GEORGE CARLIN

O LIDSKÝCH POKLESCÍCH A NEŠVARECH

O VRAŽDÁCH A LIDSKÝCH PŘEČINECH: „Lidé dělají spoustu zajímavých věcí – například vraždí. V tomhle ohledu jsme mimochodem v celé živočišné říši jediní. Lidé jsou jediní tvorové na planetě, kteří za účelem osobního zisku – nebo potěšení, protože občas je to i sranda – vraždí zástupce vlastního druhu. Stejně tak jsme jediní tvorové na téhle planetě, kteří za účelem osobního zisku nebo potěšení vraždí zástupce jiných živočišných druhů. O tohle přeci jde lovcům – ti se ženou hlavně za zábavou. Takoví už lidé prostě jsou. Zajímavá to banda zabijáků.

„Dokonce jsme si vymysleli pár zbrusu nových způsobů vražd – třeba takový atentát. Víte, co je na atentátu nejzajímavější? Nejen že v cuku letu dokáže změnit výsledky průzkumů oblíbenosti a voleb, ale také stojí za povšimnutí, na jaké lidi my ty atentáty rádi pácháme. Už jste se někdy zamysleli nad tím, jakých lidí se tímhle způsobem zbavujeme? Téměř bezvýhradně jde o dobráky, co nám ostatním radili, abychom se měli rádi a žili spolu v míru a harmonii. Ježíš, Gándhí, Lincoln, Prezident Kennedy, Bobby Kennedy, Martin Luther King, Medgar Evers, Malcolm X, John Lennon… Všichni tihle lidé si nám dovolili říct, že bychom spolu měli více vycházet, a my je za to odpráskli. Střelili jsme je přímo do kebule, protože jak se tak zdá, na něco podobného ještě nejsme připravení. Asi nám to přijde příliš těžké. Pro všechno to naše plánování, jak se co nejrychleji pozabíjet, na nějaký mír a harmonii nejspíš nemáme čas.

„Kromě atentátu jsme ale vymysleli ještě mnohem účinnější způsob vraždění: genocidu. To znáte ne? To se povraždí celá skupina lidí jen proto, že vypadají odlišně, nemluví vaší řečí, a navrch ještě nosí jiné čepice. Už jste si toho někdy všimli? Kdykoliv někde vidíte konflikt dvou znepřátelených skupin lidí, tak je dost velká pravděpodobnost, že budou mít na hlavách různé čepice. Schválně to mějte na paměti, až budete zase jednou sledovat zprávy. Dost možná na tom něco je.

„Kdykoliv ale někde dojde na genocidu, začnou se po té zemi objevovat masové hroby. Pokaždé, když někde zabijeme nějakého šíleného diktátora a přijedeme paběrkovat do jeho země, tak tam objevíme tisíce a tisíce masových hrobů; hrobů lidí, kterých se ten diktátor zbavil. A všichni jsou z toho hnedka celí na větvi: ‚Pro Kristovy rány, masové hroby! Takové zvěrstvo!‘

„No… Jenže když vám nějaký magor pozabíjí tisícovku lidí, tak co jiného má s jejich těly asi tak dělat? Vykopat každému vlastní díru? Nasrat! To by přece byla děsná námaha. Vždyť by se to vůbec nevyplatilo. Ony se ty tisícovky lidí na jednom místě a v jednu chvíli vraždí v první řadě proto, že je to tak pohodlnější a efektivnější – pif paf a šup s nimi do jámy! Berte to tak, že ten diktátor měl alespoň dostatek slušnosti na to, aby je zaházel hrstkou hlíny. Mějte pro něj přece pochopení. Takový diktátor má plné ruce práce a i bez všeho toho vraždění musí neustále myslet na spoustu věcí – třeba na to, kdo usiluje o krk jemu samotnému. A tyhle lidi pak nechává sebrat, odváží je do vězení a tam je mučí!

