THE INTERVIEW

Touto dobou v našem kratičkém článku snad již nikdo nepochybuje o tom, že cracknutí studia Sony a uveřejnění jeho citlivých dat byly zavrženíhodné činy. Ačkoliv se k nám však tyto údaje dostaly nekalými metodami, samy o sobě mají vysokou informační hodnotu. Jsou zdrojem cenných vědomostí o průmyslu, který se nechvalně zdráhá prozradit o sobě cokoliv negativního, přiznat jakoukoliv porážku, mluvit upřímně, aby se někde náhodou neprořekl. Předstírat, že ony dokumenty neexistují, a ignorovat v nich obsažené poznání, by bylo podobné jako žíznit na poušti, a bez zájmu přitom projít kolem oázy.

Od počátečního napadení studia navíc již uplynula dostatečně dlouhá doba na to, abychom dokázali překročit osobní rovinu relevantních informací (co je relevantní informace, jsme řešili v první části) a viděli je jako sérii obchodních a profesionálních rozhodnutí. Ano, v centru dění budou v určité formě stále lidé, ale minimálně mně nepůjde ani tak o ně, jako spíše o to, co dělají, jakým způsobem přemýšlí a jak jejich činy zapadají do té neuvěřitelně komplexní skládačky, kterou je současná americká kinematografie.

Díky úniku informací ze studia Sony, byť to byl sám o sobě únik opovrženíhodný a protizákonný, máme jedinečnou příležitost se něčemu přiučit. Crackeři nám poskytli nefiltrovaný pohled na fungování Hollywoodu – něco, o čem jsme si mohli leda tak nechat zdát. Ten pohled občas bude smutný, občas zábavný, občas vám z něj bude vřít krev, občas z vás vysaje všechnu naději… Každopádně to ale bude pohled zajímavý. A třebaže je velmi dobře možné, že v určitých pasážích třeba i dostaneme pocit, že skutečně čteme, co bychom neměli, a že bychom nejspíše potřebovali sprchu, tomu pohledu bych se nebránil. Ve vědomosti je síla.

Svůj průzkum vypuštěných dat začneme u filmu, jehož jméno bylo s jejich únikem skloňováno nejčastěji: The Interview. Z toho, co jsme si o něm doposud napsali – tedy z informací, která studia nechala vypustit v trailerech, mediálních oznámeních a skrz herce ven – se před zrušenou premiérou profil snímku ustavil zhruba na tomto: „Jde o skvělou a vtipnou komedii se zadostiučiňujícím, byť politicky nekorektním tématem (pche! politickou korektnost ať si strčí!), v níž hraje dvojice všemi oblíbených kamarádů do deště.“ A po zrušení premiéry bychom si mohli přidat ještě: „Sony filmu hodně věří a k divákům by ho velmi rádo dostalo, protože je díky vývoji událostí patriotické se na něj podívat.“

Nyní se sami podívejme, jaké další roviny výkladu a úhly pohledu nám nabízí uniklá data; uveďme si, co studio nechtělo, abychom věděli: V první řadě nechtělo, aby kdokoliv věděl, jak moc tomuto filmu od samotného začátku nevěřilo. Sony se nejvíce obávalo toho, že by si filmem mohlo znepřátelit Čínu. Severní Korea je její soused a sama Čína v původní verzi scénáře hodně figurovala (více než ve výsledném filmu). Šéf zahraničního marketingového oddělení Nigel Clark tedy v obavách poslal již v prosinci 2013 e-mail generálnímu manažerovi čínské větve Sony Pictures Entertainment Li Chowovi, k němuž přiložil onu první verzi scénáře a prosbu, jestli by se mu k ní mohl vyjádřit. Toto byla Chowova odpověď:

Photo © Columbia Pictures

Chow: Scénář jsem si přečetl a je těžké s jistotou říci, jestli by proti filmu vláda vznesla námitky. V době, kdy by v oblasti nebylo žádné politické napětí, by to nebyl problém. Americké filmy tu většinou naráží z toho důvodu, že je v nich Čína nějakým způsobem negativně zapojená do zápletky. V posledních letech se však zdá, že se Čína Severní Koreji vzdálila, takže mi přijde nepravděpodobné, že by Sony na výrobě tohoto filmu tratilo. I přesto by však bylo třeba upravit jednu pasáž, a to tu část filmu, v níž se hrdinové dostanou do Severní Koreje právě přes Čínu. Něco takového by vládu jistě nepotěšilo. Určité riziko však odstranit stejně nelze, protože čínská vláda je reakcionářská, a proto nevyzpytatelná.

Chow velmi dobře ví, o čem mluví, jeho slova však potřebují trochu rozebrat. V první řadě je nutné říci, že význam Číny pro hollywoodské mezinárodní tržby se nedá nadsadit. Tento asijský stát má druhý největší filmový trh na světě, jde o druhé největší hollywoodské odbytiště. Čína vlastnoručně zachránila film Pacific Rim před krachem a čtvrtým Transformerům vydělala přes 300 miliónů dolarů, ačkoliv výnosy z kin amerických u tohoto filmu nebyly ani $250 miliónů. Na Číně samotné, o asijském trhu jako takovém ani nemluvě (s výjimkou Indie, kde tamní filmový trh pokrývá Bollywood), se dá jednoduše náramně namastit kapsa. O což Hollywoodu jde – je to koneckonců byznys.

Hollywood se proto Číně, potažmo Asii, již několik let snaží vtírat do přízně (o čemž mám v plánu napsat samostatný článek, ale ten bude až za dlouho, takže si toto téma nakousneme již zde). Dělá to jednak situováním svých největších velkofilmů částečně na asijský kontinent, jednak natáčením přímo na asijských lokacích, ale také najímáním domácích asijských herců do vedlejších rolí amerických blockbusterů. (S touho taktikou jsme ostatně my sami dobře obeznámení: Kolik z nás vyhodilo peníze za bídný akční film 15 minut jen proto, že v něm hrál náš Karel Roden? Nebo za XXX proto, že jsme věděli, že se natáčel v Čechách? A o kolik více lidí by zhlédlo snímek Pod kůží, kdyby jen vědělo, že v něm kromě Scarlett Johansson hraje i Kryštof Hádek?)

Takže co se asijského kontinentu a předcházení si tamního filmového trhu týče: Pacific Rim se částečně odehrával v Japonsku a hrála v něm Japonka Rinko Kikuči; zbytečný třetí akt čtvrtých Transformerů, v němž hrála Číňanka Bingbing Li či Vietnamec Ray Lui, se natáčel a odehrával v Hong Kongu; Wolverine se podíval do současného Japonska za Japonkami Tao Okamoto a Rilou Fukušimou; Godzilla… byla Godzilla, ale potenciálu japonského herce Kena Watanabeho nalákat asijské diváky do kina využil Hollywood i ve filmech Počátek, Poslední samuraj, Dopisy z Iwo Jimy, Transformers: Zánik, Smrt v Šanghaji či Batman začíná; v Atlasu mraků hrály Číňanka Xun Zhou a Jihokorejka Doo-na Bae; v Hackerovi čínská herečka Wei Tang; v Snowpiercerovi zase Jihokorejci Kang-ho Song a Ah-sung Go; jednu z hlavních rolí v Zeleném sršni obsadil Tchajwanec Jay Chou; budoucnost v X-Men: Budoucí minulosti je inspirovaná asijskou architekturou a ve filmu hraje mimo jiné i Číňanka Bingbing Fan; série G. I. Joe si najala jihokorejského herce Byehong-heon Leeho; a abychom někde udělali tečku, druzí Avengeři najali do roličky jakési vědkyně Jihokorejku Kim Soo-hyun.

