Co nás naučil rok 2016 III/VI

Diváci unavení pokračováními

Photo by Guiseppe Zeta, Flickr, CC BY 2.0

V návaznosti na minulou část, kde jsme si povídali o velkofilmech a o tom, kdo na ně chodí nebo nechodí, je třeba dodat, že už ani ti mladí nejeví pořádně zájem o ty staré známé značky, o nekonečná pokračování dělaná bez rozmyslu, o neustálé přetáčení těch samých příběhů s těmi samými postavami. Je to sice ohromně podezřelé, ale oni i ti teenageři a mladiství kolikrát chtějí od filmů kvalitu a originalitu (alespoň v rámci možností) a nespokojí se jen tak s něčím. Nenechte se totiž mást bombastickými titulky o sedmimiliardových výdělcích studia Disney nebo 11,4miliardovými výdělky Hollywoodu celkově – americká kinematografie neměla moc dobrý rok.

I když nebudeme brát v potaz inflaci, což se většinou beztak nedělá, tak je třeba podotknout, že už od léta vychází jeden článek za druhým, v nichž hollywoodští analytici podotýkají, že jsou kino-výdělky nižší než vloni, předloni, před-předloni… a dále raději už nikdo nechodí, protože by si vyplakal oči. V závislosti na tom, kdo to jak počítá, potom narazíte na čísla 22,19 %, 28 %, 15 % a další, která mají odrážet propad návštěvnosti v tom kterém období. V Americe prostě chodí do kina čím dál méně lidí, a zatímco ve světě diváků trošku přibývá (hlavně díky asijskému trhu), Hollywood má ze světa mnohem menší peníze. Výše celosvětových výdělků tedy možná na papíře vypadá pohádkově, ale jde jen o iluzi, o přefouklou bublinu. Ano, Disneymu se ještě dařilo, ale to jen díky tomu, že ostatní studia živořila a odepisovala si jednu ztrátu za druhou. [Update 30/1/2017 – Společnost Sony přiznala, že si její filmová odnož za poslední kvartál roku 2016 odepsala ztrátu 962 milionů dolarů.] [Update 18/2/2017 – Zatímco se stále hlasitěji šušká o tom, že by se filmová odnož Sony měla sloučit s jinou větví konglomerátu, případně rovnou odprodat, na začátku roku 2017 byli kvůli tragickým výdělkům v uplynulém roce odejit výkonný ředitel studia Paramount Brad Grey, studia Universal Thomas Tull, a dokonce i samotného studia Sony Michael Lynton.]

Jako dvě nejpravděpodobnější příčiny tohoto poklesu výdělečnosti se všeobecně uváděly tzv. „blockbuster fatigue“ a „sequel slump“. Blockbuster fatigue, tedy určitá unavenost diváků obřími filmy se spoustou efektů, mi nepřijde úplně na místě. Ony ty blockbustery stejnou měrou krachovaly, jako vydělávaly enormní částky peněz – viz Disney. Spíše se mně osobně líbí to druhé vysvětlení – přemíra pokračování, nota bene pokračování nedopečených a nenabízejících nic nového, nic originálního, nic kvůli čemu by se člověk musel tahat do kina a utrácet tam spoustu peněz. Ostatně, jen se podívejme na ta pokračování – velkofilmová i menší –, která v roce 2016 buď nevydělala skoro nic, případně tak tak pokryla svoje náklady, anebo vydělala tak málo, že studia veškeré plány na další díly okamžitě smetla ze stolu:

Photo by Joe Lodge, Flickr, CC BY 2.0

Jedním z největších hříšníků byli v tomto ohledu X-Men: Apocalypse. Proč by proboha někdo na tenhle snímek chodil, když bylo už z traileru jasné, že půjde o to samé jako vždycky? Tedy základní rozepře bude mezi Profesorem X a Magnetem, velkou roli zastane Mystique, bude tam trochu Wolverina, tři pé špatně charakterizovaných vedlejších postav a efektů tolik, až z nich budou bolet oči? Kdo? Skoro nikdo. Film vydělal při nákladech $178 milionů pouze $543, čímž pádem musel být režisér Bryan Singer vystrnazen a celá série se nejspíše bude brzy rebootovat.