„Tohle je další z té dlouhé řady činností, které jsme si jako druh vymysleli, a které člověka vždy zahřejí u srdce. Kromě všeho ostatního se navrch také mučíme! Znáte například ten úžasný způsob mučení, který si v Antice vymysleli Řekové? Občas ho také používali při vykonávání trestu smrti. Bude se vám líbit. Je to fakt něco!

„To si jednoduše vzali toho odsouzeného, narvali ho do jutového pytle, ten pytel pak zavázali na uzel a hodili ho do řeky. Ale – a teď přijde to nejlepší – ještě než ten pytel zauzlovali, tak k tomu odsouzenému dovnitř přihodili psa, opici a hada. Rozumíme? Psa, opici a hada – tomu říkám fantazie. Jen si představte, že v naprosté tmě sedíte až po krk ve vodě v jutovém pytli a vedle vás se topí opice. Myslíte, že by to všechno brala s ledovým klidem? Všichni víme, že to psisko by bylo nepříčetný strachy. A co se toho hada týče, ten by jistě se zájmem pozoroval všechnu tu aktivitu uvnitř pytle a sám by se mohl zachovat jakkoliv. Ať už by ale udělal cokoliv, docela určitě by k tomu nějakým způsobem využil svých zubů a jedu.

„A víte, co byste na místě toho obžalovaného dělali vy? Modlili se ke všem svatým, aby ten had uštknul opici a pes pak sežral toho hada. To byste potom zbyli jen vy a ten pes – nejlepší přítel člověka. Pěkně byste se bok po boku topili. Než byste oba umřeli, tak byste hafana třeba mohli naučit pár novým trikům. Naučit ho lehnout si na záda a hrát mrtvého by mohlo jít vcelku snadno, co myslíte? Ale tak… To byla jen taková hravá myšlenka.

„Jen tak na okraj doufám, že si všímáte, že všemi těmito činnostmi, o kterých se tu zmiňuji – všemi těmi vraždami, atentáty, mučením a genocidami –, se vyznačují lidé. Nikoliv zvířata – ta stvoření, jimž se cítíme tolik nadřazení. Tohle všechno děláme jen my.

„A co takhle se vrhnout na další z lidských aktivit, které nás tolik povznášejí na duchu? Téhle se sice již nevěnujeme tak často, ale bývaly doby, kdy byla hodně v módě: vzdávání lidských obětí. Po tomhle se mi skoro až stýská. Třeba takoví Aztékové lidské oběti úplně zbožňovali. A protože se v jejich vzdávání skoro nezastavili, tak jim to šlo náramně od ruky! Například kolem roku 1500 Aztékové obětovali během jediného obřadu celých 80 tisíc lidí. Pochytili jste to? Osmdesát tisíc lidí během jediného obřadu! A víte, při jaké to bylo příležitosti? Potřebovali vysvětit nově postavený chrám. Stačí jen trocha náboženství, a jak se člověk hned zabaví, což? Obzvlášť když je řeč o těch starších formách náboženství.

„A chtěli byste ještě vědět, jak ti Aztékové své oběti vraždili? Dělali to na veřejnosti uprostřed krásných ohromných náměstí, kde se na ně mohlo koukat dvacet třicet tisíc čumilů. V podstatě každou tu oběť vzali, položili ji na oltář, zaživa jí rozřízli hruď, vytáhli jí srdce a stále bijící ho zvedli nad hlavu, aby ho všichni viděli. Pochytili jste to všechno? Zaživa toho chudáka rozřízli, vyndali mu srdce a podrželi ho nad hlavou, dokud ještě bušilo. Víte, jak se takovým věcem říká? Divadlo. Tohle je stejný druh zábavy jako na divadle. A ačkoliv byl tento zákrok příliš hrubiánský na to, abychom ho mohli považovat za první vývojovou fázi srdeční bypassové operace, poměrně snadno si ho dokážeme představit jako počáteční formu programu na transplantaci orgánů.

