toho nám letos na Vánoce nadělí Matky na tahu 2.

Když se podíváte na desítku celosvětově nejvýdělečnějších filmů za rok 2016, vykoukne na vás nepopiratelný trend: Třetí Captain America byla různorodá týmovka stejného kalibru jako Sebevražedný oddíl, Star Wars: Rogue One a do určité míry i Doctor Strange. Fantastická zvířata byla alespoň genderově vybalancovaná a Batmanu v. Supermanovi hodně pomohlo cameo Wonder Woman. Animáky se v tomhle ohledu špatně hodnotí, ale Tajný život zvířat a Hledá se Dory měly různorodou sestavu dabérů, Zootropolis se diverzitě věnoval i tematicky a Kniha džunglí je „jinaká“ už od základu.

Sebevražedný oddíl, Photo © Warner Bros. Entertainment, Freeman Ent.

Oproti těmto snímkům si můžeme vypíchnout hrst filmů, které se kvalitativně povedly i nepovedly, ale kvalitu u nich nikdo neřešil, protože na ně nikdo nešel do kina: Assassin’s Creed, Criminal: V hlavě zločince, Správní chlapi, Snowden, Billy Lynn’s Long Halftime Walk, Hell or High Water, Grimsby, Triple 9, Santa je úchyl 2, Green Room, Ave, Caesar!, 13 hodin, Týpci a zbraně, Ben-Hur, Deepwater Horizon nebo Do posledního dechu. Schválně si tipněte, co mají všechny tyhle tituly společného…

J: Deepwater Horizon: Moře v plamenech – Tam si nemyslím, že by film zkrachoval na základě malé diverzifikace jednotlivých protagonistů. Selhal, dle mého názoru z toho důvodu, že byl málo propagován. Navíc šel do kin v nevhodnou dobu a nebyla to frančíza (ani nemohla) jako Avengers atd.

DK: Stranou DH, určitě máte pravdu v tom, že 1) špatná reklama, 2) nefranšízovost a 3) nevhodné nasazení hrálo svoji roli. Já bych tam klidně ještě přihodil absenci pořádných hvězd, protože Wahlberg je lidem už dlouho ukradený (Transformeři lákali na Transformery), ale to je vedlejší. Jde mi o to, že tu malou diverzifikovanost bych rozhodně ze stolu nesmetával. Právě naopak – DH je jen poslední v dlouhatánské řadě filmů o mužské odvaze, které dostaly na frak. Vezměme si jen kombinaci moře+bílí muži+příběh o smrti a odvaze: to máme DH, Do posledního dechu, V srdci moře nebo před lety Master and Commander… všechno propadáky. Vedle toho je většina válečných filmů (stejné obsazení, stejná výchozí pozice) propadák – Železná srdce, 13 hodin, Na život a na smrt, Památkáři, Billy Lynn’s Long Halftime Walk atd. atd. Tyhle filmy nevydělávají (a pokud ano, tak jen mizivě), protože i svým obsazením zajímají jen velmi maličkou výseč diváků, takže pokud mají enormní rozpočty, nemají šanci se splatit…

— vyňato z komentářů pod Propadáky se stamilionovými výdělky

Výhody filmové diverzity ostatně můžeme již několik týdnů sledovat na aktuálních výdělcích z kin. Skrytá čísla – ten film o trojici černošských matematiček z NASA, které sice pomáhaly dostat první Američany do vesmíru, ale historici je až dodnes zcela opomíjeli zmiňovat –, kterým po třítýdenním kralování předal štafetu snímek Rogue One, již druhý týden ovládají americká kina. Za víkend mezi 6.–8. lednem si ze sálů odnesla $22,8 milionů a za prodloužený víkend 12.–15. 1. bezmála 28 milionů. V prachu za sebou tak Skrytá čísla nechala mimo jiné Assassin’s Creed (už teď vydělaly dámy v USA více než Fassbender), Patriots Day (Mark Wahlberg z lidí během otevíráku vytáhl jen $14 milionů), Pod rouškou noci (Benu Affleckovi uštědřili diváci políček v podobě $6,5 milionů za otevírací víkend), Monster Trucks (blonďatá klukovinka s oživlými autíčky a neuvěřitelným $125milionovým rozpočtem si za první víkend odnesla $13 milionů a pár drobných) a Mlčení režiséra Martina Scorseseho (křesťanská agitka o bílých misionářích v Asii si při 40milionovém rozpočtu vydělala jen zhruba $2,5 milionů). No prostě, Skrytá čísla těžila nejen z toho, že oproti většině americké produkce nabízí divákům jiný příběh s jiným druhem postav, ale i z toho, že vedle Taraji P. Henson, Janelle Monáe a Octavie Spencer (těch třech černošek) ve filmu zastává docela prominentní roli i trio Kevin Costner, Kirsten Dunst a Jim Parsons. Čili je v něm, co se obsazení týče, někdo pro každého.

