CROWE, BOND & KLEOPATRA

Abychom ještě lépe poznali, jaký vztah mezi sebou měli jedna z vedoucích studia Sony Amy Pascal a producent Scott Rudin, jací to jsou lidé, a jak jednají s ostatními hollywoodskými osobnostmi, a abychom si názorně ukázali, jak probíhá zákulisní příprava a vývoj hollywoodských filmů, podíváme se nyní velmi zblízka na tři připravované velkofilmy, jež se studio Sony chystá uvést v kinech v letech 2015 a 2016: snímek Deep Tiki Aloha natočený pod režijní taktovkou Camerona Crowea, nového Bonda s podtitulem Spectre a velkofilm Kleopatra, v němž má hlavní postavu ztvárňovat Angelina Jolie. Proč zrovna tyto tři snímky? Protože studio při jejich vývoji narazilo na takové problémy, že to při cracknutí sonyovské počítačové sítě a následném nahrání interních dat na internet k sobě okamžitě připoutalo pozornost, takže se o nich v médiích hovořilo nejvíce.

Ještě než se vrhneme na samotnou trojici oněch filmů, hodilo by se říci pár slov úvodem: V první řadě je třeba zmínit, že většina dat, která byla díky crackerům zveřejněna, je údajně velmi fádní. Pokud byste měli soudit podle své vlastní pracovní korespondence, asi byste dali tomuto tvrzení za pravdu: Ať už člověk dělá v jakkoliv úchvatném oboru, zprávy řešící každodenní drobnosti jsou nezajímavé a po čase víceméně nudně jednotvárné. U těchto tří snímků se však vyskytly problémy tak závažné, že je řešily desítky lidí po dobu mnoha týdnů a měsíců. Donekonečna se o nich debatovalo, lidé ztráceli nervy a jejich frustrace občas dávala prostor nevhodnostem, producenti a herci jednali jeden druhému za zády, věšeli si bulíky na nos. Zároveň však z uvedených e-mailů místy překypuje humor a hravost a na čtenáře mezi řádky pokukují tu sympatické, tam svérázné charaktery jejich autorů.

Prostě je vidět, že ty zprávy psali lidé. To možná zní jako velmi vágní provolání, avšak v prostředí, kde je upřímnost ekonomicky nebezpečná komodita, kde není radno přiznávat neúspěch a kde se tedy jakýkoliv diskurz musí ze zásady nést v rovině samých pozitiv… V takovém prostředí se lidem příliš nedaří. Lidé jsou omylní a mají vlastnosti a názory, které se nemusí každému líbit. Jakmile jim však přikážete být za každou cenu pozitivní, předepíšete jim, o čem smí a mají mluvit, co a jak dělat… tehdy přestanou být lidmi a stanou se z nich stroje. Neomylné, dokonalé… stroje.

Například taková herečka Jennifer Lawrence je člověk, protože se nebojí šklebit, mluvit o pizze a o střevních potížích, o tom, jak moc si ve filmech připadá jako trol, protože občas zakopne a nabije si pusu. Oproti ní třeba zpěvačka Taylor Swift je stroj, protože má na kameře permanentní usměvavý škleb, polovinu času mluví o tom, jak moc má ráda své fanoušky, a druhou o tom, jak moc miluje muziku, a protože denně tráví hodiny svého času úpravami svých instagramových fotek k naprosté dokonalosti. E-maily Jennifer Lawrence mě proto nezajímají, jelikož nemám pocit, že bych se díky nim o Jennifer dozvěděl více, než o ní potřebuji vědět. V případě Taylor Swift mě však v koutku mysli občas napadá, jaká asi tak ve skutečnosti může být. Její dokonalý, vycizelovaný mediální obraz sebe sama totiž zkrátka a dobře nemůže odpovídat realitě.

A stejný jako Taylor Swift byl i Hollywood – minimálně do chvíle, než severokorejští (?) crackeři studiu Sony násilím strhli z obličeje tuto masku. Hollywood byl dokonalý, respektive se tak alespoň snažil tvářit, zato teď… Teď je lidský a v tomto směru možná o trochu přístupnější, o trochu sympatičtější. Možná.

Pojďme se tedy podívat na ty tři ohlašované filmy, abychom si mohli udělat vlastní obrázek. Začneme oním bezejmenným snímkem Camerona Crowea, poté se pustíme do připravovaného Bonda a na závěr si do detailu rozvedeme a rozšíříme Joliinu Kleopatru. Kdo se bojí spoilerů, bát se nemusí. Informací se sice v oněch vypuštěných balíčcích objevilo tolik, že by se člověk na tyto snímky ani nemusel dívat, ale já nebudu zmiňovat nic, co by vám mohlo příliš zkazit překvapení.

Aloha

Cameron Crowe býval v Hollywoodu žádanou komoditou. V roce 1996 natočil snímek Jerry Maguire, třetí ve své kariéře, který natolik uchvátil kritiku, že si vysloužil pět nominací na Oscara a Cuba Gooding Jr. si za něj sošku americké Akademie filmového umění a věd skutečně odnesl. V roce 2000 následoval kritikou stejně nadšeně přijatý film Na pokraji slávy a o rok později Vanilkové nebe s Tomem Cruisem a Penelope Cruz, jehož přijetí už bylo poněkud rozpačitější, ale film při rozpočtu $68 miliónů vydělal miliónů dvě stě, takže tak jako tak šlo o úspěch. Cameron si pak dal na čtyři roky pauzu.

Když v roce 2005 představoval svůj nový film Elizabethtown, očekával se od zdatného režiséra velký návrat na výsluní. Místo toho si však Crowe uřízl pořádnou ostudu. Kritika film strhala a při rozpočtu $45 miliónů (bez nákladů na reklamu) musely dvaapadesátimiliónové výdělky z kin produkující studio Paramount Pictures hodně bolet.

Crowe však v sobě stále měl potenciál. Stačilo jen najít ten správný projekt. V roce 2008 se zdálo, že přesně to se podařilo – v červnu toho roku bylo ohlášeno, že Crowe bude pro produkující společnost Columbia Pictures, jež spadá pod studio Sony, podle vlastního scénáře točit film Deep Tiki. V hlavních rolích této havajské akční romance o zbraňovém poradci se měli objevit Ben Stiller a Reese Witherspoon. Začátek natáčení, jenž měl přijít v lednu 2009, však byl tak dlouho odkládán, že hercům došel čas a oba dva museli kvůli dalším závazkům od projektu odstoupit. Deep Tiki byl bez jediného slova vysvětlení uložen v podstatě k ledu. Cameron Crowe v následujících čtyřech letech natočil videoklip k písni The Fixer, dokumentární filmy The Union a Pearl Jam Twenty a v roce 2011 snímek Koupili jsme ZOO. Celé čtyři roky také údajně piloval scénář Deep Tiki.