„Aztékové… Lidé to byli stejní jako my. A k těmhle věcem navíc docházelo relativně nedávno. Teprve před pěti sty lety – Kolumbus už měl v té době dávno objevenou Ameriku. Tohle bylo jen trochu více na jih, dole v Mexiku.

„Alespoň že ta srdce nepřišla nazmar. Krátce po každém obřadu se totiž královská rodina – kdo jiný, že? – oddávala další z našich rozmilých činností: kanibalismu. Jen si to představte, že byste v puse přežvykovali nějakého jiného člověka. Sušené hovězí hadr! To by už člověk musel mít pořádný hlad! Občas na to ale dojde, že ano? I dnes se tu a tam stane, že někdo někoho sní. To se vám například kdesi v divočině ztratí skupinka turistů, po pár dnech jim dojdou všechny miňonky, a něčím se hlad přece zahnat musí… Tak proč ne třeba Štěpánem?

„Jak byste ale rozhodli, koho sníte nejdřív? Podle jakého klíče byste určili, koho si hodíte na gril jako prvního? Majznete po palici nejdřív nějakého vychrtlouna, protože je jak za dvě kudla a vy víte, že se vám neubrání; nebo se všichni seběhnete na toho jednoho kulturistu, protože je vám jasné, že z něj naděláte nejvíc steaků? I takovéhle věci musí lidi občas zvažovat.

„A uveďme si rovnou další z oněch rozkošných lidských zábav: nekrofilii. Co vy na to? To je teprve parádní kratochvíle, co říkáte? Dělat to s mrtvolou… Toho je sice schopný jen pár vyvolených, ale i tak se to děje. Dokonce častěji, než byste řekli. A děje se to výhradně mezi lidmi. Zvířata takovéhle věci nedělají. Zvířata svoje mrtvé nejebou. Třeba taková krysa v klidu udělá spoustu nechutností, ale mrtvou krysu prostě neošuká. Něco takového by jí ani nepřišlo na mysl. Jenom člověka napadne, že by se možná mohl vyspat s někým, kdo zrovna zemřel.

„Mně prostě tak nějak přijde, že jsme ti nejpodivnější tvorové na celé planetě. A pak se ještě divíme, že u nás nepřistávají žádní marťani, aby nás pozdravili a zeptali se nás, jak je. Mimochodem, víte, co je na nekrofilii nejlepší? Že na rande nemusíte nosit žádné kytky. Ty jsou totiž většinou už na místě. Není to hezké? A také dost výhodné…

„Lidé jsou jednoduše schopní čehokoliv, absolutně čehokoliv. O tom jsem přesvědčený. Proto mě třeba ani nijak nevyvedlo z míry, když si v Iráku začali na kameře uřezávat hlavy. Zatímco se u nás veřejnost děsila: ‚Ježkovy voči! Oni si tam řežou hlavy! To snad ne!‘ tak mě to nechávalo úplně chladným. Já jim spíš ještě říkal: ‚Co vás na tom tak překvapuje? Vždyť jde jen o další z mnoha forem extrémního lidského chování.‘

„Krom toho, co je komu do nějakého námezdného civilního dodavatele z Oklahomy, kterému někdo ufikne hlavu? Ať se jde vysrat! Mně je u prdele. ‚Hele, Jacku, jestli nechceš, aby ti nějaký magor upižlal kebuli, tak laskavě zůstaň v Oklahomě, jo? Zůstaň doma na prdeli. Co já vím, tak v Oklahomě si lidi hlavy neřežou. Jednou věcí jsem si ale jistý: Když si jako kdovíjaký machr připneš k pasu pistoli a suverénně si nakráčíš do cizí, válkou zmítané země, tak buď připravený na to, že se něco může semlít. Lidi jsou na takovéhle věci trochu hákliví, víš?‘