Nebo si vezměme Pád Londýna a Lovce: Zimní válku; dvojku Alenky v Říši divů, Sousedů, Mojí tlusté řecké svatby, Dne nezávislosti, Mechanika, Zoolandera, Jízdy švárů, Jacka Reachera, Tygra a draka, Podfukářů, God’s Not Dead nebo Teenage Mutant Ninja Turtles; trojku Star Treku, Záhady Blair Witch nebo Deníku Bridget Jonesové, Inferno; nebo pětku Jasona Bourna a Doby ledové. Ani jeden z těchto filmů diváci nechtěli, ani po jednom kdovíjak netoužili. Ty filmy byly natočeny čistě proto, že jedničky / předchozí díly vydělaly nějaké peníze a studia počítala s tím, že když už diváci tyhle značky znají, tak na ně o to spíše půjdou. Jenže ejhle. Ve snaze kapitalizovat na čerstvé paměti studia nedala tvůrcům dostatek času a peněz na to, aby si připravili dostatečně dobré scénáře a dali si ty snímky pořádně dohromady. Výsledkem pak byly kriticky mizerně hodnocené a diváky přehlížené druhé, třetí, čtvrté a páté nálevy původně snad i dobrých snímků. Ty filmy většinou nepřinesly nic nového – šlo jen o aktualizaci těch samých příběhů s těmi samými postavami. Prostě nic nového pod sluncem; nic nového na plátně. A na tohle Hollywoodu lidé z vysoka —.

Photo by suboceana, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tenhle hlad diváků po nových příbězích a nových postavách je podle mého soudu hezky vidět na prvním zhruba tuctu z nejvýdělečnějších filmů za rok 2016: Moana, Zootropolis, Tajný život zvířat, Fantastická zvířata a Star Wars: Rogue One jsou všechno plus mínus originální filmy. Některé si hodně půjčují u jiných filmů nebo rovnou staví na filmovém základě již zavedených světů, ale co už. Batman v. Superman divákům neukázal souboj dvou postav, které se v hraném filmu ještě nestřetly, a to v příběhu tak spatlaném z všemožných komiksových zdrojů, že by se z dálky možná i mohl jevit jako lehce originální. Deadpool, Sebevražedný oddíl a Doctor Strange sice byli natočeni na motivy komiksů, ale vždycky šlo o postavy okrajové, v mainstreamu nepříliš známé, a tedy co se obyčejného diváka týče také plus mínus neotřelé. Kniha džunglí už se také dlouho nezfilmovala. A za úspěchem třetího Captain Americy stojí Marvel a za Hledá se Dory zase Pixar.

Na hlad diváků po originalitě podle mě brzy dojede pěkná řada blížících se pokračování, a to včetně pátých Pirátů z Karibiku (další nudné trikové orgie bez napětí, další série patálií opět přehrávajícího Johnnyho Deppa…), dalšího filmu z vetřelčí série (než aby se tvůrci vydali neprobádaným směrem a poodhalili divákům více o Inženýrech a jejich kultuře / úmyslech, tak jim nabídnou další veltřelčí vyvražďovačku dalšího týmu na další planetě – tentokrát opět týmu dementních vědců a průzkumníků), další Resident Evil a Underworld (ha, říkejte mi Libuše, od napsání tohoto článku už Underworld stačil v kinech krachnout), druhé Superpoldy a Velkou oříškovou loupež, třetí XXX a Ladíme, čtvrté Šmouly a Deník malého poseroutky, osmý díl série Saw a hromadu sequelů k hororovým filmům, které se mi ani nechce vypisovat. Fajn, Kruhy, Annabelle 2, Jeepers Creepers 3, Insidious 4 a třináctý (!!!) díl Pátku třináctého. Ty musejí stačit.

Photo by Herbert Kajiura, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Výjimkou by mohl být druhý John Wick a Kingsman, kteří podle všeho nádherně rozšíří své filmové světy, Epizoda VIII Hvězdných válek, protože Hvězdné války, třetí Auta, protože Pixar, třetí Já, padouch, protože rodinný film a mimoni, osmička Rychle a zběsile a pětka Transformerů, protože globální trh má zrovna tyhle krávoviny rád, dvojka Strážců galaxie a třetí Thor, protože Marvel, dvojka Padesáti odstínů šedi, protože sex, a konečně možná i třetí Planeta opic, protože tahle série šla vždycky spíše po kvalitě, což se zdá, že diváci dokázali ocenit. A kdo ví, jak to dopadne s druhým Trainspottingem, Blade Runnerem, Paddingtonem a Světovou válkou Z.