Projekt se konečně znovu rozjel až v roce 2013. Přišel sice o svůj název – Deep Tiki byl zavržen a z filmu se až do začátku února 2015 stal Nepojmenovaný projekt Camerona Crowea – ale do hlavních rolí byli najati Bradley Cooper a Emma Stone; do vedlejších potom Rachel McAdams či Bill Murray. Na film se dokonce podařilo najít finance, natočit jej a stanovit mu předběžnou premiéru na rok 2015. Zatím všechno dobré, ne? Ne tak docela. Hotová verze snímku byla 13. listopadu 2014 promítána na dvou místech: v New Yorku a na Huntington Beach v Kalifornii. Amy Pascal se zúčastnila kalifornského promítání a okamžitě jednomu ze svých kolegů ze studia Sony poslala tento e-mail, který jasně naznačuje, že sama ví, že ze strany Camerona Crowea bohužel opět nepůjde o žádné veledílo:

Photo by Neighborhood Nini, Flickr, CC BY-ND 2.0

Pascal: Je to stejné jako posledně, prostě katastrofa. Už to nemá cenu řešit. Nedá se to napravit. Cameron na tom nic nezměnil. Diváci nemají ve filmech rádi postavy, které flirtují s ženatými lidmi, ani ženaté lidi, kteří flirtují s ostatními. Ta věc se satelitem nedává smysl. Ta věc s bránou taky ne. V životě už nezačnu natáčet film, jestliže bude scénář takováhle slabota. Tohle přece všichni víme. A je mi jedno, jak moc mám ráda režiséra nebo herce, co jsou u toho projektu napsaní. Se špatným scénářem se prostě dobrý film absolutně nedá natočit, nikdy.

Jakkoliv mám filmy ráda, na tohle se prostě nedá dívat. Na druhou stranu marketingová oddělení v obou studiích alespoň mají s čím pracovat. Ten film vypadá draze a blyštivě. Máme v tomhle filmu hodně peněz, takže to prostě musíme nějak dobře podat. Scott [Rudin, producent filmu] se jedinkrát nešel podívat na plac. Ani nám nijak nepomohl ve střižně. Ani s úpravami scénáře.

Když už jsme tak u toho marketingového oddělení, to si vypracovalo posudek, v němž vyhodnotilo, jakému druhu diváků se film na oněch počátečních projekcích líbil. Dá se předpokládat, že od této zprávy by se nějakým způsobem mohla odvíjet reklamní kampaň, trailery, plakáty… tyhle věci známe:

„Reakce newyorského obecenstva byla výrazně odměřenější. Šlo o sofistikovanější skupinu, než jaká přišla na Huntington Beach, což mělo na jejich chladnější odezvu jistě určitý dopad. Lidé s nižším vzděláním totiž na film během všech dosavadních projekcí reagovali mnohem kladněji. I přesto však Newyorčané napříč všemi demografickými skupinami, včetně těch s vícerem univerzitních titulů, nakonec filmu udíleli všeobecně o něco smířlivější hodnocení než diváci z Huntington Beach.“

Osobně si to vykládám tak, že „film je špatný, líbí se pakoňům, ale chytráci mu dávají ze shovívavosti o trochu lepší známku.“ To vše zabaleno do politicky korektního jazyka a (pokud možno) skryto před zrakem veřejnosti. Crowův ztracený režisérský um by snad vysvětloval tuto kratičkou konverzaci s Amy Pascal: Na konci listopadu 2014, těsně před cracknutím systému studia Sony, se Crowe dozvěděl o potížích, které postihly chystaný snímek Jobs. Tou dobou bylo sice dávno pevně ujednané, že Jobse bude režírovat Danny Boyle, ale to Camerona Crowea nijak neodradilo od toho, aby Amy Pascal jen tak napsal žádost o zvážení své magnificence. Času měl ostatně habaděj – svůj příšerný snímek měl hotový a další byl v nedohlednu. Reakce Amy Pascal je k nezaplacení:

Crowe: Jsem připravený režírovat Jobse!

Pascal: Ahoj, jak se máš?

Crowe: Myslím to vážně. Výborně jsem se o tom pobavil s Arnonem, Bradleym a Mikem D, takže kdybys mi chtěla poslat nějaký prezentační trailer, rád se na něj podívám.

Amy Pascal se mu již neozvala.

Bond 24: Spectre

Takové radosti bylo na Starém Bělidle, když novinky o čtyřiadvacáté Bondovce plnily stránky všech magazínů! Studio Sony se stranou marketingové kampaně nechalo inspirovat marvelovským modelem a všechny informace o chystaném a napjatě očekávaném snímku uveřejnilo či potvrdilo najednou během samostatné ohromné reklamní akce. Na začátku prosince se tedy fanoušci dozvěděli, že podtitul Spectre bude sloužit jako samostatný název snímku; že ve filmu vystoupí kromě starých známých i matrixovská Monica Bellucci, adelovská Léa Seydoux, marvelovský Dave Bautista, tarantinovský Christoph Waltz či Andrew „Moriarty“ Scott; nebo že scenáristou projektu je John Logan, který se podílel na skvělém scénáři k předchozímu dílu série. Kromě toho bylo odhaleno Bondovo nové auto a značka jeho drinku / dalšího sponzora filmu. Prostě to byla velká akce a fandové se nového filmu už nemohli dočkat.

Cracknutí Sony jim trochu toho entusiasmu možná vzalo, jelikož se ukázalo, že studio stranou snímku řešilo ve stádiu před-produkce dva zásadní problémy: jeho neuvěřitelně nabobtnalý rozpočet a scénář, díky němuž se film ve třetím aktu rozplizává a ztrácí hlavu a patu. Ani jeden z těchto problémů však není tak závažný, že by na film, až uzraje doba, nemělo cenu chodit. Důvody jsou pro to hned dva:

– 1) Skyfall vydělal 1,1 miliardy dolarů a od Spectre se očekává to samé, ne-li ještě vyšší částka, takže si všichni zúčastnění určitě budou dávat záležet, aby něco nepokazili a aby dostáli vysokým očekáváním fanoušků.

– 2) Scénáře se často upravují až do samotného natáčení dané scény, takže sebevětší před-produkční obavy zdaleka nemusí věštit žádnou finální katastrofu.

Je ovšem zajímavé podívat se, jakým způsobem se připravují hollywoodské blockbustery; snímky, na něž chodíme, a jejichž produkce je většinou v médiích prezentována jako hladká a bezproblémová.

Začněme u toho rozpočtu: Když se do světa dostala informace o tom, že Avatar stál 247 miliónů dolarů, lidé si sice ťukali na čelo, zároveň ale uznávali, že ty triky musely něco stát. To samé u Hobita, kde každý díl trilogie vyšel na 250 miliónů. A teď si schválně tipněte, na kolik se odhaduje rozpočet Spectre. Kdo hádal 300 miliónů dolarů a výš, může se poplácat po zádech. Co může stát takové peníze, nikdo neví. Film se má sice částečně natáčet v Mexiku, Maroku, Rakousku a Itálii, ale většina produkce se odehraje v londýnských studiích. A trikových scén ve Spectre asi také nebude tolik jako v Avatarovi či Hobitovi.