Rogue One: Star Wars Story, Photo © Walt Disney Pictures, Falcon

Takže si to zopakujeme, jestliže natočíte nějaký film jenom se samými bílými muži, diváci celkově to budou chápat tak, že jde o snímek jenom pro samé bílé muže, a kdokoliv bílý muž není, se vám na něj vyprdne. Čili to funguje naprosto stejně, jako když bělošské publikum povětšinou nechávají chladným veškeré černošské filmy typu komedií Tylera Perryho nebo dramat z distribuce společnosti Screen Gems – Pro dobrotu na žebrotu, Mysli jako on 1+2, Dokonalý muž atd. Jelikož ale sami bílí muži nějakou diverzitu většinou příliš neřeší a rádi se podívají téměř na cokoliv (včetně například filmů typu třetího Captain Americy nebo Star Wars: Rogue One, které jsou pro všechny), tak na ty divácky specifické snímky – snímky šité na míru jen a pouze jim – kolikrát nejdou ani oni sami. Čímž pádem si pod sebou studia podřezávají větev, protože v podstatě točí filmy pro nikoho. A dělají to takhle rok za rokem. Rok za rokem na tomhle přístupu prodělávají kalhoty a já jim to rok za rokem připomínám a on mě furt nikdo neposlouchá a tak ať si teda dělají co chtějí vždyť co já se budu rozčilovat fušeři jedni fušerský kopyta jeden jako druhej! … Hehe.

Ale zdá se, že letošek už by mohl být zlomový. Když se totiž podíváte do seznamu nejočekávanějších snímků pro rok 2017, je to dost pestrá sestava. Čili konečně by si měl každý najít něco pro sebe. No, ne úplně každý, ale co už. Baby steps, baby steps…

Éra velkofilmů teprve začíná

Méně je někdy více. Obzvlášť když toho méně skutečně je více. Řeč je, jak už jste si vydedukovali z nadpisu, o velkofilmech – o blockbusterech, o tentpolech, o letních trhácích, které už se zdaleka nenasazují do kin jenom v létě, ale Hollywood je nově může postat do kin v podstatě kdykoliv, aniž by se musel bát nižších výdělků. Tyhle snímky, ve kterých hrají áčkové hvězdy, stojí na výrobu minimálně sto milionu dolarů, další desítky až stovky milionů studio musí vrazit do marketingové kampaně, a když pak diváci o film nejeví zájem, má z toho studio hodně velké problémy. Pokud se ale snímek zalíbí, studio může vydělat neuvěřitelné peníze.

Jak jinak než přes velkofilmy si myslíte, že by se Disneymu mohlo podařit vydělat v kinech tolik peněz? Disney se zařekl, že se co do produkce vydá cestou blockbusterů a že už nebude (v takové míře? v žádné míře?) točit menší snímky (ostatně se podívejme, jak mu krachla Královna z Katwe, jak fádní výdělky má Zúčtování nebo Správní chlapi), a svému slovu v roce 2016 dostál. A jen se podívejte, jak se mu to vyplatilo. Díky chytrým akvizicím studií Pixar, Marvel a Lucasfilm z minulých let si Disney jako historicky první studio odneslo z kas kin 7 miliard dolarů. Konkrétně ho k té částce dotlačil třetí Captain America, Doctor Strange, Rogue One, Zootropolis, Moana, Hledá se Dory a Kniha džunglí – čili všechno velkofilmy.

Queen of Katwe, Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures

Disney už má tedy cestu vyznačenou a ostatní studia si právě všimla, že se mu po ní vyšlapuje safra dobře. Očekávat tedy můžeme ještě větší filmy s ještě vyššími rozpočty, ještě více efekty a ještě hvězdnějšími hvězdami. Filmy, které budou muset být natolik uzpůsobeny tomu, aby se zalíbily všem, a tím pádem na sebe vydělaly, že budou naprosto bez chuti a bez zápachu. Budou pro všechny a tím pádem pro nikoho. Nejvíce se ale asi budou líbit teen / tween publiku, které na ně stále bude chodit nejvíc, protože co jiného by se dalo dělat v pátek večer. Menší filmy se budou nasazovat jako protiváha těmto gigantům v naději, že po nich třeba někdo sáhne, a pak v oscarové sezóně v naději, že za ně akademici poplácají tvůrce po zádech. Jediným zdrojem kvalitních příběhů tak bude nejspíše televize. Anebo Hollywood možná spasí ten Screening Room, až kravaťákům dojde, že ho vážně potřebují.

Portable.tv: Jsou mezi americkým a holandským přístupem k filmu velké rozdíly?

Clarice van Houten: Mezi Hollywoodem a jinými kinematografiemi rozdíly určitě jsou. V Americe se točí spousta skvělých snímků, a to včetně nezávislých produkcí, ale co se týče blockbusterů… To by bylo na hodně dlouho. V Hollywoodu je nesmírně těžké pokoušet štěstí, jít do rizika, vrhat se do neznámého, dávat šanci neprověřeným jménům. Tohle už se dnes moc nedělá. Dnes už se netočí moc filmů, jako byla kdysi například Sofiina volba, což je podle mě škoda. Mně třeba všechny ty marvelovky a podobné velkofilmy baví, ale v ideálním případě bych si raději zahrála v dramatu, jako byla třeba ta Sofiina volba.

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————