A ano, v tuhle chvíli by se daly vytáhnout případy ryze originálních filmů Keanu, Čarodějnice, Devět životů, Barva vítězství, Les sebevrahů, Hell or High Water, Florence Foster Jenkinsová, Den matek, Ave, Caesar!, Nerve: Hra o život, Týpci a zbraně nebo třeba Mike i Dave sháněj holku  a namítnout, že jejich neúspěchy nebo velmi malé úspěchy potvrzují přesný opak toho, co se tu snažím dokázat. Já bych si ovšem dovolil poukázat na jednu věc: Maximálně s výjimkou Ave, Caesar! jsou všechny filmy zmíněné v tomto odstavci snímky drobné, viditelně nízko– až středněrozpočtové, tedy snímky, za které se běžnému divákovi díky vysoké kvalitě televizní produkce nechtějí vyhazovat ty samé peníze jako za vysokorozpočtové a triky nabité velkofilmové spektákly. Jinými slovy jde o filmy, které diváky ani ne že nezajímaly, jako spíše by se jim nevyplatily vidět na velkém plátně, protože nevypadaly dost „filmově“.

No prostě se zdá, že diváci už celkově prozřeli natolik, že jim k vysolení kdo-ví-kolika stovek za lístek do kina nestačí jen znát obličeje na plakátu, vědět, že viděli předchozí díl v sáze, a mít dojem, že se daný film na velkém plátně za velké peníze vidět i vyplatí. Ono jim jde taky o kvalitu a o pocit, že se nebudou dívat podruhé na to samé. Jak to hezky vyjádřil vicepředseda Paramount Pictures Rob Moore, „Diváci od nás žádají kvalitní filmařinu. Jen proto, že je nějaký snímek pokračováním úspěšného titulu nebo součástí nějaké franšízy, ještě neznamená, že má studio vyhráno. Tvůrci se musí překonávat a psát zajímavé a vzrušující příběhy.“

Photo by HereStanding, Flickr, CC BY 2.0

Moorovi přitakává i filmový analytik Paul Dergarabedian, „Pokračováním se v poslední době příliš nedaří. Zavedené a časem ověřené formule a postupy, které byly odjakživa základem všech sequelů, dlouhou dobu fungovaly jako sázka na jistotu proti neúspěchu v kasách kin. Rok 2016 se ale ukázal jako velmi těžké bojiště, které je nyní plné koster sequelů, co nevydělaly, kolik měly. Dnes se už nedá spoléhat ani na to, že diváky budou přirozeně lákat nepůvodní snímky ze sérií a franšíz. Každý konzument je v dnešní době ze všech stran bombardován kvalitním obsahem, ať už jím jsou filmy, streamovací služby nebo seriálová díla. Filmová studia se mermomocí snaží vybudovat si nové značky a rozjet nové série, ale diváci k nim už dávno nejsou tak shovívaví, jak bývali.“

Bohužel kdo by si v tuhle chvíli třeba myslel, že kvůli pár filmovým propadákům přestanou hollywoodská studia natáčet pokračování, tak to zase úplně ne. Na to sequely a filmové franšízy celkově vydělávají v porovnání s originálními projekty přeci jen o trochu více. A vedle toho poskytují až příliš možností marketingového využití. Právě postavy z filmových sérií jsou totiž pro studia stále nejlukrativnější formou ne-filmové reklamy.

To je tak: Každé studio je pouze malou součástí nadnárodních korporací. Například DC Comics je součástí Warner Bros. Pictures, kteří jsou součástí multimediálního giganta Time Warner, pod nějž spadá i kabelovka HBO nebo brzy poskytovatel internetového připojení AT&T. Nebo Sony Pictures je pouze jednou mediální odnoží mezinárodního konglomerátu, jehož další větve vyrábí hudbu (Sony Music Entertainment), videohry (Sony Interactive Entertainment), dále elektroniku (proto ve všech filmech od tohoto studia postavy používají počítače Vaio a telefony Xperia), lékařské přístroje, poskytují finanční služby (Sony Financial Holdings) atd. atd. Čili i když se nějaký film chytne jen trošku, je velká šance, že postav ve druhém díle bude možnost využít jako reklamy ve všech ostatních odvětvích těchto konglomerátů: Představte si například ukázku z daného filmu v reklamě na novou televizi od dané značky / studia / korporace; obrázek nějaké postavy na obalu nového telefonu; nebo třeba možnost zdarma si stáhnout x filmů a seriálů z nabídky, když si ještě dnes objednáte výhodné internetové připojení. A to jsme si zatím celou věc ani příliš nekomplikovali partnerskými smlouvami, které tito giganti sepisují s dalšími giganty, co například vyrábí hračky, oblečení s potiskem a další druhy merčíku…