S tou částkou nicméně studio počítá. Jenže se mu příliš nelíbí, takže se ji všemožně snaží snížit. Prezident distribuční firmy Metro-Goldwyn-Mayer Jonathan Glickman píše v jedné poznámce ve scénáři: „Na to dramatické finále v dešti zapomeňte. Bez deště se sníží náklady na vizuální/speciální efekty. A navíc je tam další souboj ve vlaku! Tak alespoň použijte místo čtyř vagónů jen tři.“ V jiných poznámkách se zmiňuje „zjednodušování struktury filmu“, což můžeme chápat jako vyškrtávání scén, které nejsou podstatné pro děj, a jejichž natočení by akorát vyšlo na velké peníze. Vzpomínáte si například, jak jsme si to samé povídali v článku o adaptaci Hry o trůny o oné scéně s řetězem, která musela být kvůli financím bez řetězu? Jedna poznámka ke scénáři Spectre proto například praví: „Tady musíme vystřihnout 20 stránek a celá tahle velká scéna musí jít do háje.“ Takže se necháme překvapit… Překvapit, jak ten film nakonec bude vypadat, kolik v něm bude efektů, ale především, kolik vagónů bude mít ten vlak!

A můžeme se přesunout k samotnému scénáři: Vzpomínáte, jak bylo oznámeno, že ho napsal spoluautor scénáře ke Skyfall John Logan? No… Logan možná napsal první verzi, jenže ta se studiu příliš nezamlouvala. Jeho dílo tedy putovalo k rukám jeho bývalých kolegů, s nimiž napsal Skyfall, Nealu Purvisovi a Robertu Wadeovi. Ti jej upravili, odevzdali a… studiu se tato verze pořád nezamlouvala. Scénář proto v říjnu 2014 putoval dál, tentokrát k jakémusi Jezovi Butterworthovi, který se měl postarat o jeho oživení. Butterworth oživil, co mohl, a… studio stále nebylo spokojené. Scénář proto procházel velkými úpravami údajně až do konce listopadu. Samotný film se začal natáčet v polovině prosince.

Největší kámen úrazu spočíval v očích studia ve třetím aktu snímku. Předchozí dva – a na tom se shodovali naprosto všichni – jim přišly výborné. V oněch prvních dvou třetinách Bond (nebojte, budu mluvit obecně a vyhnu se zásadním spoilerům) v úvodní akční sekvenci v podstatě zdemoluje půlku jednoho města, pak dostane zadání mise, svede ženu muže, kterého zabil, dozví se o jakési teroristické organizaci, které musí překazit plány, vyspí se s mladou kráskou… taková ta bondovská klasika. „Prvních 100 stran je podle mě fakt skvělých,“ píše šéf MGM Jonathan Glickman. „Scénář má vtip, šťávu, emoce, a i ty základní nelogičnosti z něj byly odstraněny. A co se toho vyvrcholení týče, na zklamání jste mě připravovali, takže mě nepřekvapilo.“

O čem konkrétně Glickman mluví? Problémy nastávají s příchodem záporáka. Ten je podle poznámek studia takový nijaký, jeho motivace je špatně definovaná, jeho vztah s Bondem nucený a nepřirozený. Film po jeho příchodu ztrácí tempo a stává se z něj rozvleklá nuda: Bond se s ním setká, následuje vyčerpávající monolog plný detailů zápletky, Bond je mučen. Pak se mu ale podaří záporáka přesvědčit, aby ho dál nemučil a odjel s ním do Londýna (to kvůli získání jakéhosi dokumentu), kde ho nakonec zastřelí. Jedna z poznámek ke scénáři praví: „Hrozivých teroristických činů jsme ve filmech viděli už spousty. V našem finále by mělo jít o ten doposud největší. Určitě dokážete vymyslet něco, co by tu teroristickou organizaci tlačilo více než získání nějakého jednoho dokumentu.“ Jiná poznámka poukazuje na fakt, že, „ten film musí mít nějaký zvrat, a ne jen sérii slabých honiček a přestřelek.“ A poslední se pozastavuje nad způsobem zabití záporáka: „To jeho zabití… Kulka do hlavy? Já vám nevím. I na Bonda mi to přijde moc brutální.“

Než si řeknete, že ten film vlastně ani nemá cenu vidět, je třeba dodat, že tyto obavy a konverzace producentů a dalších zástupců Sony, které zde jsou uvedeny, pochází z října – tedy z doby, kdy se ještě upravovalo, co se dalo. Je tedy velmi dobře možné, že se všechny problémy do začátku natáčení stačily vyřešit. Doufejme…

Když už jsme ale u toho Bonda, pojďme si ještě říci pár slov k jedné zvěsti, jež se začala krátce po cracknutí studia Sony šířit internetem: Bude Spectre poslední film s Danielem Craigem? A bude nového agenta 007 hrát Idris Elba? Bude tedy nový Bond černoch?

Odpovědět na první otázku není vůbec snadné. Sám Daniel Craig si tuto roli přeje opustit již dlouho. Například v roce 2012 sdělil před premiérou Skyfall časopisu Rolling Stone, že „se z tohoto závazku snažím vykroutit v podstatě už od chvíle, co jsem se Sony podepsal smlouvu. Jenže ta smlouva byla hned na několik bondovských filmů a studio mě jen tak nepustí. Ale uvidíme, jak se bude dařit tomuhle dílu. Jestli to s ním dopadne katastrofálně, tak si s tou smlouvou někdo ještě s radostí vytře prdel.“

Skyfall vydělal naneštěstí pro Craiga 1,1 miliardy dolarů, od Spectre se očekává podobná cifra a Sony má Craiga smluvně zavázaného natočit ještě jeden bondovský film. Což ovšem neznamená, že se s ním další bondovka natočí. Spectre v podstatě končí klasickou scénou odchodu hrdiny do zapadajícího slunce (což vážně není spoiler – přece nikdo nečekal, že by tvůrci nechali Daniela Craiga natáhnout bačkory…), takže se v dalším díle čistě teoreticky vracet nemusí.

