GEORGE CARLIN

O SMRTI

O JAZYKU SMRTI: Víte, čím v poslední době trávím volný čas? Tím, že si z adresáře vyškrtávám jména všech známých, co umřeli. Děláte to někdo taky? Docela bžunda, ne? Nemáte z toho dobrý pocit? Já se potom vždycky cítím hrozně silně, skoro všemocně. Mám pocit nadřazenosti, že jsem tu vydržel zase o něco déle než další můj starý kamarád. Tyhle pocity ale člověk nesmí příliš uspěchat. S tím vyškrtáváním se musí chvíli počkat. Nemůžete přiběhnout z pohřbu a hned otevřít tu malou knížečku a začít do ní čárat. Prostě to musíte nechat nějakou dobu uležet. Já se do toho od oka pouštím tak po šesti týdnech. Jestliže se známe a vy umřete, nechám si vás ještě měsíc a půl v adresáři. Extra šest týdnů, příplatek žádný, všechno je na mě.

A když už jsme narazili na téma smrti, měli bychom si povědět, že když člověk umře, lidé říkají spoustu zajímavých věcí, které nikdy nikdo nezpochybňuje. Prostě se vysloví a nikdo se nad nimi ani nepozastaví. Uvedu pár příkladů. Jakmile někdo zemře, nevyhnutelně se odehraje následující konverzace, a to s největší pravděpodobností více než jednou: „Nazdar, už jsi to slyšel? Phil Davis umřel.“ „Phil Davis? Vždyť toho já zrovna včera viděl v obchodě.“ „No a co? Očividně mu to nepomohlo. Tak jako tak večer natáhl brka. Jak se zdá, prostý fakt, že jsi ho včera zahlídnul, nikterak nezpomalil postup jeho rakoviny. Vlastně ho spíš možná urychlil. Víš ty co? Ty možná budeš zodpovědný za Philův brzký skon. Jak se sebou dokážeš žít?“

Nebo další věc, která se tak říká po smrti někoho známého. Tenhle výžblept je většinou adresovaný přežívajícímu druhovi: „Prosím tě, jestli ti můžu jakkoliv pomoct, ale opravdu jakkoliv, tak se vůbec nezdráhej mi říct.“ „Oživovat mrtvé umíš? Tady nejsi ve Starém zákoně.“ Víte, co by se mělo takovýmhle vošoustům říkat? „Hele, bezva. Tak se tu stav tenhle víkend. Potřebuju natřít garáž. A vezmi s sebou zvon. V patře se ucpal záchod a po podlaze plavou sračky. Jo a ty vlastně jezdíš s traktorem, viď? Paráda, to se bude hodit. Za barákem je potřeba trochu pokosit ten lán. Motorovku si přivez vlastní. Jen se neboj, já už tě tu něčím zaměstnám.“ Jestli chtějí pomoct, tak si o pomoc řekněte. Ať si tu předstíranou přičinlivost pěkně vyžerou. Jen si těm hovňousům řekněte, vůbec se nezdráhejte.

Další věc, co se tak říká vdovcům a vdovám: „Budu na něj myslet.“ „Ehm, kde? Kam přesně ho ve svých myšlenkách hodláš narvat? Třeba někam mezi ‚Z téhle židle mě bolí prdel‘ a ‚Nejradši bych si zašukal s naší servírkou‘? Jaké přesně máš priority?“

Když se bavíme o smrti, používáme také spoustu eufemismů. Lidé žvaní nesmysly typu: „Víte, já ztratila otce.“ „Ále, jděte. Však on se někde najde.“ S těmito lidmi si musíte uchovat pozitivní náhled na svět, dát jim alespoň nějakou naději. „A koukla jste se vzadu k popelnicím? Třeba je tam. Rád si tam chodíval dávat šlofíka.“