Hollywood také velmi dobře ví, že rozškorpovat si Čínu není radno. Vyprávět by mohli tvůrci Hunger Games: Síly vzdoru. První část tohoto filmu byla v Číně stažena z kin… ehm, její premiéra byla „odložena na nový rok“, čímž pádem měl tento hungergamesovský film co dělat, aby stranou zisků předčil první díl série: Hunger Games si vydělalo $691 miliónů, Vražedná pomsta $865 miliónů a Síla vzdoru, ačkoliv se u každého dalšího dílu frančízy očekávají vyšší zisky než u toho předcházejícího, činily výdělky „pouze“ $701 miliónů. Kdo ví, co by film o revoluci a státním převratu mohl zrovna v Číně napáchat… Například v Thajsku, kde se protestovalo proti tamějšímu režimu a kde byl tento film také stažen z kin, protestující často používali právě onen tříprstý symbol vzdoru z filmové série. Precedent či určitá návaznost by tu tedy byly. A o tom, že ve třetím Iron Manovi byl čínský záporák Mandarin (aby měl čínský trh na co koukat), ale hrál ho de facto běloch (aby tento trh nebyl pobouřen, že je ve filmu vyobrazen v negativním světle), jsme si již říkali.

Studio Sony se tedy obávalo reakce právě tohoto veledůležitého asijského trhu, konkrétně reakce Číny. Scénář byl proto poupraven ke všeobecné spokojenosti a začalo se natáčet. V květnu byl hotový první sestřih, který se rozposlal výkonným producentům a šéfům studia ke zhlédnutí a zhodnocení. Reakce byla tragická. Film všem připadal trapný, nezábavný, a jeho závěr, v němž se mimo jiné Kim Čong-unovi vznítí hlava a následně exploduje, byl údajně zbytečně drastický a krvavý. Jeden z producentů filmu Peter Taylor napsal šéfovi oddělení Mezinárodní distribuce Stevenu O’Dellovi následující zprávu:

Photo © Columbia Pictures

Taylor: Jednoznačně se všichni shodujeme na tom, že jde o další přešlap od ústřední dvojice. Kromě jednoho nebo dvou momentů, kdy byl film opravdu zábavný (například úvodní pasáž s Eminemem byla výborná), je celý snímek k uzoufání nudný a nepřináší nic nového. V posledních dvaceti minutách navíc opět přestává být komedií a divákům servíruje násilí tak realistické povahy, že by bylo šokující jej vidět i v lecjakém hororu. Díky tomu, jakož i silnému jazyku a užívání drog, by Rada pro udílení filmové klasifikace mohla filmu snížit přístupnost. Pokud by na to došlo, doporučovali bychom film sestříhat tak, aby se vešel alespoň do kategorie „Do 15 let nepřístupno“. … Se stejnými problémy jsme se v minulosti setkali již několikrát, takže víme, jak negativní dopad tyto věci mají na zisky z kin. Samotné téma filmu nám připadá nezodpovědné, takže by nás nepřekvapilo, kdyby v tomto ohledu někdo vznesl námitku. James Franco zde i nadále dokazuje, že nejlépe ze všeho umí štvát diváka svou přítomností, což je škoda, protože pokud by jeho roli zastával kdokoliv jiný, mohlo jít o velmi zajímavou, líbivou a zábavnou postavu.

Na celé věci je kladné to (ani, něco přeci), že Seth Rogen zde podává jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů, a koncept filmu, jakkoliv špatně je realizovaný, se dá prodat. Lidé k Rogenovi budou shovívaví, protože se jim líbili Sousedi, což by nám mělo pomoct. Očekáváme tedy solidní tržby za otevírací víkend, čímž bychom se měli celkově dostat na o poznání vyšší čísla, než jaká nám tato dvojice většinou přináší. Co se mediálního kolečka a rozhovorů s novináři týče, nejraději bychom tam nevysílali nikoho. Pokud však tato možnost nepřichází v úvahu (jakože se domníváme, že asi ne), navrhujeme využít všechny tři – nejen Rogena a režiséra Goldberga, ale kromě nich i Franca. Bože, stůj při nás!