Čímž se dostáváme ke zbývajícím dvěma otázkám: O tom, že by byl Idris Elba velmi vhodný kandidát pro tuto roli, se spekulovalo již dlouho. Například Jamie Foxx v období premiéry Amazing Spider-Mana 2 médiím řekl: „Tuhle jsem na Idrise narazil a povídám mu, ‚Hele, z tebe by byl kurva dobrej James Bond, víš to?‘“ A Idris sám o roli projevil zájem. V rozhovoru pro server Reddit na otázku: „Kdyby vám nabídli roli Jamese Bonda, vzal byste ji?“ odpověděl: „Ano, kdyby mi ji nabídli, tak určitě ano.“  Jestli mu byla učiněna oficiální nabídka, zatím není jasné, avšak díky crackerům studia Sony vystoupil na světlo světa e-mail, který poslala na začátku ledna 2014 šéfka studia Amy Pascal bývalé výkonné viceprezidentce bondovské distribuční firmy Columbia Pictures Elizabeth Cantillon, v němž Pascal píše: „Novým Bondem by měl být Idris.“

Více kontextu sice žádná média neuváděla, ale spoustě obyčejných diváků i profesionálních komentátorů tohle málo stačilo k tomu, aby proti představě „černošského Bonda“ rozpoutali bouři negativismu. Obzvláště americký republikánský moderátor Rush Limbaugh na sebe dost upozornil (o což mu ze zásady jde), když ve svém radiovém pořadu prohlásil: „James Bond je postava, kterou vytvořil Ian Fleming. A je to bílý Skot. Tečka. Takovýhle má James Bond být. Jenže Hollywood se nám teď bude snažit vecpat Bonda ztvárněného – namísto bělošským Skotem – černošským Britem. Vím, že mě teď kdekdo obviní z rasismu, ale takhle Bond vypadat nemá.“ Ano, Limbaugh je rasista, a navrch pokrytec a idiot.

Idiot proto, že se sice tváří informovaně, ale ve skutečnosti jen tak plácá do větru. Bond totiž nebyl Skot od samotného počátku vydávání knižní série, ale Ian Fleming začal zmínky o jeho národnosti do svých knih vepisovat v podstatě až po úspěchu (skotského) herce Seana Conneryho v této filmové roli.

Pokrytec proto, že když agenta 007 hrál anglický herec Roger Moore (i Daniel Craig je Angličan), irský herec Pierce Brosnan, Australan George Lazenby či velšský herec Timothy Dalton, tak si ani půl slovem nepostěžoval. Ani jeden z vyjmenovaných herců se nepokoušel o skotský přízvuk, a někteří si dokonce nechali svůj vlastní (chápejte jako velmi specifický, ne-anglický). Takže v národnosti pro Limbaugha problém očividně nikdy nespočíval.

A právě proto je rasista – protože mu Elba vadí čistě jen proto, že je to černoch. Protože by ho nejraději kariérně omezoval pouze kvůli barvě jeho kůže. A ještě má tu drzost vymlouvat se na dodržování / porušování jakési neexistující tradice.

Další úhel pohledu mimochodem poskytly noviny The Daily Telegraph, které 9. ledna otiskly tento kratičký „článek“:

DOPISY REDAKCI: Proč jen teď musí být James Bond černoch?

Photo by Tom Woodward, Flickr, CC BY-SA 2.0

V posledních týdnech se hodně spekuluje o tom, že by měl být Idris Elba vybrán jako nástupce Daniela Craiga v roli Jamese Bonda. Jak ovšem spousta komentátorů správně podotkla, samotná představa, že by Jamese Bonda mohl hrát černoch, je naprosto směšná a absurdní! Ve Flemingových knihách se přece jasně píše, že Bond je bělošský mlékař ze Skotska jménem Sean (Diamanty jsou věčné, str. 94).

Přeobsadit roli Bonda hercem z nějaké rasové minority je však úplně jednoduše nerealistické. Rád bych proto producentům doporučil, aby se vyprdli na podobné politicky korektní kejkle a navrátili sérii k ostře realistickým počátkům bondovské série, v nichž agentovi 007 málem ufikne čůráka laser, jeho auto se za jízdy buď přeměňuje v letadlo, nebo zneviditelňuje, on sám vyletí do vesmíru, vystřelí půl tuctu nepřátel ze sedadla spolujezdce ve svém Aston Martinovi, za necelých třicet vteřin zneškodní jadernou hlavici, po příjezdu na pláž si svlékne neopren a odhalí, že pod ním má smoking, nebo s pomocí jedné obyčejné tužky vyvraždí celou základnu narvanou po zuby ozbrojených nepřátel. Udělat tedy z Bonda černocha by naprosto podrylo veškerou snahu předchozích tvůrců učinit z něj uvěřitelnou, vyváženou a komplexní postavu.

Sir Herbert Kolečko

Staré Bohnice, Cvokálkov

A ještě jeden typ názorů se po rozdmýchání těchto spekulací začal hojně objevovat: „Já proti černochům nic nemám, ale s tím obsazováním bílých rolí černochy se to dneska vážně přehání. Černej Bond, černej Perry White v Supermanovi, černej Heimdall v Thorovi, černej Human Torch ve Fantastické čtyřce – ještě tak dělat černochy z Gandalfa, Harryho Pottera, Magneta nebo Indiany Jonese. Co přijde dál? Černej Superman? Černej Batman? Černá Popelka? Kleopatra, kterou bude hrát tlustej záprtek, protože i on má právo objevit se v hlavní roli v nějakým filmu? Jděte s tímhle uslintaným sluníčkářstvím k šípku!“

Řádky nahoře představují rekonstrukci toho, co mi napsalo pár štamgastů na stránkách CSFD. Splácnul jsem sice dohromady několik komentářů od různých autorů, ale myšlenka (spolu s některými slovní obraty) zůstala zachována. Tak si nyní zkusme na tento druh názorů nějak smysluplně zareagovat a odpovědět:

Já proti černochům nic nemám, ale… — Vybavujete si, co v první sérii Hry o trůny říkal Benjen Stark Tyrionu Lannisterovi o tomto druhu vět? „Cokoliv člověk řekne před slovem ‚ale‘, neplatí.“

… s tím obsazováním bílých rolí černochy se to dneska vážně přehání… — Nepřehání. Právě naopak se tím tvůrci občas snaží vyrovnat misky vah a splatit dluh z minulosti. Zatím to moc nejde, protože hlavní role ve filmech se stále primárně píšou pro a obsazují bělochy. A těch pár vedlejších rolí, které občas někdo z milosti dohodí někomu snědému, nikoho tak moc nevytrhne. Krůčky kupředu to sice jsou, ale u toho to zůstává – u drobných krůčků. Do toho samozřejmě Hollywood stále vyběluje, co jen může. Takže, jinými slovy, kvůli pár kapkám netřeba řvát na celé kolo: „Slejvák! Bude povodeň!“

