Moudra George Carlina

GEORGE CARLIN

O VŠEM OSTATNÍM

REVIDOVANÉ DESATERO: „Na Desateru Božích přikázání mi vadí jedna věc: Proč je jich zrovna deset? Deset jich přece není potřeba. Podle mého nechali lidé ten seznam záměrně a uměle nabobtnat, aby se dostali právě na tu desítku. Ten seznam je vycpaný vatou a já vám hned řeknu, jak to ti chytráci udělali: Zhruba před pěti tisíci lety se sešla banda podnikavých náboženských a politických podvodníků a dala hlavy dohromady ve snaze přijít na to, jak co nejsnadněji ovládat ostatní, jak si lidi udržet pod palcem. Moc dobře si byli vědomi toho, že lidi jsou v podstatě hovada, co uvěří každé kravině, a tak je napadlo zkusit jim nakukat, že jim Bůh svěřil určitý počet přikázání. A tak jim na nějakém kopci, kde kolem nebyla ani noha, Bůh předal Desatero…

„Položím vám ale jednu otázku: Když ti filutové seděli v kroužku a vycucávali si ty bláboly z prstu, proč si jich vycucali zrovna deset? Proč rovných deset? Proč ne devět nebo jedenáct? Já vám řeknu proč: Protože deset zní oficiálně, deset zní důležitě. Věděli, že kdyby jich vymysleli jedenáct, nikdo by je nebral vážně: ‚Co? Jedenáct přikázání? Děláš si prdel? Koukej vocaď zmizet!‘ Jenže desítka vypadá významně, desítka je základem naší měrné soustavy, roky taky měříme po desetiletích. Deset je prostě a jednoduše psychologicky uspokojivé číslo: desítka nejlepšího čehokoliv, deset nejhledanějších zločinců, deset nejlépe oblékaných celebrit. Takže dát dohromady Desatero přikázání bylo v podstatě marketingové rozhodnutí.

„Ten seznam je beztak plný strašných výžbleptů. Je to uměle nafouknutý politický dokument vytvořený v první řadě za tím účelem, aby se dobře prodával. Já vám teď ukážu, jak se dá počet těch přikázání zredukovat, a tím pádem i vytvořit logičtější seznam, se kterým bude snadnější práce.

„Začneme s prvními třemi přikázáními a já při tom budu používat znění Změněného Božího zákona schváleného papežem, protože takhle jsme se ty formule jako kluci drtili ve škole katechismu: ‚Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš míti jiné bohy mimo mne. Nevezmeš jména Božího nadarmo. Pomni, abys den sváteční světil.‘ Hnedka zkraje, první trojka, totální hemzy! ‚Sváteční den,‘ ‚jméno Boží,‘ cizí božstva a strašidelný jazyk. Bububu! Jazyk navržený tak, aby děsil a ovládal prostý lid. Nad inteligentními a civilizovanými občany v jedenadvacátém století už takovéhle pověrčivé kvaky nemají mít žádnou moc.

„Takže jsme vyhodili první tři přikázání a zbylo nám jich jen sedm. Dalším je: ‚Cti otce svého i matku svou.‘ Tady jde o poslušnost a úctu před autoritou, v podstatě tedy o ovládání lidí. Pravda je taková, že poslušnost a úcta by neměly přicházet automaticky, ale rodiče by si je měli zasloužit na základě jejich výkonu. Někteří rodiče si úctu zasluhují, ale spousta z nich opravdu ne. Tečka. A už jsme se dostali na šest.

„V zájmu zachování logiky – tedy něčeho, co se náboženství nanejvýš příčí – nyní začneme v Desateru tak trochu skákat sem a tam. ‚Nepokradeš,‘ a ‘Nevydáš falešné svědectví.‘ Tady jde o krádeže a lhaní. Obě přikázání tím pádem v podstatě zakazují stejný druh chování: nepoctivost. Obě dvě tedy nejsou potřeba, takže se jednoduše splácnou dohromady a to přikázání se přeformuluje na: ‚Nebudeš nepoctivý.‘ A zničehonic jsme na pěti.

„A když už jsme se pustili do toho spojování, můžeme si rovnou sloučit další dvě: ‚Nesesmilníš,‘ a ‚Nepožádáš manželky bližního svého.‘ Obě tato přikázání opět zakazují stejný druh chování, zde manželskou nevěru. Jediný rozdíl spočívá v tom, že v prvním případě k ní už došlo, kdežto v tom druhém na ni člověk teprve pomýšlí. A zakazovat lidem, aby si fantazírovali o cizích manželkách, by se podle mého názoru nemělo. Na koho jiného by totiž chlapi měli myslet, když si mastí kládu? Věrnost v manželství jako taková je ale výborný nápad, takže tu základní myšlenku uchováme, přikázání přepíšeme na: ‚Nebudeš nevěrný,‘ a už jsme jen na čtyřech.

