David Koranda
Jumpstar @ seznam.cz
——-
David Koranda
Co nás rok 2015 naučil 1/2
Photo by Frederik Smedenborn, Flickr, CC BY-NC 2.0
Ještě než se nám nový rok pořádně rozjede, co takhle že bychom se ohlédli za tím, co nám ve světě filmu a televize nadělil ten předchozí? V tomto článku si uvedeme devět postřehů o vývoji současné hollywoodské produkce. Některé budou mít spíše formu osobní glosy či názoru, jiné budou postavené na faktech. O každém ale můžete vesele debatovat dole v sekci komentářů.
—–
Zajeté značky jedou
—–
Suhad Obeidi, „Změna muslimských příběhů v Hollywoodu“ 2/2
Photo by Frank Boston, Flickr, CC BY 2.0
Abychom se ale vrátili k Suhad Obeidi, ta v podobném kontextu napsala svůj článek pro portál Hollywood Journal. Vydala ho krátce po Oscarech za rok 2013, v nichž byl v kategorii Nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli nominován Barkhad Abdi za Kapitána Phillipse, a protože to byl pro muslimské herce tehdy poměrně hezký rok, snaží se svůj text psát optimisticky. Kdo ví, jakým tónem by ho psala dnes. Od začátku roku 2014 se toho totiž k lepšímu až tolik nezměnilo. Po Barkhadu Abdim se slehla zem a ani ta dvojice filmů, o které se Suhad zmiňuje, se nijak nezapsala do historie kinematografie. Reprezentace muslimů není v amerických filmech o mnoho vyšší, než bývala, a pozitivní vyobrazování už tuplem ne.
Suhad Obeidi, „Změna muslimských příběhů v Hollywoodu“ 1/2
Photo by logan hicks, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Kombinace upozaďování, vybělování a favorizace negativních stereotypů je v Hollywoodu nebezpečnější než cokoliv jiného, a nikde to asi není vidět lépe než na příkladu blízkovýchodní, muslimské menšiny. Herců s arabskými předky zde pracuje jen velmi málo. Saïd Taghmaoui, Omid Djalili, Shohreh Aghdashloo, Barkhad Abdi, Sarah Shahi, Rami Malek, Riz Ahmed, Nasim Pedrad, Aasif Mandvi či Hasan Minhaj patří mezi ty nejznámější, ale ani oni nejsou kdovíjaké celebrity. Ostatně kolik jich znáte podle jména? A proč tomu tak je? Mňo, protože se nevypráví dostatečné množství příběhů, které se buď odehrávají na Blízkém východě, nebo mají jako hlavní postavu někoho s tamními kořeny. Nenatáčí se jich dost na to, aby si pro sebe daní herci dokázali najít dostatečné množství plnohodnotné práce, která by jim poskytla příležitost se vypracovat.
Tvary tváří, krásné tvary 2/2
Na vlásku, Photo © Walt Disney Pictures, Falcon
Ne náhodou pocházel citát o nutnosti animovat hrdinky v první řadě jako (kulatě) krásné od člověka, který pracoval na filmu Ledové království produkovaném studiem Disney. Nezarazilo vás někdy, jak moc si jsou Elsa s Annou podobné? Ano, mají to být sestry, ale stejně – stejný tvar obličeje, stejný tvar očí, stejná ústa, stejná postava. Jen vlasy a líčidla mají jiné. A jejich matka vypadá, jako by se rozmnožila mitózou, jako by k jejich zplození vůbec nepotřebovala pana krále. Ale budiž, jde o jeden film, o jednu rodinu. Není ale zvláštní, že ten samý obličej má i Locika z Na vlásku? A že ho má i Honey Lemon z Velké šestky? Co se tu děje? Že by u Disneyho zlenivěli a začali své ženské postavy „animovat“ přes klávesy CTRL+C a CTRL+V? No, v podstatě ano…
Tvary tváří, krásné tvary 1/2
Photo by Stuart Williams, Flickr, CC BY 2.0
Vizuální jazyk dokáže být pěkná potvora. Představte si, že máte animovat nějakou postavu a pořádně nevíte, jak má vypadat. Na barvy se můžete spolehnout jen zčásti, protože jejich význam se liší kulturu od kultury. Modrou asi bude většina národů chápat jako barvu chladnou, žlutou hřejivou a červenou jako silnou, až agresivní. Zatímco u nás je ale například bílá symbolem čistoty a míru, v Japonsku jde o barvu smrti. Za to, že je zelená barvou závisti, vděčí západní kultury Shakespearovi. Zato v pouštní Africe nejspíš o nějakém Třasoštěpovi mnohde neslyšeli a kvůli permanentnímu suchu pro ně bude zelená v první řadě barvou flóry a života. A tak dále. Barva je tedy, co se využití jako prostředku charakterizace postav týče, poněkud nevyzpytatelná. Co ale tvar? Dal by se charakter postavy vizuálně naznačit jejím tvarem, například tvarem její tváře? Ano, dal. Je tu však pár velkých ale…
Chris Stuckmann, „Problém současných hororů“
Screenshot from Youtube
S Chrisem Stuckmannem jsme se setkali již v ÚTESovském článku o problému dnešních akčních snímků. Nyní si na tento text / toto video navážeme překladem jeho o pár týdnů staršího brášky pojmenovaným „Problém současných hororů“. Stejně jako tomu bylo u akčních filmů, Chris se i zde pídí po důvodech, které stojí za mizernou úrovní takové spousty současných mainstreamových hororů, a i zde přichází s několika nápady a návrhy.