… ještě tak dělat černochy z Gandalfa, Harryho Pottera, Magneta nebo Indiany Jonese. Co přijde dál? — Tomuhle se, dámy a pánové, říká reductio ad absurdum čili dovedení za hranici absurdity. Jde o jednu z nejčastějších chyb v logice, o níž psali již antičtí filozofové Xenofanés, Sókratés, Platón či Aristotelés. Tehdy jí ještě říkali po svém eis atopon apagoge, ale na názvu až tolik nezáleží. Tetička Wiki tuto chybu popisuje následujícími slovy: „Jedná se o běžnou formu argumentu, která se snaží dokázat správnost nějakého tvrzení poukázáním na to, že jeho popírání vede k naprosto neudržitelnému či absurdnímu výsledku; případně dokázat nesprávnost nějakého tvrzení poukázáním na neudržitelný či absurdní výsledek vzniklý jeho přijetím.“

Zní to složitě, ale lidé to (ne)vědomky dělají velmi často: Tento logický kiks do určité míry stojí za rčením: „Podej čertu prst a sežere ti celou ruku.“ Reductio ad absurdum se také hodně používá při debatách o homosexuálních manželských svazcích: „Když to teď dovolíme těmhle, tak to samé zítra budou chtít polygamisti, pedofilové, zoofilové a další pochybné existence. A pozítří za námi přijde nějaký pošahanec, že by se rád oženil s květináčem. Takže na to celé zapomeňte.“ Nebo při debatách o legalizaci marihuany: „Jakmile zlegalizujeme tohle, tak na nás začnou všichni tlačit, abychom zlegalizovali i silnější drogy. Třeba kokain a heroin. A přece nikdo nechceme, aby si naše děti mohly jen tak v sámošce koupit heroin, ne? Takže o nějaké legalizaci marihuany si můžete leda nechat zdát.“

A tak dál a tak dál. Dobrá myšlenka se nafoukne do nepřirozených a absurdních rozměrů a ty se poté pro svou absurditu právem vyvrátí. Tím pádem se ovšem v prostých myslích nepřímo popře a zdiskredituje i ona původní myšlenka, která je však stále dobrá a s tou nafouklotinou nemá nic společného. Vysvětlovat někomu, že lidem občas stačí prst, že homosexuální sňatky nepovedou ke svazkům s květináči, nebo že marihuana opravdu není takto povšechným odrazovým můstkem k zákeřným drogám, nemá příliš cenu. Ze zkušenosti si dovolím tvrdit, že lidé kteří v těchto věcech používají reductio ad absurdum, mají většinou postavenou hlavu a nenechají si své názory vymluvit. Hodinky, holinky; jablka, hrušky – když už se to všechno smíchat dá, proč by se to nemíchalo, že?

Jestli ale bude Bond černoch, nebo ne, je jednoduše nepodstatné. Má to prostě být drsný agent tajné služby, a tím to hasne – jeho rasa není integrální součástí jeho postavy. Skotské národnosti Bond není už 40 let (jeho fyzický popis a národnostní pozadí, které jsou popsané v knize, tedy nikdo neřeší) a v Anglii samí běloši opravdu nežijí. Není tedy nemyslitelné, že by ten sedmý královnin agent byl pro jednou tmavé pleti.

Kdyby byl ale najednou snědý on (a pár vedlejších postav v hrstce jiných filmů), tak to ještě opravdu neznamená, že by takové najednou měly být i všechny ostatní postavy ve všech ostatních filmech. Už tuplem ne postavy jako Magneto (kde je jeho rasa striktně dána komiksovou předlohou), Superman (který má v podstatě ztělesňovat jižanského vesnického dobráka a je opět udaný předlohou), Frodo z Pána prstenů (v předloze Tolkien vycházel z poměrů ve starověké Evropě) nebo Harry Potter (opět jednoznačně dán knižní předlohou). Takovéhle hnidy prostě nemá vůbec cenu řešit. Rasa těchto (hlavních nebo jedněch z hlavních) postav je součástí jejich charakterů, a jako taková je pevně dána, takže nikdo ani nenavrhuje, že by k jakékoliv změně mohlo dojít.

Pokud něco stojí za povšimnutí, tak spíše to, že kdykoliv se nějaká původně bílá postava obsadí snědým hercem, je z toho hned aféra. Ale kvůli vyběleným filmům, Peter Pan, Argo, Princ z Persie, 30 dní dlouhá noc, Drive a tuctům (historicky stovkám) dalších u nás nikdo moc neprská. Protože taková je norma. Jestliže tuto normu Bond naruší, bude to tedy jedině dobře.

Takže asi takhle: Nového Bonda bude s největší pravděpodobností hrát Idris Elba. Pro mě je to důvod k jásání, protože jde bez ohledu na jeho rasu o skutečně výborného herce (jestli na jeho jmenování skutečně dojde, vřele doporučuji zhlédnout seriály Špína Baltimoru a Luther – okamžitě z vás pak opadnou veškeré pochyby a obavy z toho, že by tuhle roli třeba neuhrál). Pokud tedy chcete, jásejte se mnou. A jestli se vám jeho volba nelíbí, smol pachol. Bonda prostě bude po padesáti letech a čtyřiadvaceti filmech dost možná pro změnu hrát černoch. Tak se s tím smiřte…

Kleopatra

Jméno tohoto snímku si jistě vybavíte z předchozí části tohoto článku, kde jsme se o něm zmiňovali z toho důvodu, že se jeho přípravy vpletly do začátku příprav životopisného filmu o Stevu Jobsovi. Kleopatra tak vlastně stála u počátku Jobsova konce. Rozhovory jedné ze šéfek Sony Amy Pascal a producenta Scotta Rudina, kteří měli na Kleopatře pracovat, pochází z doby, kdy se tito dva zákulisní hollywoodští velikáni ještě měli rádi (většinou), z doby před Pascalové zprávou: „Zbav se ho.“ Jejich konverzování, naříkání a dohadování o podobě Kleopatry nám nejen ještě více prohloubí znalosti toho, jak se v Hollywoodu připravují filmy, ale prokreslí se nám tím i charaktery Rudina a Pascal.

U Jobse jsme je viděli v rovině bojové, viděli jsme je frustrované a naštvané, když se dívali, jak se jim jejich projekt drolí mezi prsty. Nyní si je ukážeme jako schopné obchodníky a manažery, kteří se v profesním kontaktu s hollywoodskými herci chovají mile, někdy až servilně, zato v komunikaci osobní je dobře znát, že oni sami velmi dobře ví, kdo v Hollywoodu třímá tu pravou moc, kdo má sílu o čemkoliv rozhodnout (což nemusí nutně být protiklady). A protože je do příprav Kleopatry velmi úzce zapojená i Angelina Jolie, budeme si moci udělat velmi hezký obrázek i o ní. A ačkoliv tím možná někoho nepotěším, ukáže se, že je Angelina milý člověk i ve chvílích, kdy se nikdo (zdánlivě) nedívá.