„Když se nad tím ale zamyslíte, tak věrnost a poctivost v podstatě stojí pod jednou střechou, takže bychom klidně mohli sloučit ta dvě přikázání o poctivosti s těmi dvěma  o věrnosti, celé to vyjádřit jednodušším a především pozitivně laděným jazykem, říct: ‚Vždy buď poctivý a věrný,‘ a najednou jsme v tom za tři. Už jich moc nezbývá. Padají jak mouchy.

„‚Nepožádáš statku bližního svého.‘ Tohle přikázání je úplně na palici. Lidská touha po tom, co mají ostatní, žene kupředu světovou ekonomiku. Když si vaše sousedka pořídí vibrátor, který po zapnutí začne hrát ‚Proč bychom se netěšili‘, tak je jasné, že vy takový budete chtít hned taky. Statky bližních vytváří pracovní místa, tak je nechte na pokoji.

„Jakmile tedy smeteme ze stolu tuhle statkářskou blbinu, zbývají nám už jen dvě přikázání. To velké o nepoctivosti a nevěře a to, o kterém jsme se doposud nebavili: ‚Nezabiješ.‘ Vražda. Páté přikázání. Jenže… když se nad tím zamyslíte, církve si s vražděním hlavu nikdy příliš nelámaly. Ne doopravdy. Ve jménu Boha zemřelo násilnou smrtí více lidí než z jakéhokoliv jiného důvodu. Vážně. Stačí se podívat do Severního Irska, na Střední východ, do Kašmíru, na období inkvizice, křížové výpravy a atentát na Světové obchodní centrum a člověku hned dojde, jak vážně věřící berou páté přikázání. Čím jsou zbožnější, tím více o něm polemizují: ‚Ono to není ani tak přikázání jako spíše doporučení, víte? Velmi totiž záleží na okolnostech.‘ Jasně, záleží na tom, kdo koho zrovna vraždí…

„Zkuste tohle všechno udržet na paměti a já vám zatím zkusím nadhodit svůj revidovaný seznam Páru přikázání: ‚Vždy buď poctivý a věrný tomu, kdo s tebou skáče do postele,‘ a ‚Fakt se hodně snaž nikoho nezabít. Pokud se ale ten osel bude modlit k jinému bohu, tak si klidně dělej, co chceš.‘ Kromě těchto dvou přikázání nejsou žádná další potřeba. Mojžíš si je mohl snést ze Sinaje v náprsní kapse. A kdyby ten seznam vypadal takhle, tak by mi ani v nejmenším nevadilo, jestli si ho lidé v Alabamě třeba chtějí vytesat na zeď budovy soudu. Museli by tam jen přitesat přikázání třetí: ‚Hlavně svojí vírou nikoho neotravuj.‘“

————————

O ENTROPII A TELEVIZNÍCH NOVINÁCH: „Já zbožňuji entropii. Když jsem se na střední škole o tomhle konceptu poprvé dozvěděl, tak mě okamžitě začal přitahovat. Jakmile mi vysvětlili, že se v přírodě všechny řády a soustavy časem rozkládají, tak mě napadlo, jaká je to paráda, a že bych třeba v téhle oblasti mohl sám přispět svojí troškou do mlýna. A entropii samozřejmě nemusíme sledovat pouze v přírodě. I v tom našem státě se začínají pomaličku bortit ty naše slavné společenské řády. Jen chvilku vydržte a mějte oči na stopkách. Společnost se pomalinku polehounku začíná rozkládat a trhat ve švech.

„A mně se na tomhle ze všeho nejvíce líbí to, že jsou díky tomu mnohem zábavnější televizní noviny. Večerní zprávy mají konečně šťávu, takže mě hrozně baví se na ně koukat. Na zprávy se dívám z jednoho jediného důvodu: protože je to sranda! Nic jiného od nich ani nečekám – žádné informace, jenom zábavu.

„A víte, jaké druhy zpráv mám nejraději? Ty špatné! Špatné zprávy, neštěstí, nehody, pohromy a katastrofy. Když čumím na zprávy, tak chci vidět exploze a rudou zář ohně. Chci vidět, jak někde něco vybuchuje a vzduchem lítají kousky těl! Nějaký rozpočet mě nezajímá; jednání o výši daní jsou mi u prdele; a stejně tak je mi úplně buřt, kde a jak si žije papež. Ukažte mi ale nemocnici v plamenech a zástupy chromajzlů o berlích, jak vyskakují z oken, a já budu blahem bez sebe! Radostí se třeba poseru!