Geena Davis, „Dva snadné kroky, jak se zbavit sexismu v Hollywoodu“
Photo by ITU Pictures, Flickr, CC BY-NC 2.0
Někdo si Geenu Davis možná vybaví z Thelmy & Louise, Beetlejuice, Myšáka Stuarta Littla nebo Mouchy, někdo z toho propadáku, který málem natrvalo pohřbil celý žánr pirátských dobrodružství, a někdo možná z jedenácté řady Chirurgů, kde Davis hrála v několikadílném příběhovém oblouku doktorku, která přišla… a odešla. *Uf! Spoilery!* Geena ovšem není pouze herečka. Kromě produkování a občasného psaní scénářů také vede Institute on Gender in Media, tedy institut zkoumající postavení mužů a žen v médiích. V rámci tohoto institutu je právě Davis zodpovědná za některé ze statistických údajů zmíněných v článku o ženách v Hollywoodu – kolik procent žen se objevuje před kamerou, v jakých rolích, kolik za kamerou, na jakých pozicích apod.
Chris Stuckmann, „Problém současných akčních filmů“ 1/2
Screenshot from Youtube
K videu youtubeovského filmového recenzenta a komentátora Chrise Stuckmanna se rád vracím pokaždé, když někde uvidím akční film, jehož akce i přes veškerou snahu tvůrců, spoustu výbuchů, kulek, rozbitého skla a skřípění kol prostě nefunguje. Chris mi vždy pomalu a srozumitelně vysvětlí, čím že to vlastně bylo. Jasně, na Terminátoru: Genisys se mi nepozdával příběh, postavy také nestály za moc a nezranitelnost hlavních lidských hrdinů, kteří bez jakýchkoliv fyzických následků uhýbali kulkám a metali autobusová salta, mě přímo iritovala. A na čtvrtém Šíleném Maxovi mě naopak tak strašně uchvátily všechny ty reálné kaskadérské kousky, přehledná kamera, srozumitelný a přímočarý příběh a pocit, že výtečný záporák může hlavním hrdinům skutečně ublížit.
Adaptace úmrtí v 5. řadě Hry o trůny 1/3
„Všechny smrti v Písni ledu a ohně označené štítkem,“ Photo by Adam Rifkin, Flickr, CC BY 2.0
Když jsme si v době původního vydávání článku o adaptaci Hry o trůny psali, že „změn budou obzvlášť v páté a šesté sérii desítky, protože se Martinův příběh v této části rozvětvil natolik, že by jinak bylo naprosto nemožné jej adaptovat,“ nikdo nemohl tušit, jak moc bude toto tvrzení pravdivé. Právě v průběhu páté série lidem konečně došlo, že kniha a seriál nejsou jedno a to samé, že si obě média jdou do určité míry vlastní cestou. Spousta fandů však toho zjištění brala jako negativum a zbytečně dokola rozebírala, oplakávala a nadávala na každou změnu: „Tahle postava měla být jinde.“ „Tenhle chlap měl ještě žít.“ „Tihle se přece ještě nesetkali.“ „Takhle to v knihách nebylo.“ „Ti to teda domrvili.“ Dokolečka dokola, stále ta samá pohádka.
Kyle Anderson, „Jsem muž a chtěl bych vidět film o superhrdince“
Photo by JD Hancock, Flickr, CC BY 2.0
První Spider-Man, první Nolanův Batman a první X-Meni novodobou vlnu komiksových filmů odstartovali, Temný rytíř a první Avengeři se dotkli pomyslného vrcholu a nyní se Hollywood snaží na této komiksové superhrdinské vlně dojet, jak nejdál to jen půjde. Jistě, komiksové filmy se točily i v desetiletích před úvodní pěticí – člověka napadají série snímků o Supermanovi a Batmanovi, Daredevil, Blade, Spawn, Vrána apod. –, ale u těch šlo o ojedinělé případy nízko- až středněrozpočtových výplachů (kromě Vrány, na tu se koukněte), které se nedají považovat za všeobecný trend.