Celá kauza kolem Kleopatry začala v prosinci 2013, kdy scenárista Eric Roth odevzdal první verzi scénáře. Jolie byla u projektu napsaná od chvíle, co se vůbec zrodila myšlenka natočit o egyptské královně nový film – ostatně šlo o její nápad. Jak dobrý, to se ještě uvidí: EXODUS byl propadák (rozpočet bez nákladů na reklamu $140 miliónů, výdělky z kin $250 miliónů) a Kleopatra v podání Angeliny by byla stejně vybělená jako původní verze s Elizabeth Taylor, takže by měla stejný problém jako Ridley Scott. Každopádně jakmile se scénář dostal do rukou Amy Pascal, ta jej s nadšením přeposlala právě Jolie a Scottu Rudinovi, který měl celý projekt vést jako producent. „Nazujte si svoje egyptské sandále. On to dokázal!“ napsala tehdy oběma. Scott Rudin na to do hromadné zprávy odpověděl: „Jasný homerun, respektive jeho alexandrijská obdoba.“ Rudin poté Jolie napsal: „Mezi námi a tímhle filmem už stojí jenom to, aby ses naučila mluvit staroegyptsky. Hodilo by se ti začít 5. ledna?“

Jenže v lednu se s ničím nezačalo. Na vině byl právě onen scénář, který měl daleko k dokonalosti. Byl příliš dlouhý, příliš košatý a hlavní postava v něm nebyla tak úplně v centru dění. Rozhodně tedy nešlo o žádný alexandrijský homerun, a to obzvláště ne pro Jolie, jejímž hlavním cílem u tohoto filmu vždy bylo jednak představit publiku silnou ženskou postavu (podobně jako to předtím udělala ve Zlobě: Královně černé magie), ale – především? také? – zazářit v centru dalšího velkofilmu. Jolie tedy napsala na začátku roku Pascalové zprávu, v níž si „myslím, že než budeme moci pokročit, musíme ještě zapracovat na scénáři. Vyškrtla jsem z něj spoustu věcí a něco málo upravila. Ráda bych se nejprve zbavila toho, co zbytečně odvádí pozornost od hlavního děje.“

Scénář s Joliinými úpravami tedy putoval zpět k Ericu Rothovi, který dostal pár týdnů na jeho přepracování. V očekávání hotové nové verze se Pascal, Jolie a Rudin pokoušeli osobně sejít, jenže kvůli nabitým harmonogramům se musela jejich schůzka neustále odkládat. Po jednom takovém odložení na poslední chvíli Pascal poprosila Rudina, jesti by Jolie nezavolal. Rudin odpověděl: „Však ona ví, že se to zrušilo. Klídek. Je to nájemná herečka, ne sama Kleopatra.“

Na začátku února byla druhá, kleo-centričtější  verze scénáře hotová. Pascal tehdy napsala osobní zprávu Rudinovi, a jen jemu, v níž vysvětlovala, že Jolie, “se tahle verze bude líbit, protože teď ta její postava pozbyla veškerou zranitelnost. Teď to vypadá tak, že byla ona sama zodpovědná za všechno, co se jí a kolem ní dělo.“ Protože ale bylo v první řadě důležité, aby bylo nač nalákat diváky, Pascal dodala: „Budeme na ni muset zatlačit, abychom z toho filmu udělali milostný příběh.“

A 10. února na scénu vstupuje Jobs. Rudin byl nejspíše den předtím na večeři s Davidem Fincherem, jehož se pokoušel zlanařit k režii chystaného životopisného snímku, a Fincher podle něj věděl až podezřele mnoho informací o Kleopatře. Aniž by věděl, že Finchera krátce předtím kvůli režii svého vysněného projektu zkontaktovala sama Angelina Jolie, Rudin si vydedukoval, že ho za jeho zády musela zkontaktovat Amy Pascal, a takový podraz si rozhodně nehodlal nechat líbit. Odehrála se proto mezi nimi tato krátká výměna:

Rudin: Jaký byl pokec s Fincherem?

Pascal: S Fincherem jsem nemluvila.

Rudin: Byl dost informovaný o našem scénáři ke Kleopatře. Vyvodil jsem si, žes s ním musela mluvit. Sám to vlastně naznačil.

…

Pascal: Chceš si o tom popovídat, nebo se jen dál hádat?

Rudin: Rád bych se dál hádal, prosím!

A hádky měli asi psané ve hvězdách. Na konci února se David Fincher oficiálně upsal režírování Jobse, což byla velmi nemilá zpráva pro Angelinu, která si už dělala naděje, že by se Fincher ujal její Kleopatry (byť scénář k tomuto filmu stále ještě nebyl tak úplně… al dente, zatímco scénář k Jobsovi byl hotový, všichni z něj byli nadšení a produkce se mohla okamžitě rozjet). Jolie se chtěla s Pascal a Rudinem osobně sejít a celou záležitost probrat, ale obzvláště Rudinovi se do toho příliš nechtělo. Následovala ona konverzace, již jsme viděli vyeskalovat už v předchozí části tohoto článku, ale již si zde uvedeme ve své úplnosti znovu:

Painting by Jean-Léon Gérôme, Wikipedia, public domain

Pascal: Když nemáš čas na osobní setkání, proč jí alespoň nezavoláš?

Rudin: Zavolej jí ty. Však ona to přežije. Já tím už nehodlám dál ztrácet čas.

Pascal: Víš ale, jak se jí dotklo, že jsme Davidovi dohodili toho Jobse? Chce si o tom promluvit.

Rudin: KOUKEJ SI ANGIE SROVNAT DO LATĚ, NEŽ SE JÍ PODAŘÍ ZABRÁNIT DAVIDOVI V TOM, ABY PRO NÁS NATOČIL JOBSE.

Pascal: Ani se kurva neopovažuj mi vyhrožovat. Uháním tě kvůli téhle věci už několik týdnů a Fincher se o tom zrovna sám zmínil tuhle na večeři.

Rudin: O čem to kruci meleš? Kdo ti vyhrožuje? Dovol, abych ti připomenul, že tenhle projekt jsem ti přímo pod nos přinesl já, a stejně tak dobře tě z něj můžu vykopnout, když budu chtít. Ať tě ani nenapadne hrát na mě nějaký divadýlko. Žádná Kleopatra se prostě natáčet nebude (a jak je možné, že ti nedochází, jak špatný by to byl nápad, vzhledem k tomu, jak šílená ta ženská je, jak ohromné má ego a jak vysoká by byla cena toho filmu, to mi fakt uniká). Jestli jí neřekneš, že se ti k tomu filmu nelíbí scénář – což dovol, aby ti připomněl, SE NELÍBÍ ANI JÍ – tak nám z celé téhle věci už tuplem rupne v bedně. Řeknu ti ale, že fakt nemám ani trochu chuť dopřávat volnosti rozmazleným harantům, a jestli jí to neřekneš ty, tak to udělám já. A dávej si majzla, jak se mnou mluvíš.