„A když už vás tu mám takhle všechny na jednom místě – vás dobré a bezúhonné lidi –, tak mi dovolte, abych vám položil jednu otázku. Jde o otázku mravní, nikoliv řečnickou, takže bych rád slyšel nějakou odpověď: Existuje nějaký morální rozdíl mezi tím, když někdo člověku, dvěma lidem nebo třeba pěti uřízne hlavu; a tím, když někdo odpálí raketu na nemocnici a zabije přitom kupu dětí? Má vůbec někdo dostatečnou autoritu na to, aby mi byl schopný na takovou otázku podat odpovědět? Mně totiž doteď od nikoho nepřišel ani jeden mail. Nikdo se mi s žádnou odpovědí dosud neozval, neposlal mi pohled, smsku, nic.

„Pokud vás někoho napadlo, čím to je, že mě tyhle věci – mučení, dekapitace a všechno to ostatní, co jsem zmiňoval – tolik zajímají a, řekněme, fascinují, tak to je tím, že pokaždé, když se ve světě něco takového stane, tak mi to zas a znovu připomíná, že lidé jsou v podstatě zvířata. Když na to dojde – když zajde do tuhého – tak se lidé začnou přirozeně projevovat jako prachobyčejná zvířata z džungle. Pořád jsme divoši a jako takoví se nijak nelišíme od kromaňonců, kteří před 25 tisíci lety v mladopaleolitických lesích žrali housenky přímo ze ztrouchnivělých klád. Jsme stejní jako oni.

„Ani naše DNA se za posledních sto tisíc let nijak výrazně nezměnila. Stále se necháváme ovládat mozkovým kmenem, naším pozůstatkem plazího mozku: uteč, nebo bojuj; zabij, nebo buď zabit. Rádi se necháváme hřát představou vlastní vyspělosti, protože například dokážeme sestrojit počítač, létat letadlem, plout pod vodou, psát sonety, malovat obrazy, skládat opery a tak podobně… Chcete ale svěřit jedno tajemství? Ve skutečnosti jsme se sotva vyplazili z té džungle. Jsme jen zpola civilizovaní tvorové s kšiltovkami na palicích a automatickými zbraněmi v rukách.

————————

DVOJÍ METR: „Ani v nejmenším se nezdráhám přiznat si, že ačkoliv žijeme ve skvělé zemi, tak máme pěkně divnou kulturu. Tohle je například asi jediná země na světě, která mohla přijít s nemocí, jako je bulimie. Nikde jinde byste nenašli tolik lidí, kteří nemají, co dát do pusy, zatímco jiní se v klidu nabaští a pak to celé záměrně vyvrhnou.

„Kde jinde by v návaznosti na fakt, že tabákové výrobky ročně zabijí na 400 tisíc lidí, vláda zakázala umělá sladidla? A proč? Protože nějakým výzkumníkům v laboratoři chcípla krysa. Kde jinde by majitelé obchodů se zbraněmi dostávali seznamy kradených platebních karet, ale ne seznamy zločinců a pošahanců? Teď se dokonce uvažuje o tom, že by se zakázal prodej plastových pistolek na hraní. Ale že by se nějak omezila výroba těch skutečných, do toho se nikdo nemá. Kde jinde alkohol zničí každoročně více životů než rakovina, ale média se vždycky mohou posrat pokaždé, když si nějaký sportovec šňupne čáru koksu. Tohle přece znáte, ne? Třeba takový The Time Magazine nebo Newsweek běžně dávají obrázky kokainu na obálku, zato reklamy na pivo a pálenky jsou fikaně rozprostřené všude uvnitř.