Taková dávka upřímnosti a bezservítkové obchodní brutality člověku po všech těch vydezinfikovaných hollywoodských PR prohlášeních skoro až vyrazí dech, viďte? Na druhou stranu je – alespoň pro mě – poměrně milé vidět, že i ta odosobněná hollywoodská mašina je přeci jen plná obyčejných lidí z krve a masa; lidí, kteří ví, jak to chodí; lidí, kteří mají vlastní vkus a obavy.

The Interview byl tedy potenciálně nebezpečný svým závěrem, který byl tak krvavý, že mu mohl snížit přístupnost a odlákat diváky. Co s tím? Přetočit ho a přestříhat – a přesně to se stalo. Jedna z šéfek studia Sony, Amy Pascal (s níž se věrně seznámíme v příští části), dostala od svého vlastního šéfa, Kazua Hiraiho z japonské centrály společnosti, instrukce, aby byla konkrétně scéna Kimovy smrti upravena tak, aby nevyzněla tolik drasticky. Hiraimu obzvláště vadily uhlíky v Kimově obličeji, hořící vlasy a až příliš rudě krvavé kousky jeho explodující hlavy. Pascal tedy v návaznosti na přání svého nadřízeného zatlačila na spolurežiséra a hlavní hvězdu filmu Setha Rogena, aby scénu upravil tak, aby nebyla tolik násilná. Rogen se sice zdráhal a oháněl uměleckými záměry, Pascal si však trvala na svém, takže se herec / spolurežisér musel podvolit. Na konci září byla scéna Kimovy smrti upravená a nadšený Rogen psal Amy Pascal a prezidentovi filmové sekce studia Sony následující zprávu:

Rogen: Takže… Z obličeje jsme odstranili tři ze čtyřech žhavých uhlíků, zmenšili jsme plameny ve vlasech o 50 % a o poznání ztmavili rozprsknuté kusy Kimovy hlavy. Dejte vědět, jestli je to tak podle vás lepší. – Seth

Amy Pascal celou věc opět projednala se svým šéfem. V e-mailu, k němuž mu přiložila videa tří různých verzí oné scény, mu psala:

Photo by Thierry Ehrmann, Flickr, CC BY 2.0

Pascal: Tady ti posílám tři různé verze té scény. 1) Verzi, kterou jsi viděl v New Yorku a která ti přišla nepřijatelná. 2) Verzi, kterou jsme doufali, že filmaři přijmou, ale oni ji odmítli. A 3) konečnou verzi, na kterou by po dlouhých jednáních byli ochotní přistoupit.

V té třetí verzi se Kimovi neroztéká obličej, má ve vlasech mnohem méně plamenů, ve tváři méně uhlíků, vybuchnutí jeho hlavy je zakryto ohněm a kousky krve a lebky byly ztmaveny, aby méně připomínaly lidskou tkáň. K této verzi jsme dospěli po dlouhých rozmluvách a silném odporu filmařů.

Myslím, že jde od té výchozí verze o znatelné vylepšení. Pokud se na tomto přístupu konceptuálně shodneme, možná bych je dokázala přesvědčit, aby provedli i další změny. Pokud se nám podaří je přesvědčit, aby použili tu verzi bez exploze hlavy, bylo by to pro ně možná těžké, ale určitě by to přežili. Jsou pevně přesvědčeni, že ten výbuch je nezbytný pro to, aby scéna měla komický náboj.

Jak ale víš, nemají problém s tím, aby se celá exploze hlavy, jakož i spousta jiného všeobecného násilí, vystříhala z verzí filmu určených pro mezinárodní trh.

