Chris Stuckmann, „Problém současných akčních filmů“ 1/2

Screenshot from Youtube

K videu youtubeovského filmového recenzenta a komentátora Chrise Stuckmanna se rád vracím pokaždé, když někde uvidím akční film, jehož akce i přes veškerou snahu tvůrců, spoustu výbuchů, kulek, rozbitého skla a skřípění kol prostě nefunguje. Chris mi vždy pomalu a srozumitelně vysvětlí, čím že to vlastně bylo. Jasně, na Terminátoru: Genisys se mi nepozdával příběh, postavy také nestály za moc a nezranitelnost hlavních lidských hrdinů, kteří bez jakýchkoliv fyzických následků uhýbali kulkám a metali autobusová salta, mě přímo iritovala. A na čtvrtém Šíleném Maxovi mě naopak tak strašně uchvátily všechny ty reálné kaskadérské kousky, přehledná kamera, srozumitelný a přímočarý příběh a pocit, že výtečný záporák může hlavním hrdinům skutečně ublížit.

Díky Chrisovi si člověk také uvědomí, proč tak moc nefungovaly všechny ty ženské superhrdinské filmy, které na dlouhou dobu pohřbily veškeré naděje na další snímky s okostýmovanými hrdinkami. Tvůrci totiž velmi často ve snaze představit divákům „silné ženské postavy“ vytvořili nezranitelné kreatury se spoustou sex-appealu, ale bez osobnosti. K tomu připočtěte stylovost utrženou ze řetězu, slabé záporáky a akční scény, které po sobě nezanechaly jediný dojem, a máte v rukou recept na propadák. Ono ale nemusí jít jen o filmy superhrdinské. Vzpomínáte si na fantasy akční řežbu Sucker Punch od režiséra Zacka Snydera? Že se tohle veledílo tvůrci snažili prodat jako feministickou agitku, ale že v něm byla většina postav na pozici hypersexualizovaných objektů, v tuhle chvíli raději neřešme. Cítili jste při jeho akčních scénách nějaké napětí? Protože já ne. V momentě kdy hlavní postava dostala v prvním fiktivním světě herdu do břicha, odletěla sto metrů nazad, prorazila obří dubové dveře, spadla na kamennou podlahu a vyryla v ní tělem rýhu, jsem věděl, že tahle akce bude bez následků a maximálně na ní budu moci obdivovat „cool“ efekty a kameru.

Captain America: Winter Soldier, Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures, Falcon

A do třetice si Chris notuje s Brianem Lowrym v tom, že když dojde na speciální efekty, méně je někdy více. *ehm ehm filmy od studií Marvel a DC Comics ehm ehm Transformeři ehm ehm Hvězdné války: Epizody I-III* Ve druhém Captain Americovi například v samotném závěru střílí a bouchá, co jen střílet a bouchat může, ale já si z té počítačovými triky nadité scény nepamatuji téměř nic. Na co nezapomenu, je skvělá akční scéna se Samuelem L. Jacksonem prchajícím ulicemi Washingtonu ve svém chytrém autě. Jeden člověk, jedno auto, jedna honička. Nebo na tu klaustrofobní, výtahovou scénu, v níž je jeden člověk ve stísněném prostoru proti značné přesile… Nemůžu si pomoct, ale v porovnání s těmito scénami se mohou jít bouchající vzdušné letadlovky bodnout.

Prostě a jednoduše, tohle video se Chrisovi dost povedlo a určitě osloví i vás. Protože je ale poměrně dlouhé, rozdělíme si jeho překlad na dvě části. V té dnešní se podíváme na Chrisovy názory na příběh, hlavní hrdiny a záporáky a příští týden na ni navážeme kaskadérskými kousky, kamerou a zranitelností hlavních hrdinů.

Akční filmy dnes trpí, a to nejen co se jejich uměleckých hodnot týče, ale také v souvislosti s jejich výdělky z kin. Jistě, téměř každý superhrdinský film a jeho nesčetná pokračování dokáží z diváků vytřískat neskutečné peníze, avšak my se zde spíše zaměříme na čistě akční snímky. Podíváme se na to, jak se točí, a uvedeme si několik návrhů, jak je vylepšit. Samozřejmě jde jen o můj názor. Hodnocení filmů je subjektivní, takže moje postřehy nemusí oslovovat každého. Tak začneme.