„Chci vidět, jak někde vybuchuje vepřín; jak někdo odpálí ropnou rafinerii; jak v neděli ve dvanáct tornádo roztrhá na cimprcampr budovu kostela; jak do supermarketu naběhne pošahanec se samopalem a začne střílet do prodavačů; jak tisícovky lidí vraždí v ulicích policajty; jak někde někdo odpálil jadernou hlavici; jak na Wall Street klesla hodnota akcií o dva tisíce bodů; chci vidět lidi pod tlakem, sirény, plameny, kouř, mrtvá těla, plnící se hroby, naříkající rodiče – prostě vzrušující podívanou! Tohle chci od televize, protože tohle mě baví! Takový už prostě jsem! A víte, co mám nejradši? Když z oblohy padají kusy betonu a hořícího dřeva a já vidím, jak se lidé na zemi krčí a pokouší uskakovat někam do bezpečí. Prostě pořádný vzrůšo!

„Proto také v televizi sleduji automobilové závody. Čistě jen z toho důvodu, že čekám, až se někdo vyseká. Chci vidět hořící hromady šrotu! Banda usoplených nádeníků, co se třístovkou honí dokolečka na trati, je mi putna. Tohle zvládnou i malí fakani, takže mi zrovna tím dech nikdo nevyrazí. Já chci hlavně vidět, jak se nějaký tatrman mlátí pěstmi do kebule, protože mu hoří vlasy; jak na tom okruhu vybuchují tribuny; jak nějaké auto válí ve dvoustovce sudy. Kde jinde budu mít příležitost vidět krvavou nehodu třiadvaceti bouráků, aniž bych sám v jednom z nich seděl?

„A když třeba nějaký řidič ztratí kontrolu nad autem, vyletí z trati, přistane mezi diváky a padesát z nich zabije, tak ať! K čertu s těmi sráči! Beztak si o to koledovali! Zaplatili si, aby to mohli risknout, tak ať si to ohnivé peklo pěkně užijí! Já se alespoň na jejich účet o to více pobavím. Pro mě to bude o to větší prča.

„Hele, alespoň si to přiznám. Většina lidí tyhle pocity před druhými zapírá. Než aby přiznali barvu, tak  když v televizi uvidí něco podobného, řeknou něco jako: ‚Ježíšku na křížku, taková tragédie! Mně je těch chudáčků tak líto!‘ Prolhaní sráči! Pojebaní lháři! Samotným se jim to líbí, jenom to na sobě nedávají znát!

„Výbuchy jsou zábava! A čím blíže vašemu domu něco bouchne, tím větší je to prdel. Už jste si toho někdy všimli? To si třeba jen tak něco děláte po baráku, máte zapnutou televizi a oni najednou začnou vysílat speciál, ve kterém vám hlasatel řekne: ‚Šest tisíc lidí dnes zahynulo při masivní explozi…‘ A vy hned zpozorníte: ‚Kde? Kde to bouchlo?‘ ‚… v Pákistánu.‘ ‚Ty vole, Pákistán. Nasrat. To je moc daleko. To není žádná sranda!‘ Když to ale bouchne ve vašem městě, tak si hned zavýsknete: ‚Juchů, to je maso! Vole, kámo, pojď! Jdeme se podívat, jak tam štosujou mrtvoly!‘“

————————

NÁUŠNICE: „Má tu někdo z pánů náušnici? Neptám se proto, abych někoho ztrapňoval, ale z toho důvodu, že jsem sám náušnici kdysi nosil a zajímalo by mě, jestli se v tomhle ohledu nějak změnilo ovzduší. Já sám ji měl už tak před deseti dvanácti lety, takže hádám, že se ta situace nějak vyvinout musela.

„No, ať nezdržuji… Před deseti nebo dvanácti lety jsem si nechal propíchnout ucho a dal si do něj náušnici. Udělal jsem to z jediného prostého důvodu – chtěl jsem se v očích lidí nějakým způsobem ozvláštnit. A tak mě napadlo, že bych si nechal do masa udělat díru. ‚V hlavě mám zatím jenom sedm děr, tak si do ní nechám udělat osmou, narvu si tam nějakou blyštivou cetku a lidi se tak se mnou budou nuceni nějak vypořádat.‘ Chtěl jsem lidem připadat jiný, nějakým způsobem vybočovat z řady. A tak jsem si řekl, že zkusím sebepoškozování, že to by mohlo zabrat.

„Takže jsem si nechal provrtat ucho, narval si do něj tu tretku a vyšel si ji do ulic vyzkoušet. Jako první jsem si všimnul, že většinu lidí moje náušnice nezajímala, že jim moje snaha o odlišnost byla úplně lhostejná. Když se mnou mluvili, tak se na tu náušnici ani nekoukali. Dívali se mi přímo do očí a moji ozdobu zhola ignorovali. Mně ale bylo jasné, co se jim honí hlavou: ‚Ten kretén má v uchu náušnici!‘  Jenže se na ni nedívali, a to z toho důvodu, že by ten pohled nesnesli. Nesnesli by ho, protože nevěděli, co ta náušnice vyjadřuje.