Hirai třetí verzi schválil. Požádal však Pascal, aby na tvůrce přeci jen zatlačila, a zkusila je donutit scénu ještě více zjemnit. V odpovědi mu Pascal odepsala, že byl Seth ze schválení „tak šťastný, až mu málem vytryskly slzy. Díky, budu na něj tlačit jako divá.“ A skutečně tlačila. Na začátku října jí přišel od Rogena e-mail s poslední verzí Kimova úmrtí – tou verzí, na jejíž gif se můžete podívat hned tady dole. Pro něj nezvykle vysoký počet vykřičníků jasně naznačoval jeho duševní rozpoložení.

Rogen: Tak snad už to je!!! Z vlasů jsme oheň odstranili úplně a zbavili jsme se i celé druhé vlny kusů hlavy. Prosím, řekni nám, že už víc nechceš. Díky moc!!

Amy už nic víc nechtěla. Jemnější verze, po které studio tolik toužilo, byla hotová. Sony si tím však příliš nepomohlo. Peter Taylor se na onu upravenou verzi podíval a napsal:

Photo © Columbia Pictures

Taylor: Zhlédli jsme zjemnělou verzi toho filmu, ale nepřijde nám, že by se tím jakkoliv zvyšoval ekonomický potenciál či šance na širší přístupnost. Smrt vůdce je sice o trochu stravitelnější, ale celková míra násilí zůstala v podstatě stejná. Že v nové verzi nějaká postava nemá prsty od krve, nic nemění na odpornosti ani na přehnanosti oné závěrečné hyperakční přestřelky. Náboj té scény zůstal zachován a film jako takový je nám stále lhostejný. Je možné, že pokud v USA vypustíme tu tvrdší verzi, dostane se nám hlasitější odezvy. Když už je ten film tak nevkusný, a ani jeho přestříhaná forma mu nijak nepomáhá, možná bychom měli vsadit na USA. Možná bychom si neměli hrát na cenzory, jestliže z takového jednání beztak nekouká žádný výdělek.

Pár postřehů: Až bude někdo někde plkat o jakémsi „uměleckém účelu“ násilných scén v současné kinematografii, odkažte jej na tento citát. Druhá věc: Toliko k prohlášením, jak moc si studio Sony za snímkem stojí. A do třetice: Když Peter Taylor píše, že by možná měli vsadit na USA, dost možná tím taktně obchází fakt, že nejen kvůli drastičnosti jeho finále snímek The Interview odmítla na svém trhu uvést spousta zemí, a to nejen asijských. Mezinárodní distributoři od filmu dávali ruce pryč celé týdny před tím, než kdokoliv věděl o nějakých Strážcích míru. Následující úryvky jsou naprosto fascinující, protože nám poskytují alespoň drobný vhled do toho, jak funguje mezinárodní distribuce filmů a jak přemýšlí jednotlivé trhy/kultury.

Nizozemci psali stranou The Interview o omezeném potenciálu a nevyváženém provedení snímku:

Wikipedia, photo in public domain

Nizozemí: Film sice začíná velmi povedenou scénou s Eminemem a zajímavou zápletkou, v níž má dvojice moderátora a producenta jet udělat rozhovor se severokorejským diktátorem, což zní ve spojení s vražedným spiknutím poměrně slibně, ale konečné provedení snímku je přinejmenším nevyvážené. V posledních scénách, které jsou nabité akcí, se film navíc naprosto urve ze řetězu. Používá k tomu ovšem tak krvavého násilí, že bychom mu museli udělit přístupnost 16+, čímž bychom se již od počátku připravili o značnou část diváků. Ve filmu sice je pár vtipných momentů, obáváme se však, že v Nizozemí by měl jen velmi omezený potenciál.