„Prostě tu jde o takový ten klasický americký dvojí metr. Říkáme jednu věc, ale děláme druhou. Na tomto principu je samozřejmě založen náš samotný stát. Dvojí metr se používal během celé naší krátké historie. Spojené státy v podstatě založila banda otrokářů, kteří toužili po nezávislosti. No nemám pravdu? Tihle výtečníci tedy pozabíjeli pár britských bělochů, aby si mohli nechat své zotročené africké černochy, aby tak měli čas na vyvraždění většiny indiánských rudochů a přesun na západ, kde ukradli velký kus země místním mexickým hnědochům a vyslali odsud letadlo s jadernou hlavicí, s jejíž pomocí se zbavili spousty japonských žluťochů. Víte, jak by mělo znít motto téhle země? ‚Řekněte nám barvu a my ji vymažem!‘“

————————

O NAKUPOVÁNÍ A HLOUPÝCH LIDECH: Lidi mají v hlavě nasráno. Člověk si o téhle zemi může říkat, co chce – a nechápejte mě špatně, já ji mám rád, líbí se mi všechny ty svobody, které jsme mívali, líbí se mi, jak se dnes někde musí stát nějaké neštěstí, abychom se začali zajímat jeden o druhého, a líbí se mi i to, že nás celý den ze všemožných úhlů zabírá nějaká ta kamera –, ale já ji stejně budu mít rád. Nežil bych v žádné jiné zemi, v žádné jiné době. Ať už si ale člověk o Americe říká, co chce – že je to země svobody, domov hrdinů a podobné kraviny –, jedno se jí nedá upřít: Žije tady pořádné množství totálních tupounů, hlupáků tak hloupých, že jim není rovno. Tenhle komentář se samozřejmě netýká tohoto publika. Do jednoho vypadáte moudře a rozumně. Zbytek venku je ale tak blbý, až by jeden brečel. Blbější než druhý nátěr.

Tímhle jen tak naprázdno nenadávám, nesnažím se jenom upustit páru. Mám ta tvrzení vypodložená důkazy. Prostě se mi zdá, že jen hodně hloupí lidé by mohli vzít takhle krásný kontinent, tu nádhernou americkou krajinu, kterou jsme zdědili – no, vlastně jsme ji ukradli Mexičanům a Indiánům… ale co, když jsme ji kradli, přeci jen byla hezká, překrásná, čistá… učiněný Ráj –, a udělat z ní to, co máme dnes. Rozhlédli jste se v poslední době kolem? Podívali jste se pořádně kolem sebe? Měli bychom se stydět. Pouze národ neosvícených dementů mohl tak krásnou zem vzít a přestavět ji do téhle současné podoby: do podoby obchoďáku. Udělat z ní obří zasraný obchoďák.

Víc nám z té krásné země nezbylo, přátelé. Kilometr za kilometrem tu máme obchoďák na obchoďáku. Máme tu velká obchodní centra i malá obchodní centra. Mezi dvěma velkými je většinou jedno malé, a mezi malým a velkým bývá sámoška. A do toho jsou všude parkoviště, benzínky, autoopravny, prádelny, laciné hotely, rychlá občerstvení, strip kluby a knihkupectví s porno-materiály. Amerika, krásná to zem. Jedna velká, transkontinentální, komerční stoka.

A co na to obyvatelé? Jaký mají sami Američané pocit z toho, že se z jejich země stal mezioceánský obchoďák? Podle nich je to, „Cé úpé supér, né?“ Jsou z toho na větvi, protože jestli Američané mají něco rádi, tak právě obří obchoďáky. Právě v nich mají možnost ukojit své dvě největší závislosti najednou: jídlo a nákupy. Milióny Američanů, kteří se tak tak drží při vědomí, se šoupou obchodními centry, nakupují a cpou se jídlem.

Obzvlášť to jídlo u nich vede, protože Američané jídlo přímo zbožňují. Smrtelně je přitahuje jakékoliv rychlé občerstvení. Hotdogy, corndogy, trojité cheesburgery se slaninou, fritované kostky másla namáčené ve vepřovém sádle a roztaveném sýru, masa na gril s majonézovou marinádou, smažené mozarellové koule – Američané sežerou všechno. Všechno. Absolutně cokoliv. Kdybyste prodávali marinované mývalí anály na špejli, Američané by si je koupili a zblajzli na posezení. Obzvlášť kdyby si je mohli namočit do másla a pokydat salsa omáčkou. Tahle země se rozprasečila až běda!