„Spousta lidí žije v domnění, že všechno má nějaký význam, a vůbec si neuvědomují, že hromadě věcí jakýkoliv význam schází. Prostě jim to nedotéká, takže když má muž náušnici v levém uchu, tak to automaticky musí znamenat, že je gay, zato když ji má v pravém, tak to zase určitě znamená, že rád šuká s vodními buvoly nebo něco takového. Co já vím? Jeden pán se mě dokonce skutečně zeptal: ‚A co má ta náušnice jako vyjadřovat?‘ Já mu na to odpověděl: ‚Že jsem v lochu holýma rukama zakroutil krkem jednomu čímanovi, co měl furt blbý otázky!‘ Ta odpověď mu, myslím, dostatečně ukojila zvědavost. Jiný maník se mě zase zeptal: ‚To jsi jako na chlapy?‘ A já na to: ‚Vyšpul prdel a uvidíme.‘

„Podobným otázkám a průpovídkám se jako muž nevyhnete například ani tehdy, když se vydáte do ulic a v ruce budete držet nějakou malou kabelu. I kdyby třeba vážně vypadala jako kabelka, tak co jako? No tak je to kabelka! Jenže spousta mužů něco takového nedokáže ustát, a to dokonce i mužů, co takovéhle kabelky nosí: ‚To není žádná kabelka, ale normální pánská brašna!‘ ‚Ty vole, naser si a strč si tu kabelku do prdele!‘ Když to slovo nedokážete vystát, tak s sebou netahejte ani tu tašku. Vždyť je to jenom taška, o nic jiného nejde. To je toho. Sám jednu mám. Jenže kdekdo se to mužům snaží předhazovat a rádi si je za to dobírají: ‚Alé, slečinka si vyšla do města s kabelkou, jó?‘ ‚Přesně tak. A v tý kabelce s sebou nesu fotku tvojí mámy, jak na záchodcích kouří ptáky partě indiánů.‘ Po tomhle jim vždycky sklapne.

„Tu náušnici jsem tedy nosil zhruba dva nebo tři roky, ale jakmile jsem se dozvěděl, že si jednu nechal nastřelit i Andy Rooney, tak jsem si ji nechal vyndat. Když už ji měl i on, tak dost pozbyla svůj punc výstřednosti, víte? Jakmile jsem si ji vyndal, tak mi zarostla díra – ta dírka v uchu, ne moje čokoládová díra. Když vám zaroste černá díra, tak si rovnou můžete začít vybírat flek na hřbitově, protože následujících pár dní strávíte procházkami po pláži a přemítáním nad tím, čím to asi tak je, že jste den ode dne nafouklejší. Ne ne, zarostla mi ta dírka po náušnici. A lidé si toho hned všimli. Ptali se mě: ‚Nepřibral ty jsi teď nějak?‘ A já jim na to odpovídal: ‚Ano, zarostla mi dírka po náušnici, ty bystrozore.‘

„Jenže dneska, když se chce člověk nějak ozvláštnit, tak jedna náušnice ani nestačí. V dnešní době vám už musí z ucha nekontrolovaně vyrůstat celá kolonie těch kovových prevítů. Po ulicích dnes kvůli té kovové zátěži chodí zástupy mimoňů s třicetistupňovým náklonem hlavy na jednu stranu a na letištích kvůli nim pokaždé pípají detektory.

„Pokud se tedy opravdu chcete odlišit, tak si musíte nechat propíchnout nos. To je teprve to pravé ořechové. A ani kvůli tomu nemusíte nikam chodit – každý to zvládne doma sám kancelářskou děrovačkou. Ta vám vyštípne krásnou čistou díru, bolet to bude ani ne měsíc, a jakmile se vám zahojí, tak si do ní můžete naprat tátův knoflíček od manžety. ‚Ahoj, tati.‘ ‚Ty určitě chceš nějaký můj manžetový knoflíček, co?‘ ‚Jo.‘ ‚Tak ale ne, že mi ho ztratíš!‘ S otcovým knoflíčkem od manžety košile ve frňáku uděláte na pracovním pohovoru zaručeně velmi dobrý dojem. Ale co, je to vaše tělo, tak si dělejte, co chcete.