Když někdo umře, říká se ještě další věc, která tentokrát souvisí s vírou, a právě proto s ní mám já osobně trochu problém. Tahle věc se říká po pohřbu, když jsou všichni pozůstalí doma na karu. Rodina, přátelé i známí se sejdou u nebožtíka doma, aby něco pojedli, popili a zavzpomínali si na člověka, který už tam s nimi není. Tak přesně v téhle situaci někdo dříve či později – obzvláště ale po pár skleničkách – řekne následující: „Víte, já si myslím, že se teď na nás tam seshora usmívá. A taky je podle mě rád, že to takhle dopadlo.“ Zaprvé, žádné „tam nahoře“ neexistuje, takže se nebožtík nemá odkud usmívat. Představa je to možná poetická, lákavá a pověrčivým lidem dodává trochu útěchy, ale je to blábol. Kdyby však nebyl a kdyby někdo přeci jen přežil smrt a ocitl se v jakési nefyzické formě, myslím si, že by byl až příliš zaneprázdněný ostatními nebeskými aktivitami, než aby postával někde v koutku Ráje a culil se dolů na bandu živých budižkničemů. Co by tohle bylo kurňa za věčnost?

A jak je možné, že nikdo nikdy neříká, „Podle mě už je tam dole a hezky se na nás nahoru usmívá.“? Pozůstalé by očividně nikdy nenapadlo, že by jejich milovaní mohli skončit v pekle. Vaši rodiče by třeba v tuhle chvíli mohli být v pekle. Otec určitě, ten bez pochyby. Hergot, peklo je plné otců. I těch, co vás brali na trénink. Hnijí tam třeba proto, že vás jako malé až příliš často mlátili. Nebo že šoustali se sousedkou. A sousedčiným psem. A kdo ví, třeba i s instalatérem od UPS. Jeden nikdy neví, do jakých techtlí se taťka pouštěl. Rodiče v pekle, samotného mě z té představy docela hřeje u srdce. A co teprve prarodiče. Jen si to představte. Představte si babičku v pekle, jak bez trouby peče koláče. A kdyby někdo v tom pekle opravdu byl, pochybuji, že by se mu chtělo usmívat. „Myslím, že tam teď na nás zezdola řičí bolestí.“

Když už jsme ale tak nakousli to téma rodičů v nebi, někteří lidé nejenom věří, že je jejich rodiče z nebe vidí, ale dokonce že jim dokážou pomoct. O těchhle zjevech už jste slyšeli, ne? O lidech, co jsou skálopevně přesvědčení, že si jejich mrtví rodiče dokážou u Boha vyškemrat službičku a ovlivnit životy lidí tady na zemi. Já pocházím z katolické rodiny, takže jsem tyhle srágory jako malý sám poslouchal. Tihle magoři sedí u stolu, v rukách mají růženec, dívají se na vás se šílenstvím v očích a mrmlají si pod fousy, „Můj táta, můj táta, on mě opatruje, dává na mě pozor, aby se mi nic nestalo. A máma, moje máma, ta se mnou byla na sále, když mě operovali, já cítil její přítomnost.“ „Jasně, to ti tak budu žrát. Protože lidé, co umřou, nemají po smrti nic lepšího na práci, než spravovat nebeskou pobočku nadace na plnění posledních přání smrtelně nemocných pacientů.“

Jestli si lidé chtějí těmhle pitomostem věřit, ať si jim pro mě za mě věří. Mně je to u pihele a nerad bych po někom šlapal. Na celé té věci by mě ale zajímala jedna věc. Jedna věc, která se týká logiky! Řekněme, že je to celé pravda. Zkusme na chvíli přijmout návrh, že zesnulí rodiče v nebi jsou nějakým způsobem schopní pomoci svým žijícím potomkům. Fajn, takže nám na zemi žije třeba šestičlenná rodina. Otec, matka a čtyři děti, hodní lidé, slušní lidé, mají se dobře, mají se rádi. Jenže rodiče pak odjedou na víkend na výlet, dostanou nehodu a přijdou o život. Podle té teorie by tedy tihle dva lidé měli jít do nebe a okamžitě začít pomáhat svým čtyřem dětem se vším, s čím by jen potřebovali. S úkoly do školy, s maturitou, s přijímačkami na vysokou, s hledáním dobré práce, s povýšením, s hledáním partnera a tak dále. A tyhle čtyři děti vyrostou, založí si vlastní rodiny a každému z nich se narodí jejich vlastní ratolesti. Nyní řekněme, že všechny tyto čtyři dospělé děti najednou zemřou. Jen abychom měli z čeho vycházet. Na Den díkůvzdání jim třeba bouchla krůta a všechny zabila. Takže tahle čtyřka skápla, ale jejich děti přežily, protože seděly u dětského stolečku. Podle té teorie tedy tahle čtyřka poputuje do nebe a začne střežit svoje vlastní děti. Co se pak ale stane s tou původní dvojkou? Co se stane s prarodiči? To jako odejdou do výslužby? Co budou dělat? Myslíte, že v nebi mají důchodový program? Že dokážou tyhle staré lidi nějak zabavit? Třeba je nechat hrát pinball nebo internetový mariáš? Přece se tam musí nějak zabavit. Nebo zůstávají ve službě natrvalo? To jako musí na věky věků pomáhat svým přežívajícím následovníkům? O tom celé to nebe je? O nekonečné pomoci přeživším? Co se stalo s poleháváním na obláčku a poslechem harfy? Dokáže mi to někdo vysvětlit?