Zapomeňte na amerického orla. Víte, co by měla mít Amerika ve znaku? Obří mísu makarónů se sýrem. Ale vážně obrovskou, protože v téhle zemi je všechno XXL. Královské, extra velké a super jumbo, a to především samotní lidé. Už jste si všimli, jací lidé nám v téhle zemi žijí? Viděli jste, jak velcí někteří ti sráči jsou? Ty kysny sádla, co se sotva valí ulicí? Kristova noho! Obří hroudy nadbytečné protoplasmy, které se šinou obchody jako kolony mezistátních autobusů. Lidé v téhle zemi dorostli do nevídaných rozměrů. Mají obrovská břicha, monstrózní stehna a obří tlusté prdele.

Jsou tak velcí, že když se u některé takové machny zastavíte a zadíváte se na ni, po chvilce vás napadne, „Jak to ta ženská asi dělá, když se chce vysrat? Jak to zvládá? A jak si utírá prdel? Ví vůbec, kde má řiť? Té přece musí někdo pomáhat. Chodí zdravotníci kvůli takovým věcem na nějaké speciální kurzy?“ Hned vedle ní s talířem křupek a plnou hubou koláče samozřejmě stojí její zpomalený pan manžel, Franta Břišák, kterému se pivas vyvaluje nebezpečně nízko pod sponu na pásku. Mamlas, co si už od dob Nixona nevidí na šulína. A jak tam tak stojíte a nevěřícně na tuhle dvojku zíráte, vkrade se vám do hlavy jedna myšlenka: „Šukají tihle dva? Je ten chlap vůbec fyzicky schopný, aby ho do té ženské strčil? Strukturně se mi zdá vyloučené, aby ti dva dosáhli penetrace. Třeba ale dělají u cirkusu a jsou hodně ohební.“

Říkám vám, spousta lidí v téhle zemi by měla shodit alespoň pětadvacet kilo. Američané jsou neskutečně velcí. A v létě? Bůh nás ochraňuj. Když je v létě horko, do jednoho se tyhle velryby rvou do tříčtvrťáků. Ježíši Kriste, spasiteli a ochránče všeho dobrého, chraň mě před tlustoprdy ve tříčtvrťácích. Všichni mají tříčtvrťáky, obří břicha, tlustá stehna a tupá děcka. Každý z nich za sebou táhne dvojici dementních harantů. A celá rodinka má na sobě stejné tričko – tričko s nápisem, „Vedle mě stojí hovado.“ Jak se zdá, hovada se v téhle zemi naučila chodit po dvou. Kromě trička má navíc každý člen téhle famílie na zádech batoh, aby v něm mohli nosit hromadu debilních serepetiček. A jediný důvod, proč ty serepetičky musí nosit v batohu na zádech, spočívá v tom, že musí mít ruce volné, aby v nich mohli držet žrádlo a ládovat si ho do chřtánu. Batohy ale mají ještě z jednoho důvodu – aby si mohli koupit spoustu dalších nepotřebných srágor. Doma jich mají málo, takže se táhnou do výprodeje, aby si mohli koupit další. Všechny ty krámy pak přivezou na parkoviště, kde je nacpou do svého obřího, odporného SUVčka, které v sobě má spoustu místa nejen pro ty obří sráče, ale i pro všechny jejich nepotřebné krámy, a odvezou si je domů. Cestou se samozřejmě zastaví na troše želé a fritovaného těsta.

Tihle lidé jsou výkonní, profesionální, kompulzivní konzumenti. Konzum je pro ně zdrojem národní hrdosti. Berou ho za svou občanskou povinnost, za národní kratochvíli. K čertu s baseballem, všem jde jen o konzum. Nákupy jsou poslední ryze Americkou hodnotou. Lidé utrácí peníze, které nemají, za věci, které nepotřebují, aby si tak mohli přečerpat kreditku a nadosmrti splácet osmnáctiprocentní úrok z něčeho, co je stálo $12,50 a nelíbilo se jim to už ve chvíli, kdy si to přivezli z obchodu. Jak říkám, žádní géniové, milí zlatí, žádní géniové.