„Muži si ale nos příliš často propichovat nedávají. Tohle je spíš ženský trend. Mužům totiž dávno došlo, že když jim s tím cvočkem ve frňáku dá někdo po tlamě, tak jim tím přicvakne nosní dírku k temenu hlavy.‘ ‚Ty kráso, to bolí, jak sviňa! Ale co, chtěl jsem se nějak odlišovat.‘ ‚Mise splněna, kámo.‘ Takže ne, tyhle věci nejsou pro muže. Zato ženy si v nich libují, a některé si dokonce nechávají nastřelovat dvě nebo tři. Proboha, to bych já sám asi nedokázal. Vzpomínám si, jaká to byla fuška udržovat tu jednu ušní náušnici v čistotě. Dovedete si představit, jaké to musí být starat se o tři pecky v nose, když má člověk rýmu? Fujtajksl! Zapomeňte! Navíc, co kdybyste kýchli, vystřelili tu nánosnici jako projektil a udělali jí kamarádovi díru do hlavy? ‚Hepčík!‘ ‚Jauvajs, Joey! Moje oko! Vždyť tys mi tím krámem vyrazil oko!‘ Takže teď má vedle té vaší pecky v nose kamarád pecku v oku. Pecka!“

————————

ČTYŘI SKUPINY NA ODPIS: Dostal jsem takový nápad, jak ušetřit spoustu peněz na provozu věznic, a zároveň společnost zbavit většiny našich nepříjemných spoluobčanů. Čtyři skupiny lidí bych prostě a jednoduše vzal a natrvalo je poslal pryč.

První skupina: Násilní zločinci. Hned vám povím, jak s těmito adepty na Oscara naložit. Vezmete celý stát Kansas, vystěhujete z něj těch pár domorodců – třeba jim za to krátkodobé nepohodlí vrazíte do ruky pár stovek dolarů –, kolem celého Kansasu pak postavíte vysoký elektrický plot a uděláte z něj trvalou vězeňskou kolonii pro násilné zločince. Žádné podmínky, žádná policie ani zásoby. Dáte jim jenom smrtící zbraně a hromadu ostrých nábojů, aby spolu dokázali smysluplně komunikovat. A celé to budete natáčet a vysílat na kabelovce. Založíte kvůli tomu novou stanici, Televizi Násilí, TN. A korporátního sponzora vám bude dělat jedna z těch společností, které tak rády rozmazávají svá zasraná loga všude po krajině. Budweiser po téhle příležitosti skočí, ani se nenadějete.

Druhá skupina: Sexuální zločinci. Ti se nedají nijak vyléčit, takže se musí držet pod zámkem. Mohli byste sice zakázat náboženství a většina z těchhle úchylů by byla během pár generací pryč, ale na racionální řešení není čas. Mnohem jednodušší bude, když se oplotí další obdélníkový stát. Ty se oplocují snadno a lacino, takže se ušetří peníze daňových poplatníků. Tentokrát zabereme Wyoming. Navezeme do něj ale pouze a jen sexuální predátory, násilníky a zločince. Nebudeme například trápit dospělé lidi, kteří se vědomě a z vlastní vůle oblékají do kožených skautských uniforem, mlátí se do hlavy gumovými kladivy a střídají se přitom v kouření jejich kocoura. Na tom rozhodně není nic špatného. Jde o neškodný koníček. Navíc pomyslete, jak unešený z toho všeho musí být ten kocour. Takže tam naženeme jenom násilníky a devianty – ty beznadějné romantiky, kteří v sobě mají tolik lásky, že cítí potřebu jí na vás trochu cáknout, ale většinou vám to hodí na nohu. Vezmete tedy všechny tyhle usípané láskorády, šoupnete je do Wyomingu a necháte je se kouřit, šukat, mazlit, kousat, čichat, lízat, mrskat, hltat a píchat tak dlouho, dokud jim varlata nezačnou pískat „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“. Pak stačí zapnout televizi a naladit si Televizi Sperma. A nesmíme zapomenout ani na našeho korporátního sponzora. Necháme třeba zase Budweisera, aby těm násilníkům natiskl zepředu na spoďáry svoje logo s nápisem, „Lahodné osvěžení pro vás“.

Třetí skupina: Feťáci a alkoholici. Klídek, samozřejmě ne všichni. Jen ti, kteří ztěžují život minimálně jednomu dalšímu člověku. Chudáky, co uklouzli poprvé, trápit nebudeme. Člověk si zaslouží druhou šanci, takže každému dáme dvanáct – ne, patnáct – šancí. Jestliže se ani napopatnácté neudržíte a začnete svému okolí ztrpčovat život, sajonára a šup s vámi do Colorada. Colorado je na takový účel jako dělané. A každý týden se všechny nelegální drogy zabavené po celých Spojených státech, které si policajti a návladní nenechají pro vlastní potřebu, naloží do letadla a shodí nad Coloradem. Správu místních pivovarů přenecháme těm největším alkáčům s pivními pupky a všichni si tam budou moci být od rána do večera opilí, nacamraní, zhulení, zfetovaní, zkérovaní a na sračky. A vysílat se to bude na kanálu Televize Fetka, „Vysíláme přímo ze Skalistých hor extáze.“