————————

O SEBEVRAŽDÁCH – Uvědomujete si vůbec, že právě teď, přesně v tuhle chvíli, se někde na světě nějaký chlapík připravuje, že si vezme život? Není to skvělé? Přemýšlíte někdy někdo o takových věcech? Protože já jo. Je to totiž psina, je to zajímavý, a navrch je to pravda. Právě teď se nějaký maník chystá, že se na to všechno prostě vysere. Ze statistických údajů vyplývá, že každý rok spáchá sebevraždu celý milión lidí. Milión. To máte 2800 za den. Což je jeden každých 30 vteřin. Kolik že to máme hodin? Čtvrt na smrt a v půl vám jede rakev.

A schválně používám mužské výrazy, protože muži páchají sebevraždy až čtyřikrát častěji než ženy, a to přesto, že ženy se o ně častěji pokouší. Chlapi jsou v určitých ohledech prostě lepší. Takže, dámy, jestli nám chcete být opravdu rovné, měly byste na sobě v téhle oblasti zapracovat a začít se oddělávat v mnohem větších počtech.

Přijde mi zajímavé takovouhle informaci vědět. Zajímavé. To je pro mě dost důležité slovo. Přijde mi zajímavé, že každou chvíli nějaký bambula tahá v garáži židli po podlaze a štymuje ji přímo pod střed stropního trámu. „Přece nechci, abych se houpal někde u strany. Když už, tak už, ne?“ Další maňas se hrabe v nočním stolku a vytahuje z něj bouchačku. Další otevírá právě koupenou krabičku žiletek a bojuje u toho s plastovým obalem, „Kurva, tyhle krámy nikdy nejdou otevřít. To je furt něco, do háje!“ Prostě mi to přijde jako takový zajímavý detail.

Ukončit svůj život je ostatně asi to nejzajímavější, co s ním můžete udělat. Já sám bych to ale nedokázal. Vy ano? Já bych se nedokázal zabít, ani kdyby mi šlo o život. Myslím ale, že těm lidem rozumím. Jen o nich moc nepřemýšlím. Neříkám si, „Proč to asi udělal? A co se mu tak honilo hlavou?“

Víte, nad čím přemítám? „Krutibrko, kde na to vzal čas?“ Kdo má dneska čas páchat nějaké sebevraždy? Copak vy nemáte dost věcí na práci? Já jsem přímo zavalený. Kdybych do toho měl ještě páchat sebevraždu, byla by až na posledním místě v seznamu všech mých povinností. Nejspíš hned za podpálením vlastního domu. Možná bych nejdříve začal trochou sebepoškozování. Však víte, třeba bych se párkrát hníbnul nožem do ruky, abych zjistil, jak moc se mi zamlouvá ta obecná představa. Člověk si musí stanovit priority.