—–

1. Příběh

—–

Nebezpečná rychlost, Photo © 20th Century Fox, LucernaFilm

Tohle je nejspíš ta nejdůležitější stránka každého filmu: Dokážou se diváci vcítit o příběhu? Obzvlášť u akčních filmů jde o naprosto základní a podstatnou věc. Čím to je? Většina zápletek akčních filmů se touto dobou již opotřebovala. Člověk se nemůže donekonečna dívat na to, jak nějaký echt zlý padouch vyhrožuje, že vyhodí celou planetu do povětří, nebo jak jiný, mocí posedlý zloun unese hlavnímu hrdinovi nějakého člena rodiny. Diváci to možná nejsou schopni s určitostí identifikovat, ale velmi snadno poznají, když na plátně vidí něco nového a neokoukaného – něco, co jim zvedne hladinu adrenalinu.

Podívejme se například na film Nebezpečná rychlost z roku 1994. Tento film má jednu z nejlepších akčních zápletek vůbec. V autobuse je bomba, která vybuchne, jestliže řidič zpomalí pod 50 mil za hodinu. To je celé. Stačí tak málo a máte v rukách dvě hodiny akce a napětí. Jde o úžasný koncept, protože hrdina snímku musí být neustále v pohybu. Nemůže si ani na vteřinu vydechnout. A diváci se mají po celou délku stopáže na co dívat a z čeho být unešení.

A co třeba jiný film s Keanu Reevesem, Matrix? Tento film má jeden z nejbezvadnějších příběhů, které se kdy na plátně objevily. Nejenže člověka strhla skvělá akce, ale Matrix mu zároveň představil svět, ve kterém nic nebylo takové, jaké se to zdálo. Samotnému filmu se podařilo nasadit většině z nás pořádného brouka do hlavy.

U.R.N.A. – Útvar rychlého nasazení, Photo © Universal Pictures, CinemArt

Dnešní akční filmy ale jako celek, zdá se, ztratily tuto schopnost vyprávět dobré příběhy. Téměř každý obsahuje ústřední zápletku zrecyklovanou z nějakého jiného a mnohem lepšího filmu. 96 hodin: Zúčtování je v podstatě naředěnou, lacinou verzí Uprchlíka s Harrisonem Fordem. U.R.N.A. je nevydařeným pokusem oživit kouzlo prvních Mužů v černém. Herkules: Zrození legendy je nestoudnou vykrádačkou Gladiátora a 300: Bitvy u Thermopyl. A ani nechtějte, abych začal s tou nekonečnou řadou předělávek typu RoboCop, Total Recall nebo Rudý úsvit: Nová krev.

Akční filmy vyžadují příběh, který je nejenom obydlený postavami, o něž mají diváci zájem a starost, ale také obsahuje zápletku, která je udrží napnuté jako struny. V Dobyvatelích Ztracené archy chtějí boží archu získat jak nacisté, tak Indy, a ani jedna strana se nezastaví před ničím. Tenhle příběh je jako dělaný pro spoustu akce, protože je v něm náš hrdina neustále v pohybu. Indy téměř nemá šanci zastavit se a vydechnout, díky čemuž si film udržuje tempo. Jestliže akční film neobsahuje zápletku, která nahrává rychlému toku vyprávění, někde je něco špatně.

—–

2. Hrdina

—–

Akční film bez jediné postavy, které bychom fandili, je donebevolající útok proti divákům. Hlavním hrdinou má být muž nebo žena, s nimiž divák musí za každou cenu navázat nějaký vztah. Jestliže se hrdina ocitne v nebezpečí, měli bychom lapat po dechu a rukama pevně svírat madla sedaček, ne se znuděně dívat na hodinky a odhadovat, kdy už přijdou závěrečné titulky.

Smrtonosná past, Photo © Twentieth Century Fox, Bontonfilm

Vezměme si například jednoho z nejtypičtějších akčních hrdinů dvacátého století, Johna McClainea, a porovnejme si tuto postavu ve dvou různých dílech Smrtonosné série – v tom prvním a v pátém. V původním filmu není John McClaine ani v nejmenším nezranitelný hrdina. Jde v podstatě o obyčejného muže, který se snaží znovu navázat vztah s manželkou. Kvůli tomu je také v Kalifornii, kde se odehrává děj příběhu. Nepřijel sem bojovat s teroristy. Když se tu ale objevili, on byl jediný, kdo se jim dokázal postavit. Na začátku filmu je McClaine pozvolna vykreslen jako člověk, který se bojí létání, který má problémy v manželství, a s nímž tedy mohou diváci soucítit a zajímat se o něj. Jakmile se rozjede samotná akce, chceme vidět, jak se mu bude dařit. V tuhle chvíli je totiž jeho zajatá žena tím posledním, co mu v životě zbývá. A on sám je poslední nadějí rukojmích v Nakatomi Plaza.