Když si ale s některým z nich o těchhle věcech promluvíte, když si ho oddělíte od skupiny, posadíte ho před sebe a rozumně se s ním pobavíte o jeho nízkém IQ, hloupém chování a špatných rozhodnutích, ten mamlas okamžitě začne vykládat o důležitosti vzdělání. To je pro tyhle vohnidráty odpověď na všechno: vzdělání. „Potřebujeme posílat více peněz do vzdělávání, víc knih, víc učitelů, víc tříd a škol. Potřebujeme děti více testovat.“ A když mu řeknete, „No, víš, tohle všechno už jsme zkusili, ale děcka ty testy stejně nejsou schopná napsat,“ odpoví vám, „Žádný strachy. Tak se prostě sníží bodová hranice pro postup.“ Přesně tohle se děje na spoustě škol. Vedení tam snižuje hranici úspěchu, aby od zkoušek nemuselo vyhazovat tolik dětí. Mají tím pádem lepší výsledky a škola je štěstím bez sebe. Jenže průměrná inteligence celé země tím zároveň klesne o dva tři body. Ani se nenadějeme a to jediné, co budou mladí potřebovat k přijetí na vysokou školu, bude tužka na psaní.

————————

O STRACHU Z BAKTERIÍ: Jednu věc Američani dělají vyloženě s gustem. Rádi vyměňují svou svobodu za pocit, pouhou iluzi, bezpečí. V současné době je Amerika plná neurotiků, kteří jsou posedlí zabezpečením, ochranou, zločinem, drogami, čistotou, hygienou a bakteriemi. To je taky věc, tyhle bakterie. Kde se najednou vzal ten všudypřítomný strach z bakterií? Všimli jste si toho? Jak média neustále informují o nejnovějších druzích infekcí – o salmonele, escherichia coli, ptačí chřipce, prasečí chřipce. A protože se Američané nechají snadno poděsit, dočista všem lidem z té mediální masáže jeblo, takže teď akorát tak všechno cídí, a postřikují spreji, jídlo si převařují a ve snaze vyhnout se jakémukoliv kontaktu s bakteriemi si alespoň desetkrát za den myjí ruce.

Celé je to k smíchu a lidé s tím zachází až za hranici přiměřenosti. Třeba ve věznicích, než vám píchnou smrtící injekci, musí vám ruku otřít dezinfekcí. No fakt. Je to pravda. Nechtějí totiž, abyste ještě chytli infekci. Ale tohle se dá ještě pochopit. Přece byste nechtěli nějakého grázla poslat do pekla nachcípaného. Z celé popravy by to vysálo sportovního ducha.

Strach z bakterií. Ti sralbotkové. Člověk si už ani nemůže koupit pořádný hamburger. Všechno maso se musí dopékat na uhel, aby někdo náhodou nechytnul otravičku. „Hele, ty sráči, kdes nechal svého dobrodružného ducha? Prostě to prubni.“ Víte, kolik lidí v téhle zemi ročně zemře na otravu jídlem? Devět tisíc, to je všechno. Jde o zanedbatelné riziko, tak to prostě riskněte, vy bando slečinek.

Krom toho, od čeho si myslíte, že máte imunitní systém? No přece od toho, aby vás chránil před bakteriemi. Jenže imunitní systém potřebuje praxi, aby nevyšel ze cviku. Potřebuje nějaké bakterie, na kterých se naposilovat. Takže když kolem sebe vybijete všechny bakterie a budete žít naprosto sterilní život, až k vám nějaká ta bakterie přeci jen dorazí, nebudete na ni připraveni. A teď klidně zapomeňte na ty obyčejné breberky. Co teprve až na vás někdo prskne nějaký supervirus, který vám z vnitřních orgánů nadělá hromadu sraček? Já vám povím, co se s vámi stane. Onemocníte a umřete. A dobře vám tak, protože jste byli slaboši a sami jste si oslabili imunitní systém.