A moji nejoblíbenější skupinu jsem si nechal na závěr: Blázny a maniaky. Ty, co žijí v místech, kam ani autobusy nejezdí. Mezi blázny a maniaky já mimochodem vidím rozdíl. Maniak umlátí devět lidí k smrti kovovým dildem. Blázen klíďo udělá to samé, ale bude přitom mít na sobě plyšový kostým Bugse Bunnyho. Všechny pošuky ale samozřejmě nemůžeme poslat pryč. Pár bychom si jich museli nechat, abychom se měli čím bavit. Třeba chlapíka, co vykládá všem okolo, že švédský král používá jeho šulína jako vysílačku, s jejíž pomocí posílá Pohlreichovi anti-semitské lesbické recepty na sekanou. Takovému magorovi by jeden nejraději věnoval dopolední pořad v rádiu. Ne, farma pro maniaky bude výhradně pro beznadějné případy. Třeba pro stokilové chlapy, co si nechají přes celou hruď vytetovat obrázek Lisy Minelli, jak pokládá kabel, a pak vám začnou vykládat, jak když se určitým způsobem zavrtí, skoro to vypadá, jako by si Lisa utírala prdel. Takový vošousty je třeba dostat do vazby co nejrychleji. Co se umístění farmy pro maniaky týče, jako nejlepší se mi pro tento účel jeví stát Utah. Bude snadné ho oplotit, protože je hned vedle Wyomingu a Colorada. Colorado je navíc hned vedle Kansasu, což znamená, že se všechny čtyři skupiny našich nejžůžovějších spoluobčanů budou najednou koncentrovat na jednom jediném místě. Dělit je od sebe budou jen ty vysoké ploty.

Myslím ale, že mám ještě jeden bezva nápad, který nota bene pěkně zvýší sledovanost kabelovým stanicím: brány. Přímo v těch vnitřních plotech se udělají malé pojízdné brány. Jen si to představte: Na jedné straně predátoři, na druhé zvrhlíci, na třetí závisláci a na čtvrté pomatenci. Oddělovat je od zbytku společnosti bude 900 mil plotu. Každých 50 mil se v tom plotu ale udělá malá brána, která bude mít jen 18 centimetrů na šířku a bude se otevírat jednou do měsíce na pouhých 7 vteřin. Víte co? K čertu s kabelovkou. Tahle šou by měla být na pay-per-view, protože kdyby ty brány byly otevřené každý měsíc jenom na sedm vteřin, to byste viděli, jak se ta zajímavá individua strkají a předhání, aby u nich byla první. Ta banda narušených, mrzutých, zfetovaných a ozbrojených šílenců. Ten typ přeci znáte – pokérovaní od hlavy až k patě, zuby vepředu polámané a povyrážené. Ta pravá tvář Ameriky.

Takže kdykoliv by se brány otevřely, na druhou stranu by se dostali jen ti nejagresivnější ze všech, alfa samci a samice, ta největší smetánka. Dostali by se na druhou stranu, tam by si našli další alfu do dvojice a začali by se mezi sebou množit. Zanedlouho byste za tím plotem měli hotový guláš pošahanců: vrahy dětí, nekrofily, zfetované zombíky a vyslovené cvoky. A ti by se toulali krajinou a hledali pravdu a zábavu. Přesně jako to dělají už teď. Všichni by měli zbraně, všichni by měli drogy a nikdo by na ně nedohlížel. Přesně jako teď. Alespoň bychom ale měli vyrovnaný rozpočet.

————————

CO NÁS SPOJUJE: Nyní bych rád trochu obrátil a poukázal na pár věcí, které máme společné, věcí, které nás spojují, spíše než rozdělují. V téhle zemi totiž člověk neustále slyší právě a jen o všech těch rozdílech. Média a politici dokola žvaní jen o tom, čím se jeden od druhého lišíme. Právě takhle ostatně fungují vládnoucí vrstvy ve všech zemích – část jejich moci spočívá v tom, že se snaží rozdělit lidi pod sebou do všemožných skupin, a ty pak poštvat jednu proti druhé. Rádi například způsobují boje mezi chudou a střední vrstvou, aby se odvedla pozornost od toho, že si sami odnáší skoro všechny peníze. Plán to není kdovíjak komplikovaný, ale funguje.

Mluví se tedy o jakékoliv drobné odlišnosti – různých rasách, různých vírách, etnických a národnostních příslušnostech, pracovních pozicích, výdělcích, vzdělání, sociálním statusu, sexualitě. Prostě se záměrně poukazuje na cokoliv, co by nás mohlo štvát proti sobě, aby si na nás oni mohli dál v poklidu vydělávat.