…

Rudin: Nemám sebemenší zájem dohlížet na 180-miliónovou masáž něčího nabubřelého ega, ze které by se beztak stal takový debakl, že by to nám oběma zničilo reputaci. Nehodlám si zaříznout kariéru kvůli nějakému rozmazlenému spratkovi s pouhou špetkou nadání, princezně, co se rok a půl o ničem ani slovem nezmínila, protože si chtěla natočit vlastní film [Nezlomný]. Fakt se mi ani trochu nechce dělat s ní film, kde by si diktovala podmínky ona, a ne my. Je to akorát tak táborová kejklířka a profesionální celebrita, nic víc. To poslední, co kdokoliv z nás potřebuje, je natočit s ní takovýhle propadák. A propadák to bude, to je snad každému jasné. Všem budeme akorát tak pro smích a bude nám to patřit. Takhle to prostě dopadne, takže vážně nechápu, proč s tím vůbec ještě ztrácíme čas.

A připomeňme si i onen e-mail, který Amy Pascal ve stejné době psala kolegovi ze Sony, a v němž mu celou věc vysvětlovala ze svého úhlu pohledu:

Photo in public domain, Wikipedia

Pascal: Rudina už nemá cenu řešit. Eric Roth je na Finchera naštvaný, že od Kleopatry odešel, jenže prostě i po takové době a investovaných penězích pořád nemáme scénář, se kterým bychom byli spokojení a na který bychom mohli ulovit nějakého režiséra. To je ale jen jeho vina. Skrývá se za falešným vztekem, ačkoliv moc dobře ví, že by Finchera na dobrý scénář mohlo nalákat jakékoliv jiné studio. Taková je pravda.

Angie si dotočila svůj film [Nezlomný] a teď je připravená natáčet Kleopatru, jenže sama Kleopatra ještě není dodělaná. Fincher měl být její trumf. Jenže není. K Jobsovi se dokonale hodí, zatímco u Kleopatry ani pořádně nevíme, co má ten film být zač. Takhle by se z toho vyklubala stejná katastrofa jako Muži [kteří nenávidí ženy].

Takže se nadechneme. Ani s jedním filmem se zatím nemusí hnout. Já se zatím pokusím dojednat na příští týden osobní setkání. Tahle věc se nám nemusí vymknout kontrole. Ten materiál máme ve vlastních rukou. Jobs je výborný a i z Kleopatry může být velký trhák. A oba patří nám.

Do poloviny března stačili všichni zúčastnění vychladnout a Rudina napadlo, když už Angelině odvedl Davida Finchera za jiným projektem, že by ji mohl uchlácholit například nabídkou Martina Scorseseho:

Rudin: Úžasná zpráva. Sice jsem zatím jen v polovině, ale zrovna rediguji tu nejnovější verzi scénáře. Ano, je to sice pořád příliš dlouhé, ale ten materiál má sílu, je napsaný chytře a je plný intrik a smyslnosti. Zbožňuji všechny postavy a mám i pocit, že je příběh mnohem soustředěnější. Každý režisér, který má všech pět pohromadě, bude radostí bez sebe, že nebude těžké to dál pokrátit a že se bude moci sám rozhodnout, co zůstane a co půjde ven. Takže fakt bomba. Dej mi vědět, jestli s tím teď mám něco udělat. Třeba skočit do letadla a odletět s tím uprosit Martyho.

V tuto chvíli se tedy situace uklidnila, schůzka se Scorsesem byla předběžně domluvena na dobu, kdy budou mít všichni čas, a nastala krátká doba, kdy se začaly řešit drobnosti. Jako třeba Kleopatřina kštice (mě samotného fascinuje, jaké všechny detaily řeší – kromě finančních a obchodních stránek byznysu – producenti a zástupci studií). Podle první verze scénáře se měl film držet historických reálií a Kleopatra tedy měla být holohlavá. Angelina Jolie se však bála, aby tím postava zároveň neztratila na smyslnosti, případně aby tímto požadavkem scénáře zbytečně neodrazovala potenciální uchazeče o post režiséra. Napsala proto Rudinovi a Pascal hromadnou zprávu:

Photo by MonkeyGorfette, Flickr, CC BY 2.0

Jolie: Ráda bych se vás zeptala na tu její holohlavost. Myslím, že tohle dávalo smysl v prvních verzích scénáře, jestliže by ale měla pokaždé, když půjde do postele, být plešatá nebo mít oholenou hlavu, dost by se tím měnila její smyslnost. Jen mě tak napadlo, jestli bychom to neměli z popisu té postavy vyhodit a případně to potom až probrat s režisérem. Trochu se bojím, abychom tím nějakého režiséra neodstrašili. Vždycky nám šlo hlavně o to, aby vypadala čistě a drsně. Myslím, že s rovnými černými vlasy bychom dosáhli toho samého efektu, aniž bychom tím na něco zbytečně stahovali pozornost.

Rudin: Podle mě je to provokativní. Nemyslím si, že by to někoho odradilo.

Jolie: Dobrá, tak to tam necháme. Budeme ale zdůrazňovat, že jde o oholenou hlavu, že není plešatá. A aby bylo úplně jasno, mně samotné to sexy připadá. Ráda půjdu dohola. Přijde mi to takové sošné a čisté.

Amy Pascal, která se této výměny osobně nezúčastnila, přišla taková konverzace mezi Jolie a Rudinem (s nímž se, nezapomeňme, před pár týdny tak brutálně pohádala) velmi zábavná. Rozhodla se ji proto – poněkud dětinsky – přeposlat dvěma kolegům ze Sony. Do předmětu zprávy vepsala „Scott a Angie, nejlepší kámoši pod sluncem“.

Čtvrt roku se pak nic nedělo. K oné předběžné schůzce, která byla domluvena mezi Jolie a režisérem Scorsesem, došlo až na konci května a její výsledek bohužel nebyl pro produkci Kleopatry příznivý. Scorsese má až do roku 2016 program nabitý. Jolie byla na jednu stranu nesvá z toho, jak moc se celá věc táhne, ale na druhou „alespoň budu mít více času na přípravu.“ Rudin s Pascal dali krátce nato dohromady seznam potenciálních režisérů, kteří by se na vedení projektu hodili, a poslali ho Jolie, aby si vybrala. Jolie vzápětí odepsala:

Jolie: Víme vůbec, kdo z těch lidí na seznamu by měl čas začít za pár měsíců natáčet? Myslím, že Alfredson by byl skvělý. Také bych řekla, že bychom se mohli znovu sejít s Fincherem. Možná by to s ním nebylo jednoduché, ale zase je s tímhle projektem už obeznámený.

Rudin: S Fincherem by to „možná“ nebylo jednoduché asi tak, jako byl Hitler „možná“ anti-Semita. Myslím, že hodně těch chlapů by mělo v daném čase volno. Kdo se ti líbí?