Jižní Korea s filmem nechtěla mít, vcelku pochopitelně, absolutně nic společného. Dotkla se také dvou velmi zajímavých drobností: 1) Rogen s Francem jsou možná hvězdy doma v USA, ale o celosvětové slávě si mohou nechat zdát. A 2) co západnímu publiku může přijít jako naprosto vyhovující zobrazení cizích kultur, může pro ony samotné kultury vyznívat jako (někdy až rasistická) karikatura:

Wikipedia, photo in public domain

Jižní Korea: Ačkoliv jde o zábavný a jedinečný film s dobrými hereckými výkony obou hlavních představitelů, všichni moji zaměstnanci mě požádali, abych ho odmítl. Herci v hlavních rolích u nás příliš netáhnou, pro náš trh má film velmi ožehavé téma, a navíc bychom ho museli nasadit s přístupností 18+. Navrch film zpodobňuje severokorejského vůdce jako příliš velkou karikaturu a použitý severokorejský přízvuk by našim divákům přišel nepřijatelný.

Francouzům přijde Seth Rogen jako totální trapák:

Wikipedia, photo in public domain

Francie: Koncept filmu je bláznivý a zábavný, absurdní v dobrém slova smyslu, jenže se obávám, že film zachází na francouzské diváky až příliš daleko za hranici nepravděpodobnosti. Humor Setha Rogena tu bohužel diváci nepřijímají. Snad jim změní názor Sousedi, které budeme nasazovat do programu kin v srpnu.

A Tchaj-wan si absolutně nebere servítky:

Wikipedia, photo in public domain

Thaj-wan: Zrovna jsme dokoukali The Interview, a abych byl naprosto upřímný, silně pochybuji, že by se ten film u nás mohl někomu líbit. Nápad smíchat Diktátora s Argem možná zní na papíře velmi vtipně, ale nejspíše vlivem kulturních odlišností nám samotným nepřijde ani trochu zábavný. Nehledě na to, že naši diváci nemají vůbec rádi, když se takovýmto způsobem vtipkuje o zahraniční politice. Také absolutně nechápeme, proč ten film musí být ke konci tak brutálně násilný. Museli bychom mu kvůli tomu udělit certifikát přístupnosti 18+.

Na The Interview je znát, že na něm pracoval Seth Rogen. Nebojí se dělat si srandu z hetero- a homosexuality, drog, politiky, a dokonce i nahoty. Tento film má navíc opět ve svém středu jeho nejoblíbenější téma: Muži si dokáží uvědomit, jací jsou vlastně velcí kamarádi, teprve ve chvíli, kdy jeden druhého zatáhne do hlubokých srXXek. Dialogy byly, zdá se, napsány přímo na tělo Sethu Rogenovi a Jamesi Francovi, čímž film velmi připomíná Pineapple Express. O tento druh humoru naši diváci bohužel nejeví téměř žádný zájem. Jediným milým překvapením pro nás bylo užití písničky od Jay Chou, a to ve scéně, kdy byl Seth na návštěvě v Číně. Přišlo nám, že ve zbytku filmu šlo stranou muziky především o to, aby se po premiéře prodalo co nejvíce CDček Katy Perry.

Studio Sony tedy vědělo, že má s filmem potíže, a vědělo dokonce, v čem ty problémy spočívají. Právě ve výše zmíněných výtkách a všeobecné světové nevoli film promítat je ukrytý důvod tak nízkých očekávaných výdělků z mezinárodních filmových trhů, o nichž jsme si říkali v předchozí části. Snímek však byl hotový a musela se mu udělat reklama – tvůrci a herci museli být vypuštěni mezi novináře, aby se s nimi o svém díle bavili, aby diváky utáhli na vařené nudli nalákali do kin; marketingové firmy potřebovaly vědět, jak mohou danou látku uchopit, jak k ní mohou přistoupit. Jak to ale udělat? Co říct, aby se neprovalilo něco, co by mohlo ohrozit výdělky? Odpověď je nasnadě: Stačilo se řídit sérií marketingových pouček, které Sony rozposílalo příslušným lidem, aby věděli, jak o filmu mohou mluvit a v jaké podobě ho mohou dostat k veřejnosti. Zde je uvedený výtažek z tohoto dokumentu:

Photo © Columbia Pictures

Film pracuje s citlivými politickými tématy. Někomu možná bude připadat nedbalý a nezodpovědný, případně někdo může mít pocit, že snímek nabízí pouze jednostranný, západocentrický pohled na severokorejský režim. Nic z toho není pravda. Jestliže to ale bude na daném trhu citlivé téma, tak si samozřejmě dávejte pozor, jak film inzerujete. Je důležité, abychom hned neodradili velkou část potenciálních diváků.

Ujistěte diváky, že se jedná o komedii, v jejímž středu je skutečná osobnost ze současnosti. Všichni musí mít jasno v tom, že jde o komedii. Všechno je v ní pouze pro smích. Marketing by neměl ani trochu vypadat jako lekce dějepravy.

Podejte Kim Čong-una jako zajímavou postavu. Při testovacích projekcích jsme zjistili, že diváci mají mnohem kladnější reakci na Kim Čong-una, jestliže jej vidí jako okouzlujícího samotáře, nikoliv nebezpečného diktátora. Výhodou tohoto komplexnějšího pohledu na Kim Čong-una je, že slouží jako protiváha tomu názoru, že film poskytuje pouze západocentrický pohled na proradnou Severní Koreu.

Když se například podíváte na rozhovor Setha Rogena u Stephena Colberta, zjistíte, že v podstatě pokrývají přesně tato témata. Nejdříve se baví o političnosti ústředního tématu (citát v úvodu třetí části tohoto článku), pak o přípravě na film, výzkumu a dohledávání si informací o severokorejském režimu (aby bylo znát, že je film pravdivý a objektivní), o Kim Čong-unovi a jeho povaze (na jednu stranu je to zábavný a „roztomilý“ chlapík a na druhou vraždící monstrum) a na závěr se od The Interview uteče k Rogenově dalšímu chystanému projektu. Kdyby Rogen nezrušil všechny své další rozhovory, jsem si jistý, že by jejich náplň a struktura nebyla o tolik odlišná. Že jsou rozhovory s herci ve většině případů předem nalinkované (včetně konkrétních otázek a odpovědí), by třeba i jen touto dobou v tomto článku už asi nemělo nikoho překvapit…

Zatím jsme si povídali o obsahu filmu a od něj se odvíjející nejistotě studia Sony. Uváděli jsme si při tom výňatky z několika e-mailů, které byly posílány mezi nejrůznějšími stranami a které rozebíraly kvality tohoto snímku. Na závěr této části se však podíváme ještě na jednu věc, protože díky jednomu uniklému dokumentu má celá aféra kolem The Interview další rovinu. Tímto dokumentem je rozpočet snímku – detailní rozpis jednotlivých položek, za které se někomu něco muselo vyplatit. To nejzajímavější z něj si uvedeme zde dole v podobě takového krátkého seznamu. Někdy bude zajímavá částka, která byla vyplacena, jindy název dané položky.

– Jen pro zopakování, celkový rozpočet snímku byl $44 miliónů.

– Z toho James Franco i Seth Rogan dostali za své herecké výkony každý po $6,5 miliónech. To je dohromady $13 miliónů. Celkové náklady na obsazení filmu však činily 14,7 miliónů. To znamená, že celý zbytek obsazených herců si mezi sebou musel rozpočítat $1,7 miliónů, což sice i tak zní jako vysoká částka, ale když se to rozpočítá mezi všechny vedlejší role, camea a komparz, tolik to zase není. Rogan se navíc na snímku podílel i jako spolurežisér a spoluscenárista, za což dostal příplatky. Jeho celková výplata tedy činila $8,4 miliónů.