Víte, jak já rád popisuji společenské a ekonomické pozadí téhle země? Vrchní třída si syslí všechny peníze a neplatí z nich žádné daně. Střední třída platí všechny daně a také vykonává všechnu práci. A chudina existuje jen proto, aby měla střední třída bobky u prdele a dál chodila do práce.

Já čas od času rád píchám do vosího hnízda, ale stejně tak často se rád vracím k maličkostem, které nás všechny spojují; drobným okamžikům, které se dějí nám všem bez ohledu na to, kdo jsme. Prostě k věcem, které máme společné, ale protože jde o takové drobnosti, tak se o nich skoro nikdy nebavíme.

Už jste se například někdy podívali na hodinky, a vzápětí stejně nevěděli, kolik je hodin? Takže jste se podívali znovu, ale ani pak netušili, kolik že to vlastně je. Tak jste se koukli potřetí. A okamžik poté se vás někdo zeptal na čas, a vy mu stejně odpověděli, „Hele, netuším.“ Už se vám někdy stalo, že jste si celou středu mysleli, že je čtvrtek? A ve čtvrtek jste si to mysleli znovu? Už jste se někdy zastavili v nějaké místnosti ve vašem domě, a neměli  ponětí, proč jste tam šli? A hlavou vám poletovala ta dvě slůvka: Alzheimerova choroba. Už jste si někdy povídali sami se sebou, jenže pak někdo vešel do místnosti a vy jste to museli uhrát na to, že jste si zpívali? A vážně jste v tu chvíli doufali, že ten bambula uvěří, že existuje písnička, „Za koho mě ta baba má? Za nějaký vometlo?“

Takovéhle zážitky a zkušenůstky, které se už někdy staly každému z nás, mám na mysli. Už jste třeba někdy seděli na nádraží ve vlaku, na vedlejší koleji byla přistavena jiná souprava, jeden z těch vlaků se začal rozjíždět, a vy jste nebyli s to poznat, který to byl? A seděli jste už třeba někdy za větrného dne v loďce, tři čtyři hodiny se na ní houpali sem a tam, modlili se, abyste na té rozbouřené vodě nevyklopili snídani, a pak jste se konečně dostali na břeh, ale ačkoli jste už stáli na pevné půdě, dali byste ruku do ohně za to, že se ve vás nějaká část pořád houpe? Už jste si někdy zkusili zvednout kufr, který jste mysleli, že je plný, ale on nebyl? Ruka vám s ním vyletěla nahoru a vy jste na zlomek vteřiny uvěřili, že máte zničehonic nadlidskou sílu?

Zkoušeli jste už někdy někomu říct, že má špínu na obličeji? Ten člověk se zásadně ne a ne trefit, viďte? Řeknete mu, „Hele, tady na bradě máš nějakou šmouhu,“ on se zeptá, „Kde? Tady?“ a sáhne si na čelo. A vy mu chcete vlepit facku.

Už jste si někdy všimli, jak příšerně vypadáte v zrcadle na záchodech, kde se svítí fluorescentními zářivkami? Zničehonic se vám na ksichtě objeví všechny ranky, oděrky, škrábance, jizvy, strupy, modřiny, vředy, nežity, pupínky, boláky, beďary a abscesy, které jste tam kdy v životě měli. A vy zpanikaříte, „Kurva, já odsud musím honem rychle pryč a jít se zahrabat.“

Všimli jste si, že když jdete vedle svého partnera a máte přitom ruku kolem jeho pasu, musíte si několikrát poposkočit a upravit chůzi? Muži a ženy nechodí stejně, takže se jeden musí uzpůsobovat druhému. Buď musí muž chodit jako namrdaný kačer, nebo žena jako by si nasrala do gatí.

Co takový ten pocit, kdy vycházíte do schodů a myslíte si, že na konci bude ještě jeden? Takže uděláte krok naprázdno a pak už tak musíte chodit napořád, aby si lidi nemysleli, že jste někde něco posrali. „Ne ne, já teď jako plameňák chodím furt. Jsem ve třetím stádiu syfilitidy.“ To samé se děje, i když ze schodů scházíte. Čekáte poslední schod a namísto něj vrazíte nohou do země. „Kurva fix, asi jsem si zarazil kyčle do břicha.“

Když ráno pijete grepový džus, taky se u toho šklebíte, jako byste pili chcanky? Já taky. Tak proč ho vlastně pijeme? To samé máte se zmrzlinovým krkem. To znáte ne? Když jíte zmrzlinu až moc rychle a vzadu v krku vám něco jakoby zamrzne, ale ačkoliv je to nepříjemné, tak si to nemůžete nijak poškrábat, protože tam nedosáhnete, takže prostě musíte počkat, než to roztaje a přejde? A co uděláte, jakmile to přejde? Naperete do sebe zbytek té zmrzliny. Přece nejste blbí.