Alfredsonem se myslí Tomas Alfredson, švédský režisér oscarového snímku Jeden musí z kola ven. A David Fincher, pokud si dobře vzpomínáte, začal opět připadat v úvahu z toho důvodu, že v té době odstoupil od režie Jobse, takže by z Joliina pohledu mohl mít teoreticky volno. Zajímavé je nejen to, jak silný jazyk Rudin používá (skákat hned k Hitlerovi je pozoruhodná volba), ale i fakt, že všichni režiséři z tohoto – dá se předpokládat – dlouhého seznamu, byli podle použitého slova muži. Režisérka mezi nimi nebyla jediná. Dalším krokem každopádně bylo zavolat Alfredsonovi:

Rudin: Kdo z nás mu zavolá?

Pascal: Ty máš lepší renomé, já zas víc peněz.

Rudin: To si jen myslíš.

Osobně mi na jednu stranu přijde až roztomilé, jak moc si má Rudin potřebu dokazovat, že právě on dočůrá ze všech nejdál. Drobný zádrhel však spočívá jednak v tom, že v rukou skutečně třímá dostatek moci na to, aby někomu zničil kariéru, a také v tom, že právě takovýto druh hrdopýška rozhoduje – aniž bychom si toho byli příliš vědomi – o tom, na co se chodíme dívat do kina a co nám dávají v televizi…

Ale abychom popojeli: Alfredson neměl čas, režisér 12 let v řetězech Steve McQueen neměl zájem, Ridley Scott byl jen takový planý návrh a Rudin se proto zeptal Jolie, jestli sama přišla s nějakými jmény. Následně mezi nimi proběhla tato výměna:

Jolie: Prostudovávám si pár filmů. Proberem to příští týden.

Rudin: Skvěle.

Rudin poté Angelininu zprávu přeposlal Amy Pascal s vlastním přídavkem:

Rudin: Neuvěřitelné. Tak ona si prostudovává filmy. Zab mě. Teď hned.

Pascal: Jaké filmy si prostudovává?

Rudin: Předpokládám, že ty, ve kterých sama hrála.

Srandičky, srandičky… V červenci se Rudin s Pascalovou pokusili Angelině odlákat pozornost od Kleopatry k chystané předělávce amerického seriálu ze 70. let Little House on the Prairie. Angelina jejich návrh zamítla se slovy: „Časem mi ale zavolejte ohledně té Kleopatry.“ A volalo se záhy.

Po přečtení jednoho článku v The New York Times o inscenaci Shakespearovy hry Antonius a Kleopatra totiž dostala Amy Pascal nápad: Co takhle kdyby se ten neadekvátní scénář Erica Rotha prostě smetl ze stolu, a místo něj by se prostě jen natočila adaptace Shakespeara? „Vždyť o tomhle mluvím už rok!“ prohlásil Rudin. „Je to jasně ten nejlepší nápad. Natočíme to s ní a [Michaelem] Fassbenderem nebo [Tomem] Hardym nebo [Benedictem] Cumberbatchem a ještě si budeme připadat děsně distinguovaně.“ „Teď už stačí jen přesvědčit ji,“ odepsala mu Pascal. „Bude se bát úplně zahodit ten Ericův scénář,“ doplnila, na což Rudin sarkasticky zavtipkoval, „Ano, rozhodně bychom měli upřednostnit Rotha před Shakespearem.“

Rudin tedy napsal Jolie e-mail, v němž jejich nápad vychválil do nebes: „Antonius a Kleopatra je ten nejlepší, nejromantičtější a nejepičtější příběh pod sluncem. A Shakespeare ho napsal bravurně. Je to jeho nejlepší hra a ta role doposud změnila život každé herečce, která ji ztvárnila. Lepší ženskou postavu nikdy nenapsal.“ Angelina si však svůj originální scénář nenechala vymluvit a do adaptace Shakespeara se jí prostě nechtělo. V kontrastu s předchozími výměnami mezi Pascal a Rudinem mi však její následující e-mail zní poněkud… Bláhově? Naivně? Nevinně? Jako by člověk sledoval laňku vcházet do lesa, kde si na ni s pobavenou jiskřičkou v oku brousí zuby smečka vlků? Ano, moc dobře vím, že se tu bavíme o té mega-super-hvězdě Angelině Jolie, té milionářce, kterou zná každé dítě i dospělý, ale… Schválně posuďte sami:

Photo in public domain, Wikipedia

Jolie: V první řadě jsem nadšená, když slyším, jak jste pro ten projekt projekt oba dva stále zapálení. Na rozdíl od vás si ale ještě nemyslím, že by bylo vše ztraceno. Udělat z toho příběh o lásce by podkopalo epickou rovinu snímku a jeho poselství o ženách vůdkyních. Zrovna mi psal jeden ne příliš známý režisérský kamarád, kterého mám moc ráda a velmi mu důvěřuji, a který dobře chápe, že scénář potřebuje osekat a zjednodušit. Nesmírně ho ale uchvátilo, jak je ten příběh skvěle postavený a jak je aktuální. Prostě všechno, co jsme od toho kdy chtěli. Nemohl o tom přestat mluvit.

Myslím, že hlavně potřebujeme, aby se s Ericem sešel nějaký dobrý scenáristický redaktor. On sám je té myšlence otevřený, a klidně to pokrátí i se mnou. Dobře ví, že tahle délka je zastrašující. A také myslím, že bychom měli dál jednat s dobrými režiséry. Prostě mi jde o to, že máme v rukách skvělý projekt, takže bychom se ho neměli vzdávat, ale jen ho zeštíhlit, zjednodušit, a především vytrvat. Jsem ale připravená o čemkoliv dál jednat.

Po obdržení této zprávy Rudin napsal Pascal osobní e-mail:

Rudin: Jí vážně jeblo.

Pascal: Myslím, že bychom se my tři měli sejít a dlouze si o tom všem popovídat.

Rudin: Neeeeee neeeeeeee neeeeeeeeeeee prosím! Jen žádné schůzky!

V srpnu Jolie dohodila problémovému scenáristovi onoho slibovaného redaktora, který s ním jeho dílo zkrátil a upravil ho tak, aby se dal prezentovat režisérům, a sama opět zaměřila zrak na Martina Scorseseho. Rok 2016 najednou začal vypadat více než realisticky. Od té doby je projekt, zdá se, na dobré cestě k realizaci. V listopadu 2014, krátce před napadením studia Sony crackery, proběhla mezi Jolie a Pascal následující výměna, která nám poslouží jako taková hořkosladká tečka:

Jolie: Jsem tak neuvěřitelně nadšená.

Pascal: Já taky. Zrovna včera jsme se s kolegyní bavily o parukách.

————————————–

————————————–

1. Úvod a etika

2. Strážci míru

3. Průběh a dopad kauzy

4. The Interview

5. Pascal, Rudin & Jobs

6. Crowe, Bond & Kleopatra

7. Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

8. Velké zprávy

9. Malé zprávy

10. PowerPointy a marketing

11. Assangeova druhá vlna

12. Zdroje

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12