Takže sequely, prequely a všelijaké další kvely se budou natáčet i nadále, protože jsou stále tím nejvýhodnějším produktem, do něhož mohou studia vrazit peníze. Rok 2016 a série mnoha vysokoprofilových neúspěchů nekvalitních pokračování však studiím ukázala, že pokud mají tyto snímky vydělávat, nesmí jejich přípravu kravaťáci odflákávat. A druhá – stejně důležitá rada – nesmí je ani uspěchávat.

Photo by Megara Tegal, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

S tím uspěcháváním mám na mysli 1) kupříkladu Sebevražedný oddíl, u nějž dalo studio DC režisérovi Davidu Ayerovi tak málo času na přípravu, že musel scénář spíchnout horkou jehlou během pěti týdnů. A proč se tak pospíchalo? Protože už byl zabookovaný termín premiéry. A kvůli potřebě budovat filmové vesmíry a neustále vydělávat stovky milionů dolarů. Kvůli potřebě zaplňovat trh, vydělávat a růst, růst, neustále růst. A 2) také tím narážím na ten celkový fakt, že se studia natolik bojí, aby jim lidé na jejich franšízy nezapomněli, že cítí potřebu nasazovat do kin minimálně jeden snímek každý rok. Každý rok se budeme dívat na nějaký film ze světa Hvězdných válek, každý rok nás čekají dva superhrdinské filmy od DC, dva až tři od Marvelu, každý rok jeden až dva animáky od Dreamworks, jeden až dva Transformeři, jedna Pixarovka, jedna hraná disneyovská pohádka, každý rok jedno tohle a jedno támhleto.

Rozjeté vlaky nezastavíte, tak naskočte do všech. Jenže – a teď mi dovolte smíchat metafory – víte, co se stane s ohněm, když se v uzavřené místnosti až příliš rozhoří? Sám sebe zadusí. A přesně s tímhle scénářem si v současnosti zahrává Hollywood. Byznysmeni potřebují tak moc vydělávat a růst, že svým franšízám nedávají téměř žádný prostor, aby se nadechly, aby si je diváci dokázali užít (jediná výjimka, která mě napadá – jediná novodobá franšíza, u které byl pravidelný rozestup mezi jednotlivými díly delší než rok dva –, je Planeta opic). Sotva se nějaký film objeví v kinech, už se objevuje druhý trailer k tomu následujícímu a první teaser k tomu, který půjde do kin následující rok. A takhle pořád dokola.

Celou situaci vcelku hezky shrnul filmový analytik Jeff Brock, jehož slovy si tuto část zakončíme, „Letošní neúspěch sequelů potvrzuje, že je Hollywood kreativně na dně. Člověk by klidně mohl tvrdit, že lidé mají jednoduše plné zuby pokračování jako takových, ovšem v případě některých franšíz a ság se lidé do kina jen hrnuli. Problém tkví především v tom, že si tvůrci musí kráčet vlastní cestou, prozkoumávat neprobádaná teritoria a občas i počkat, než lidé dostanou na nový díl chuť a vytvoří se pro jeho vznik přirozený podnět. Jenže takový přístup se Hollywoodu moc nezamlouvá. On by sice měl tvůrcům dopřávat dostatek času a prostoru na to, aby si dobili kreativní baterky, ale v dnešní době jim to rychlost, s jakou se musí studioví manažeři ohánět, příliš nedovoluje. Nějakou dobu jsme například viděli, jak se každý rok v kinech prostřídalo hned několik adaptací romanticko-dobrodružných sci-fi a fantasy románů pro mladistvé, a jaký to mělo výsledek? Čím rychleji se nasazovaly do kin, tím rychleji diváky omrzely a samy o sobě přestaly vydělávat.“

Photo by Charlotte Tai, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————