– A když už jsme u těch cameí, ve filmu se na pár vteřin mihne velká spousta celebrit. Sylvester Stallone, Brad Pitt, Neil Patrick Harris, Beyoncé, Jay-Z a spousta dalších dostali za pár hodin na place $10 000 a letenky první třídou, protože zrovna nebyli ve Vancouveru, kde se natáčelo. Zato třeba takový Kevin Federline, bývalý manžel zpěvačky Britney Spears, má poněkud nižší tržní hodnotu – za své cameo dostal jen $5 000.

– Oba pánové v hlavních rolích si velmi chytře nechávali platit za to, že pro ně studio nemuselo posílat limuzínu s řidičem, ale že se každý den na plac dopravovali sami. Rogen obdržel příplatek na benzín ve výši $9 500, zato Franco si na cestovném přišel na pouhých $6 000.

– Tvůrci si na ten zparchantělý severokorejský přízvuk najali „korejského poradce“ a zaplatili mu $5 000.

– Jelikož jsou v popředí dva bílí muži a film se má odehrávat v Severní Koreji, bylo také třeba obsadit nějaké herečky jako barevné pozadí – konkrétně například čtyři „sexy Korejky“ a jednu „Korejku“. Ona obyčejná Korejka, byť nebyla sexy, si však nemusela příliš zoufat – všech pět dostalo za své postávání na okraji záběru $1 000 a pár drobných.

– Hodný zmínky byl i záznam o tom, že za letecké záběry z bezpilotního letounu bylo vyplaceno něco přes $2 500. Je zajímavé sledovat, jak se tato původně vojenská technologie postupně začíná používat i ve všemožných civilních odvětvích.

– V testovacích projekcích se utopilo $105 000.

– Jelikož ve filmu v pár scénách vystupuje tygr, bylo třeba nějakého si obstarat. Celkem dva tygři (to kdyby se jeden necítil, aby mohl druhý zaskočit) spolu s veterináři a cvičiteli vyšli produkci na necelých $74 000.

Některé částky možná zní nadsazeně, ale v porovnání například s 250miliónovým rozpočtem Amazing Spider-Mana či všech třech Hobitů je celkových 44 miliónů dolarů za The Interview ještě poměrně málo. A ještě že tak! Kdyby šlo o velkofilm za stovky miliónů a potkala ho takováto… situace, studio by se ocitlo před mnohem větším problémem, možná i existenciální krizí. To, k čemu došlo, je tedy jistě zlé, ale zdaleka ne tolik, jak zlé by to teoreticky mohlo být. Nevím však, jestli něco takového vůbec může být pro někoho přímo zúčastněného útěcha.

Navíc kdo ví… Ke konečným číslům se sice nedostaneme, ale třeba si vydáním snímku v omezeném množství kin, na internetu, na streamovacích portálech a 17. 2. na DVD a BluRay (ta edice se bude jmenovat – raději se něčeho chytněte – „Edice Svobody“) studio Sony alespoň trochu zalepí kapsu. Jak jsme si ostatně říkali, v USA byla spousta patriotů, kteří považovali návštěvu kina či koupi filmu za svou malou osobní bitvu proti terorismu. Stejně jako filmu kvůli těmto osobním bitvám proti terorismu dalo svého času 40 tisíc lidí na webu IMDb plné hodnocení  10/10 bodů. A jen relativně malé množství lidí už řešilo, že byl The Interview podle kritiků (i diváků) špatný film – na serveru RottenTomatoes je pouze 52 % recenzí kladných. Takže možná bude pro studio konec dobrý, všechno dobré. Možná…

————————————–

————————————–

1. Úvod a etika

2. Strážci míru

3. Průběh a dopad kauzy

4. The Interview

5. Pascal, Rudin & Jobs

6. Crowe, Bond & Kleopatra

7. Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

8. Velké zprávy

9. Malé zprávy

10. PowerPointy a marketing

11. Assangeova druhá vlna

12. Zdroje

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12