V pátém díle Smrtonostné pasti z tohoto McClainea zbyl pouhý stín. V celém filmu není jediný okamžik, kdy by náš hrdina nebyl absolutně nad věcí. V předchozích čtyřech dílech byl John McClaine roztomilý hajzlík, zato v téhle zhovadilosti se chová jako čistokrevný hajzl, jako takový ten klasický parchant, na kterého narazíte na ulici a kvůli kterému začnete pochybovat o budoucnosti lidstva. McClaine nejdřív praští obyčejného chodce do obličeje, ukradne mu auto, pak s ním nabourá tucty dalších aut, včetně jednoho, kde sedí úplně nevinná vyděšená žena. Předchozí filmy ze série tuhle postavu sice také charakterizovaly jako zmetka, ale byl to vždy zmetek, který měl starost o ostatní. Proto se také dal na dráhu policisty. Pátá Smrtonostná past na tohle všechno zapomněla, a na film se ve výsledku nedalo dívat.

Indiana Jones je všeobecně považován za jednoho z nejlepších filmových hrdinů vůbec a velkou zásluhu na tom má fakt, že jde o obyčejného člověka. O tomhle se budeme hodně bavit na konci tohoto povídání, ale podle mě právě v obyčejnosti postavy spočívá klíč k napsání nadprůměrné akční postavy.

—–

3. Padouch

—–

Terminátor 2, Photo © 1991 TriStar Pictures

Mezi kritiky a fanoušky se říká, že každý hrdinský příběh je pouze tak dobrý, jak dobrý je jeho padouch. A podle mě je to pravda. Podmanivý záporák bývá přesným opakem hlavního hrdiny, s nímž ho však přeci jen spojuje nějaká jedna věc. Považte například T-1000 z druhého Terminátora. S Arnoldem ho pojí to, že jsou oba terminátoři a mají oba zájem o Sarah a Johna Connorovi. T-1000 je ale technologicky mnohem vyspělejší, a navíc se nemusí řídit Johnovými rozkazy. To z něj dělá nejen velmi zajímavého padoucha, ale zároveň padoucha, jehož porážka je pro našeho hrdinu skutečnou výzvou.

Další takovou skvělou postavou je Joker ve skvělém krimi-dramatu – ano, přečetli jste si to správně – Temný rytíř. Pokud by mělo záležet čistě na fyzické síle, penězích a moci, Batman by Jokera okamžitě zašlápnul do země jako brouka. Naneštěstí pro Batmana však Joker přesně ví, kde může na našeho hrdinu psychologicky zatlačit, aby mu tak nejvíce uškodil. Ve scéně na policejní stanici, asi nejlepší v celém filmu, Joker Batmanovi vysvětluje, jak si jsou vlastně podobní. Říká mu, že je, „stejný šílenec jako já.“ Právě z tohoto důvodu je Joker nejenom jedním z nejlepších záporáku všech dob, ale zároveň může sloužit jako dokonalý příklad pro všechny scenáristy, jak správně psát silné antagonisty.

Casino Royale, Photo © United Artists Films / Metro-Goldwyn-Mayer, Bontonfilm

Dalším důležitou věcí, která má vliv na to, jestli padoucha lidé přijmou, je schopnost diváků porozumět jeho motivaci. Padouši jsou až příliš často zobrazováni jako karikatury, které pouze prahnou po penězích. Ti nejlepší záporáci se naopak vyznačují tím, že jejich jednání člověk bez problémů rozumí. Vezměme si například Le Chiffru z bondovky Casino Royale. Právě on dodnes zůstává mým nejoblíbenějším bondovským padouchem. Proč? Protože je snadné pochopit, proč dělá to, co dělá. Je finančně na dně a potřebuje peníze, protože mu vyhrožuje smrtí jakási mocná organizace. Nejde o nějakého zlounského mocipána, který si hladí kočku na klíně a není mu vidět do tváře. Le Chiffre nejenom představuje pro Bonda psychologickou hrozbu, ale také jde o skvěle propracovanou lidskou bytost.

Dalším skvělým příkladem je Darth Vader. Těsně po Císaři jde o nejhanebnějšího padoucha v celé galaxii. No ne? Ve skutečnosti jde o člověka, který sledoval, jak se mu celý život rozpadá před očima. Přišel o děti i o většinu svého těla. Původní trilogie Hvězdných válek je ovšem nezapomenutelná především díky jeho vztahu s Lukem Skywalkerem a díky lidskosti, která se skrývá pod tou helmou.

—————

Korekce: Lucifrid

—————