Sebevražda se navíc musí naplánovat. Nemůžete přece vyběhnout z domu a jen tak bez přípravy skočit z mostu. Musíte si předtím spoustu věcí promyslet. Třeba takové načasování je dost důležité. Kdy to uděláte? „Tak co? Kdy na to vletím? Ve středu ne. To beru Timmyho do cirkusu. Ve čtvrtek mi dávají Růžovku. V pátek jedu na čištění střev. A v neděli mi mají přijet rodiče. Hmm, neděle… Ta přeci jen zní dost dobře. Mohla by mě najít máma. To by jí tak patřilo za to, jak se na mě svojí výchovou podepsala.“

Pak si musíte vybrat i způsob, jakým se sprovodíte ze světa. „Tak jak to provedu? Bojím se výšek, takže skok z mostu nepřipadá v úvahu. Prášky nespolykám, protože se vždycky dávím. Z pohledu na krev je mi blivno. I ta zasraná trouba je na elektřinu. Mohl bych skočit pod vlak, ale to by sem třicet let nic nejelo. Asi by bylo nejlepší, kdybych si prostě vzal kvér, strčil si hlaveň do pusy a zmáčknul spoušť. Co kdybych se ale netrefil? Lidi by se mi smáli. Kdybych to přežil, zůstala by mi vzadu v hlavě obrovská díra. Ještě bych ji musel neustále zakrývat nějakým dementním kloboukem.“

„Ále co, tak já se prostě oběsím. To bude fajn. Teď ještě někde splašit provaz. Do háje, to je furt něco. Počkat, kus provazu mám v garáži. Ale je celý zasviněný od barvy a kolomazu. Ještě bych si zamazal krk. V Tescu mají tenhle víkend na provazy obří slevy. Alespoň bych za něj tolik neutratil. Na druhou stranu, co je mi po tom. Klidně to můžu vzít na kreditku a nikdy to nesplatit. Výborný, tak tohle máme vyřešeno. Oběsím se a Tesco mi to zacáluje.“

„Co dál? Dopis na rozloučenou. Kristova noho. Teď abych se nějak vyjádřil. Kdybych se dokázal vyjadřovat a jakkoliv komunikovat, nejspíš bych nedělal, co teď dělám. Kde je nějaká propiska? Člověk tady nikdy nemůže najít jedinou propisku. Neustále dětem omílám, aby nebraly ty propisky, co leží u telefonu, ale ony mě prostě neposlouchají. Frackové jedni. Co kdybych zabil i je? Že bych té sebevraždě udělal takové rodinné balení. Už! Tady je nějaká propiska. Co takhle si ji zabodnout do krku a mít to hned za sebou?“

„Takže, kam se píše datum? Vpravo nahoru? Vlevo? Tohle si asi nikdy nezapamatuju. ‚Pro toho, kdo tento dopis najde.‘ To zní dost neosobně, ne? ‚Drahá Marcel.‘ To ale zapomínám na děti. Ne, už to mám, ‚Nazdar, šunti! Hádejte, co jsem udělal? Že nevíte? Tak čtěte dál. Jak se vám vede? Doufám, že se máte famfárově. Já se famfárově nemám. Ale to vám při pohledu na moje tělo, visící na provazu od stropního rámu, asi došlo. To vy jste mě k tomuhle dohnali. Dokud jsem nepotkal vás, měl jsem se bájově. Doufám, že když jsem teď tuhej, tak jste šťastní. Podepsán: Mrtvola v téhle místnosti. P.S. Polibte mi prdel.‘“

Tohle by byl docela dobrý dopis na rozloučenou. Třeba takový spisovatel by se podle mě nikdy nedokázal zabít, protože by ten dopis celý rok bez ustání přepracovával. Snažil by se ho dovést k dokonalosti. Hrubá verze. Upravená verze. Třetí revize s úplně jiným koncem. Ve finále by z toho udělal návrh nového románu a zase by měl důvod žít.

Takže o takovýchto věcech já přemýšlím. Přijdou mi zajímavé. Sebevražda je zajímavá. Život všeobecně je plný zajímavostí, a právě proto bych já sám nedokázal sebevraždu spáchat. Až moc se tady na tomhle světě bavím. V první řadě pohledem na vás, přátelé. Sleduji vás, co děláte. Nic totiž není zajímavější než lidské chování.

————————–

1. George Carlin o jazyce

2. — o mužích a ženách

3. — o lidských poklescích a nešvarech

4. — o smrti

5. — o všem ostatním

Pages: 1 2 3 4 5