Už jste si někdy dali pozdě odpoledne šlofíka, probudili se za tmy a neměli ponětí, co je za den? Už jste někdy leželi na boku v posteli a zkoumali, jak když zavřete jen spodní oko, polštář vedle vás je nahoře, ale když si oči prohodíte, tak ten polštář spadne dolů? Hotová „Záhada pohyblivého polštáře“.

Už se vám někdy chtělo kýchnout zrovna ve chvíli, když jste byli na malé? Děs a hrůza, co? Člověka to vyděsí, protože to nejde dělat zároveň. Je fyzicky nemožné ve stejnou chvíli kýchat a močit. Mozek vám to prostě nedovolí. Místo toho na vás zařve, „Přestaň chcát! Uděláme hepčí!“ Váš mozek totiž ví, že kdybyste při močení kýchli, mohli byste si odpčíknout prdel.

————————

O VOLBÁCH A POLITICÍCH: Asi jste si všimli, že na jednu skupinu lidí si zásadně nestěžuji: na politiky. Každý nadává na politiky. Všichni by je nejraději kopli do zadku. Odkud si ale lidi myslí, že se tihle politici berou? Z nebe nepadají, membránou z jiné reality k nám neprostupují. Pochází z amerických rodin, od amerických rodičů, z amerických domovů, škol, kostelů, obchodů, univerzit. A volí si je sami Američané. Tohle je to nejlepší, na co se zmůžeme, přátelé. Na víc nemáme. Víc vám nemůžeme nabídnout. Jak zasejete, tak sklidíte. Jestliže máte sobecké a sebestředné občany, vzejdou z nich pouze a jen sobečtí a sebestřední vůdci, kteří vás dovedou k nové sobecké a sebestředné generaci voličů.

Možná, jenom možná, tedy nejsou na hovno naši politici. Možná je tu na hovno i něco jiného. Jako třeba veřejnost. Přesně tak, veřejnost je na hovno. Tohle by mohl někdo použít jako volební slogan, „Veřejnost je na hovno. Do prdele s nadějí.“ Jestliže totiž mají veškeré problémy na triku výhradně neschopní politici, kde se skrývají všichni ti ostatní svědomití občané? Kde jsou všichni ti moudří, upřímní, inteligentní Američané, připravení zasáhnout, vést nás a zastavit nás, než někde uděláme botu? Takové lidi v téhle zemi nemáme. Všichni jsme totiž nalezlí v obchodních centrech, škrábeme se na prdeli, dloubeme se v nose a v tašce lovíme kreditku, abychom si koupili pár umělohmotných tenisek se světýlky.

Sám pro sebe jsem si tedy na toto politické dilema vymyslel jednoduché řešení: Kdykoliv se volí, já zůstávám doma. Prostě nevolím. K čertu s nimi. Ať mi políbí. Nevolím ze dvou důvodů. Zaprvé to nemá důvod. Tahle země je už léta letoucí koupená, prodaná, splacená a zaplacená. Těch pár plešounů, co se každých pár let obmění u koryta, už nikoho nevytrhne. Na těch sráčích nezáleží. A zadruhé nevolím proto, že zastávám ten názor, že když člověk volí, tak si potom nemůže na co stěžovat. Lidé tuhle výtku rádi překrucují a vmetávají mi ji zpátky do obličeje, „To spíš lidé, co nevolí, nemají nárok si stěžovat, ne?“ To ale dočista postrádá logiku, ne? Jestliže jdete k urně a jako celek si zvolíte nepoctivé a neschopné mamlasy, kteří po volbách rozeserou, na co jen sáhnou, tak přece nesete spoluvinu za to, co napáchali. To vy jste nás do téhle šlamastyky navezli. To vy jste si je zvolili. To vy si na ně nemáte co stěžovat. Na druhou stranu já, který jsem k volbám nešel, který jsem dokonce během celého volebního dne nevytáhnul paty z domu, nejsem ani v nejmenším zodpovědný za to, co ti dementi udělali, a můžu si na ně stěžovat jak hlasitě a dlouho jen budu chtít.

Vím, že za pár měsíců se zase chystáte volit si prezidenta, což děláte hrozně rádi. Určitě to bude děsná bžunda, a jakmile si ho zvolíte, zbytek země vám ho určitě radostně schválí. Já ten den strávím pěkně doma, kde budu dělat v podstatě to samé co vy. Jenže až já si dohoním ptáka, zbude mi po tom na rozdíl od vás alespoň nějaká fyzická památka.

————————–

1. George Carlin o jazyce

2. — o mužích a ženách

3. — o lidských poklescích a nešvarech

4. — o smrti

5. — o všem ostatním

————————–

Zpět na Eddieho Izzarda

Dál na Louise C.K.

Pages: 1 2 3 4 5