Schválně vám teď povím jeden pravdivý příběh o imunizaci. Když jsem ve čtyřicátých letech vyrůstal v New Yorku, chodili jsme s kamarády plavat do řeky Hudson, která tehdy byla plná sraček. Čističky žádné nebyly, takže se všechny sračky odváděly do řeky, a my si do nich v létě chodili zaplavat, abychom se trochu zchladili. Tehdy se všichni báli dětské obrny. Každá rok na obrnu umřely tisíce dětí, ale víte vy co? V našem sousedství obrnu nikdy nikdo nedostal. Nikdy. Nikdo. A víte proč? Protože jsme chodili plavat do sraček a posilovali si tím imunitní systém. Obrna proti nám neměla šanci, protože jsme měli brnění ze surových splašků.

Já osobně se tedy před bakteriemi nijak zvlášť nebráním. Nestraním se lidí, co v autobuse popotahují a kašlou, neutírám telefonní sluchátka, nezakrývám toaletní prkýnko vrstvou papíru, a kdyby mi na podlahu spadlo sousto, zvedl bych ho a bez váhání sežral. To si pište. I kdybych zrovna stál u stánku na rohu ulice. V Kalkatě. Ve slumu. Zeblitém po novoročních oslavách.

A navzdory všemu tomuhle rizikovému chování skoro nejsem nemocný. Nemoci se mi prostě vyhýbají. Rýmy mě netrápí, na chřipky netrpím, hlava mě nebolí, problémy s trávením nemívám, a hádejte proč? Protože mám silný imunitní systém, který je zvyklý na neustálou zátěž. Můj imunitní systém je vybavený biologickým ekvivalentem několika plně automatizovaných útočných pušek s nočním viděním a laserovým zaměřováním. Nedávno si také pořídil krabici fosforových granátů, kazetových pum a tříštivých min. Když mi tedy bílé krvinky hlídkují v žilách a artériích, jestli náhodou nenarazí na nějakého cizince nebo jiného nechtěného hosta, tak jakmile uvidí jedinou bakterii, jediného vira, absolutně se s ním nemazlí. Vytáhnout svoje zbraně, nadělají z toho sráče cedník a pošlou ho k východu do tlustého střeva. Rychlý proces, žádné varování, žádné čtení práv nebo počítání do tří. První přestupek a prásk ho, letí do střev.

A když už jsme tak u mého tlustého střeva, chtěl bych vám říct, že si po každé velké potřebě ruce automaticky vážně neumývám. Myslíte, že to přežijete? Občas si je umyju, jindy ne. Víte, kdy si je myju bezvýhradně? Když si je poseru. Jindy ne. A víte, jak často se mi stává, že si ty ruce poseru? Maximálně tak dvakrát třikrát do týdne, ale to jako fakt maximálně. Možná o svátcích je to trochu častěji, pokud mi rozumíte.

A ještě jednu věc vám řeknu, mí milí vypucovaní přátelé: Sprchovat se člověk také nemusí každý den. Každý den je až příliš. Pokud nesportujete nebo dennodenně nepřicházíte do kontaktu s velkým množstvím odpadků a jiných sraček, tak se každý den sprchovat nemusíte. Bohatě vám postačí, když si očistíte čtyři základní oblasti: podpaží, prdel, rozkrok a zuby. A když na všechny čtyři oblasti použijete stejný kartáč, ještě tím ušetříte čas.

————————–

1. George Carlin o jazyce

2. — o mužích a ženách

3. — o lidských poklescích a nešvarech

4. — o smrti

5. — o všem ostatním

Pages: 1 2 3 4 5